19 května 2017

Co to byla UNRRA?

Už asi jenom pamětníci vědí co bylo za organizaci jménem UNRRA.
Je to zkratka United Nations Relief and Rehabilitation Administration.
Byl to v podstatě svého druhu první projekt mezinárodní humanitní a rozvojové pomoci pod hlavičkou Spojených Národů, ze dvou třetin dotovaný USA a z jedné třetiny Canadou, Anglií a několika dalšími státy.
Účelem bylo zabránit hladu a epidemiím nakažlivých chorob po druhé světové válce. Dodávky masových konzerv, sardinek, obilí, rýže, makaron, másla, léků, sušenek, cigaret, kávy, čokolády, žvýkaček, šatstva a bot, byly sice solí v očích komunistů, kteří se všemožně snažili tuto pomoc nějak bojkotovat a zesměšnit, ale většina obyvatelstva byla UNRROU velice nadšena.

Já sám jsem slyšel, jak ty zažrané komunistky před krámem nadávají na UNRRU: „Je to moc drahý a buhví co zato musíme kapitálistům platit a žvejkačky, ty jsou dobrý pro krávy a ne pro slušný lidi a ty Američani jsou pěkný prasata, když jedí vepřový, místo se zelím jako my, s ňákou jablečnou vomáčkou! Dyk to je k zblití!“ Při tom Československo obdrželo tuto pomoc od UNRRY v ceně 280 milionů dolarů zcela zdarma, zaplatili jsme jenom dopravu.

Jako student gymnazia jsem musel vždy o prázdninách odpracovat minimálně čtrnáct dní jako brigádník na žních. Tam bylo stravování tak mizerné, že jsem kolikrát tu jejich šlichtu vyhodil na hnůj. V jediném obchůdku v celé vesnici, který se jmenoval „Jednota“ a kde se prodávalo snad všechno od biče až po varhany, jsem si koupil americkou konzervu UNRRA za pár šupů „Pork with apple sauce“, podle mé babičky: „od Undry“ a k tomu dva rohlíky. Bylo to právě ono hanobené „vepřové v jablečné šťávě“, které v Praze nebylo k sehnání a tady na venkově jsem byl asi jediný podivín, který si to koupil.

Když jsem to ochutnal, zjistil jsem, že to bylo překvapivě tak výborné, že jsem tam hned druhý den přišel zase a jeden tamní buran v krámě se mi divil: "Mladej, seš cvok, jak můžeš ty americký blafy žrát?" Já jsem se ovšem nedal a řekl jsem mu: „Jděte se podívat, co nám brigádníkům vařej ty báby na statku za šlichtu, to jsou skutečný blafy! Tohle je pochoutka, už jste to vůbec aspoň jednou ochutnal, nebo tu jen plácáte rozumy vyčtený z Ruďasa?“
Sedl jsem si provokativně na schody před krámkem, pomocí kapesního nože si otevřel konzervu a s chutí se dal do jídla. Asi jsem tamní domorodce svým apetitem nakazil, protože veškeré konzervy od UNRRY byly už příštího dne vyprodány. Neměl jsem sice co k obědu, ale měl jsem radost, že jsem udělal těm Amíkům reklamu...


http://www.youtube.com/watch?v=--ryL44B9O8&feature=related


24 dubna 2017

Rande v F-dur

Bylo to mé první rande z inzerátu.  Je to zvláštní pocit, člověk neví, jak to ta druhá strana vezme, jakou má představu a co si od toho slibuje. Odpověděl jsem na inzerát ženě, která sebe definovala jako: Tuctová žena (E.S.), ne už nejmladší, nikterak bohatá, hledá něco podobného v mužské mutaci. Zn: „All I need is love“. Tuctová žena napsala netuctový inzerát, což mne podnítilo, abych na něj reagoval.
Oslovení „Milá Evo!“ a podpis „M.Tuctový (48)“ byla vlastně jediná čtyři slova a vše ostatní jsem vyjádřil koláží vystřihovánek z různých časopisů, což zároveň tvořilo jakýsi rébus. Ona mi na to odepsala, že se jí to netuctově moc líbilo, a že se tedy musíme spolu sejít a některé ty symboly, jako třeba kopretina mezi prsty u nohou, což nepochopila, jí musím určitě vysvětlit.

Na tom prvním jsem já čekal marně šestnáct minut, leč dáma nepřišla a tak jsem jel zase domů. Sotva jsem vstoupil do bytu, zvonil telefon: „Tady tuctová žena, milý pane, to není od Vás ani trochu fair nechat dámu čekat, nepřijít a neomluvit se!“
„Vážená dámo, asi jste přišla o dost pozdě, já jsem tam totiž byl přesně a čekal na vás akademickou čtvrthodinu a pak jsem to vzdal. Právě teď jsem teprve dorazil domů.“
„To je výmluva, pane – já – jsem tam byla přesně a čekala čtvrt hodiny!“, oponovala.
„Pokud oba mluvíme pravdu, tak jste vy čekala někde jinde, ale já byl před Kurhausem.“
„Já jsem čekala, drahý pane, před Kurhausem a vy jste nepřišel. Nevymlouvejte se!“
„Takže, madam, shodou okolností tam v tu dobu nebyli žádní lidé jenom já sám a to bych musel být slepý jak patrona, abych vás neviděl!“, začal jsem zvyšovat hlas.
„Já jsem z osobních důvodů seděla v autě na parkovišti před vchodem a čekala, kdo se tam objeví a kromě jednoho mladíka v černém manšestrovém saku a šedých kalhotách tam nebyla živá duše, takže vidím, že nemluvíte pravdu a já nechápu proč?“, řekla důrazně.
„Tak teď už tomu rozumím, madam, kupte si nové brýle, nejlépe aspoň 12 dioptrií, protože ten skoro padesátiletý mladík jsem byl já a stál jsem u vchodu u druhého sloupu zprava!“
„Óó, tak to je něco jiného, pojďte se tam tedy sejít znovu, hned teď! Za půl hodinky, ano?“
„Ne, madam, já tam teď znovu nepojedu, patrně bychom se zase jenom hádali...“
„Prosím, jak chcete, mějte se fajn!“ Než jsem stačil něco říct ve sluchátku to cvaklo.
Druhý den odpoledne se dáma ozvala znovu: „Pane Tuctový, nasadil jste mi brouka do hlavy s tou vaší koláží v dopise a navíc mi stále bzučí v uších Melodie v F-dur, kterou jsem poslouchala v autě, když jsem na vás čekala. Netrapte mě a sejděme se. Omlouvám se, že to včera vlastně mojí vinou nedopadlo...
A tak jsem jel na to první rande podruhé. Když jsem ji pak uviděl, nebyl jsem určitě zklamán, spíše by mohla být zklamána ona mnou. Dozvěděl jsem se, že se nejmenuje Eva, jak jsem si z jejího monogramu odvodil, nýbrž Elen. Řekli jsme si, že nejprve půjdeme na procházku do parku v Nerotalu a všechny nejasnosti si vyjasníme a teprve až nás začnou bolet nohy, tak půjdeme někam na kafe.
Během naší tentokrát přátelské debaty o symbolech v mé koláži, jsem najednou začal pociťovat, že se ozývá můj močový měchýř a zde v parku narazit na WC by byl zázrak. Vzpomněl jsem si na mého otce, který mi kdysi vyprávěl jak šli s mojí budoucí matkou na první schůzce procházkou z Nových Benátek do Jabkenic, což je dobrých 14 km. Otci se už na cestě tam prý začalo chtít na malou, jenže mu bylo trapné jít někam za stromek a po vzoru Tycho de Brahe, to držel se zaťatými zuby i vším ostatním, až zase domů. Jenže pak, když už konečně mohl, tak už to zase nešlo a on strávil půl hodiny na záchodě v bolesti a hrůze, než se šperklapka uvolnila a on se konečně zbavil přebytečné kapaliny.
Nechtěl jsem skončit jako můj otec a tak jsem se rozhodl jednat. Vyprávěl jsem Elen, co se stalo mému otci a zakončil jsem to přiznáním: „Ve stejné situaci jsem právě také i já...“ Elen projevila pochopení a ukázala mi na široký strom a řekla, že bude hlídat a kdyby se někdo blížil po cestě, začne si pískat „Tea for two“. Když jsem se k ní vrátil, řekla mi: „To nic nebylo, ale víte co je o moc horší? Mně se chce taky!“
„Nevadí, Elen, najdu vám krásný voňavý keř!“, řekl jsem romanticky a ona ráda souhlasila. Když se vynořila zpoza keře, viděl jsem, že se tváří nelibě a syká bolestí.
„Copak se vám stalo, Elen?“, zeptal jsem se jí zúčastněně.
„Sss, něco mně kouslo, nebo dalo žihadlo, tady do pravé zadní tváře, sss.“
Nabídl jsem jí ihned ochotně samaritánskou službu: „Mám u sebe švýcarský nůž a v něm je mimo jiné taky pinzeta. Neměl bych se na to podívat?“
„Ano, pane Mirek, buďte tak laskav, já už se nestydím. Jsme vlastně staří jako manželé dvacet let po svatbě, tak o co jde“, řekla rezignovaně. Sedl jsem si na lavičku, ona si nadzdvihla sukni a ukázala mi místo doličné. Odsunul jsem trochu stranou jemné prádélko a objevil skutečně žihadlo i se zbytkem včelího zadečku a pinzetou jej vytáhl.
Když jsme potom usedli v kavárně a dali si mocca s pařížským dortíkem museli jsme se srdečně zasmát, jak se nám to první rande povedlo. Nebylo opravdu tuctové, bylo v F-dur.
***

22 března 2017

Náruživý obdivovatel nohou

Můj dávný kamarád Vojta byl náruživým až posedlým obdivovatelem ženských nohou. Vedli jsme spolu na toto téma dlouhé odborné diskuze, protože jeho a můj názor se diametrálně lišily. Já jsem posuzoval krásu ženy hlavně podle rukou, rtů a poprsí. On jen a jen podle nohou, vše ostatní bylo irelevantní, čili pro něj naprosto nic neříkající.
Říkal jsem mu: „Hele, Vojto, když už kvůli tobě záměrně pomíjím charakter a inteligenci ženy, což jsi označil za podružnost, tak přece čistě fyzicky viděno, je žena ladné stvoření a má mnoho krás. To, že já osobně zbožňuji pěstěné ruce, plné rty a středně bujné poprsí, to neznamená, že třeba křivka ramen, boků nebo lýtek mi nic neříká.“


„Podívej, Miki, ty seš moc mladej, ty tomu ale vůbec nehovíš“, odporoval mi Vojta, „já hodnotím jenom to, co dělá ženu sexy a to všecko se dá vyčíst z jejích nohou. Když začnu dole u šlapek, ty musí být krásně pěstěné bez kuřích ok, otlaků a tvrdé kůže s prstíčky a nehýtky jak ze škatulky, kotníčky musí být nádherně štíhlé a lýtka mají být tvarově ladná a stále sametově hladká. Její kolínka nesmí být ani kostnatá ani moc buclatá, nýbrž lákavě oblá a stehna pěkně pevná bez pomerančové kůry a podkožního tuku. To jsou má kriteria celkového „sex-apealu“ ženy, to ostatní vcelku nehraje roli! To je jen vějička pro spletení hlav tupých chlapů!“
„Hmm, tak já jsem tupec, ale co se stane, když bude mít žena tvých snů sice veškerá kriteria podle tvých představ, ale ty nožičky budou zavánět nelibým odérem?“
„Tak zaprvé pěstěné nohy nesmrdí, ale i kdyby, tak to beru jako sexy aroma.“


S Vojtou jsem se od jisté doby doslovně bál chodit do společnosti. On byl často ve svém nožním obdivování naprosto v transu, takže když si k našemu stolu jednou přisedl jakýsi manželský pár, nechal milý Vojta úmyslně spadnout lžíčku pod stůl, jen aby se mohl sehnout a podívat se té ženě na nohy. Protože se mu, k mé hrůze, její nohy zřejmě zalíbily, začal ji pod rouškou ubrusu hladit kolena. Z jeho sveřepě strnulého obličeje a nepřítomného výrazu v očích jsem ihned pochopil co se děje. Chtěl jsem se zvednout a někam odejít dřív než dojde ke skandálu, ale výraz oné ženy mne uklidnil. Přivřela pouze oči a zhluboka se nadechla a po chvíli řekla svému muži: „Mohl bys mi něco obstarat k pití, Kájo?“
Zvedl jsem se ze židle současně s jejím manželem a zahnul na záchod.  Za chvíli tam za mnou přiběhl Vojta a hlásil mi hrdě stav: „Miki, klaplo to, zítra s ní mám rande!“

Pak jsme se dlouhé roky neviděli, já byl v emigraci a když jsem se po návratu začal po něm shánět, řekla mi jeho manželka, že je v psychiatrické léčebně. O dva roky později jsem ji opět zavolal, protože jsem věděl, že se Vojtovi blíží jeho osmdesáté narozeniny a dozvěděl jsem se, že je už sice zpátky z Bohnic, ale leží ještě na doléčení v krčské nemocnici. Koupil jsem tedy kytičku a bonboniéru a přesně na jeho narozeniny jsem ho šel navštívit. Poznal mne ihned, byl veselý a vypadal velmi dobře. Sedli jsme si spolu na lavici na chodbě a povídali si o všem možném, co jsme prožili. Na moji otázku, kdy půjde domů, mi řekl: „No, to se eště neví přesně, ale bohužel asi už brzo...“
„Jak to bohužel?“, zeptal jsem se překvapeně, „ty se snad domů netěšíš?“
„Miki, doma to bude votrava, ale tady ty sestřičky nosej úžasně krátký pláště a když se při stlaní postelí vohnou, tak je jim vidět fungl-nágl všecko! To mě prostě fascinuje!“
***
http://www.youtube.com/watch?v=BCXSuY7ZFgM

06 února 2017

Operace »GB«

„Nedá se nic dělat“, řekl jsem si jednoho dne docela vážně a rozhodl se zajít k lékaři. Už asi rok mě občas pobolíval žaludek a u doktora jsem pak musel vypít na ex asi soudek sádry, aby se to prý dalo dokonale zrentgenovat. Výsledek byl roven nule, žádný vřed nalezen nebyl a tudíž jsem vypadal v jeho očích jak simulant, v socializmu práce se štítící...
O rok později mě to znovu chytlo a já vyhledal jiného doktora, následovalo zase pití sádry s nulovým výsledkem, a potom hadička do žaludku na rozbor žaludečních šťáv, také s nulovým výsledkem. Byl jsem dle něj hypochondr a začínal jsem tomu snad už i sám věřit.

Potom přišli „Ivani“ a já emigroval do Německa. Čtyři roky byl poměrný klid v mých útrobách a pak to začalo znovu. Navštívil jsem tedy mně doporučeného internistu a rovnou jsem mu řekl: „Herr Doktor, jste třetí specialista a ti dva před vámi ve mně viděli simulanta a hypochondra, protože je prý můj žaludek absolutně nejzdravější jaký kdy ve své praxi viděli. A přece se točí - a přece mě bolí! Já vím předem, že určitě ani vy zase nic nenajdete, nemohli bychom tu odpornou sádru a hadičku do žaludku vynechat?“ Doktor se zamyslel, načež řekl pomalu: „Když je to tak, jak říkáte, zkusíme tedy zrentgenovat játra.“

„Panebože, to je blbec“, řekl jsem si, ovšem jenom v duchu, „mě bolí žaludek a on mi prohlíží játra!“ Vstříkl mi do krve jakousi kontrastní kapalinu a začal rentgenovat. Pan doktor byl skutečně kapacita a měl pravdu, našel mi kámen ve žlučníku. Brzy nato jsem dostal koliku a začal žloutnout, čímž započala Operace »GB«, to jest Gallen-Blase, tedy žlučník. Nejprve mě poslal do malé venkovské nemocnice na předoperační vyšetření, kde se pomocí diety čekalo na uklidnění mého, nevím proč rozdrážděného, žlučníku.

Tato nemocnička byla kdysi založena nějakými hornickými odbory a pacienti zde byli z 99% samí horníci. Dostal jsem se na osmilůžkový pokoj se sedmi „kumply“, jak si horníci mezi sebou říkají a já byl pro ně „štajgr“, to jest titul pro jejich šéfa v dolech, čímž mi dávali najevo, že jsem něco lepšího než oni. Měl jsem najednou moc času a nechtěl jsem se jen tak válet na posteli, a tak jsem si začal připravovat některé podklady do práce. Měl jsem sebou tzv. dumpy, t.j. hexadecimální výtisky z počítačové paměti, na základě kterých jsem korigoval jednotlivé programy. 

Jindy zase jsem toho jednoho s velkým nosem nakreslil jako karikaturu, což se mu tak líbilo, že si to přilepil nad svou postel jako obrázek. Toho si potom všiml ošetřující lékař i sestra Beate a oba si u mně ihned objednali také svoji karikaturu. Doktor se mi kreslil dobře, měl výrazné rysy, brýle a pleš, ale sestra Beate vypadala sama jako karikatura, prostě jak já říkám, Němka když se nepovede. Tudíž jsem musel zvolit obrácenou metodu: z karikatury udělat krasavici, ale tak, aby byla k poznání. Dalo mi to hodně práce, překreslování a gumování, ale nakonec to dopadlo dobře, Beate byla šťastná jak jí to sluší a nechala si to zarámovat.
To samozřejmě vzbudilo obdiv kumplů a ten jeden nejzvědavější chtěl, abych mu řekl, co já vlastně jako jsem? Jestli jsem malíř a zároveň  ten, co ovládá kompůstry, nebo tak něco. Věděl jsem, že mu to nemohu nějak lapidárně vysvětlit a tak jsem to zjednodušil, že dělám určité výpočty do práce. On se podíval na moje lejstra a pak to přetlumočil ostatním kumplům: „Chlapi, představte si, že stajgr umí počítat ne jenom s číslama, ale i s písmenama!“  Moje prestiž rapidně stoupla.

Když se pak můj žlučník uklidnil, byl jsem převezen do essenské Městské kliniky na operaci. Zde to byla jiná třída, byl jsem na dvoulůžkovém pokoji s jedním dědouškem, který neustále spal a obsluhovaly mne dvě krásné sestřičky Eva a Petra. Operace »GB« se povedla, ale zato jsem tam zažil trapas tři dny po operaci. Když mi totiž doktorka oddělala ty všechny hadičky a kapačky a já dostal jako první normální jídlo guláš, musel po něm nutně následovat průjem. Prosil jsem sestru Evu, aby mi dovolila odejít na záchod.

Jenže ona mi přinesla takový zvláštní lavor do postele, že prý se ptala paní doktorky a ta řekla, že nesmím ještě vstávat. Takže po skončení mého vyprazdňovacího aktu přišla i sestra Petra, obě byly krasavice jako Češky když se povedou a že prý mě musí obě umýt. No, já se styděl jako Karkulka u první zpovědi, ale musím se přiznat, že mi to bylo velice příjemné.
 Dodnes tedy žiji bez žlučníčku, andělíčku, můj strážníčku...

05 února 2017

Vygumovaná tvář

Chci mluvit o fenoménu "Vygumovaná tvář", neboli "Stydět se za své jméno, nebo za svou tvář, nebo za obojí". To je český úkaz, nemající ve světě obdoby. Podařilo se mi vydumat, proč se někteří soudní lidé chovají tak tajnůstkářsky, jakoby se permanentně báli ukázat svou tvář na světle božím. Je to pozůstatek z doby socialistické, kdy se propagovalo leninské podezírání a prověřování každého každým, jakož i třídní nenávist mezi lidmi. Výmluva, že doba internetová vyžaduje anonymitu je lichá, protože čestní lidé se nemají za co stydět a nemusí se tedy ničeho obávat, jenom křiváků. Ale od toho je tady právní stát, aby se těch slušných vždy spravedlivě zastal. To, že se tak neděje, je chybou státu, ale nikoliv jeho slušných občanů...

 Tento fenomén ustrašenosti se projevuje na všech stupních společenského života. Lidé se příkladně hlásí v telefonu, dokonce i ve služebním styku, pouhým „haló" a vůbec nevědí, že se mají ohlásit aspoň jménem firmy, a že je to stejná neslušnost, jako když se někomu neodpoví na pozdrav. Nebo, lidé volají do různých anket v rozhlase či v televizi a představují se jako „posluchač ze středních Čech", To je naprosto nulová informace, která je srovnatelná s tím, jakoby řekl: "Jsem anonym a co je vám do toho, kdo jsem, vy si všichni trhněte nohou!" A někteří volající se zcela samozřejmě nepředstavují vůbec, hned začnou na něco nebo na někoho nadávat a je dobře, když se jich moderátor zeptá: "A kdopak se to k nám dovolal?" Takový trouba se obvykle zarazí, vykoktá nějaké jméno, načež teprve pak začne mluvit tišeji a slušněji. Čili anonymita produkuje hulvátství.

U všeobecně známých osob, jako politiků, by zatajování nemělo vůbec žádný smysl, a přesto se nasazuje do hry české gumování vlastních jmen s návratem do doby c.k. Rakouska: Všichni se titulují rozmanitými funkcemi, jenom probůh nikoliv vlastními jmény, nýbrž: "pane předsedo", případně: "pane místopředsedo", nebo "paní poslankyně", a naprostým vrcholem zhůvěřilosti je oslovení „pane stínový ministře" a možná, že jednou se vylíhne i titul "pane stínový náměstku stínového ministra". Každý si zakládá na tom, že je předsedou, nebo místopředsedou ba dokonce prvním místopředsedou něčeho a to už je terno! Hlavně se nikdy nesmí vyslovit jejich vlastní jméno jen tak, bez titulu. Tento zlozvyk zachvátil i moderátory, kterým se už neříká třeba „pane Moravče", ale „pane redaktore". Už jsme pomalu dospěli do stadia, kdy v naší zemi tahle chorobná absence vlastních jmen zdomácněla natolik, že oslovení pane Zemane, pane Sobotko, či paní Marksová, bude pomalu bráno jako těžká neodpustitelná urážka.

Přehnáno ad absurdum, bychom se my "obyčejní lidé" měli po vzoru politiků, zase oslovovat: "pane domácí", "pane podnájemníku", "paní radová", "pane disponente", "paní inženýrová", „pane továrníku" a třeba i nově: „paní lehká atletko", „paní seriálová herečko", "pane starobní důchodče", atd. V konečném stadiu by si pak mohl každý vymyslet oslovování své osoby sám a veškerá křestní jména i příjmení, určená našimi dávnými předky, by se mohla definitivně zrušit...

V Německu jsem měl přímou možnost zažít vzájemné oslovování u firemní hierarchie. Zde se nepoužívají vůbec žádné tituly, takže třeba nejvyšší hlava světové firmy není ani pan prezident, ani pan generální ředitel, ba ani pan ředitel, nýbrž Herr Hoffmann. To jen my si tady pořád hrajeme na tituly a svá vlastní jména držíme v neznalosti, opředené tajemstvím jako hrad v Karpatech...

Až potud speciality čistě české, ale jak je to všeobecně s anonymitou na blozích? Ve světě se rozšířil moderní názor, že anonymita už není společenským nešvarem, jako dříve, ale moderní nutností internetového věku.  Já to nedělám, považuji to za určitou zhovadilost doby, bez anonymity se obejdu, ale už jsem si zvykl to tolerovat třeba jako tetování a kroužky v nose...

V anonymitě se ovšem od sebe diametrálně liší dva druhy anonymů, ti takzvaně slušní, co používají stále tentýž nick, který se tak stane jakousi náhražkou jejich pravého jména a hulváti, kteří nicky stále záměrně mění. Projevují se tak, že si libují ve vulgaritách třetího suterénu lidské společnosti, a že šíří kolem sebe smrad nenávisti a zloby. Smyslem tohoto jejich jednání je rozvracet společnost a škodit lidem s dobrou pověstí, při čemž, za své často až kriminální jednání, nemusí nést vůbec žádnou zodpovědnost. To jsou ti navenek žoviální tatíkové rodin, jejichž manželky, děti i příbuzní a známí netuší, co tento úchylný duševní akrobat tajně, skryt pod přilbou své anonymity, páchá. Takové lidi odhalit není lehké, jak by se zdálo, ale zato když se to občas povede, pak to opravdu stojí zato! 

Jak přiléhavě řekl můj přítel Vrba: "Takovej vodhalenej  Trpaslík Stydlín ať chodí kanálama!"

20 ledna 2017

Myšlení míchou

Mícha prý přejímá stereotypní funkce mozku. Já se o tom nechci s nikým přít, já jen vím, že se mi to občas stane. Jeden příklad za všechny: Patnáct let jsem jezdil do práce tutéž štreku, takže když jsem jednou jel s dcerou na sobotní nákup a převážná část té trasy byla shodná jako ta každodenní cesta do práce, tak jsem teprve na parkovišti před naší firmou zjistil, co tu dělám, vždyť jsem chtěl jet na nákup. Dcerka mi pak při každém odjezdu z domova hlásila: „Papá, dnes ale nejeď zase podle míchy.“

Zatímco se lidský mozek zaměstnává přemítáním o všelijakých pitomostech, přeskakuje z jednoho problému na druhý, mícha pracuje ukázněně na základě zkušeností a archivních dat získaných od mozku. Třeba když někdo zachrání dítě z hořícího domu a sám při tom utrpí těžké popáleniny, ptají se ho pak novináři, co jste si při tom myslel a on jim řekne, že nic, prostě udělal to, co musel. Ano, tak dovede zapracovat mícha.
Když mi někdy manželka dlouze vypráví o věcech které mne až tak moc nezajímají, pak automaticky přepnu na míchu a při tom přitakávám, směji se a divím se na správných místech, jenže žena brzy zjistí, že jsem v jiné dimenzi a řekne: „Už zase jedeš na míchu!“

Čili někdy z nás mícha udělá hrdinu a jindy blbečka. Mně se ovšem jednou stalo, že ze mne mícha udělala dokonce anděla. Vracel jsem se odněkud domů zkratkou, která vede romanticky přes zelený kopec, my mu říkáme Blueberry Hill, kde je asi třicet schodů.
Najednou vidím, že se po těch schodech hrabe stařenka jak věchýtek s plnou taškou nákupu. Postupuje tím způsobem, že napřed položí tašku o schod výš a pak si teprve vystoupí na ten schod sama. A takhle pokračuje dál vždy jen o jeden schod. Dohonil jsem ji rychle a říkám: „Dobrý den, paninko, dejte mi tu tašku, já vám s ní pomůžu.“

Paní se na mne podívala podezíravým pohledem a já si uvědomil, že jsou mezi námi lidské hyeny, které dokáží okrást staré lidi i o tašku s nákupem. Říkám: „Nebojte, já nejsem zloděj, chci vám jen pomoct.“ A tak mi byla taška svěřena a nahoře, když jsem ji vracel, podívala se paní na mne s obdivem v očích, sepnula ruce a vydechla: „Pane, vy jste anděl!“ To byla tak krásná odměna, že jsem jí tu tašku donesl až před barák.

18 ledna 2017

Holka nebo kluk?

Když jsem v emigraci v Německu (1968) nastoupil do první firmy, nebylo to pro mne úplně snadné. Myslel jsem si o sobě, že tu němčinu docela dobře znám, ale to byl omyl, znal jsem karas. Teprve tam na místě jsem začal zoufale zjišťovat, co vše neznám. Naštěstí jsem si mohl občas vypomáhat angličtinou a mimo to mě, na mé přání, moje písařka Ingrid taktně upozorňovala, když jsem řekl nebo napsal něco špatně. Tím jsem si vylepšoval němčinu rychleji, než kdybych chodil do nějakých kurzů.

Jednou jsme se bavili v polední pauze u kafe s kolegyní Karin, která byla v jiném stavu a měla určité problémy a já jsem si vzpomněl, jak jsme ještě v Praze s kolegy v práci předpovídali, co se komu narodí na základě jakési pochybné teorie. Abych ji trochu přivedl na jiné myšlenky, řekl jsem jí, víceméně jako vtip, že jí mohu, má-li zájem, vědecky vypočíst, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Tenkrát to ještě nedovedli lékaři určit předem, a tak měla Karin samozřejmě eminentní zájem se to dozvědět. Podle oné teorie se krev v lidském těle obměňuje každých sedm let, což znamená, že v okamžiku početí starší krev jednoho z rodičů převládne a určí pohlaví novorozence.

 Pro každý případ jsem měl připravenou výmluvu, že v jednom případu ze stovek to nemusí souhlasit.
Karin mi ochotně svěřila své stáří 27 i stáří jejího manžela 31 let a já jsem jí hladce vypočítal, že ona má 27 – 21 = 6 let starou krev, zatímco její manžel má 31 – 28 = 3 roky starou krev, čili převládá krev její a děcko bude holčička. Byla ráda, protože si to tak přála a když jsem viděl, že tomu docela věří, tak jsem ji jen tak mezi námi, to jest mezi čtyřma očima, požádal, aby nikomu neprozrazovala tento algoritmus výpočtu, co kdyby to pak nevyšlo.

Samozřejmě, že se to rozkřiklo po firmě a začaly za mnou chodit různé ženy a dívky, ale i muži, abych jim vypočítal v kolika letech by měly počít dítě, aby to bylo to, co preferují. Nakonec zcela překvapivě za mnou přišel Herr Detlef Brecker se skeptickým dotazem, že má čtyři děti a abych mu svým výpočtem dokázal, že tato teorie souhlasí. Řekne mi stáří své i manželky a já mu řeknu, co má za děti. Chtěl jsem ho nějak uchlácholit, že to nemá cenu, ale nedal si říct. Dobře, dal jsem se tedy s pomocí páně do toho.

1. dítě měli když mu bylo 29, ženě 25, t.j. stáří krve 1 : 4, čili holka. „Ja! Andrea!“, vykřikl pan Brecker zajásal.
2. dítě měli když mu bylo 31, ženě 27, t.j. stáří krve 3 : 6, čili opět holka. „Ja! Alexandra!“, pan Brecker si radostně zavýskl.
3. dítě měli když mu bylo 33, ženě 29, t.j. stáří krve 5 : 1, čili kluk. „Ja! Willi!“, pan Brecker byl radostí bez sebe.
4. dítě měli když mu bylo 35, ženě 31, t.j. stáří krve 7 : 3, čili kluk. „Nein! Nein!“, Brecker se rozzuřil hněvem spravedlivým.
„To je chyba, to je špatně!“, křičel na mne, „to čtvrté dítě je přece holka a jmenuje se Beate! Jak mi to vysvětlíte? Vaše teorie najednou neplatí, Herr Toms?“
Pokrčil jsem rameny: „Co já vím, někdy výpočet selže, někdy třeba v tom hraje určitou roli i pošťák...“ Detlef Brecker se naštval, že to je všechno horoucí pitomost a hrdě odkráčel do svých komnat.

O měsíc později přišel za mnou Brecker zkroušeně: „Musím se vám omluvit, Herr Toms. Ty vaše výpočty mi teprve otevřely oči, to čtvrté dítě není moje – rozvádíme se...“

17 ledna 2017

Kdo šetří má za tři

U věku patnácti let jsem obdržel od rodičů peněženku a začal dostávat tak zvané kapesné ve výši 50 korun na měsíc.
Do té doby jsem si musel o každou korunu říct a máti to tehdy zjednodušila, když mi řekla: „Na známku do průkazky na tramvaj ti dám vždycky prvního v měsíci 60 korun a k tomu dostaneš navíc 50 korun pro sebe, aby sis mohl kupovat ten časopis „Sobota“, co máš tak rád, to je 12 korun za měsíc, 4x5 na biograf to je 20 korun a zbytek, 18 korun, máš na libovolnou útratu."
Musel jsem si s tímto „majlantem“ hospodařit sám a tudíž když jsem
si koupil lístek do kina místo za pět, třeba jen za dvě koruny do první brázdy, tak jsem chytře vyzískal peníze i na eskymo.

Na zadni straně sobotního časopisu Sobota byl vždy komiksový příběh s názvem Novákovic neděle. Pod ním byla pro mne lákavá výzva, že kdo pošle do redakce nějaký vtipný námět, který bude zveřejněn, dostane odměnu 100 korun! Napsal jsem tam tedy první nápad co mně proběhl hlavou a ten byl ku podivu zveřejněn a já dostal stovku. To byl pro mne balík peněz, a tak jsem začal ihned vymýšlet další příběhy, jenže pak už se mi nic neujalo a tak jsem na delší dobu na psaní zanevřel.

Až jednou se mi přihodilo něco, co jsem musel napsat a poslat do časopisu „Dikobraz“. Měl jsem tenkrát s dívkou Alicí rande u Palackého mostu a všiml si, že je tam hned u nábřeží zakotven parník za obrovskou cedulí: PŮJČOVNA LODÍ. 
Parník byl velice pestře vyzdoben malými barevnými trojúhelníkovými praporky plápolajícími na šňůře, což mi připomínalo sušení pestrobarevného spodního prádla u sousedů na balkoně. Když Alice dorazila, řekl jsem jí, že mi ten parník padl do oka a kdybych byl milionářem, tak bych si ho koupil, jen místo „Vltava“ bych mu dal jméno „Alice“. Mám ale bohužel moc malé kapesné, takže si můžeme aspoň dovolit vypůjčit pramičku a projíždět se celé odpoledne po Vltavě. Alice ihned nadšeně souhlasila: "A pojedeme až na kraj světa, třeba až do Číny!"

„Počkej tady, Ali, já tam jdu zjistit, co to stojí“, a vydal se po vratké lávce na palubu parníku. Tam jsem nejprve musel hlasitě volat, nežli se odněkud vytrmácel mírně ospalý a silně podnapilý Pepek-námořník: „Kdo to tady huláká?“
„Pane, já bych si chtěl vypůjčit jednu pramičku, co to stojí?“, zeptal jsem se.
„Pramičku? To teda nejde!“, zavrtěl sveřepě hlavou.
„Jak to že to nejde? Vždyť jste půjčovna lodí, a tady vidím, že jich máte aspoň deset.“
„Říkám, že to nejde, protože k nim nemáme vesla!“ trval na svém Pepek.
„Proboha, proč tu nemáte vesla?“, připadal jsem si jak v hospodě „U blbejch“.
„To je jednoduchý, protože je nedovezli!“, řekl hlasem přitroublého suveréna.
A tak jsme si s Alicí místo na Vltavu zaveslovat, šli do kavárny Vltava zatančit. Ale já jsem nelenil a napsal tento zážitek pod názvem „Půjčovna která nepůjčuje“ do Dikobrazu. Dostal jsem za to dokonce 160 korun.

Asi o rok později jsem napsal opět do Dikobrazu svůj další článek, tentokrát s názvem „Jíst příborem jest zakázáno!“. Tehdy totiž vyhlásila strana a vláda, z důvodu nedostatku masa, čtvrtek za bezmasý den. Chtěla se tak pregnantně odlišit od katolických pátečních půstů. Aniž bych si uvědomil, že je čtvrtek, zaskočil jsem si v poledne na oběd k řezníkovi na Můstku, kde jsem si občas dával dobrý domácí ovar se křenem. Řezník mi ho tentokrát hodil místo na talíř jenom na papír, což mě udivilo a když jsem se rozhlédl po prodejně, viděl jsem, že všichni hosté zde bez reptání jedli ovar z papíru a notně umatlanými, mastnými prsty si ho cpali s podivnou noblesou z ruky do huby.
Říkám řezníkovi: „Co je to tu dnes za dobu diluviální, dejte mi aspoň příbor!“
„To nesmíme, dnes je čtvrtek, bezmasý den, takže žádné talíře a žádné příbory, ale ovar do papíru se prodávat smí!“, vysvětlil mi řeznílk. Koukal jsem na něj asi dosti tupě, než jsem pochopil tu zhovadilost stranicko-vládního nařízení. Měl jsem po chuti a ovar odmítl, čímž jsem ušetřil za oběd. Ještě tentýž den jsem to napsal dost ostře do Dikobrazu.
O týden později jsem od nich dostal vysvětlující dopis, že můj článek kritizuje vládní nařízení a proto nemůže být zveřejněn...!

https://youtu.be/gz5RryU9rgI

15 ledna 2017

Píchačky

Píchačky, neboli hodiny docházkové, je strašný vynález zkázy. Nutí lid námezdně pracující k dochvilnosti, ale současně v nich potlačuje jejich přirozenou pracovitost. Funkce píchaček bazíruje na sugesci našeptávání: „Hlavně si tady odpíchni čas příchodu do práce, na vše ostatní kašli!“

To byl můj problém když jsem v šedesátých letech pracoval v Tesle. Do 6:29 tiskly píchačky černě a od 6:30 červeně, takže můj šéf na první pohled viděl, kolikrát jsem v měsíci přišel pozdě. Při dvou červených příchodech jsem musel na kobereček k náměstkovi. Ten mě zpražil, že jsem lajdák a že mi zarazí prémie! Nedal jsem se: „Jezdím 30 až 45 minut po střechu nabitou tramvají z Podolí do Karlína, mám celkem nulu pozdních minut a naopak mám tři hodiny 15 minut neplacených přesčasů, tak za co jsem vlastně trestán pokutou cirka 400,- Kčs? Za tu vteřinu mezi 6:29 a 6:30?

Náměstek začal něco hulákat o tom, že to je příkaz soudruha ředitele trestat opakované pozdní příchody a 6:30 je už taky pozdní příchod, protože než dojdu na své pracoviště, tak to určitě trvá nějakou minutu. To mě zvedlo ze židle: „A když musím na záchod, tak to taky trvá nějakou minutu a když se musím vysmrkat, tak tím ztrácím aspoň deset vteřin! Ale, když budu celý den za prknem chrápat a práci jen předstírat, tak to nikomu nevadí, hlavně, že nemám červený příchod!“ Že jsem si tímto způsobem opět zhoršil svůj, již tak dost mizerný, kádrový posudek je nabíledni.

    Teprve když jsem nastoupil do práce v Německu, jsem poznal, že to jde i jinak a to, neskonale lépe. Měli jsme tam sice také jakousi moderní elektronickou píchačku, ale nikomu tam nezáleželo na tom v kolik hodin přijdu do práce, nýbrž, zdali splním daný termín úkolu. Šéf našeho teamu nám pouze řekl, abychom kvůli telefonátům zákazníků byli vždycky k dosažení v kanceláři zhruba mezi desátou a třetí hodinou. Pouze v měsíčním výkazu, musel mít každý na svém kontě celkový počet odpracovaných hodin v souladu s celkovým počtem pracovních hodin v tom kterém měsíci.
    Takový zůsob práce naopak podporuje pracovitost, protože každý ví, že čím dříve ten svůj úkol zvládne, tím na tom bude lépe a může si pak vybrat za eventuální přesčasy náhradní volno, spojené třeba s víkendem, nebo prostě tak, jak to potřebuje.
    Pouze když bylo třeba nějaký veledůležitý úkol splnit v kratším čase, byl tento projekt označen kódem „placené přesčasy“ a pak samozřejmě se za přesčasy nebralo náhradní volno, ale peníze. Komplikace byla pouze v tom, že ze zákona se nesmělo pracovat déle než 10 hodin denně a tudíž se pro delší pracovní dobu muselo žádat u odborů o výjimku, což obvykle skoro nikdy neprošlo. Rovněž pokud by si někdo přivydělával prací po večerech či nocích u jiné firmy, byl to důvod k okamžité výpovědi s odůvodněním, že nevyspalý a unavený pracovník nemůže podávat takový výkon jako řádně odpočatý.
   V Německu se mi pracovalo velice dobře, byla tam úžasně dobrá kamarádská parta, což zřejmě pramenilo z toho, že lidé byli spokojeni se svým výdělkem a neměli důvod někomu cokoliv závidět a zároveň si vážili toho, že se dostali do takové exkluzivní firmy.

Užili jsme si tam družnou zábavu na pracovišti a když nám něco vadilo, jako třeba kouření, řešili jsme to příkladně tímto způsobem (viz můj plakát na dveřích naší kanceláře):
"Všechny  návštěvy nás potěší - jedny tím když přicházejí a druhé tím když odcházejí".

Těch sedmadvacet let, které jsem pracoval v záp.  Německu mně hodně dalo a hodně mě to změnilo k lepšímu, takže jsem logicky nemohl být spokojen s tím, s čím jsem byl tady konfrontován po svém návratu do staré vlasti. Když  jsem však, kvůli své nemocné matce, chtěl zde žít, musel jsem hodně spolknout a nově si zvykat na dané české post-komunistické prostředí. Kdykoliv jsem ale něco zde kritizoval a vysvětloval, že to jde dělat lépe, byl jsem označován kdejakým Škrholou za zrádného emigranta, který kálí do vlastního hnízda. Lid český si prostě své špatné, komunisty zavedené, návyky nechce nechat vzít a v nás, navrátilcích, nutně vidí jen samé přechytralé nafoukance...

https://youtu.be/jVpJG4C2HMg

14 ledna 2017

Matematika je věda

Moje dcera Brigita, kterou jsem v Německu vychovával jen sám, prospívala ve škole naštěstí moc dobře, takže jsem po celé školní roky s jejím prospěchem neměl problémy – až na tu nešťastnou matematiku.
Zatímco se u všech ostatních předmětů střídaly jen jedničky s dvojkami, objevila se najednou na jejím pololetním vysvědčení čtyřka z matematiky!
Nemohl jsem se na svoji dceru vůbec zlobit. Do jisté míry jsem měl i trochu tajnou radost z toho, když mi ukázala vysvědčení se slovy: „Papá, já tě určitě zarmoutím. Dostala jsem čtyřku z matyky, ale mně nejvíc mrzí, že mi ji dal zrovna Herr Lederer...“
„Brigit, to mě tedy udivuje, říkala jsi, že to je Váš nejlepší a nejhodnější učitel.“
„Jo, to taky je, ale já jsem blbá! Dokud jsme počítali jenom s čísly, tak to šlo, ale teď máme algebru a tam se počítá i s písmenama, a to já vůbec nechápu!“
Její vysvětlení se mi hlavně líbilo v tom, že jiné dítě, když přinese domů špatnou známku, tak se snaží svést to na učitele, ale ona to svedla sama na sebe! Tomu já říkám formát. Řekl jsem jí: „Brigit, od pondělka, pět dní v týdnu mimo víkend, vždy po večeři, od sedmi do osmi, místo čubrnění na televizi, budeme se spolu učit matematiku, a to by v tom byl čert, abychom ji nezvládli na jedničku!“

Byly to zvláštní večery, na které velice rád vzpomínám... Musel jsem vydolovat ze své paměti slova naší kantorky-matykářky i její pedagogiku. Předně jsem nesměl dceru nijak přetěžovat a mít úžasnou trpělivost jí totéž vysvětlovat znovu a znovu. Proto jsem dbal na to, aby vždy v osm hodin vyučování skončilo, aby měla ještě před spaním čas se uvolnit a věnovat něčemu jinému. Všiml jsem si také, že se někdy snaží příklad naučit jako básničku, což je úplně špatně: „Brigit, nesnaž se matematiku učit nazpaměť, to je exaktní věda, to není dějepis, ty potřebuješ získat logické myšlení. Tu paměť, tu si nech na básničky a letopočty.“

Přesto někdy došlo k tomu, že Brigita přestala vnímat a začaly jí téct slzičky. To jsem musel učení ihned přerušit: „Brigit, neplač, to nemá cenu, tím se přestaneš soustřeďovat a příklad nepochopíš. Podívej, já mám na audiokazetě nahrávku jedné krásné české písně z Prahy a ta vysvětluje, proč nemá smyslu plakat. Já ti ji aspoň kousek zazpívám, jo?“   Vzal jsem kytaru a spustil svůj poněkud neprofesionální zpěv:

„Kdyby sis oči vyplakala
a jako moře byl tvůj žal,
nikomu tím nepomůžeš,
život půjde dál.
I pro tvé oči, moje malá,
čas dávno lék svůj uchystal,
a kdyby sis je vyplakala,
slepý bych tu stál!“

Naše domácí kondice začaly nést na jaře první plody. Učitel Lederer pochválil Brigitu, že se rapidně zlepšila. Načež koncem května ji řekl, že to s ní vypadá tak dobře, že na výročním vysvědčení jí opraví matematiku ze čtyřky na dvojku!

Ale přišel osudný pátek 3. června 1983, u nás byla právě na návštěvě moje matka z Prahy a moji známí v Curychu nás telefonicky pozvali k nim na návštěvu přes víkend. Moje matka, která vždycky ráda cestovala, se zaradovala, že se prvně v životě podívá do Švýcarska! Já, ani nevím proč jsem chtěl jet už v pátek, a ne až v sobotu. Brigita byla už vypravena do školy, když jsem jí řekl: „Brigit, dnes do školy nepůjdeš a vyrazíme hned do Švajcu! Napíšu ti pak omluvenku...“

V Curychu u známých jsme pak večer v rušné zábavě vůbec nevnímali puštěnou televizi, když najednou Brigita vykřikla: „Papá, tady jsem viděla naši školu a mojí kamarádku Alexandru, jak brečí, ale už je to pryč!“
„Brigitko, to přece není možné“, řekl jsem jí, „uvažuj, proč by asi tady, ve švýcarském Curychu ukazovali zrovna vaší školu, to ses spletla, to byla třeba jen podobná budova.“
„Ne, Papá, to byla naše škola a taky tam byla Alexandra - a brečela!“
„Tak dobrá, Brigit, za hodinu se budou ty zprávy opakovat, tak si je znovu poslechneme a uvidíme.“

Ukázalo se, že dcera měla pravdu a my jsme měli úžasné štěstí v neštěstí. Toho dne totiž vnikl do Brigitiny školy amokem stižený šílený střelec, český emigrant Karel Charva, a začal tam bezhlavě střílet ze dvou pistolí. Zabil na místě tři děti, těžce poranil dalších čtrnáct, dále zastřelil jednoho učitele, jednoho policistu a nakonec sám sebe.
Ten jeden zabitý učitel byl Herr Lederer, který už nemohl svůj slib splnit, a tak Brigitě ta čtyřka na vysvědčení přece zústala...