18 ledna 2017

Holka nebo kluk?

Když jsem v emigraci v Německu (1968) nastoupil do první firmy, nebylo to pro mne úplně snadné. Myslel jsem si o sobě, že tu němčinu docela dobře znám, ale to byl omyl, znal jsem karas. Teprve tam na místě jsem začal zoufale zjišťovat, co vše neznám. Naštěstí jsem si mohl občas vypomáhat angličtinou a mimo to mě, na mé přání, moje písařka Ingrid taktně upozorňovala, když jsem řekl nebo napsal něco špatně. Tím jsem si vylepšoval němčinu rychleji, než kdybych chodil do nějakých kurzů.

Jednou jsme se bavili v polední pauze u kafe s kolegyní Karin, která byla v jiném stavu a měla určité problémy a já jsem si vzpomněl, jak jsme ještě v Praze s kolegy v práci předpovídali, co se komu narodí na základě jakési pochybné teorie. Abych ji trochu přivedl na jiné myšlenky, řekl jsem jí, víceméně jako vtip, že jí mohu, má-li zájem, vědecky vypočíst, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Tenkrát to ještě nedovedli lékaři určit předem, a tak měla Karin samozřejmě eminentní zájem se to dozvědět. Podle oné teorie se krev v lidském těle obměňuje každých sedm let, což znamená, že v okamžiku početí starší krev jednoho z rodičů převládne a určí pohlaví novorozence.

 Pro každý případ jsem měl připravenou výmluvu, že v jednom případu ze stovek to nemusí souhlasit.
Karin mi ochotně svěřila své stáří 27 i stáří jejího manžela 31 let a já jsem jí hladce vypočítal, že ona má 27 – 21 = 6 let starou krev, zatímco její manžel má 31 – 28 = 3 roky starou krev, čili převládá krev její a děcko bude holčička. Byla ráda, protože si to tak přála a když jsem viděl, že tomu docela věří, tak jsem ji jen tak mezi námi, to jest mezi čtyřma očima, požádal, aby nikomu neprozrazovala tento algoritmus výpočtu, co kdyby to pak nevyšlo.

Samozřejmě, že se to rozkřiklo po firmě a začaly za mnou chodit různé ženy a dívky, ale i muži, abych jim vypočítal v kolika letech by měly počít dítě, aby to bylo to, co preferují. Nakonec zcela překvapivě za mnou přišel Herr Detlef Brecker se skeptickým dotazem, že má čtyři děti a abych mu svým výpočtem dokázal, že tato teorie souhlasí. Řekne mi stáří své i manželky a já mu řeknu, co má za děti. Chtěl jsem ho nějak uchlácholit, že to nemá cenu, ale nedal si říct. Dobře, dal jsem se tedy s pomocí páně do toho.

1. dítě měli když mu bylo 29, ženě 25, t.j. stáří krve 1 : 4, čili holka. „Ja! Andrea!“, vykřikl pan Brecker zajásal.
2. dítě měli když mu bylo 31, ženě 27, t.j. stáří krve 3 : 6, čili opět holka. „Ja! Alexandra!“, pan Brecker si radostně zavýskl.
3. dítě měli když mu bylo 33, ženě 29, t.j. stáří krve 5 : 1, čili kluk. „Ja! Willi!“, pan Brecker byl radostí bez sebe.
4. dítě měli když mu bylo 35, ženě 31, t.j. stáří krve 7 : 3, čili kluk. „Nein! Nein!“, Brecker se rozzuřil hněvem spravedlivým.
„To je chyba, to je špatně!“, křičel na mne, „to čtvrté dítě je přece holka a jmenuje se Beate! Jak mi to vysvětlíte? Vaše teorie najednou neplatí, Herr Toms?“
Pokrčil jsem rameny: „Co já vím, někdy výpočet selže, někdy třeba v tom hraje určitou roli i pošťák...“ Detlef Brecker se naštval, že to je všechno horoucí pitomost a hrdě odkráčel do svých komnat.

O měsíc později přišel za mnou Brecker zkroušeně: „Musím se vám omluvit, Herr Toms. Ty vaše výpočty mi teprve otevřely oči, to čtvrté dítě není moje – rozvádíme se...“

17 ledna 2017

Kdo šetří má za tři

U věku patnácti let jsem obdržel od rodičů peněženku a začal dostávat tak zvané kapesné ve výši 50 korun na měsíc.
Do té doby jsem si musel o každou korunu říct a máti to tehdy zjednodušila, když mi řekla: „Na známku do průkazky na tramvaj ti dám vždycky prvního v měsíci 60 korun a k tomu dostaneš navíc 50 korun pro sebe, aby sis mohl kupovat ten časopis „Sobota“, co máš tak rád, to je 12 korun za měsíc, 4x5 na biograf to je 20 korun a zbytek, 18 korun, máš na libovolnou útratu."
Musel jsem si s tímto „majlantem“ hospodařit sám a tudíž když jsem
si koupil lístek do kina místo za pět, třeba jen za dvě koruny do první brázdy, tak jsem chytře vyzískal peníze i na eskymo.

Na zadni straně sobotního časopisu Sobota byl vždy komiksový příběh s názvem Novákovic neděle. Pod ním byla pro mne lákavá výzva, že kdo pošle do redakce nějaký vtipný námět, který bude zveřejněn, dostane odměnu 100 korun! Napsal jsem tam tedy první nápad co mně proběhl hlavou a ten byl ku podivu zveřejněn a já dostal stovku. To byl pro mne balík peněz, a tak jsem začal ihned vymýšlet další příběhy, jenže pak už se mi nic neujalo a tak jsem na delší dobu na psaní zanevřel.

Až jednou se mi přihodilo něco, co jsem musel napsat a poslat do časopisu „Dikobraz“. Měl jsem tenkrát s dívkou Alicí rande u Palackého mostu a všiml si, že je tam hned u nábřeží zakotven parník za obrovskou cedulí: PŮJČOVNA LODÍ. 
Parník byl velice pestře vyzdoben malými barevnými trojúhelníkovými praporky plápolajícími na šňůře, což mi připomínalo sušení pestrobarevného spodního prádla u sousedů na balkoně. Když Alice dorazila, řekl jsem jí, že mi ten parník padl do oka a kdybych byl milionářem, tak bych si ho koupil, jen místo „Vltava“ bych mu dal jméno „Alice“. Mám ale bohužel moc malé kapesné, takže si můžeme aspoň dovolit vypůjčit pramičku a projíždět se celé odpoledne po Vltavě. Alice ihned nadšeně souhlasila: "A pojedeme až na kraj světa, třeba až do Číny!"

„Počkej tady, Ali, já tam jdu zjistit, co to stojí“, a vydal se po vratké lávce na palubu parníku. Tam jsem nejprve musel hlasitě volat, nežli se odněkud vytrmácel mírně ospalý a silně podnapilý Pepek-námořník: „Kdo to tady huláká?“
„Pane, já bych si chtěl vypůjčit jednu pramičku, co to stojí?“, zeptal jsem se.
„Pramičku? To teda nejde!“, zavrtěl sveřepě hlavou.
„Jak to že to nejde? Vždyť jste půjčovna lodí, a tady vidím, že jich máte aspoň deset.“
„Říkám, že to nejde, protože k nim nemáme vesla!“ trval na svém Pepek.
„Proboha, proč tu nemáte vesla?“, připadal jsem si jak v hospodě „U blbejch“.
„To je jednoduchý, protože je nedovezli!“, řekl hlasem přitroublého suveréna.
A tak jsme si s Alicí místo na Vltavu zaveslovat, šli do kavárny Vltava zatančit. Ale já jsem nelenil a napsal tento zážitek pod názvem „Půjčovna která nepůjčuje“ do Dikobrazu. Dostal jsem za to dokonce 160 korun.

Asi o rok později jsem napsal opět do Dikobrazu svůj další článek, tentokrát s názvem „Jíst příborem jest zakázáno!“. Tehdy totiž vyhlásila strana a vláda, z důvodu nedostatku masa, čtvrtek za bezmasý den. Chtěla se tak pregnantně odlišit od katolických pátečních půstů. Aniž bych si uvědomil, že je čtvrtek, zaskočil jsem si v poledne na oběd k řezníkovi na Můstku, kde jsem si občas dával dobrý domácí ovar se křenem. Řezník mi ho tentokrát hodil místo na talíř jenom na papír, což mě udivilo a když jsem se rozhlédl po prodejně, viděl jsem, že všichni hosté zde bez reptání jedli ovar z papíru a notně umatlanými, mastnými prsty si ho cpali s podivnou noblesou z ruky do huby.
Říkám řezníkovi: „Co je to tu dnes za dobu diluviální, dejte mi aspoň příbor!“
„To nesmíme, dnes je čtvrtek, bezmasý den, takže žádné talíře a žádné příbory, ale ovar do papíru se prodávat smí!“, vysvětlil mi řeznílk. Koukal jsem na něj asi dosti tupě, než jsem pochopil tu zhovadilost stranicko-vládního nařízení. Měl jsem po chuti a ovar odmítl, čímž jsem ušetřil za oběd. Ještě tentýž den jsem to napsal dost ostře do Dikobrazu.
O týden později jsem od nich dostal vysvětlující dopis, že můj článek kritizuje vládní nařízení a proto nemůže být zveřejněn...!

https://youtu.be/gz5RryU9rgI

16 ledna 2017

Rozhovor ve vlaku

Tentokrát zde popisuji vzpomínku relativně mladou, stalo se to „jenom“ před sedmnácti roky, tedy pro mladé nikoliv středověk, v červnu roku 2000. Navíc se zde jedná pro mne o docela nevšední příhodu z vlaku, čili zdůrazňuji, že to není má fabulace vycucaná z palce u nohy.

Po návratu z emigrce, jsem byl okolnostmi po určitém čase přinucen odvézt své auto s německou poznávací značkou zpět do Němec a tam ho prodat, jednak proto, že jsem ho zde prodat nesměl a jednak proto, že jsem byl neustále vykrádán nenechavými spoluobčany, kteří trpí představou, že Němec vozí v kufru zlatý poklad. Když mě někdy náhodou zloději vypustili ze zřetele, tak se zase našli ostražití policejní ochránci, kteří mi všude, kde jsem zaparkoval, okamžitě dávali botičku za 600 Kč a nic nepomohla moje námitka, že zde stojí dvacet jiných s českou SPZ a ti botičku nedostali. Vysvětlili mi, že prý momentálně měli jen jednu botičku k dispozici. A do třetice, když mě nevykradli ani neobotičkovali, tak aspoň hlídkovaly u mého auta krásné ženy a nabízely mi své služby slovy: „Guten Tag, Sex?“ Koupil jsem si tedy nové auto, jen proto, abych měl českou SPZ, a tím měl jakž-takž klid.

Proto jsem tedy odjel do Německa, tam auto prodal a nazpět musel jet vlakem. Když jsem ve Frankfurtu po mnoha letech opět vstoupil do vlaku, nestačil jsem se divit, jak se za tu dobu vylepšil jeho interiér. Rozhlédl jsem se kam si sednu a všiml si, že u jedné čtveřice sedadel se stolkem uprostřed, sedí sama sympatická dívka, v černých džínsech a černém triku. Otaxoval jsem ji na studentku. U vědomí, že cesta do Prahy trvá víc než šest hodin, jsem si s dovolením sedl naproti ní, abych si eventuálně měl s kým povídat.

Začal jsem s oťukávacími otázkami, jede-li slečna také do Prahy a dověděl se, že ne, že bude v Drážďanech přesedat na vlak do Halle. Usoudil, že je to Němka východní, ale ona řekla opět, že ne, že je z Karlsruhe. Vymyslel jsem si tedy důvod jejího cestování, že asi jede ke svým příbuzným. Dívka se rozesmála a řekla potřetí, že ne, že tam jede pracovat.

Přestal jsem se radši vyptávat a domyslel si, že asi je babysitter, nebo tak něco, načež mě napadlo, že mám chuť na kafe a štrůdl a zeptal se jí, jestli by šla se mnou do jídelního vozu, že ji zvu, a ona souhlasila. Tam se teprve začala vyptávat ona mne, co jako dělám, a tak vůbec. Řekl jsem jí, že jsem v penzi a píši povídky, vloni mi právě vyšly v němčině, v kufru mám několik výtisků na rozdávání, jinak jsem potřetí ženatý a moje dcera je patrně stejně stará jako ona. Pak mi najednou řekla, že už jí bude třicet, a že pro koloraturní sopranistku to znamená, že má už jenom maximálně deset let času, protože ve čtyřiceti je pro soprány konec. Na mou otázku, kde všude zpívala, začala jmenovat: Berlín, Londýn, Paříž, Řím, prakticky všechna hlavní města v Evropě včetně Prahy, kde dokonce zpívala česky i když jen foneticky, protože česky nezná ani slovo.

„Tak teď jsem úplně mimo, madam“, zakroutil jsem hlavou, připadaje si jak debil „to je trapas! Já se tady chlubím s mými triviálními povídkami a vy jste operní zpěvačka na evropské, ne-li světové, úrovni! A já, operní barbar, vás považuji za studentku a velkohubě vás pozvu na kafe do jídelního vagonu! – Tedy, až tohle budu vyprávět v mém klubu...", to byl můj oblíbený citát z knihy J.M.Simmel: Es muß nicht immer Kaviar sein.
„Ne, vy nejste barbar“, smála se, „světově ani evropsky všeobecně známá nejsem, jenom v užších operních kruzích v Německu! Jinak jsem vdaná a můj manžel pracuje v televizi.“
Nevím, co mě to najednou napadlo, že jsem udělal další faux-pas, svojí vcelku přitroublou otázkou: „Kdo z vás dvou je na veřejnosti více známý, vy nebo manžel?“
Sklopila své krásné černé řasy a řekla skromně: „Zatím ještě já, manžel nepracuje před kamerou, je v režii pořadů.“

Pak jsme se vrátili do našeho kupé a ona se omluvila, že si musí ještě během několika minut zopakovat svůj part na dnešní večer, vyndala z kabelky knihu not a DVD přehrávač, nasadila si sluchadla a začala, pro mne zcela bezhlučně, sledovat noty a zpívat v duchu. Já jsem vnímal jenom její pohybující se rty. 
Když skončila, pokračovala naše debata dál, jakoby nic. Poprosila mě, jestli bych ji mohl přenechat jeden výtisk mé knížky, což jsem milerád učinil i s věnováním a přidal jí svou vizitku, na jejíž zadní stranu mi vlastnoručně napsala své jméno: Manuela Uhl s telefonem i adresou (ještě ji mám schovanou).

V Drážďanech jsme oba vystoupili, rozloučili se jako staří známí, líbla mne na tvář a odjela vlakem směrem na sever do Halle, já na jih do Prahy. Docela by mě to zajímalo, jestli by se takhle se mnou, s naprosto cizím seniorem, bavila také některá naše „celebrita“...


15 ledna 2017

Píchačky

Píchačky, neboli hodiny docházkové, je strašný vynález zkázy. Nutí lid námezdně pracující k dochvilnosti, ale současně v nich potlačuje jejich přirozenou pracovitost. Funkce píchaček bazíruje na sugesci našeptávání: „Hlavně si tady odpíchni čas příchodu do práce, na vše ostatní kašli!“

To byl můj problém když jsem v šedesátých letech pracoval v Tesle. Do 6:29 tiskly píchačky černě a od 6:30 červeně, takže můj šéf na první pohled viděl, kolikrát jsem v měsíci přišel pozdě. Při dvou červených příchodech jsem musel na kobereček k náměstkovi. Ten mě zpražil, že jsem lajdák a že mi zarazí prémie! Nedal jsem se: „Jezdím 30 až 45 minut po střechu nabitou tramvají z Podolí do Karlína, mám celkem nulu pozdních minut a naopak mám tři hodiny 15 minut neplacených přesčasů, tak za co jsem vlastně trestán pokutou cirka 400,- Kčs? Za tu vteřinu mezi 6:29 a 6:30?

Náměstek začal něco hulákat o tom, že to je příkaz soudruha ředitele trestat opakované pozdní příchody a 6:30 je už taky pozdní příchod, protože než dojdu na své pracoviště, tak to určitě trvá nějakou minutu. To mě zvedlo ze židle: „A když musím na záchod, tak to taky trvá nějakou minutu a když se musím vysmrkat, tak tím ztrácím aspoň deset vteřin! Ale, když budu celý den za prknem chrápat a práci jen předstírat, tak to nikomu nevadí, hlavně, že nemám červený příchod!“ Že jsem si tímto způsobem opět zhoršil svůj, již tak dost mizerný, kádrový posudek je nabíledni.

    Teprve když jsem nastoupil do práce v Německu, jsem poznal, že to jde i jinak a to, neskonale lépe. Měli jsme tam sice také jakousi moderní elektronickou píchačku, ale nikomu tam nezáleželo na tom v kolik hodin přijdu do práce, nýbrž, zdali splním daný termín úkolu. Šéf našeho teamu nám pouze řekl, abychom kvůli telefonátům zákazníků byli vždycky k dosažení v kanceláři zhruba mezi desátou a třetí hodinou. Pouze v měsíčním výkazu, musel mít každý na svém kontě celkový počet odpracovaných hodin v souladu s celkovým počtem pracovních hodin v tom kterém měsíci.
    Takový zůsob práce naopak podporuje pracovitost, protože každý ví, že čím dříve ten svůj úkol zvládne, tím na tom bude lépe a může si pak vybrat za eventuální přesčasy náhradní volno, spojené třeba s víkendem, nebo prostě tak, jak to potřebuje.
    Pouze když bylo třeba nějaký veledůležitý úkol splnit v kratším čase, byl tento projekt označen kódem „placené přesčasy“ a pak samozřejmě se za přesčasy nebralo náhradní volno, ale peníze. Komplikace byla pouze v tom, že ze zákona se nesmělo pracovat déle než 10 hodin denně a tudíž se pro delší pracovní dobu muselo žádat u odborů o výjimku, což obvykle skoro nikdy neprošlo. Rovněž pokud by si někdo přivydělával prací po večerech či nocích u jiné firmy, byl to důvod k okamžité výpovědi s odůvodněním, že nevyspalý a unavený pracovník nemůže podávat takový výkon jako řádně odpočatý.
   V Německu se mi pracovalo velice dobře, byla tam úžasně dobrá kamarádská parta, což zřejmě pramenilo z toho, že lidé byli spokojeni se svým výdělkem a neměli důvod někomu cokoliv závidět a zároveň si vážili toho, že se dostali do takové exkluzivní firmy.

Užili jsme si tam družnou zábavu na pracovišti a když nám něco vadilo, jako třeba kouření, řešili jsme to příkladně tímto způsobem (viz můj plakát na dveřích naší kanceláře):
"Všechny  návštěvy nás potěší - jedny tím když přicházejí a druhé tím když odcházejí".

Těch sedmadvacet let, které jsem pracoval v záp.  Německu mně hodně dalo a hodně mě to změnilo k lepšímu, takže jsem logicky nemohl být spokojen s tím, s čím jsem byl tady konfrontován po svém návratu do staré vlasti. Když  jsem však, kvůli své nemocné matce, chtěl zde žít, musel jsem hodně spolknout a nově si zvykat na dané české post-komunistické prostředí. Kdykoliv jsem ale něco zde kritizoval a vysvětloval, že to jde dělat lépe, byl jsem označován kdejakým Škrholou za zrádného emigranta, který kálí do vlastního hnízda. Lid český si prostě své špatné, komunisty zavedené, návyky nechce nechat vzít a v nás, navrátilcích, nutně vidí jen samé přechytralé nafoukance...

https://youtu.be/jVpJG4C2HMg

14 ledna 2017

Matematika je věda

Moje dcera Brigita, kterou jsem v Německu vychovával jen sám, prospívala ve škole naštěstí moc dobře, takže jsem po celé školní roky s jejím prospěchem neměl problémy – až na tu nešťastnou matematiku. Zatímco se u všech ostatních předmětů střídaly jen jedničky s dvojkami, objevila se najednou na jejím pololetním vysvědčení čtyřka z matematiky!

Nemohl jsem se na svoji dceru vůbec zlobit. Do jisté míry jsem měl i trochu tajnou radost z toho, když mi ukázala vysvědčení se slovy: „Papá, já tě určitě zarmoutím. Dostala jsem čtyřku z matyky, ale mně nejvíc mrzí, že mi ji dal zrovna Herr Lederer...“
„Brigit, to mě tedy udivuje, říkala jsi, že to je Váš nejlepší a nejhodnější učitel.“
„Jo, to taky je, ale já jsem blbá! Dokud jsme počítali jenom s čísly, tak to šlo, ale teď máme algebru a tam se počítá i s písmenama, a to já vůbec nechápu!“
Její vysvětlení se mi hlavně líbilo v tom, že jiné dítě, když přinese domů špatnou známku, tak se snaží svést to na učitele, ale ona to svedla sama na sebe! Tomu já říkám formát. Řekl jsem jí: „Brigit, od pondělka, pět dní v týdnu mimo víkend, vždy po večeři, od sedmi do osmi, místo čubrnění na televizi, budeme se spolu učit matematiku, a to by v tom byl čert, abychom ji nezvládli na jedničku!“

Byly to zvláštní večery, na které velice rád vzpomínám... Musel jsem vydolovat ze své paměti slova naší kantorky-matykářky i její pedagogiku. Předně jsem nesměl dceru nijak přetěžovat a mít úžasnou trpělivost jí totéž vysvětlovat znovu a znovu. Proto jsem dbal na to, aby vždy v osm hodin vyučování skončilo, aby měla ještě před spaním čas se uvolnit a věnovat něčemu jinému. Všiml jsem si také, že se někdy snaží příklad naučit jako básničku, což je úplně špatně: „Brigit, nesnaž se matematiku učit nazpaměť, to je exaktní věda, to není dějepis, ty potřebuješ získat logické myšlení. Tu paměť, tu si nech na básničky a letopočty.“

Přesto někdy došlo k tomu, že Brigita přestala vnímat a začaly jí téct slzičky. To jsem musel učení ihned přerušit: „Brigit, neplač, to nemá cenu, tím se přestaneš soustřeďovat a příklad nepochopíš. Podívej, já mám na audiokazetě nahrávku jedné krásné české písně z Prahy a ta vysvětluje, proč nemá smyslu plakat. Já ti ji aspoň kousek zazpívám, jo?“   Vzal jsem kytaru a spustil svůj poněkud neprofesionální zpěv:

„Kdyby sis oči vyplakala
a jako moře byl tvůj žal,
nikomu tím nepomůžeš,
život půjde dál.
I pro tvé oči, moje malá,
čas dávno lék svůj uchystal,
a kdyby sis je vyplakala,
slepý bych tu stál!“

Naše domácí kondice začaly nést na jaře první plody. Učitel Lederer pochválil Brigitu, že se rapidně zlepšila. Načež koncem května ji řekl, že to s ní vypadá tak dobře, že na výročním vysvědčení jí opraví matematiku ze čtyřky na dvojku!

Ale přišel osudný pátek 3. června 1983, u nás byla právě na návštěvě moje matka z Prahy a moji známí v Curychu nás telefonicky pozvali k nim na návštěvu přes víkend. Moje matka, která vždycky ráda cestovala, se zaradovala, že se prvně v životě podívá do Švýcarska! Já, ani nevím proč jsem chtěl jet už v pátek, a ne až v sobotu. Brigita byla už vypravena do školy, když jsem jí řekl: „Brigit, dnes do školy nepůjdeš a vyrazíme hned do Švajcu! Napíšu ti pak omluvenku...“

V Curychu u známých jsme pak večer v rušné zábavě vůbec nevnímali puštěnou televizi, když najednou Brigita vykřikla: „Papá, tady jsem viděla naši školu a mojí kamarádku Alexandru, jak brečí, ale už je to pryč!“
„Brigitko, to přece není možné“, řekl jsem jí, „uvažuj, proč by asi tady, ve švýcarském Curychu ukazovali zrovna vaší školu, to ses spletla, to byla třeba jen podobná budova.“
„Ne, Papá, to byla naše škola a taky tam byla Alexandra - a brečela!“
„Tak dobrá, Brigit, za hodinu se budou ty zprávy opakovat, tak si je znovu poslechneme a uvidíme.“

Ukázalo se, že dcera měla pravdu a my jsme měli úžasné štěstí v neštěstí. Toho dne totiž vnikl do Brigitiny školy amokem stižený šílený střelec, český emigrant Karel Charva, a začal tam bezhlavě střílet ze dvou pistolí. Zabil na místě tři děti, těžce poranil dalších čtrnáct, dále zastřelil jednoho učitele, jednoho policistu a nakonec sám sebe.
Ten jeden zabitý učitel byl Herr Lederer, který už nemohl svůj slib splnit, a tak Brigitě ta čtyřka na vysvědčení přece zústsla...

13 ledna 2017

Hada bosou nohou drážditi...

Stala se mi za komoušů taková malá zcela bezvýznamná epizodka, kterou bych patrně do druhého dne hravě zapomněl, která se však vyvinula až do firemního skandálu a nebýt náměstka Trajbolda, tak skončila pro mne padákem na hodinu...

Toho dne jsem právě stál v závodní jídelně v malé frontičce na kávu a moučník u pultu, kde obsluhovaly dvě ženy, rozdílné jako nebe a dudy. Paní Šromová, nepříjemná, opuchlá a protivná, jak já říkám, typický bábo-chlap s knírem pod nosem.

Naproti tomu paní Troníčková, milá a něžná, neustále usměvavá blondýnka. Asi proto, že jsem Troníčkové zalichotil, jak jí to dnes sluší, Šromovou to nějak naštvalo, a dala mi to najevo tak, že když na mě přišla řada, přehlídla mne jako vládní vojsko a začala obsluhovat kolegu, co stál za mnou. Toho si všimla Troníčková a okamžitě, dřív než jsem se ozval, přiskočila a zeptala se mě, co si přeji. Vybral jsem si kávu a makový koláček a když jsem odcházel od pultu, sykla jí Šromová vztekle do ucha:„Ty vobsluhuješ toho blbce?“ Zaslechl to i můj kolega, který mi pak potvrdil, že jsem slyšel správně, celá věta zněla: "Seš blbá, že vobsluhuješ toho blbce!"

Položil jsem plato na stolek, vrátil se k pultu a řekl jí, aby se mi za tu nadávku omluvila. Ona to odmítla s tím, že neví o čem mluvím. „V tom případě si jdu na vás stěžovat“, řekl jsem a odešel za jejím vedoucím do kanceláře. Tomu jsem pak řekl: „Pane vedoucí, paní Šromová může možná docela dobře mýt nádobí, nebo vytírat podlahu, ale nenechte ji obsluhovat v jídelně. Právě mne odmítla bez jakéhokoliv důvodu obsloužit a nazvala mne blbcem!“ 
„To nechte na mně, co má soudružka dělat, to není vaše věc!“, odbyl mě vedoucí.
„Omyl, to je moje věc! Ona není drzá jenom na mne, naší mladé kolegyni Janě Berkové, která trpí roztroušenou sklerózou, řekla doslovně: »Proboha, Jano, jak to dnes vypadáš, to jsi určitě zas prošoustala celou noc!« Pokud se tedy drzé chování vaší soudružky Šromové nezlepší, podám stížnost i na vás!“ Čekal jsem co se z toho vyvine, Šromová se ke mně chovala slušněji, jinak nic nového pod sluncem.

Asi za týden jsem byl předvolán do takzvaného „rudého koutku“ na závodní výbor. Připadal jsem si tam jak před trestním tribunálem, všichni seděli a já jediný stál. Slova se hned ujala jakási soudružka Kozová: „Soudruh Toms, vy jste měl nějaký výstup se zde sedícím soudruhem Kolčavou, vedoucím závodní jídelny a vyhrožoval mu, že si budete na něj stěžovat. Tak prosím, stěžujte si!“
„Dovolte mi, abych Vás opravil, já jsem si mu stěžoval na drzost jeho podřízené, která mě odmítla obsloužit a nazvala mě blbcem!“
„Buhví jak to bylo a co jste zase vy řekl jí, to zde nehodláme řešit, protože víme, že Vaše způsoby jednání s lidmi jsou velmi často nevybíravé až drzé, což nám také písemně dosvědčila soudružka Květa Klímková ze mzdové účtárny. Zde se ale navíc jedná o věc politickou. Náš závodní výbor jednomyslně odhlasoval, aby každý náš zaměstnanec zaplatil 25 Kčs na pomoc zátopám na Slovensku u Komárna. Pro zjednodušení výběru peněz byla každému zaměstnanci bez výjimky sražena tato stejná částka z platu.“

„A to vy shledáváte jako správný postup při výběru dobrovolných darů?“, zeptal jsem se.
„Ano, všichni s tím byli srozuměni, jenom vy jediný z 625 lidí jste, při převzetí obálky s penězi, napadl soudružku Klímkovou slovy, tady to mám písemně, prosím, cituji vás doslovně: »Já s tím nesouhlasím, aby si bez mého vědomí, někdo někde za zavřenými dveřmi odhlasoval, že se mi srazí něco z platu. Nikdo nemá právo v tomto státě, vytahovat mi peníze z kapes!« Přiznejte se, řekl jste to nebo ne?“, vyštěkla na mne vítězoslavně soudružka Kozová.
„Ano, tak nějak jsem to řekl, ale co je na tom špatně?“
„Che, on se diví? Není vám to trapné, soudruhu, odmítnout lidskou pomoc Slovensku?“

„Dovolte, abych vás znovu opravil, já neodmítám pomoc Slovensku, já jsem už dva dny před tím, krojované Slovence s kasičkou na ulici, zaplatil dobrovolně a dokonce víc! Ale já protestuji proti způsobu, jaký jste si tady zavedli. V tichosti jste si něco odhlasovali, o nás bez nás, jak v Mnichově, a teprve na papírku ve výplatě nám suše oznámili - proč, co a jak. Je tohle dobrovolnost?“
Kozová vylítla ze židle: „A proč si teda nikdo nestěžoval - akorát vy jedinej!“, ječela.
„Protože, soudružko Kozová, se vás lidi bojí, ale já nejsem zvyklý hrbit hřbet!“
„A-ách... hrbit... hřbet... co..? Co to je tohle za slova? U nás v socializmu nemusí nikdo hrbit hřbet! To je skandál! To já takhle nenechám!“ Soudružka zalapala po dechu a já myslel, že se skácí. Těžce dopadla zpět do židle a ticho v místnosti řvalo.
„Dovolte mi odejít“, řekl jsem suše, uklonil se, otočil a odešel.

Když si mě druhý den zavolal náměstek na koberec, očekával jsem zcela pochopitelně padáka.
„Soudruhu inženýre", řekl pomalu, "netušil jsem, že jste tak výbojný, s tou Kozovou jste to dost přehnal, ona je nebezpečná, ale já vás tady potřebuju! Takže – nic se neděje, já jsem to za vás vyžehlil. Teď mám ale já na vás jednu jedinou otázku: Inžinýrskej, kolik je vám let?“
„Třicet tři“, řekl jsem po pravdě.
„Nóó, tak to byste snad už mohl mít rozum...!“

A já jsem dodnes šťasten, že jsem byl vždycky nerozumný, a že se snad už nikdy nevrátí pohádka socialistického mládí...

12 ledna 2017

Těžká doba

Celý Protektorát i válku a ještě kus po ní, jsme bydleli v Praze-Podolí, Na Pekařce, v tom nejhorším bytě z celého mého života. Byl to vlhký, studený suterén, 2 malé pokojíčky, kuchyňka, bez koupelny a WC na chodbě. Vzniklo to nechtěně, totiž v době mobilizace (1938), se moji rodiče hodlali přestěhovat z centra Prahy raději na okraj města, neboť podlehli panice, že Praha bude v blížící se válce těžce bombardována německým letectvem. Na Vinohradech jsme bydleli v krásném domě, třetí patro s výtahem, 2 pokoje kuchyň, koupelna, WC, ústřední topení. Rodiče uvěřili slibu známých, kteří právě zakoupili polovinu dvoj-vily v Podolí, že nám tam pronajmou byt ve druhém patře stejných kvalit, jako máme zde a navíc s balkonem. Jenže sliby, jak známo, jsou chyby.

Tento plán měl jeden zádrhel, že k termínu našeho stěhování nebyl nám slíbený byt dosud volný, ale zato byl volný podřadný byt v suterénu. Bylo nově dohodnuto, že se pro první kvartál nastěhujeme do suterénu a v příštím kvartálu se přestěhujeme do mezitím uvolněného bytu ve 2.poschodí. Jenže do toho se vdala sestra paní domácí a podle pravidla bližší košile než kabát, dostali nám slíbený byt, ti novomanželé a my jsme zkysli v suterénu. Za Protektorátu, během války i po ní nebyly vůbec žádné byty v Praze k dostání a tak naše čtyřčlenná rodinka bydlela v této studené a vlhké noře dlouhých jedenáct let až do roku 1949.

Jak jsme prožívali pražskou revoluci:

Sobota 5.května 1945.
Po snídani mě matka poslala na Pankrác do biografu Radost, abych koupil na dnes odpoledne vstupenky na film "Funebrák" s Vlastou Burianem. Lístky jsem koupil, ale netušil, že ten film neuvidíme a lístky necháme propadnout. Cestou domů na mne volal jeden pán: "Hochu, vyřiď doma, že je konec války, Američani jsou už u Berouna!" Odpoledne jsme uslyšeli z radia od sousedů (vlastní radio jsme neměli), volání o pomoc ze studia českého rozhlasu: "Voláme všechno české, přijďte nás bránit proti esesákům!"

Neděle 6.května 1945.
Otec odešel stavět barikády a v dálce se ozývaly detonace šrapnelů. Najednou u nás zazvonili tři chlapi a nesli na nosítkách mrtvou mlékařku, paní Hájkovou: "Můžeme zatím tady někde u vás baráku nechat tuhle paní?" Otevřeli jsme jim a paní Hájková byla prozatímně uložena na podlahu v prádelně. Zároveň nás tito muži varovali, abychom nezůstávali doma a šli se schovat do některého z činžáků cestou k tramvaji. Němci totiž prchají od Pankráce směrem sem a vypalují vilky a střílejí jejich obyvatele. Máti a my dvě děti, (13 a 6) jsme rychle vzali to nejnutnější a hnali dolů do Dvorecké ulice. Tam v činžáku jsme požádali zdejší obyvatele, aby nás pustili do sklepa. Ve sklepě bylo plno žen a dětí, muži byli někde na stavění barikád. Jedině starý jednonohý trafikant pan Kapusta si vlezl do uhlí. Některé ženy remcaly, že kvůli němu nás esesáci postřílí všechny, ale on prohlásil: "Já už jsem svoje zdraví obětoval v první světové válce a teď už bojovat nebudu!", a přiklopil se neckami. Pak přišla strašně dlouhá a studená noc a my schouleni do uzlíčku a zabaleni jen v tenkých dekách, jsme mrzli na kamenné podlaze sklepa.

Pondělí 7.května 1945.
Ráno jsme od lidí v baráku dostali každý hrneček horkého čaje a v baťůžku z domova jsme měli suché vdolky, poněkud zdemolované tím, že jsem je měl v noci pod hlavou. Pak přišlo nejhorší překvapení, děsivé bouchání na domovní dveře a německý řev: "Aufmachen!" (Otevřít!). Všichni strnuli, někdo řekl: "Pst, tiše ať si myslej, že tu nikdo není!" Jediná moje máti zachovala rozvahu: "Oni ty dveře vyrazí, já umím německy, jdu se jich zeptat, co chtějí" a šla po schodech nahoru k domovním dveřím a já se plížil za ní. Když odemkla dveře, stáli tam dva dost zdrchaní vojáci a řvali: "Wasser!" Máti jim rychle vysvětlila, že jim vodu donese, aby moment počkali. Vrátila se do sklepa, vysvětlila o co se jedná a jedna paní z přízemí šla s ní do svého bytu a natočila do velkého polévkového hrnce vodu, načež ji máti předala těm vojákům. Ti se pořádně napili a zbytkem vody si opláchli obličeje a odtáhli dál. Nebezpečí bylo zažehnáno, ale mizerná nálada lidí se obrátila proti mé matce. Jedna fanatická husa řekla: "Němci nám vraždí naše muže na barikádách a my jim tady lezeme do zadku a dáváme jim vodu!" A moje máti se musela rozčílit: "A kdyby ty dveře vyrazili a nás tady všechny postříleli, tak by to bylo lepší?" Načež jsme se sebrali a vrátili se domů.

Úterý 8.května 1945.
Do Prahy přijeli "Vlasovci" a situace se v našem celém okolí uklidnila, jenom rozkládající se tělo paní mlékařky začalo být cítit v celém domě. Náš otec se vrátil živ a zdráv a všichni jsme byli rádi, že to nejhorší je za námi.

Středa 9.května 1945.
To už se jen vítali Rusové a kdekdo se seznámil s ruštinou: "Davaj časy!"

11 ledna 2017

Gale Face Hotel, Colombo

Snad každý člověk zažije nejméně jednou za život něco, co se mu pak vryje do paměti navždy. Většinou se jedná o zážitky "poprvé", u mne se sešlo toho "poprvé", v případě Ceylonu, hned bohatě. Já poprvé cestoval letadlem, poprvé jsem se koupal v moři, poprvé jsem spal v luxusním hotelu, poprvé jsem jedl oříšky cashew (kešu) a poprvé, no prostě všechno bylo poprvé. Před odletem jsem dostal poprvé takzvanou tropikalizaci, to jest 4 injekce proti: tyfu, choleře, žluté zimnici a malarii. 
Pro věčně nevěřící a podezíravé čtenáře, by vše mohl dosvědčit i můj kolega Honza D., a překvapivě on byl také jako já, výjimka, potvrzující pravidlo - nekomunista, pracující dokonce v Technoexportu, podnik zahraničního obchodu! 

V dávnověku, tedy v roce 1957, jsem shodou náhod a příznivých okolností, což jsem již popsal v blogu Lourdský zázrak, byl vyslán na akviziční služební cestu na Ceylon (Sri Lanca), jako technická pomoc pro nabídkové investiční celky. V druhé vzpomínce "CEYLON" jsem se věnoval různým zkušenostem, které jsem tam zažil a hlavně nepříjemné trapnosti s takzvaným duriánem. V této třetí vzpomínce se chci speciálně zaměřit na hotel, Galle Face, v hlavním městě Sri Lancy Colombu, kde jsme bydleli čtyři týdny. Let z Prahy přes Curych, Káhiru, Bejrut, Karachi, Bombay do Colomba, trval tehdy s přestupy dva a půl dne.

Hotel Galle Face byl založen čtyřmi britskými obchodníky v roce 1864 a byl to, jak se prý říkalo, jeden z nejstarších hotelů na východ od Suezu. Jak jsem zjistil z návštěvní knihy, bydleli tam, (mimo nás), takové celebrity jako, Mahatma Gandhi, Indira Gandhi, Jawaharlal Nehru, japonský princ Hirohito, dánská princezna Alexandra, Princ Phillip, vévoda z Edinburghu, USA prezident Richard Nixon, Jurij Gagarin, jakož i spousta slavných herců i zpěváků. Krásnými Ceyloňankami se to tam jen hemžilo. První ponaučení se nám dostalo od čs. obchodního rady, že se máme vyhýbat prostitutkám, ty jsou z 80% šiřitelkami pohlavních chorob a ty s červeným puntíkem na čele jsou sice čisté, ale zase vdané...

Celý hotel byl klimatizován a okno i balkon našeho pokoje bylo směrem na moře. Ta nádhera, být ke spánku ukolébáván pravidelným šuměním mořských vln, to byla pro mne hudba z ráje! Je pravdou, že první noc jsem spal přetrhávaně, což byly z knížek vyčtené, strachové představy z neznámého hmyzu, různých jedovatých pavouků a hadů, ale to vše rychle pominulo a už od příští noci jsem spal tvrdě a bezstarostně jako pařez v lese. A na ty ještěrky, co běhaly všude po stropech, jsem si rychle zvykl.

První, co jsm musel pro své blaho udělat, nechat si ušít, přímo v hotelu lehký tropický oblek, protože to, v čem jsem tam přijel, bylo v panujícím vedru nenositelné. Už jen proto, že na všechna obchodní jednání jsem musel chodit oblečen v žaketu a s kravatou. Dokonce i vstup do hotelové restaurace, byl nikoliv přes den, ale k večeři povolen pouze v žaketu a kravatě. Vchod do restaurace hlídali dva číšníci a velice slušně každého, kdo nebyl patřičně oblečen, upozorňovali: "Pane, zapomněl jste si váš žaket a kravatu." Příjemným překvapením pro mne bylo, že večer v 10 hod. jsem si šel k hotelovému krejčímu vybrat látku a druhý den ráno v 10 hod. byl oblek hotov.

 Další, co moji pozornost upoutalo byli číšníci. Všiml jsem si, že všichni mají na sobě bílé, jakoby noční košile a bílé turbany, jenom někteří mají na turbanu vpředu šikmý proužek z různých barev. Zeptal sem se jednoho obsluhujícího co to znamená? "To jsou něco jako vojenské šarže, pane, všimněte si já jsem vyšší šarže a mám modrý proužek, to znamená, že se starám o deset určitých stolů, Ti, co nemají žádný proužek jsou moji podřízení. Nade mnou jsou dva s červeným proužkem, každý má na starosti půl sálu a nad námi všemi je jenom jedna hlavní šarže se zlatým proužkem.

"A můžete mi říct", zeptal, jsem se zvědavě, "kolik si zde vyděláte peněz?" Číšník se usmál: "Pane, já neberu žádný plat, já jsem šťasten, že mám toto místo v takovém hotelu! Můj výdělek jsou tuzéry od hostů, to mi hodí průměrně 15 rupií za týden a to jsem ženatý a mám dvě děti." Když jsem si to v duchu srovnal, že já mám diety 60 rupií na den, hotel mě stojí 30 a 30 mám na útratu, za taxíky, tuzéry a vše ostatní, tak se mi z toho točila hlava. Jinak jsme se s Honzou byli prvně vykoupat v moři na pláži před hotelem Mount Lavinia, odkud mám taky svoji fotku (viz shora odkaz CEYLON). 

Po návratu domů, jsem si nechal ještě mnoho let onu Galle Face hotelovou nálepku na kufru, (viz perex), jako zcela exotickou vizitku. Prostě Ceylon byl pro mne a je i coby Sri Lanca, zelenou perlou indického oceánu..

10 ledna 2017

A tiše padal sníh...


Robert kráčel sám temným sídlištěm, s hlavou k prasknutí plnou problémů. Jeho manželka právě od nich odešla definitivně. Dělal před ní ramena, že všechno zvládne, ale zvládne to on sám, se šestiletou dcerkou v cizí zemi, kde nemá nikoho, jeho rodiče jsou v Praze za „Železnou oponou“ a jeho sestra žije se svou rodinou až v Jižní Americe. Kromě pár kolegů v kanceláři ho tu vlastně nikdo nezná. Svět se mu dnes zdál tak cizí, pustý a černý, že jenom ten tiše padající sníh byl přátelsky uklidňující.

 Nechtěl jít daleko od domova, chtěl si jen udělat krátkou procházku na čerstvém vzduchu. Dcera sice právě tvrdě usnula při jeho pohádce o Smolíčkovi, ale přece jen měl obavu, aby se náhodou nevzbudila, když on není doma. Udělá proto jenom párminutový okruh, aby se trochu nadýchal čerstvého vzduchu. Cestou potkával zasněžené lidi, držící se za ruce a ptal se v duchu, mají-li všichni takové životní problémy jako on, který si prvně v životě neví rady a připadá si jako ta osamělá lampa.

Došel až k telefonní budce a právě se chtěl otočit a vrátit domů, když se z budky vyklonila dívka s kapucí a zašeptala, spíše zaskřehotala: „Ehm-hm, haló pane, prosím vás eh-eh, máte u sebe drobnou minci, mně, –ehm-ehm, už ten aparát spolkl tři mince a já musím, ehm-hm, něco důležitého zavolat –ehm-ehm...“, a další slova se docela ztratila v dívčině chrapotu a kašli.
„Ano, mám tu v kapse drobné, mohu vás založit“, řekl a nabídl jí hrst drobných.
„Díky, eh- to jste moc hodný, ale já bych hmm-eh potřebovala, abyste to za mně eh-eh, řekl, já nemohu ehm-nahlas mluvit a to sluchátko je asi kaput a můj manžel mě neslyší...“

 Když viděla, že on je ochoten jí pomoci, zasípala: „Pojďte sem ke mně eh-eh, eh, eh, do budky já vám budu říkat, co máte říkat, ano?“ Zvedla telefon a vytočila číslo, načež mu předala sluchátko a špitla: „Teď mluvte po mně!“, a on po ní hlasitě opakoval: „Haló, tady je Heidi!“
„No, to je dost, že voláš, čekám už celou hodinu, co je s tebou?“, ozvalo se ze sluchátka.
A Robert pokračoval: „Udo, já jsem ti už třikrát volala" ... "ale tys to vždycky položil!"
„Hrome, tohle není Heidi, co to má bejt za blbej vtip? Kdo jste?“, vybafl vztekle Udo a Robert se ho snažil uklidnit: „Pane, Udo, Heidi nemůže mluvit a já to říkám za ní, ona je tady se mnou v telefonní budce a šeptá mi, co vám já mám hlasitě říkat“, vysvětlil Robert.
„Cože, vy si něco šeptáte s Heidi do ouška v telefonní budce? To mi teda není jedno! A kdo vůbec jste? Já vás neznám!“, durdil se hlas v telefonu.
„To nehraje roli, já vás taky neznám, jenom opakuji, co vám říká Heidi: Udo, nečekej na mne... já dnes ani zítra nepřijedu... mamka je nemocná... musím s ní být doma... přijela bych až někdy...“
„Sakra, dejte mi ihned Heidi k telefonu!“, běsnil Udo. Robert předal sluchátko Heidi a ona začala svým sípavým hlasem něco chrchlat, ale on rozuměl starou belu, takže vrátila sluchátko Robertovi s prosbou: „Opakujte mu, prosím vás, ehm-ehm přesně, to co já říkám, hlavně ehm, ať se nezlobí!“
„Můj drahý Udo!“ tlumočil už vztekle úsečným hlasem Robert, „nezlob se na mne!... já nevím co mám dělat!... mamce je moc zle!... má horečku 39 stupňů!... A co ty, jsi zdráv?... Mám tě ráda! A víš, že se mi o tobě v noci zdálo!" Robert k Heidi: "Co se vám zdálo, tady přece nebudeme řešit!" 
„Mluvte sakra nahlas! Já tu nic neslyším!“, řval Udo, „cože se vám zdálo?“
„Heidi říká“, vysvětloval Robert, „že se nám zdálo – teda jenom jí – krásný sen o tobě...“

Udo ho přerušil: „Co je to za blbostě! Já chci vědět, kdy za mnou Heidi přijede sem?“
„No, to jsem ti právě chtěl říct: Heidi přijede v pátek a do té doby se snad zbaví toho hrozného chrapotu, poradím jí co má na to užívat!“
„Co bys jí radil ňáký pitomosti“, vypěnil Udo, „to přejde samo, já jsem taky měl chrapot od fandění na fotbalu - a vůbec - co se do nás montuješ, čoveče, vypadni z tý budky a nelep‘ se na Heidi, nebo bude zle! To je moje žena! Rozu-míš-mi!“
„Klid“, vykřikl Robert a dodal břitce: „Heidi ti posílá pusu a už se těší na pátek! Čau!“
Robert zakončil zmatečný rozhovor podle svého vlastního scénáře, načež se rozloučil s Heidi. Ta byla ráda, jak to dopadlo a rozpačitě mu děkovala: "Nezlobte se, pane, víte, oni se totiž Udo s mojí mamkou nemají vůbec rádi...a oni na sebe žárlí..."

Cestou domů si Robert uvědomil, že každý má nějaké problémy, a ty jeho, že nejsou zase až tak světaborné, a že se má vlastně docela fajn. S manželkou už to stejně kolik roků neklapalo, je dobře, že odešla za hlasem svého srdce, on má krásnou zdravou dcerušku, která ho má nade vše ráda, takže, čeho by se měl bát? Problémy jsou k tomu, aby byly překonávány! Život se mu najednou vybarvil v jiném světle a i ten sníh byl najednou jakoby do růžova...

09 ledna 2017

Otřes při fotografování

To byste neřekli, co za horor vás může potkat na úřadě. V životě jsem byl už mockrát na různých úřadech třeba žádat o občanský průkaz: Už za komoušů, pak v Německu a teď už dvakrát ve svobodné ČR. Netušil jsem, že to nejhorší mě potká letos v lednu na skoro první, novoroční den.

Nejprve bylo úplně vše naprosto krásné. Budova nové radnice majestátní vchod, všude samé sklo, informační kancelář s milou slečnou, která nám dala papírky s pořadím čekatelů, blikající čísla po zdích oznamovala, kdo je na řadě a slečna nám zároveň vypočítala, jak dlouho to potrvá než přijdeme na řadu (50 až 55 minut). Můžeme si zatím někam odskočit, nebo zajít do přilehlé kavárny. Tak jsme si tam dali kafíčko a zákusek a medili si, jaký to máme krásný úřad.

Pak to ale přišlo. Manželce začalo blikat číslo přepážky 17 a mně 19. Říkám si: „Lady first, i na toto je zde pamatováno!“. Pak ale marně hledám přepážku č. 19, ta není ani na konci chodby, ta prostě neexistuje. Běžím zpět a teprve na druhý pokus objevuji dveře se zrcadlem nad nímž není mnou očekávaný nápis WC, ale č.19. Uvnitř této kabiny panuje dusno, parno a vehementno. Velikostí připomíná box pro WC a mimo židle je zde pouze okénko, z něhož na mne trčí objektiv, za nímž prokukuje zasklená úřednice. Ta mě ihned žádá o občanský průkaz. Já si chci ale nejprve odložit klobouk, šálu a zimník, protože se začínám potit, jenže nikde žádný věšák. To okamžitě bystře zmerčí úřednice a volá na mne: "Věšák nehledejte, ten tu úmyslně žádný není!"

„Já vám ho třeba zaplatím, ale ten tu přece měl být, paní referentko.“
„Naopak, ten tu ani být nesmí, to by rušilo fotografování!“, oponuje sveřepě žena za sklem.
„Tak kam si mám sakra dát své svršky? Nerad je odkládám na zem!“ a ztrácím svou dobrou náladu.
„Držte si je na klíně, nebo pod okénkem je polička!“, vysvětluje dáma nelogicky.
„Tam se mi ale nic nevejde, je tam mimo to nějaká bedýnka.“
„To není bedýnka, to je zvýšení sedadla pro děti!“ Představa, že se sem napresuje ještě matka s dítětem, o vozíčkářích nemluvě, mne zděsila. Vstal jsem a položil si všechno na židli chtěje se jít před fotografováním aspoň učesat a utřít pot k zrcadlu z venku na dveřích této vesmírné kapsle.

„Kam jdete?“ řve na mne přísně úřednice. „Tak zaprvé, vážená dámo, když tu nesmí být věšák a nedostačující polička na svršky je zabraná bedýnkou pro děti, tak by se tu aspoň mohlo vědět, že existují sedačky které se dají nastavit na výšku pro děti. Já navíc nejsem ochoten házet své svršky na zem a před fotografováním mám, pro vás takový nepochopitelný zvyk, svůj vzhled upravit před zrcadlem. Můžete to, prosím, laskavě vyřídit vašemu vedoucímu?“ Ona nato: „To není má věc! Nikdo, mimo vás, si zde ještě nestěžoval.  Když, tak mu to potom řekněte sám!“

V této dramaticky vypjaté atmosféře nastalo vlastní focení, pod těmito befély: Posuňte se dál od objektivu, neusmívejte se, zavřete ústa, sundeje si brýle, hlavu rovně, máte ji na stranu, (vzpomněl jsem si na Zemana), dívejte se do objektivu, nehýbejte očima a nehýbejte se vůbec!“ Pak se na monitoru objevil můj ksicht zavilého nepřítele lidu, následovaný naivním dotazem, jsem-li spokojen? „Óóh“ Vydechl jsem, dostal papírek, kdy si mám OP vyzvednout, a mé rezignující já se ještě zeptalo:
„Pokud bych byl nemocen, může mi nový OP vyzvednout moje žena s plnou mocí?
„Ne, to je absolutně a bez výjimky vyloučeno!“, řekla ultimativně.
„Ani kdybych ležel na smrtelné posteli?“
„Ne, říkám, že to nelze!“ Pochopil jsem, dle toho jak vypadám na té fotce, že pak už bych tu občanku stejně nepotřeboval...

Chtěl jsem se už na všechno vybodnout, ale přece mi to nedalo a zeptal se toho pána v informacích, kde bych tak asi našel vedoucího tohoto oddělení.
„K němu se absolutně nedostanete, tam nemáte přístup, tam vůbec nikdo nesmí! Já mu ale zatelefonuju a jděte zatím tam dozadu chodby, jako k záchodům, tam na něj počkejte!“
Nechápal jsem opět nic, leč před záchodem už stál pan vedoucí XY. Tomu jsem vše vylíčil a jako výsledek jsem se dozvěděl, že i on se též diví, jako ta úřednice, protože jsem první občan tohoto státu, kterému se zde něco nelíbí, naopak všichni si to tu moc chválí. Navíc, ani on sám nemůže v tomto případě nic dělat, to vše je pod správou ministerstva vnitra a proto tam nikdo nesmí nic změnit ani šroubek do zdi. Pokud ale chci, mohu si sám postěžovat na OSČ ministestva vnitra. Patrně abych se opět dozvěděl, že jsem jediným exotem v ČR, který chce mít možnost si pověsit zimník na hák v naprosto dusné a přetopené kabině..!

Řekl jsem mu jen: Pane XY, já vím, že mám velkou smůlu, vím totiž, jak to funguje třeba v jiných zemích, takže zde v ČR, zcela logicky nemohu být srozuměn s panující mezilidskou komunikací.