22 července 2016

Kamarád do nepohody

Večer v půl osmé mne vyrušil u zpráv telefon: „Ahoj, Mirku, tady je Eliška, divíš se moc, že ti volám? Takže se nediv!“ I přes toto upozornění jsem se divil. Elišku jsem naposledy viděl v Praze, asi tak rok před mojí emigrací do Německa. Potkali jsme se náhodně a zastavili se na chodníku na pět minut, ona byla šťastně vdaná a měla malou dcerušku.

Asi o pět let později mi poslala psaní, adresu získala od mých rodičů. Její dopis byl moc milý tím, že byl přátelský a jiný než všechny ostatní dopisy z Česka.
Ty totiž stereotypně začínaly pozdravem a končily tím, co bych jim měl poslat, protože to není k sehnání. Eliška ne, ta ode mne nikdy nic nechtěla, jenom mě pozdravovala a chtěla si jen tak popovídat.
Odepsal jsem jí dlouhý dopis o tom jakou mi udělala radost a snažil se jí vysvětlit pocity emigranta, který při vybírání dopisu ze schránky si vždy paradoxně přeje, aby to nebyla pošta z jeho vlasti. Češi měli kolikrát nestoudná přání, jako: potřeboval bych speciální teleobjektiv k fotoaparátu, nebo joggingový dres a obuv od značkové firmy. Musel jsem takovým známým vysvětlovat, že tady „nelétají pečení holubi do huby“, a že to, co po mně chtějí, bych si ani sám sobě nekoupil, protože na to prostě nemám. Elišce jsem ale odepsal, že chci být jako kdysi jejím kamarádem do nepohody a když bude něco potřebovat, ať mi napíše a já se pokusím jí vyhovět. Korespondence však utichla, Eliška nenapsala, tak já se také odmlčel, protože jsem věděl, že jí to může u bolševíků kádrově přitížit, když dostává dopisy z kapitalistického státu.

„Eliško, to se tedy divím“, zvolal jsem překvapeně, „kde ses tu tak najednou vzala v mém telefonu?“ A ona mi vylíčila proč a jak se rozvedla, a že víc než před rokem emigrovala s dcerou do Švýcarska.
Hned jsem ji začal bombardovat dotazy: „Tak to je fajn, jak se vám vede, jak velkou máš dceru, v kterém městě žijete a proč se ozýváš až za uherskej rok?“
„To je moc otázek najednou, vede se nám celkem dobře, dcera má dvaadvacet, to víš, galantní muži říkají, že vypadáme jako sestry, bydlíme v Curychu, ale mám s ní starosti. Ten začátek tu byl těžký, ale nechtěla jsem tě s ničím otravovat, pokud by to nebylo nevyhnutelně nutné. Teď ovšem nastala chvíle, kdy bych chtěla využít tvé milé nabídky...“
„Jaké nabídky, Eliško?“
„Abychom – zase byli – kamarádi do nepohody“, řekla trochu rozpačitě.
„To je fajn, to beru, Eli, tak řekni s čím bych ti mohl například pomoct?“

„Víš, ta moje dcera Iveta, to je takový tele, ona je v jiném stavu s nějakým dost přitroublým frajerem Čechem Bohumilem. On nechce o svatbě ani slyšet, ale nabídl, že jí zaplatí tři sta franků na odsávací potrat v Holandsku, kde je to úplně legální. Holka hloupá mi tu řve a dnes se právě rozhodla pro tu šílenost, že tam do toho holandského Utrechtu přece jen pojede“, vysypala ze sebe Eliška.
„No, proč šílenost, je to sice pořádná štreka, Schweiz-Holandsko, odhaduji nejmíň tisíc kilometrů, ale když si tam vezmou hotel na jednu noc, plus benzín, tak se jim to sice prodraží na dvojnásobek, ovšem udělat se to dá“, řekl jsem odborně, „ale pořád nevím, co bys chtěla abych zařídil já? Nejsem totiž gynekolog, Eli“, zasmál jsem se.
„Já nemám řidičák a ten její gauner, nemá čas tam s ní zajet, takže ona chce jet sama a kvůli penězům ihned zase nazpět, no uznej, že už jenom tohle je slabomyslnost! Dva tisíce kilometrů a ještě po takovém zákroku“, řekla rozčílená Eliška, „takže jsem si myslela, ty bydlíš asi na poloviční cestě, ona by dojela k tobě, tam by si nechala tu svoji starou rachtačku stát a druhý den bys ji hodil do Utrechtu, pak by si u tebe trochu odpočinula a dojela už sama domů... Co ty nato, jako kamarád do nepohody?“
„Hm, kdo se dal na vojnu musí bojovat“, řekl jsem, „takže co bych neudělal pro moji kamarádku a její trochu problematickou dcerušku? Dobrá, platí!“
A tak jsem se tedy stal nedobrovolným Herodesem v zabíjení neviňátek, ale na druhou stranu dobrovolným zachraňovačem naivní dívky, která by mohla s velkou pravděpodobností skončit v havárii na dálnici.
Když ke mně asi za tři dny k večeru přijela, chtěl jsem jí napřed otcovky trochu něco říct, ale její nevinný kukuč mne odzbrojil. Ivetka totiž nebyla to, co jsem si představoval, tedy „bláznivé třeštidlo“, ale velmi rozumná a na svůj věk přemýšlivá žena. Vysvětlila mi, že ono rozhodnutí jet sama celou štreku tam i zpět za den, vytrysklo z její momentální emoce, když se rozešla s tím prolhaným kriminálníkem Bohumilem a chtěla dokázat, že si poradí se vším sama. Ani ty peníze si od něj nevzala. A ze strachu, že by dítě mohlo být po něm, tak ho radši nechce.


Druhý den jsme sice v lijáku, ale jinak bez problémů dorazili do Utrechtu. Ovšem přeběhnout z auta do budovy byla celkem dosti vlhká záležitost. Tam byly v čekárně  jenom dvě ženy, takže to šlo poměrně rychle a za hodinu jsme už zase upalovali po zdařilém zákroku zpět. Mimochodem těch tři sta guldenů jsem za ni zaplatil když byla na sále, jako bych byl tím otcem já, což si logicky stejně všichni mysleli.
Načež jsem ji chtěl pozvat někam na oběd, ale ona dostala bolesti, zkroutila se na zadním sedadle auta do klubíčka a řekla, abych šel sám, že si zatím zdřímne. Dodala jen: „Měl jste pravdu, Mirku, tu cestu zpátky bych nezvládla, muset sedět a ještě řídit auto! Děkuju vám moc...“
Spala potom pod práškama až do Frankfurtu jako zabitá. Když jsme přijeli ke mně na parkoviště, uviděl jsem tam stát žlutého Forda mé německé přítelkyně Gisely. Ta, jak mne viděla vystupovat, vyskočila taky z auta: „No, kocajdank, že už jedeš, čekám tady nejmíň půl hodiny!“
Když ale pak spatřila z mého auta se hrabající Ivetku, zatvářila se nelibě a já ji dorazil trochu nešikovným vysvětlením: „To je Iveta, moje známá, přijíždíme právě z Utrechtu z Holandska, víš, ona totiž byla v jiném stavu...“
Gisela nečekala na má další slova, skočila do auta a prudce odstartovala.

*******************************************************
A sem se hodí: "Už dávno nejsem dítě..."

18 dubna 2016

Dívka z Bohnic

   Můj kamarád Vojta, kdykoliv si chtěl jít někam zatančit a sbalit dívku, tak mě nutil, abych šel s ním a dělal mu takzvanou "kulisu". Byl totiž malé postavy, z čehož on měl určitý komplex a bál se vyzvat neznámou ženu k tanci, když nevěděl, není-li ona větší než on. Výška sedící ženy se nepozná. Proto chtěl, abych pro ní šel napřed já a teprve když uviděl její výšku, se rozhodl pro ni jít či nejít.

Tak se stalo, že jsme si šli, jedné slunné neděle zatančit na, tenkrát ještě funkční, Barrandovské terasy. Tam Vojtovi padla do oka dívka s krásnýma nohama a poslal mě pro ni tančit. Když vstala od stolu, zjistil jsem, že je jen o fous menší než já, a Vojta mi posuňkem naznačil, palec dolu. Bavil jsem se s ní během tance všeobecně, beze snahy jí nějak balit, což ale na ni působilo kupodivu pozitivně, takže když pak následovala dámská volenka, přišla si ona pro mne. 

Jmenovala se Jana a bydlela v Bohnicích. Kromě krásných dlouhých nohou byla i celkově půvabná, a tak se stalo, že jsme začali spolu chodit. Když jsem pak někde řekl, že mám dívku z Bohnic, mohli se všichni strhat smíchy. Dokonce i moji rodiče byli zvědaví, jak ta dívka z Bohnic vypadá a chtěli abych ji přivedl ukázat v neděli k nám domů. 

Dal jsem si s ní sraz na stanici sedmnáctky v Podolí u Žlutých lázní, kam jsem pro ni přijel se zánovní, nablýskanou motorkou ČZ 125, abych ji galantně odvezl k nám před dům. Jenže dívka Jana přijela oděna v bleděmodré, úzké, přiléhavé šatičky, takže nebyla schopna si sednout na motorku rozkročmo, jedině snad, kdyby si je vykasala až do pasu, což jsem jí nedovolil. Po marných pokusech sedla si tedy z boku, což bylo dovoleno jen u skútrů, u motorek to bylo naopak přísně zakázáno. Mávl jsem rukou, že se tu policajti neobjeví, jak je rok dlouhej a vyjeli jsme. Během jedné minuty se ale odněkud vynořila béžová škodovka VB a hurá za námi. Musel jsem zastavit, vyslechnout jejich kázání a zaplatit pokutu 10 Kčs.



Víc než ta pokuta mne ovšem naštvala Jana, když mi řekla: „Vidíš, kdyby sis bejval koupil skútra místo blbý motorky, tak by se nic nestalo!“ Já nato: „Vidíš, kdyby sis místo tý blbý úzký sukně vzala kalhoty, tak by se to taky nestalo!“

„Já si můžu nosit co chci! Do toho ti nic není!“, kontrovala Jana.
„Jistě, protože chceš všem ukazovat svý krásný haksny, jenže na mne to nepůsobí!“
„Seš sposťák domejšlivej a já k vám teď domů nepůjdu!“, vyprskla vztekle a dupla si nožkou.
„Dobrá, tak pojď, doprovodím tě zpět na tramvaj“, rozhodl jsem a zaparkoval čízu na chodníku.

Načež jsme mlčky odkráčeli zpět k Žlutým lázním. Tam se jí to nějak rozleželo v hlavince a zeptala se mě, jestli bych s ní nejel do města. Řekl jsem jí, že ano, a že považuji celou naši hádku za pitomost. Souhlasila. Zašli jsme si do kina a pak jsme se ještě stavili na Kampě a tam mi na lavičce milá Janinka otevřela svoji dušičku: „Víš, já si myslím, že když máš tu motorku, tak že bysme si mohli vyjet někdy na houby. Já si vypůjčím chatu od kolegy Oslzlého v práci a uděláme si tam hezký večírek.“
„A on by ti tu chatu půjčil jen tak - zadarmo?“, podivil jsem se. 
„Na víkend ne, to tam jezdí sám s manželkou, ale přes tejden mi to už několikrát nabízel, jenže já jsem neměla tam jet s kým.“

„Tak jo, Jani, co třeba takhle ze středy na čtvrtek?“
Jí se to také hodilo a tak jsme tu středu odpoledne ve čtvrt na čtyři vyrazili, směr Chocerady. Když jsme se blížili k chatě, bylo mi divné, že mě Jana docela jistě navigovala na místo, jako by tam už někdy byla. Na můj dotaz mi řekla, že je tu tak jako já poprvé v životě, ale že jí šéf nakreslil kudy se sem jede. „Aha, takže ten kolega je vlastně tvůj šéf, ne?“, zeptal jsem se nevinně. 

Trošku se začervenala, přikývla a rychle to zamluvila. Pak jsme nasbírali pár hub okolo chaty a Jana řekla, že hned udělá smaženici na vejcích. Bylo mi divné, že se v chatě tak dobře orientuje, nic nehledá, všude jde najisto, ví ve kterém šuplíku co je a když pak odskočila pro vodu do studánky, otevřel jsem zvědavě jeden šuplík s fotkami a mezi nimi jsem objevil také dvě s Janou! To byl pro mne corpus delikti, že mi lhala. Rozhodl jsem se ale, že jí nic neřeknu.
Houbová večere byla báječná, Jana mimo to udělala pomazánku z olejovek, k tomu jsme popili něco vína a nakonec odestlala manželské postele a řekla mi abych si zatím lehl a počkal na ni, než se trochu opláchne. Venku začalo hustě pršet a jak jsem tak čekal a slyšel to šumění deště tak jsem nějak z ničeho nic usnul. 



Vzbudil jsme se až ráno v sedm hodin a Janinka byla očividně naštvaná.
„Jé, promiň, já jsem usnul, proč jsi mě nevzbudila?“ „Co bych tě budila, když o mne nestojíš?“

Vtom zabrzdilo před chatou nějaké auto a vzápětí nato stál ve dveřích nějaký plešatý pán. Napadlo mě, že jsem ten ksicht také viděl mezi těmi fotkami s Janou a zbytek jsem si domyslel: „Dobrý den, vy jste jistě šéf slečny Jany, pan Oplzlý?“, zeptal jsem se ho, zatímco Jana seděla na židli jak zařezaná. Pán se usmál: „Oslzlý, prosím, a vy jste Janin bratr Láďa, jestli se nemejlím.“

„No, ono je to celkem jedno, kdo jsem, ale nechápu proč jste jí půjčoval klíče od vaší chaty, když jste sem chtěl za ní sám přijet?“, divil jsem se.

„Janička mi říkala, že sem jedou se sestrou Stáňou a možná i s bráškou Láďou na houby. Ale kde je teď ta Stáňa, Janinko?“ Jana místo odpovědi spustila příval slz.

Odpověděl jsem za ni: „Sestřička Stáňa zůstala doma, má spalničky, pane Oplzl- ehm Oslizlý: Takže si to tady pěkně užívejte vespolek, já se v tomto momentě poroučím, neboť spěchám do práce, jako obvykle - bez snídaně.“

Ale jak se pak dívka Jana z Bohnic usmiřovala se svým oplzlým šéfem, to jsem se už nedozvěděl... 


19 března 2016

Zkoušky na gymnázium 1942

 Myslím, že už je moc málo pamětníků na ty protektorátní časy, kdy dostat se na gymnázium bylo pro českého kluka podobné unikum, jako dostat se pak za komoušů na vysokou. Já měl tu pověstnou kapičku pokakaného štěstíčka a vyšlo mi obojí.
Nejprve tedy ten gympl. V roce 1942 po Heydrichiádě to byla skoro drzost se o to pokoušet, protože režim pochopitelně neměl zájem, aby česká mládež studovala, takže si kladli šílené podmínky, jako třeba potvrzení o árijském původu, k čemuž bylo třeba si opatřit křestní listy rodičů, prarodičů a praprarodičů. Moje máti se ale do toho zakousla a jezdila po matrikách obcí, kde žili moji předkové. Díky tomu, že mezi nimi nebyl nikdo Židem, mohl jsem podat žádost a přiložit k ní své poslední vysvědčení ze školy, a dvě své fotografie 6x9 cm, z profilu a z ánfasu. To kvůli typu "nordická rasa", tvar hlavy a blond vlasy bylo důležité kritérium.

Zkouška trvala celý týden v internátu někde v Dejvicích, zde se i jedlo a spalo, a kromě učeben zde byla velká tělocvična i venkovní hřiště na lehkou atletiku. Bylo nás tam okolo 120 jedenáctiletých kluků, každý z nás dostal plechovou známku na krk s číslem, já měl č. 91 (podle abecedy).

 Každé ráno nás budila Hitler-Jugend v půl sedmé, tím že pochodovala chodbami budovy za pištění píšťal a bubnování. Divil jsem se v duchu, co to je za blbce a netušil, že za tři roky se bude podobně blbnout i u nás v obnoveném ČSR. Potom následovala hygiena ve sprchách a chudá snídaně. V osm hodin začínala výuka ve třídách a psaní testů z probírané látky.

Vyučované a testované předměty byly v následujícím pořadí dle důležitosti: němčina, tělocvik (denně celé odpoledne), dále matematika/fyzika, německý zeměpis/dějepis a společensko-politická výchova. Nakonec jsem po tom všem humbuku u zkoušky propadl z tělocviku, byl jsem moc malý, ale přihlásil jsem se drze znovu příští rok (1943) na uvolněné místo po jednom propadlém primánovi a tak jsem se dostal, tentokrát už bez internátu, pouze dvoudenní zkouškou ve škole, přímo do sekundy.
 Roky plynuly, pak přišel konec války, (1945), pak Rudý Únor (1948) a při maturitě (1950) jsem měl dle předsedy komise, z kádrových důvodů, propadnout z češtiny, ale našla se dobrá duše, češtinářka "Maruška", která to neodsouhlasila.

Na vysokou jsem se tedy dostal opět se štěstím tím, že po maturitě se rozšířila po Praze zvěst, že technika je přeplněná a dostat se tam je nemožné a většina studentů se tedy vrhla na stavařinu. Já jsem si ale řekl, že už je mi to jedno, nechám tomu volný průběh a když se tam nedostanu, budu halt něčím jiným. Jenže tehdy v roce 1950 měla technika jako směrné číslo od ministerstva, přijmout 500 uchazečů a přihlásilo se jich přesně jen 507. Čili bolševická komise brala šmahem všechny, až na ty "nejhorší" případy jako, syn kulaka, syn fabrikanta, dítě z buržoazní rodiny, které odmítla. A tak jsem se tam dostal i já, navzdory mému prach-mizernému kádrovému posudku, který sepsal můj spolužák Vladimír Šváb, syn Karla Švába, v té době úžasně vysoké zvíře, náměstek ministra národní bezpečnosti, (posléze popraven v procesu se Slánským a dalšími deseti kumpány).

Takže nakonec jsem vystudoval se štěstíčkem a na vzdory příšernému, zničujícímu, kádrovému posudku od Vladimíra Švába, zatímco on šel, kvůli svému popravenému otci na vojnu k PTP (Černým baronům)...

https://youtu.be/ZsiFaxQxy4w

12 března 2016

ČERNÁ HODINKA

Tato byla pro mne vždycky pojmem příjemným. V naší čtyřčlenné rodince za války to znamenalo posezení při postupném stmívání se dne, kdy člověk ještě nechtěl rozsvítit a zatemňovat okna a kdy si rodinka opředena houstnoucí tmou sdělovala to, co se venku nesmělo říkat. Za oknem byl krutý mráz, nebo padal sníh, zatímco "v seknici" bylo útulné teplo od kamen. Byla válka a jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici, tak i my jsme si zvykli, na to, že občas začnou skučet sirény, oznamující, že nad říšským územím se nachází nepřátelský bombardovací svaz. Bylo povinností občanů se ihned odebrat do krytů či sklepů, jenže my jsme neměli kryt a náš sklepní prostor byl dokonce o dva schody výše nežli náš suterénní byt, takže jsme do krytu nechodili a povídali si klidně dál a nebrali na vědomí, že i na nás může ta bomba spadnout.

Dnes, sedmdesát let po válce žijeme zase ve zcela rozpolceném světě i když tomu nesprávně říkáme mír. Ano, je pravdou, že teď proti sobě nestojí dvě různě uniformované armády se svými generály, s tanky, kanóny a letadly, ovšem nebezpečí, že nám spadne bomba či šrapnel na hlavu je prakticky stejné. Lidé staré školy, jako já, už nemají sílu se neustále s někým o něco handrkovat, ale chtějí do klidu z tohoto nervy drásajícího prostředí ven. Ale kam? Ono je to prakticky všude stejné. 

Ten, kdo se chce nějak vymanit a odreagovat od každodenních partajních přestřelek a doufá v pomoc televize, spláče nad vejdělkem. Daleko více by mu prospělo, kdyby se televizi na hony vyhnul, ona mu totiž chuť do života nepřidá, přestože si ji platí, ba naopak ona ho ještě více sráží k zemi tím, že mu servíruje samé slabomyslné seriály nebo horory, prostě hromady mrtvol, násilí a tragedií. A zprávy, kterými jsme přímo zavalováni 20x denně o problémech s migranty, nebo co zase kde vybouchlo, kolik mrtvých je na silnici, kolik šílených střelců kdesi povraždilo studenty, kolik vlaků se srazilo a kolik letadel spadlo. Nebo zas, že různé epidemie ohrožují každého z nás a státní miliardy se někde ztrácí, ať už vinou mafiánů nebo vládnoucích neumětelů. V takových chvílích si zase přeji uzavřít se doma před veškerou společností a držet v samotě jen se svými myšlenkami černou hodinku jako tenkrát...

Já ale nechci strkat hlavu do písku a nechci se nechat neustále oblbovat malováním skutečností na růžovo, jako za komoušů, kdy jsme se měli radovat z každého kila oceli vyrobeného nad plán, ale myslím, že ke zdravému pohledu na život patří mít dosažitelnou kulturu doma, tedy vkusnou a povznášející zábavu, za kterou se nemusím nikam plahočit. Například ve veřejnoprávní televizi naprosto chybí politická satira, nové vtipné scénky, nové televizní hry, rozhovory s odborníky-nepolitiky, koncerty klasické i populární hudby, televizní debaty v podobě inteligentní talk-show, něco jako "Všechnopárty" a pod.

Pozitivní zprávy, mají sice pro media nulovou hodnotu, protože přináší menší sledovanost než krváky, jenže takováto investice do spokojenosti diváka, je jistým plusem, který se zúročí až po určitém čase. Důkazem jsou ty neustále, snad stokrát opakované, před desetiletími úspěšné skeče, soutěže a scénky, které se televizi bohatě zaplatily. Ovšem tady se děje další hrubá chyba, totiž, nic se nedá opakovat do nekonečna. Faktem je, že spokojený divák a šťastný občan jsou devizou státu, takový člověk méně přemýšlí o tom, jak by ten stát okradl, i ty nepříjemné daně se mu snáze platí, protože nemá pocit, že mu jeho peníze stát tahá z kapsy, a že je na každém kroku státem sledován a vydírán (EET). Naopak v něm sílí pocit větší svobody a vzájemné důvěry mezi ním a státem, čímž v něm i vzrůstá podíl zodpovědnosti a sounáležitosti se svým státem. Je to dlouhodobý proces, se kterým se už dávno mohlo začít, kdyby se chtělo.

Přesně tak jako ve sportu se fandící divák vžívá do úspěchu vítězného jedince či družstva, a je hrdý na své češství, na svou vlajku i na svou hymnu, a přesně tak v každodenním životě se spokojený občan pozvolna začne sžívat se svou politickou reprezentací a v konečné fázi je i ochoten svůj stát bránit a jako vlastenec za něj umřít. Ale tuto devizu zatím jen neustále deptáme...


12 února 2016

POZOR! Padá omítka

  Byl pátek, nešťastný to den 10. října 1947, mně bylo šestnáct let a máti mne poslala koupit máslo až na Pankrác, jelikož u nás v konzumu nebylo. Inu, řekl jsem si chytře, že tamní mlékárna je v ulici naproti kinu Revoluce, že tedy koupím to máslo a jako za odměnu budu smět jít za 2 Kč do kina na ten film co tam právě dávali, s lákavým jménem "Krok do tmy." Jenže místo kroku do tmy jsem měl máslo na hlavě!

Jak vidno na fotografii, která je ovšem z dnešní doby, téměř o 70 let později, tak se toho zase až tak moc nezměnilo. Dům má lepší omítku a dole, kde jsou na celou šířku budovy Kuchyňské potřeby, byly tenkrát dva obchody. Vlevo byl nóbl obchod se skleněným zbožím jako lustry, lampy, zrcadla atd., vpravo byla ona mlékárna, před níž se táhla do leva po chodníku fronta nakupujících, co se nevešli dovnitř. A tam jsem stál také já, asi tak pod písmenem Ň. Najednou někde v tom domě bouchly průvanem dveře tak silně, že se celý barák zachvěl a o vteřinu později jsem dostal strašnou tupou ránu do hlavy. 

Nejdříve jsem byl otřesen jako na hranici omráčení, pak jsem si sáhl na hlavu, plnou písku a drtě mezi čímž tryskala krev. Uviděl jsem pumpu na druhé straně ulice a tak jsem se tam rozběhl, abych si tu kebuli rychle opláchl, při čemž mě málem porazilo auto. Proudem vody se mi povedlo vypláchnout ten stavební materiál z vlasů, načež jsem si položil kapesník na temeno a vrátil se na místo činu. Jedna maminka s kočárkem, když viděla jak ochotní lidé vytahují z jejího kočárku kusy zdiva, prostě omdlela jako špalek.

Pak se ale objevil esenbák a začal zjišťovat co se komu stalo. Zajímaly ho jenom krvácející, tedy jeden mladík a já, on měl rozbité brýle a krvácel pod okem a já na temeně. Zajímavý poznatek pro mne spočíval v tom, že když se mě ptal na datum narození, tak jsem si nemohl vzpomenout. Byla to okamžitá ztráta paměti, ale naštěstí trvala jen asi 10 minut. 
V kočárku našli neporušené dítě, které spokojeně spinkalo, zatímco se dobří lidé starali o probuzení omdlelé maminky. Ukázal jsem policajtovi čerstvě odlomenou omítku na římse pod střechou nad 3. poschodím, která v délce asi 4 metrů přistála na naši frontu. Většina lidí měla jenom boule, ale s námi dvěma krvácejícími sepsala policie protokol a objednala nám záchranku do nemocnice, kde mi na temeni vyholili jakési náměstíčko, sešili ránu černou nití a poslali domů. A od té doby zlí jazykové tvrdí, že jsem prý praštěnej. 

 Byl jsem asi jednou z prvních obětí padajících omítek, no a potom se to postupně začalo zhoršovat, domy neměly své původní majitele, činžáky byly znárodněny a nikdo se o ně nestaral. A tak to všechno vesele tlelo a padalo lidem na hlavy. Cedule POZOR! Padá omítka, se staly určitým folklórem i ozdobou každé ulice. Asi o patnáct let později však spadl místo omítky celý balkon v Praze 2, ve Spálené ulici a namístě zabil jednoho chodce. To už bylo silné kafe i pro Stranu a Vládu a vymysleli nové řešení - podchozí lešení, takže omítky padaly nerušeně dál, ale chodci pod lešením zůstali na živu. A dalších patnáct let přibývalo víc a více řešení-lešení a nikomu to zdánlivě jakoby nevadilo, i když to vypadalo doslova příšerně.

Když jsem v roce 1990 přijel po 22 letech do Prahy, byl jsem zděšen, hnusná dřevěná lešení "zdobila" skoro celé centrum Prahy. Ale pak to, co komouši nedokázali za 40 let zařídit, to najednou šlo, takže už za pět let Praha prokoukla a od té doby je opravdu atraktivní perlou Evropy. A proto mi stále nejde do mé praštěné hlavy, že je ještě tolik lidí, kteří dnes vzdychají, jak to bylo za vlády komančů krásné.

https://youtu.be/FDNG9i2JE64


14 srpna 2015

Virtuální stopařka

V prudkém dešti a navíc v noci jezdil Jan velmi opatrně, od těch dob co dostal na silnici takzvaný "aquaplaning", kdy se vůz jakoby odlepí od silnice, začne plavat a stane se neovladatelným. Proto bedlivě sledoval ručičku tachometru, aby nepřekročila rychlost 80 km/hod. Tichá hudba z radia doplňovala jeho samotu v autě, svítící hodiny ukazovaly 5 minut před půlnocí a on se těšil, že už to má domů jenom posledních 15 km. Jeho vnější služba servisního technika se nedala časově přesně plánovat tak, aby byl vždy po práci zavčas doma To záleželo na mnoha okolnostech, hlavně na frekvenci na dálnici. Často tak docházelo k nečekaným zdržením, jako dnes. Plánoval, že bude doma v dest hodin a v tom smyslu informoval mobilem i svoji patnáctiletou dceru, která na to byla zvyklá a nedivila se. Tentokrát ovšem těžká nehoda kamionu a autobusu způsobila takřka dvouhodinové zpoždění a k tomu všemu se on dcery marně snažil dovolat.
 Najednou zbystřil pozornost, zdálo se mu, že v dálce vidí nějakou ženu pod deštníkem. Zrychlil pohyb stěračů, aby viděl lépe a najednou byla žena pryč. Řekl si, že se mu to asi jenom zdálo, ale jakmile stěrače vypnul, žena se mu opět mezi kapkami deště objevila. Ubral plyn a pustil stěrače a žena, pro něj zcela nepochopitelně opět zmizela.
Nedovedl si tento fenomén vysvětlit, ale pro jistotu nechal běžet stěrače dál, maje obavu, že by se tento zřejmý přelud či oční klam, mohl znovu opakovat. Přepadl ho zvláštní pocit nejistoty. "Asi jsem už opravdu blázen, nebo tak moc unavenej, že mé oči vypovídají službu“, pomyslel si.
Když se asi pět kilometrů nedělo nic zvláštního, dovolil si znovu stěrače vypnout – a žena se zase ukázala, tentokrát v dálce u stanice autobusu. Rychle ji chtěl smazat a zapnul stěrače, jenže tentokrát žena nezmizela. Čím přijížděl blíže, tím jasněji viděl, že je to mladá dívka a mává na něj, aby zastavil. Dojel až ke stanici a spustil pravé okénko. Dívka přistoupila k vozu a řekla prosebným hlasem: „Pane, prosím vás, mohl byste mě svézt do Michaloviček? Ujel mi poslední autobus.“
„Samozřejmě, nastupte si, slečno“, řekl Jan, „já jedu jen o pár kilometrů dál, tak to mám při cestě. Vidíte, jsme skoro sousedé a neznáme se, já jsem Jan Beneš.“
Dívka si překvapeně přikryla ústa dlaněmi: „Vždyť já vás znám, pane Beneši, já jsem pošťačka, Denisa Kotyková, jednou jsme se už viděli, když jsem vám předávala poštu od soudu, přímo do rukou adresáta.“

„To jsem musel mít black-out, že jsem si ani nevšiml vašich krásně pěstěných rukou?“
„Ó, děkuji za poklonu“, usmála se Denisa.
Než se nadáli byli na náměstí v Michalovičkách, kde ji Jan vysadil. Rozloučili se s tím, že se Jan bude těšit, že mu Denisa zase někdy přinese dopis přímo do rukou, ale ten nemusí být zrovna od soudu.

Doma našel svoji bdící dceru, bledou strachy, že se tátovi něco stalo. Všechno si vysvětlili a Jan se jen divil, proč že se nemohl na ni podruhé dovolat. "Vybouchla mi baterie, jinak bych tě už dávno zavolala sama, táto, to je přece jasný!"

Jan si od té doby několikrát na pošťačku Denisu vzpomněl, ale jako s uděláním ji nikdy nezastihl při plnění jeho dopisní schránky, až si jednou počkal na chodbě u schránek v době kdy chodila pošta, aby, jako náhodou, ji tam potkal. Po dobré čtvrthodině čekání přišla pošťačka, ale nebyla to Denisa. Zeptal se jí, jestli zná doručovatelku Kotykovou a ona se zarazila: „Pane, Denisa už není, ta roznáší poštu někde na obláčcích...“
„Cože, ona už není, zemřela? A kdy, prosím vás? Co se jí stalo?“
„To nevím přesně, prý ji porazilo auto, je to asi čtrnáct dní, já vím jen to, že je pohřbená na malém hřbitově v Michalovičkách a po tom řidiči marně pátrá policie.“

Jan byl v šoku, vždyť on s ní asi před 14 dny hovořil, tedy možná jen den před její smrtí. To ho nabudilo, aby si vyhledal přesné datum jejich setkání ve svém služebním deníku. Tam našel datum kdy si ho stopla, půlnoc mezi 3. a 4. srpnem. Taková mladá dívka, pomyslel si Jan, to je tedy kruté neštěstí. Nelenil a zajel si hned do Michaloviček, aby vyhledal její hrob. Konečně objevil její jednoduchý ještě čerstvý hrobeček a na jeho mramorové desce stálo datum úmrtí 3.srpna! Jan nebyl pověrčivý ani nevěřil na duchy, ale tentokrát zaváhal: „To přece není možné, to by znamenalo, že ona už byla po smrti a ležela někde v příkopu, když jsem s ní mluvil. Ale vždyť jsem ji přece dovezl až na náměstí před dům, kde říkala že bydlí.

Jan zajel k onomu domku na náměstí a zazvonil. Vyšla starší paní, Jan se jí představil a zeptal se jí, je-li paní Kotyková. Paní se smutnýma očima se ho zeptala: "Vy jste asi od policie?"
"Paní Kotyková, já nejsem policista, ale jsem asi poslední člověk, který vaši dceru viděl živou a zdravou." Paní ho pozvala dál a řekla smutně: "Povídejte, kdy jste ji viděl a kde?"
Jan jí ochotně vylíčil tu celou příhodu a zakončil to svým osobním dojmem, že tady něco nesouhlasí: "Buďto nesouhlasí to datum úmrtí na hrobě 3. srpna, nebo se ta celá moje příhoda doopravdy nestala, a já měl halucinaci - jenže to bych pak neznal ani jméno Denisa Kotyková ani její adresu v domku na náměstí!"
"To by bylo jedině tak možné", řekla paní Kotyková a přihmouřila oči, "že Denisa nešla přímo domů, ale zastavila se ještě vedle u toho Soukupa, když viděla, že se tam svítí. Víte on ten chlap chodí pozdě spát a holka hloupá se do něj zakoukala a chodila s ním!"
Jan se tomu podivil: "To by sice vysvětlilo chování Denisy, ale zároveň by vrhlo podezření na toho Soukupa, že ji zamordoval a odvezl z obce ven a hodil do příkopu!"
"Pane, ten Soukup je totiž velkej vožralka, nevím co se jí na něm líbilo, slyšela jsem taky, že měl poměr s paní Horáčkovou, je to gauner!", rozhořčila se jinak vyrovnaná paní.
"To mě nutí, paní Kotyková okamžitě informovat policii!", řekl rozhodně Jan a odjel na místní okrsek, kde podepsal svoji svědeckou výpověď o tom, co věděl.
Teprve po měsíci se objevila v bulvárních novinách zpráva: "Vražda V Michalovičkách!", kde se vyšetřilo, že zfetovaný Soukup zavraždil svoji dívku v noci na 4. srpna a potom ji přejel na silnici svým autem a nechal ležet v příkopu. 
Jan se pak byl podívat na Denisin hrobeček a datum úmrtí na jejím náhrobku bylo skutečně změněno na 4.srpna. Tím se Janovi sice vysvětlila záhada Denisina úmrtí, ale zůstal velký otazník jak to, že se mu ta dívka zjevovala v dešti, dříve než ji skutečně potkal?

Mezi nebem a zemí jsou záhady, které se evidentně nedají lidským rozumem vysvětlit...

07 července 2015

INGE LA DOUCE

Když jsem žil v Německu byl jsem tam celkem čtyřikrát v lázních, pokaždé v jiných a pokaždé v trochu jinou roční dobu. V lednu v kraji Saarland, na jaře pak ve Schwarzwaldu, v létě u Bodamského jezera a na podzim v září u Lippstadtu.
Kupodivu nelépe se mi to líbilo, zcela nečekaně, v zasněženém lednu v Saarlandu, kde bylo všechno od prvního momentu perfektní. Musel jsem si přiznat, že moje doktorka nepřeháněla, když mi tyto lázně vylíčila v těch nejrůžovějších barvách a vehementně mi je doporučila. Doktoři i veškerý personál byli velice příjemní, ubytování luxusní a strava výborná. Měl jsem krásný pokoj v druhém poschodí s balkonem, výhled téměř až do nekonečna na sněhové pláně, lemované lesy. Za tmy bylo v dálce vidět mihotavá světélka od vánoční výzdoby starobylého městečka, což na mne působilo až tak trochu jako kýčovitá kulisa na divadle.

Najednou jsem si tady uvědomil, jak vlastně je ta bolševická propaganda ošidná. Já, který jsem vždycky tvrdil, že těm komunistům nevěřím ani pozdrav, jsem jim zcela debilně skočil na špek a uvěřil, že v tak zvaném kapitalismu si musí ti nebozí lidé všechno platit sami, zatímco u nás v ČSSR je zdravotnictví zadarmo, což je ten největší světový výdobytek socializmu.
Takže výdobytkem kapitalizmu pro mne bylo to, že na příplatcích k pobytu v lázních jsem za čtyři týdny vydal přesně 280 marek, což byla asi dvacetina mého platu, který mi běžel po celých pět týdnů lázní a týdne rehabilitace doma, ve výši 100%.
Dále bylo pro mne překvapivé novum, že zde v lázních vládne úplně jiná morálka nežli v civilu. Až na výjimky, se tady z pacientů stávají spřízněné páry, takzvané "Kurschatten", čili "Lázeňské stíny". Dokonce i sami doktoři toto doporučovali nově příchozím: „Najděte si nějaký Kurschatten, je vědecky prokázáno, že mírnou koketérií mezi mužem a ženou se podstatně zvyšuje efekt lázeňské léčby. Proto jsou zde, mimo jiné jednou týdně v sobotu, pořádány taneční čaje o páté, hudba je bohužel jenom reprodukovaná.“



Hned na prvním čaji, když si k mému stolku pro dva přisedla krásná mladá dívka jménem Inge, jsem i já nečekaně získal svůj půvabný „Lázeňský stín“.
Náš první rozhovor probíhal takto: „Promiňte, sedíte zde tak sám, nemáte dosud žádný Kurschatten?“, zeptala se mě mladá dívka.
„Bohužel nemám, slečno“, řekl jsem váhavě, jako bych se omlouval.
„Smím si tedy k vám přisednout? Je mi tu smutno“, řekla tiše dívka a její oči byly jakoby zastřeny mlhou.
„Samozřejmě, že smíte“, rozesmál jsem se, „já jsem prvně v lázních a netušil jsem, že zde vládne dámská volenka, ale je mi to příjemné.“
„Já jsem zde už podruhé, a tak mi to nepřijde nijak divné, můžeme se titulovat křestními jmény, chcete-li. Já jsem Inge“. Podala mi ruku a mile se usmála, ale v jejích očích jsem viděl jakousi úzkost a smutek.
„Já jsem Mirek. Není to netaktní když se vás zeptám co si tu léčíte, vypadáte totiž, řekl bych naprosto zdravě, Inge - la douce.“
„Ne, nejsem sladká, jsem spíše protivná, řeknu vám proč. Stalo se to vloni. Bylo mi šestnáct let, když jsem byla přímým účastníkem toho, jak můj otec v hádce zastřelil moji maminku. Od té doby mám potíže s usínáním. To mi někdy trvá až do tří hodin. A když se mi podaří usnout, mívám děsivé sny. A co je vám, Mirku?“
„Mám něco, i když ne tak drastického, ale do jisté míry podobného. Usnu sice rychle, ale probudím se už za dvě hodiny zcela vyspalý, někdy se třesu strachy a nevím proč, prostě nervy takzvaně nadranc a k tomu mám poruchy krevního oběhu.“
Inge ukázala na mou ruku: „Nemáte prsten, jste také singl?“
„Ano, jsem rozvedený, mimo to, že u mužů neuznávám prsteny ani náušnice, ani jakékoliv tetování či kroužky v nose. Nejsem ovšem sám, žiji se svojí dcerou, která je jen o málo mladší než jste vy. Nepůjdeme si zatančit?“
„Ano, ráda! A vaše dcera je teď doma sama, když jste zde v lázních?“
„Ne, jsou u nás na návštěvě moji rodičové z Prahy.“

Druhý den v neděli bylo volno, to jest žádné procedury, tak jsme si spolu vyšli ven na procházku do blízkého zasněženého lesa. Větve stromů se ohýbaly pod tíhou sněhu, slunce svítilo jak na horách a já si připadal být jakoby uprostřed kýčovité pohlednice se zimní náladou. Inge mi vyprávěla, že se doma věnuje gymnastice, což jí také pomáhá, mimo předepsaných léků, překonávat ty následky z nervového zhroucení.

 Když jsem ji uviděl v pondělí při společném 

cvičení v krásném černém trikotu s mini-sukénkou, byl jsem opravdu unesen ladností její postavy i pohybů při exhibici, kterou nám tam na přání naší terapeutky předvedla.

Po večerním posezení v nealkoholickém a nekuřáckém sklípku lázeňské budovy, mě Inge překvapila milou nečekanou prosbou: „Mirku, nemohl byste mi dělat takového jakoby-otce po celou dobu vašeho pobytu zde v lázních? Chtěla bych mít někoho na povídání a vy jste mi sympatický, prostě pravý opak mého otce...
A ještě něco, já bych byla nerada, kdyby mi vás vyfoukla třeba ta obstarožní blondýna, co s vámi koketovala u našeho stolu."
Řekl jsem jí: "Milerád, Inge, a budu vám třeba i vyprávět pohádky jako mé dceři na dobrou noc, pro lepší usínání.“
„To by bylo krásné, pohádky miluju“, vydechla Inge.
„Samozřejmě myslím telefonicky. Protože návštěvy na pokojích pacientů, jak víte, zde nejsou dovoleny!“ Inge se mile usmála, přikývla hlavou a já byl v duchu rád, že se mi aspoň nemůže stát, že bych vypadl ze své role jako-otce a tím její bezmeznou důvěru ve mne zklamal...


Čtyři neděle utekly jako voda a naše dvě podobné nespavosti byly vyléčeny.


**********************************************************************************

http://www.youtube.com/watch?v=tV3D_D37JIQ&feature=related

05 července 2015

Emigrant

Po rozvodu s manželkou jsem zůstal v Německu sám se svou sedmiletou dcerkou Brigitou, což jsem už popsal v mých Hovorech u krbu. V té době jsem byl donucen okolnostmi, se často vžívat do jejího myšlení, což se mi, konec konců, docela podařilo. Byli jsme velice harmonickým párem, moje dcera, na rozdíl od jejích kamarádek, nikdy nezažila hádky rodičů a také nikdy nebyla bita a dokonce jí kamarádky záviděly, že už má jenom tátu, s nímž chodí po restauracích na večeře..!
Jednou v létě jsme spolu seděli večer ve tmě na balkoně a dívali se na hvězdičky. Brigitka se mě vyptávala jak se ty hvězdy jmenují. Protože nejsem ani trochu astronom a znal jsem jména jenom asi od tří hvězd, uvažoval jsem v duchu, jestli si ta další jména mám vymyslet, nebo říct pravdu, že to nevím. Zvolil jsem tu druhou alternativu a nic se nestalo, ona si nepomyslela, že jsem hloupý táta, ale změnila téma a řekla: „Papá, proč vlastně nemůže přijet babička Marta s dědou k nám?“
„Víš, to je tak, normálně bychom měli my přijet za nimi do Prahy, protože oni už jsou staří a těžko se jim cestuje, je to moc daleko, sem k nám je to asi 600 kilometrů.“
„A proč tam tedy nejedeme my k nim?“, zeptala se logicky.
„To je ten problém, že my jsme - tedy ty ne, ale já jsem emigrant. Já jsem opustil republiku bez úředního razítka, víš, to je takovej štempl a zato tam teď nesmím, jinak by mě zavřeli do vězení až bych zčernal, ale ty ses tu narodila, ty nejsi emigrantka.“
„A papá, na kterou stranu vocaď je Praha?“, a rohodila ruce kolem dokola.
Bydleli jsme na vršku a měli z balkonu krásný rozhled na tři strany. „Podle světových stran je to skoro přesně odsud na východ“, a ukázal jsem rukou tím směrem. Brigitka uviděla na obzoru kam jsem ukázal spoustu malých světýlek jednoho sídliště, zamyslela se a řekla vážně: „Tam bydlí moje babička s dědou, ale nevíme, kerý je to vokno, viď papá?“
„To nevíme Brigit, ale je možné, že se teď oni taky dívají na nás.“
„Tak musíme honem rozsvítit, aby nás viděli“, vstala a rozžala všechna světla v bytě.
„Papá, moje kamarádka Alex letěla už sama až do Ameriky a víš jak to udělali? Její máma jí dala do Flugzeugu tady in Frankfurt a in New York ji na letišti vyzvedl její Onkel! To bych taky šafla!“
„To už mě, Brigit, dokonce nedávno napadlo, že bych tě tak poslal do Prahy, ale to je taky nebezpečné. Můj kolega v práci, taky Čech, takhle poslal do Prahy k rodičům jejich osmiletého synka a co se stalo? V Praze si ho vyzvedla státní policie a vzkázala jim, že si pro syna musej přijet do Prahy sami. Otec tam tedy odjel a už se nevrátil, zavřeli ho a ta maminka je tu teď sama a soudí se s českou policií takhle na dálku. Bojí se tam jet, aby ji taky nezavřeli. To víš, Brigit, my, emigranti, jsme komunistickým režimem moc a moc nenáviděni a pronásledováni, jak se dá. Máme holt takovou smůlu!“
„To nevadí, papá, my dva zase máme štěstí, že jsme spolu a tady!“
„To jsi řekla moc hezky, Brigit, já jsem opravdu moc šťastnej, že tě mám“, a dal jsem jí pusu na čelo.
„Papá, to je taky dobře, že jsme Češi, aspoň nám tu nikdo rozumí!“
Pomyslel jsem si v duchu: Ty moje češtinářko - nikdo rozumí - to je typický germanismus, ale nahlas jsem řekl: "Víš co, teď ti pustím z magnetofonu písničku Přejdi Jordán, která a se stala takovou jakoby hymnou nás všech emigrantů a pak ti vysvětlím její význam..."

***
http://www.youtube.com/watch?v=y5r9QdAZLVk

02 července 2015

Naplánovaný život aneb Pozdní slečna

Při nastupování do trolejbusu č.55 Jan šťastnou náhodou zachytil, těsně před ním nastupující dívku, která nějak zaškobrtla na schůdku a podala nazpět. Skončila tak v jeho náručí a on v duchu děkoval nebesům, že to nebyla tlustá matrona, ale štíhlá a křehká žena. Začala mu ihned děkovat a on opětoval její díky slovy: "Slečno, nemusíte mi děkovat, věřte mi, že jsem ještě v životě nezažil takovouhle příjemnost při každodenním nastupování do prostředků hromadné dopravy."

Zaplatili u řidiče jízdenky a sedli si spolu na dvousedadlo. Slečna byla docela výřečná, takže nenastalo trapné mlčení, on také nebyl introvert, a tak se pustili do filozofování na téma plánování života a nečekané náhody. Ona mu líčila, jak má svůj život, tedy aspoň pět let dopředu, naplánovaný a najednou se jí zvrtne noha a ona padá pozpátku a nebýt tam jeho, mohla se třeba i zabít a celé plánování bylo okamžitě v čudu.
"Víte, slečno, žijeme v plánovaném hospodářství, plánujeme všechno, výrobu oceli, spotřebu housek i mléka, z čehož se vypočítává plán počtu dojnic i dojiček atd. Já si proto nic neplánuju, žiju doma ve zcela neplánovaném chaosu a dokonce i když si vyjedu na motorce na výlet, nevím do poslení minuty, kam asi zamířím."

"To vám vlastně trochu závidím. Já mám totiž všechno rozplánované dopředu, takže mě už vůbec nic nemůže překvapit, jen takové škobrtnutí jako dnes!"
"Nechápu, vy víte přesně, co bude zítra, co pozítří,  atd?" zeptal se Jan.
"Co bude zítra to ještě nevím, ale pozítří bude sedmého srpna a já mám svátek, jsem Lada, ten oslavím s rodiči a s Petrem, načež ve čtvrtek 8.8. se zasnoubíme, osmička je moje šťastné číslo, a v sobotu 21. září se bude konat svatba. Do roka, to mi bude už 31, budeme mít první děcko, potom v dalším roce budeme mít druhé děcko a přitom budeme tvrdě šetřit a zařizovat byt, a až budou děti větší a budu je moct dávat do opatrování k babičce a dědovi, začneme jezdit na dovolené do zahraničí..."
"Mimochodem, já jsem Honza a je mi dvaačtyřicet", řekl Jan a dodal trochu ironicky, "a víte snad už i kam budete jezdit na dovolenou, a do kterého hotelu?" 
"To je odvislé od úřadů a výjezdních doložek, cíl je druhořadý, prostě někam k moři", řekla důrazně.
"A můžete mi říct, proč to všechno složitě plánujete a nenecháte se radši překvapit?"
"Řekla bych vám to, ale to byste asi nepochopil, mimo to, že příští stanici vstupuji..."
Jan jí předal svoji vizitku se slovy: "Tohle jsem já, a kdybyste někdy nenaplánovaně chtěla se mnou mluvit, je tam i telefon. Buďte šťastná ve vašem plánovaném životě a mějte se!"

Asi za hodinku po tom, co Jan přišel domů, zadrnčel telefon. „Tady je Lada, pane doktore, chtěla bych se vás ještě něco zeptat, mohu?“ 
„Samozřejmě, slečno Lado, prosím, ptejte se. Pokusím se zodpovědět každou vaši otázku.“
„Víte, já bych vám chtěla ještě jednou poděkovat, nebýt vás, asi bych se při nejmenším přizabila, a tak jsem si vymyslela, že bych vás, jako na revanš, pozvala k nám domů na dobrou večeři...“
„Éé, to snad není ani -éé- třeba“, vykoktal ze sebe Jan překvapeně.
„To je tak, já jsem sama doma, rodiče přijedou z chaty a můj Petr z Moravy až na můj svátek, takže dnes je mi tu tak trochu smutno a ráda bych ještě pokračovala v tom našem rozhovoru...“

„Milá Lado, to je tedy báječný nápad! Nesmíte smutnit!", blábolil Jan nadšeně, "takové pozvání se neodmítá, můžeme dále filozofovat o plánovaném životě i hospodářství a vůbec o pětiletkách."
Lada mu odpověděla svým lahodným hláskem: „Tak dobře, přijďte prosím přesně v sedm, to nejsou ještě domovní dveře zamčené, adresa je Družstevní 18, a já nechám dveře do bytu pootevřené, takže prosím nezvoňte, aby to neslyšeli sousedé. Ti ví, že mám před svatbou a měli by jistě hloupé otázky.  Je to tady třetí poschodí, dveře vlevo od schodiště a budou jen neznatelně pootevřené.“

Cestou na Pankrác Jan přemítal, jak se má zachovat, netuše zda-li to Lada myslela s tou večeří skutečně ve vší slušnosti a nebo naopak očekává, že příchozí bude mužem činu. Vstoupil tedy do bytu s pootevřenými dveřmi, se smíšenými pocity.
„Jídlo mám už hotové", ozvalo se odněkud z předsíně, jestli chcete, můžeme hned povečeřet.“ Lada ho přivítala v roztomilé zástěrce. Večeřelo se v jídelně, související s kuchyní a Lada mu během jídla, vyprávěla o svých dalších plánech do budoucna. Na jeho otázku, proč to tak musí dělat, pokývala hlavou a  svěřila mu své problémy.

"To je tak, Jene, vy si asi neumíte představit, jak jsou ženy k sobě navzájem někdy zlé. Všechny mé kolegyně v práci jsou buď vdané, nebo rozvedené, nebo znovu vdané, přičemž já, třicetiletá, jsem z nich nejstarší a dosud svobodná! Říkají mi "pozdní slečna"! Ty hloupé otázky, kdy se hodlám vdávat a jestli vůbec chci mít děti a jestli, probůh, nejsem snad dosud panna? Chtěla bych na ně kolikrát vybuchnout, že samozřejmě nejsem panna už jedenáct let, ve kterých jsem se mohla už vícekrát vdát! Ale radši mlčím. Dala jsem si předsevzetí, že se ve třiceti vdám a budu konečně "paní", naplánuji si život přesně tak, jak jsem vám už vyprávěla. Můj tehdejší milý, Radek, se před deseti roky zabil, když na přeborech při veletoči na hrazdě ulétl a zlámal si vaz. Nepřímo, částečně jsem to zavinila já!"
Jan si všiml slzičky v jejím oku.a snažil se rychle převést hovor na jiné téma, ale Lada ho zarazila: "To nemusíte zamlouvat, Jene, bylo to tak, hodinu před závodem jsem mu udělala žárlivou scénu kvůli jakési gymnastce a on byl zřejmě nesoustředěný. Od té doby jsem byla divná a nechtěla jsem o chlapech ani slyšet, teprve před půlrokem Petr mě z toho celkem vybabral..."

Bylo deset hodin, a Jan pochopil, že se zřejmě nebude nic dalšího konat, a zeptal se jí, jestli by už neměl odejít domů. Lada zareagovala na to tykáním a pro něj trochu nepochopitelně: „Omluv mě, Jene, prosím, na okamžik, mám pro tebe překvapení“, a odběhla se slovy, „až tě zavolám, tak za mnou přijď do pokoje, ano?“

Trvalo to dost dlouho než Jan zaslechl její hlas z pokoje. Vstoupil dovnitř a zjistil, že to není pokoj, ale zřejmě ložnice Ladiných rodičů a zažil něco jako velmi příjemný šok! Lada ležela ladně v sexy úboru na manželské posteli, radio na nočním stolku tiše hrálo nyvou, romantickou melodii a ona držela v ruce Evino jablko z ráje. Jan konečně nabyl jistoty, co se od něj čeká, a že tedy nemusí mít problém s faux-pas...

Druhé překvapení se konalo ráno. Najednou ho probudil Ladin hlas a polibek a on zjistil, že je už oblečená a na odchodu do práce.
„Mám přísného šéfa, musím být v práci přesně v osm“, vysvětlovala, „v kuchyni na stole jsem ti připravila snídani a až půjdeš odtud, tak prosím tě zamkni tak, aby tě nikdo neviděl a odpoledne ve čtyři se sejdeme na stanici tramvaje před Dětským domem Na Příkopě. Tam mi předáš tyhle klíče a už se nikdy nesejdeme, ano? Víš, ta dnešní noc byla mým loučením se svobodou a já vím, že mě chápeš, a že jsi gentleman..."
"Takže i já jsem byl naplánován..?"

https://youtu.be/Fs6Y5GCXc2E

27 června 2015

Gramofonová deska

Od mládí jsem zbožňoval hudbu George Gershwina, jenomže v padesátých letech minulého století to nebylo jednoduché sehnat někde jeho skladby.
Komunističtí vladaři Gershwina sice přímo nezatracovali, ale také ho zase nijak až  tak  moc nepropagovali, byl to přece jenom Američan, navíc Žid a v Československu letěly spíše ruské častušky.

Jednou jsem k Vánocům od manželky, která věděla, jaká hudba se mi líbí, dostal skvělou gramofonovou desku s Gershwinovou skladbou „They can’t take that away from me“, ovšem s českým textem, nazpívaným Rudolfem Cortésem, ve kterém dominovala věta: „Čas naši lásku svál jak z peří utkanou, však louky voní dál a moje vzpomínky mi zůstanou!“ Zákon schválnosti chtěl, aby o pět měsíců později se tento text vyplnil a moje první manželství se z viny mé ženy začalo bortit. Až do vyřešení krize rozvodem, což trvalo skoro rok, jsem si tuto skladbu nemohl přehrávat, kvůli deroucím se slzám, za něž jsem se styděl. Nedojímal mne rozchod s manželkou, ale ztráta blízkosti syna, protože dle tehdejšího práva, děti do šesti let připadly vždy matce, bez ohledu na to, kdo rozvod zavinil.


Teprve potom, když odloučení od syna trochu přebolelo, jsem mohl správně vychutnat tuto jímavou melodii. Ta deska měla na mne dokonce i obveselující efekt a vždy mne rozřehtala, když jsem si pustil její druhou stranu. Tam totiž byla naprosto tendenčně idiotská písnička, která by byla jinak stoprocentně neprodejná.

Pro zajímavost, jaké texty se tenkrát rodily v chorobných mozcích soudruhů umělců, rok 1957, zde uvádím v originálním znění:


Hej, chlapci premilí, my bysme vás lubily, kebyste nám s traktorom rozorali lány.
Hej, chlapci po starom něidě to s děučaty, kdo chce naše srdce mať, musí plnit plány!

Ten z vás to vyhrá, kdo vjac práce vykoná, ta ho poboská, čo sa mu aj najvjac páčí!
Hej, chlapci premilí, my bysme vás lubily, kebyste nám s traktorom rozorali lány! 

To je Gershwin:   http://youtu.be/LKxAae-WJE

A Fred Astaire + Ginger Rogers:  https://youtu.be/fuufFgAMkGE