03 prosince 2016

SI-NA-SU-U-SI

Přeloženo do češtiny: Silvestr na sucho u Silvie. Se Silvií jsme se skamarádili vlastně proto, že jsme bydleli pár kroků od sebe a měli tedy už od obecné společnou cestu do školy a ze školy. Já jí někdy pomáhal s matikou, ona mně s dějepisem.
Protože dívky jsou ve vývinu vždycky napřed, měla Silvie ve své pubertální duši prožitky a pocity, které nemohla vyprávět rodičům a bála se je svěřit kamarádce. Ta je prý falešná jako každá žena a sdělené tajnosti nedokáže udržet, ba může je třeba i zneužít proti ní.
Zatímco já jsem byl u nich doma snad jenom jednou na návštěvě, ona k nám přicházela celkem často. Chtěla si prostě popovídat o tom, čeho byla plná a já jsem byl předurčen dělat jí vrbu. Někdy si sebou přinášela pletení, usadila se v mém pokojíčku do křesla, hodila si nohu přes nohu a začala štrikovat při čemž spustila stavidla své výmluvnosti. Moje máti se moc divila, když jednou zjistila, že Silva odešla domů až po půlnoci. Chtěla vědět, co tam spolu tak dlouho do noci řešíme?
„Máti, můžeš tam kdykoliv bez klepání vrazit a uvidíš Silvu, jak si plete svetr a já poslouchám její někdy trochu nudné historky. My jsme opravdu jenom kamarádi, je to stejné, jako kdybych tam seděl třeba s Kájou Skočdopolem.
Jednou, to už nám bylo okolo dvacítky, mi Silvie den před Silvestrem zavolala: „Hele, Mirdo, co děláš zítra na Silvestra?“
„Já – nic, já se nehodlám na povel zpumprdlíkovat, jsem suchý skoro-abstinent!“
„Vždyť já jsem taky skoro-abstinentka, a tak jsem si vymyslela udělat u nás doma SI-NA-SU-U-SI, to jest "Silvestr na sucho u Silvie" takový intelektuální mejdan. Jsem totiž sama doma, rodiče jsou někde u známých na Šumavě a já mám od nich dokonce povoleno pozvat si své kamarádky a kamarády domů s podmínkou, že byt zůstane lidským obydlím, nábytek se nezruinuje a kočičky dostanou nažrat. Takže tě tímto zvu!“
„Silvie, to je sice od tebe hezké, děkuju za pozvání, ale já ty tvoje intelektuály nemusím, víš, já budu radši sedět doma a brejlit na televizi.“
„Jé, to je ale škoda, já jsem se na tebe tak těšila, udělám chlebíčky a výborný bramborový salát a usmažím řízky – a když budeš chtít, tak si můžem udělat ten mejdan třeba jenom ve dvou...“
„Tak to je ovšem jiná řeč, to beru a přinesu šampus aspoň na půlnoční přípitek!“ 
„Fajn, a vem sebou rádio, to moje chrastí jak chřestýš!“

Hned jak jsem k nim dorazil, strkala mi Silvie už ve dveřích pod nos své překrásně pěstěné ruce, věděla, že jsem na to pedant: „Mirečku, je to tak dobrý?", zeptala se, "a nebudeš se eklovat, když ti náhodou sáhnu na jídlo?“ 
„S těmahle ručičkama mi můžeš sahat na cokoliv“, ujistil jsem ji se smíchem a políbil jí obě ruce. Načež jsem se začal se věnovat instalaci a ladění rádia, zatímco ona něco připravovala v kuchyni. Přitom jsem přemýšlel jakou atmosféru bych měl naladit, aby vyhovovala mé, tak málo romantické kamarádce. Vtom přišla za mnou do pokoje a mimo náušnic, byla nahá jako slovo boží. Byl jsem v šoku a přestože měla nádhernou figuru, byl jsem zmaten a najednou jsem dostal strach, že selžu. Ona zřejmě netušila, že muž ve své podstatě chce být dobyvatelem a nechce přijít už k hotovému a bez předehry.

Tak se stalo, že jsem se zcela trapně na nic nezmohl a oba jsme pochopili, že absolutní nahota je kontraproduktivní, že méně znamená více a nejdůležitější, že je psychika, protože mužské tělo není automat, který funguje na zmáčknutí knoflíku.
Nakonec jsme se dohodli, že se budeme společně s oběma kočičkami dívat na televizi a přitom baštit chlebíčky. A Silvie dodala: "Potom později před půlnocí si dáme ty řízky s bramborovým salátem a jinak můžeme pomalu ucucávat ten šampus. Tento jízdní řád jsme tak úplně přesně nedodrželi, protože při půlnočním polibku zavládla tak útulná pohoda, že se na ty řízky zapomnělo, takže jen s mírným alkoholovým opojením dvou skoro-abstinentů, jsme vyměnili náš letiletý status kamarádství za intimní přátelství. A tak jsme sklouzli do Nového roku jako po klouzačce...

http://youtu.be/GfqriGHnkGg 



20 listopadu 2016

Náš podivný advent 1976

Advent znamená příchod, jenže u nás znamenal rozchod po jedenáctiletém manželství.
Moje žena, po dohodě se mnou, opouštěla rodinu postupně takzvaně do ztracena, aby to nebylo pro dceru Brigitu moc kruté a nápadné, zatímco papírový rozvod se konal až o půl roku později, kdy už dcerka byla zvyklá na to, že její máma bydlí jinde...
Bydleli jsme v Německu a já byl na všechno, včetně výchovy dcery, úplně sám, bez rodičů a jiných příbuzných či blízkých známých. Mám tedy přesnou představu o tom, co je to za "švic", hlavně před Vánocemi, kdy mi k tomu všemu přibyla starost, jak to udělat, abychom nebyli s šestiletou dcerou pod stromečkem sami.


Vybavovaly se mi stále ty Vánoce jaké jsem zažíval já sám ve svém dětství a jaké bych byl také přál, své dceři, bohužel však v současné situaci to byla čistá nemožnost. Byl jsem z toho dost na měkko. Dokonce třeba taková nevinná rozpustilá písnička jako: „Vánoce, vánoce přicházejí“, mě dojímala, protože v ní figurují děda, teta, strýda a vůbec celá rodinka. Jako dospělý jsem sice neměl moc rád velké příbuzenské skrumáže, ale teď bych to byl bral všemi deseti raději, nežli být takhle sám s dítětem. Sedla na mne taková těžko popsatelná směs spleenu a sentimentality.

Abych to vůbec nějak zvládl, musel jsem správně hospodařit nejen s penězi, ale i s časem. Šel jsem nato vědecky, říkal jsem si: den má 24 hodin, z toho 10 hodin jsem mimo dům (práce a nákupy), zbývá mi tedy doma 14 hodin, z toho musím 7 hodin spát, zbývá 7 hod. a ty rozdělím takto, cirka po hodinách: vaření, praní, žehlení, úklid, hygiena a věnování se dceři a jejím úkolům do školy. Někdy to vyšlo, někdy ne a někdy něco trpělo nedostatkem času, ale suma-sumárum to vždycky nějak klaplo – až na ty Vánoce 1976, kdy se mi, jako na zlost, nedařilo vůbec nic...


Brigitka si napsala Ježíškovi o modrý kočárek na panenku a já jsem jí ho tedy trochu předčasně koupil a uschoval ve sklepě. Jenže potom, týden před Štědrým večerem si vzpomněla a napsala Ježíškovi, že by chtěla radši kočárek červený jako má její kamarádka Bianca. Snažil jsem se jí přesvědčit, že modrý kočárek je mnohem hezčí, ale nic to nepomohlo, a tak jsem musel koupit ještě červený, aby nebyla zklamaná.
Pak zase to nevyšlo s jedněmi vzdáleně známými v Bavorsku, kteří měli stejně starou dcerku Emu, s nimiž jsme plánovali společný zájezd o Vánocích na hory. Jenže nečekaně k nim přijela návštěva z Prahy a z našeho plánu sešlo.

Celou smůlu dorazila, od nás dosud neodstěhovaná manželka, když donesla jenom dárky a za hodinku zase odešla kamsi, což se dceři vysvětlilo jako, že máma musí sloužit noční šichtu v nemocnici, kde byla laborantkou. Při odchodu ještě podotkla: „Na Ježíška už čekat nemůžu, k večeři jsem vám udělala přírodní řízky, ale vemte si k tomu chleba, bramborový salát nemám.“

Ty řízky zřejmě zapomněla na vařiči moc dlouho, takže z nich vznikly totálně vysušené tvrdé podrážky plující v omastku, čili pro nás zcela nepoživatelné. Napadlo mě napřed si rozbalit dárky a pak jít na večeři do hospody. Při rozdělování dárků pod stromečkem ve dvou mně nebylo do zpěvu. Snažil jsem se sice ze všech sil radovat se s dcerou z obou kočárků, ale myslím, že se mi to moc nedařilo.

Když už jsem nevěděl jak udržet veselou tvář, aby dcera nic nepoznala, přišla nečekaná pomoc. Přesně tak, jak to bylo napsáno na dřevěném obrázku s básničkou, který měla Brigitka pověšen nad postýlkou: Byl na něm andělíček nesoucí svíčku a pod ním rým, který přeložen do češtiny by zněl asi takto: »Když se ti zdá, že už nemůžeš víc, světélko naděje přijde ti vstříc...«

Najednou nečekaně zazvonil telefon a jedna naše sousedka, která o tom věděla, že se rozvádíme, nás pozvala k nim na večeři. Byla to sice večeře typicky německá, ne jako ta naše tradiční s rybí polévkou, kaprem a bramborovým salátem, ale v Německu oblíbený, tradiční studený Hering v majonéze a horké brambory.

 
Toto jídlo ovšem, bylo pro mne v tu chvíli naprosto vedlejší, hlavní bylo, že jsme nezůstali sami pod stromečkem! Řekl jsem jim: „Přátelé, děkuji vám! Stejně je to krásné, když se vlastně cizí lidé jen tak - z dobré vůle, mají rádi...

*********************************************


11 října 2016

Noční můry

Je to už dost dávno, co jsem náhodně potkal na Národní třídě svého starého kámoše Honzu Petišku. Ten mne okamžitě zasypal sadou otázek: „Jak se ti daří, starý brachu? Jak je to dlouho, co jsme se neviděli? Máš chvilku času? Pojď, popovídáme si třeba někde u kafe, co říkáš?“
Nakonec jsme zapadli do vinárny na číšku bílého, abychom si zrekapitulovali, co všecko se událo za posledních pět let od jeho rozvodu, kdy jsme spolu zapíjeli jeho šťastný návrat do svobody.
Petiška Jan byl mírný člověk, pro tento svět až příliš dobrý, ale měl smůlu: vždycky byl na té špatné straně. Za války se mu dostalo "Kainova znamení" již v okamžiku jeho narození. Jeho otec byl Žid. Po válce se znelíbil kádrově, neboť matka byla z německé buržoazní rodiny a když se v osmdesátých letech oženil s jistou sexbombou Dagmarou, podváděla ho tato se vším co mělo kalhoty. Trvalo mu devět let, než na to přišel a další tři roky než to přestal tolerovat a konečně se rozvedl.
Mezitím co jsme se neviděli se znovu oženil, tentokrát prý však šťastně. Jen jedna maličkost mu trošku vadila, ale to je přece, jak známo, běžné v každém manželství. Vycítil jsem však, že se potřebuje svěřit, a tak jsem nasadil kamarádsky chápavý výraz a čekal s čím vyrukuje. Přítel Petiška se zhluboka nadechl a spustil svoji zpověď, ve které jsem ho ani jedním slůvkem nepřerušil.

»Již cirka za měsíc po svatbě jsem ke svému překvapení zjistil, že moje roztomilá ženuška Doriska trpí občasným mluvením ze spaní. Zprvu jsem to nebral nijak tragicky, ba naopak, připadalo mi to docela milé poslouchat ženu, kterak blábolí různé nesmysly. První dva roky se to ostatně stávalo jen velmi zřídka, takže žádný problém. Když se to však začalo opakovat stále častěji, stal jsem se nevrlým, a ač nerad, musel jsem ji budit. To však ona kvitovala s rozhořčením, že prý jí ničím nervy brutálním přetrháváním spánku.
Časem jsem přišel na to, že je mnohem diplomatičtější namísto buzení, navázat s ní uklidňující rozhovor v rámci jejího snu. Zjistil jsem, že se jí občas zřejmě zdává o škole, když odříkávala ku příkladu nabiflovaná vybraná slova či stupnici tvrdosti minerálů. Když pak jednou spustila: „Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, jež se rovná...“, vstoupil jsem do jejího snu v roli kantora a řekl jsem tiše: „Dobře, Dorisko, je vidět, že ses učila, píši ti jedničku!“ To zapůsobilo jako balzám, žena zmlkla a pro zbytek noci byl klid. Nic netušící choť byla od té doby ráda, že ji nebudím a já jsem se mohl v pohodě vyspat.
Tato metoda se však nedala aplikovat v případech, kdy žena z ničeho nic začala do nočního ticha křičet tuřím hlasem: „Pomóóóc!“, jako když ji na vidličky berou. V takových momentech bylo velice těžké zůstat klidným trpělivým manželem a nepokusit se o zardoušení ženy polštářem. Musím se přiznat, že mně někdy v hloubi duše i taková věc napadla. Pak jsem ale objevil relativně neškodný lék na její noční můry, totiž pokropit ji obličej vodou, kterou jsem měl za tím účelem vždy připravenou na nočním stolku.
Bohužel, žena přišla brzy na tento trik a jelikož je vynalézavost jejích nočních můr nepřeberná, pod heslem "nejlepší obrana je útok", mě začala budit lomcováním jako zupák při nočním poplachu.
„Honzo, vstávej, zapomněli jsme venku před domem ta nová křesla!“
Chtělo se mi zařvat: „Žádná křesla jsme nekupovali a tedy nemohou být před domem!“ Namísto toho jsem však reagoval zcela shovívavě: „Ano, drahá, donesu je okamžitě.“ Pak jsem se otočil na bok, hodlaje pokračovat ve spánku, jenže snící žena se nedala oblafnout. Naštvaně vstala se slovy: „Vidím, že musím všechno udělat sama!“, a odkráčela směrem do předsíně. Byl jsem zvědav zdali dojde až na mráz před dům, a snad jsem si to i přál, ale vrátila se ode dveří na chodbu do postele a spala klidně dál. Ráno o ničem nevěděla.
Po nějakém čase mne opět budila silně vzrušeným hlasem:
„Rychle, Karle, vzbuď se! Vstávej pucku, zaspali jsme!“
Mírně, jako vždy jsem odpověděl: „To nevadí, zlato, pojedeme až pozdějším vlakem.“
Bylo mi trochu divné, že mi řekla "pucku" a "Karle", když v celé naší rodině je Karel jenom dědeček, ale logika snů je, jak známo, absolutně nevyzpytatelná. Hned příští noci, se můra opakovala, tentokrát však v maličko obměněné formě, zato však s větší razancí:
„Hoří, Jene, honem vstaň, hořííí!“
Skřípaje zuby jsem reagoval opět jako vždy dobrácky: „Ano, Doris, jdu to hned hasit, jen co najdu kýbl!“ Zůstal jsem však klidně ležet. Tu se žena vymrštila z postele a běžela k oknu: „Nedělej ze mne blbce, když vidím, že hoří!“ a zlostně otevřela okno.

Lekl jsem se, aby třeba nechtěla vylézt ven na římsu jako náměsíčník, a tak jsem rychle vstal, abych ji zadržel. Odstrčil jsem ji od okna: „Krucifix, už máš zas ty svý fantasmagorie!“ 

Vtom jsem však zahlédl létající jiskry a ucítil pach škvařící se gumy.
Skutečně, před domem hořelo zaparkované auto a moje stálo jenom metr za ním! Seběhl jsem bleskurychle jen tak v pyžamu dolů, vskočil do auta a odjel o kus dál. Od kolem zevlujících čumilů jsem se dozvěděl, že to je bourák nějaké servírky, které se prý chtěl někdo za něco pomstít. Oddychl jsem si a vrátil se domů a byl rád, že to takhle dopadlo.«

Na tomto místě se Petiška odmlčel, pateticky zvedl prst a dodal: „Z toho jsem si, kamaráde, udělal pro sebe jeden důležitý závěr. Jen díky mé ženě jsem zachránil naše auto za těžce ušetřené prachy. Omluvil jsem se jí a bylo mi líto, že jsem byl na ni hrubý, když mne budila, a já ji chudinku podezíral, že se jí zase jenom něco zdá, nebo že je náměsíčná.“
Když jsme se s Janem loučili, řekl jsem mu: „Pozdravuj svou krásnou ženu Doris, i když mne nezná. Ty se pak snaž do příští naší schůzky za domácí cvičení naučit rozlišovat, co je skutečnost a co se jen zdá – ale ten "pucek Karel" se mi moc nelíbí...“

Později jsem dostal od Petišky tento dopis:
Ahoj kámo!
Měl jsem na Tebe trochu zlost, že jsi mně tou poznámkou o Karlovi nasadil brouka do hlavy. Uvědomil jsem si, že Doris v poslední době dělá dosti často přesčasy, a navíc, že její šéf se jmenuje Burda Karel! Abych už v zárodku zadusil zhoubný nádor žárlivosti, zajel jsem si ihned příštího dne, a to v pracovní době, pod zcela banální záminkou neohlášeně za manželkou do práce.
Staropanenská sekretářka s kyselým úsměvem mi oznámila, že moje paní má náhradní volno za přesčasy a pan náměstek Burda má dovolenou. Pokud je jí známo, vezla mu prý moje paní důležité podklady – na chatu...!

Zdraví Tě Honza P.
PS: Je to pro mně děsný peklo, ta 
nejistota!
*




06 října 2016

Fauvéčko a krásné ruce


Jako každý den po práci jsem sjel výtahem do podzemní garáže a vidím, že v červeném fauvéčku vedle mne se jakási, mně neznámá kolegyně, snaží nastartovat svého „Brouka“, leč marně.
Zastavil jsem se u ní a říkám jí: „Slyším, že vám kolabuje baterie, netůrujte to pořád, dejte jí chvilku vydechnout, jestli se vzpamatuje a když ne, tak vám dám cucnout šťávy z mé.“ Vystoupila z auta a dali jsme se asi na pět minut do řeči, při čemž jsem se dozvěděl, že se tato žena jmenuje Bettina Brune, je teprve druhým měsícem u naší firmy, a že se právě učí programovací jazyk COBOL.
Prohlédl jsem si ji blíže a zjistil, že tato, na první pohled nenápadná žena, sice neomračuje krásou, ale na druhý pohled je velmi půvabná a má opravdu nápadně krásné ruce. Nemohl jsem z nich spustit oči, tak mne fascinovaly.
Její baterie se však ani po dalším pokusu neumoudřila, pouze zakňučela, škytla a zmlkla docela. Bylo tedy nutné připojit moji baterii, nastartování se povedlo a paní Bettina mohla odjet. Nevěděla jak se mi má revanšovat a já jsem jen mávl rukou: „Nechávám si to u vás k dobru, pro případ, že by zase ta moje kára někdy odepřela poslušnost.“

Zákon schválnosti zapracoval neuvěřitelně asi už za týden. Právě když jsem ráno spěchal na důležitý termín do práce, podělala se mi automatická převodovka. Do práce to bylo sice jen třicet kilometrů, ale já věděl, že když pojedu autobusem, přijdu o hodinu pozdě. Ještě štěstí, že jsme si s tou paní Bettinou pro každý případ vyměnili vizitky a navíc ona bydlela na stejném sídlišti, jen o pár ulic dál než já. Vrátil jsem se domů a zavolal ji, jestli by mne vzala do práce sebou. Ochotně souhlasila a za pět minut na mne již zatroubila před domem a mávala z jejího červeného autíčka.

Bylo trochu pod mrakem a vypadalo to, že asi bude pršet. Vzal jsem si pro jistotu sebou pršiplášť a přistoupil k jejímu okénku: „Dobrý den, paní Bettino! Jak vidíte, tak já s vypočítavostí mně vlastní, okamžitě využívám vaší dobroty a požaduji revanš.“
Cesta ubíhala dobře až do okamžiku kdy Bettina odbočovala kvůli objížďce na okresní silnici mezi lesem a loukami, zcela stranou od civilizace. Současně se jako na povel silně rozpršelo, takže musela dosti zpomalit, protože stěrače nestačily zvládnout ty přívaly vody. Najednou vůz začal podivuhodně tancovat na silnici, ozval se rachot a celé auto se poněkud naklonilo na pravý bok.
Bettina se lekla a zastavila: „Nevím, co se to děje?“ a já jen suše poznamenal: „Vypadá to, že jsme ještě ke všemu píchli. Máme rezervu?“
„Myslím, že jo, ale já ji neumím vyměnit“, pípla a podívala se na mne provinile.
 


„Tak to je fajn, já taky ne. Musíme počkat až nás někdo zachrání. Vzhledem k tomu, že leje a do nejbližší vesnice je to asi pět kilometrů, tak máme vyhlídku, že nám někdo přispěchá na pomoc, asi tak jedna ku stu. Zde žijí jistě samí zemědělci a ti jsou právě všichni zalezlí za pecí doma ve teple a požírají erteple. Na jak dlouho máme zásoby jídla?“
„To není legrace, inženýre, mluvte vážně, co budeme dělat...“
„Paní Bettino, navrhněte jako dáma třeba tykání a můžeme to zapít mojí Colou.“
Bettina se rozesmála: „To snad není pravda, my tady zůstaneme sedět uprostřed velkého nic, kolem padají trakaře - a vy myslíte na popíjení a tykání!“
„No řekněte, není to krásně romantické, dva Robinsoni uprostřed luhů, hájů a lánů a tamo v dáli vidím prales, v němž zuřivě pobíhají hladoví vlci. Lišky tady určitě dávají dobrou noc i teď dopoledne a tropický liják bubnuje na okna i střechu našeho bordo-červeného roveru svoji ukolébávající melodii...“
„Tak, ale teď vážně, co navrhujete jako muž činu?“ Bettina sepjala své nádherné ruce, při čemž mne napadlo, jak je to krásné líbat dámám ruce, což jsem také ihned učinil.
„Navrhuji, coby muž činu, že se tedy napijeme Coca-Coly a já pak nasadím tu rezervu, za předpokladu, že ji skutečně máme – no a pak pojedeme dál.“
„Tak jo, ale musíme pít z té plechovky, skleničky tady nemám“, upozornila Bettina.
„Fajn, napijte se první, abyste se eventuálně neeklovala pít po mně, já naopak to budu mít rád s příchutí vaší pleti levandulové.“

Načež jsem si vzal pršiplášť a pustil se do výměny pneumatiky, déšť naštěstí polevil a vše potřebné k výměně kola bylo k dispozici. Když jsem se pak provlhlý a se špinavýma rukama vrátil do auta, zeptala se mě Bettina: „Teď už to zřejmě do práce nestihneme, máme půlhodinové zpoždění, musíte tam určitě být? Já osobně bych si raději vzala na dnešek volno a vůbec tam nešla.“
„Bettino!“, vykřikl jsem, „to je krásnej nápad, takhle zprasen tam stejně nemohu přijít, víte co? Zajedeme si do lesní restaurace „Jägerhof“, tam se mohu trochu polidštit, omluvíme se telefonicky ve firmě, nějakou banální výmluvu si už vymyslíme a k obědu si tam dáme výborný myslivecký guláš! Takový jste ještě nejedla. Souhlasíte? Já vás zvu!“ Bettina byla okamžitě pro a tak jsme se vydali do čtyřicet kilometrů vzdáleného lesního hotelu Jägerhof, kde jsem už kdysi byl a moc se mi to tam líbilo.

Když jsme potom usedli u rustikálního stolu v přepychové restauraci a dali si dobrý oběd, byla nálada výborná. Já jsem slíbil, že pro zpáteční cestu převezmu řízení auta, aby se Bettina mohla napít dobrého moselského vína a sám jsem pil jen nealkoholické pivo. Když se Bettina trošku ovínila, zeptala se mě nečekaně: „Stále básníte o mých rukách, milý poeto, je to snad to jediné, čím jsem vám aspoň trochu sympatická?“
„To ne, proboha, vy se mi přece líbíte celá, ale já nemám právo s vámi takhle mluvit, když jste, jak jste mi prve řekla, vdaná...“

"Jenže vdaná žena má také ráda, když si jí někdo všimne..."
"Ano, mohl bych vám vyjmenovat sedm věcí, mimo rukou, které se mi na vás líbí, ale jako vdaná, jste pro mne absolutní tabu, bohužel..."

Vtom jsme oba zaslechli něčí rozčílený hlas od recepce a Bettina, sedící zády sebou trhla: „Já se tam nechci otáčet, vidíte na toho křiklouna?“
„Ano je to nějaký přiblblý hulvát a řve suverénně na toho dědu v recepci. Dělá zřejmě dojem na tu svou hubenou fuchtli...“
„Řekněte mi jak ten chlap vypadá, myslím, že jsem poznala jeho hlas“, řekla rozrušeně.
„No, je malej, trochu obézní, má vousy a leninskou pleš, vypadá jak troglodyt. Proč vás to zajímá?“
„Nedívá se teď sem k nám? Mohu se otočit?“
„Jo, teď můžete...“
„Je to on a ona taky! Teď jsem strašně zvědavá co udělá. Ten troglodyt je totiž můj manžel a já to věděla, že mi zahýbá. Ta hubená, je moje milá sestřenka a zároveň jeho sekretářka. Teď konečně budu mít pádný důvod k rozvodu!“
„Zdá se, že z té náhody máte radost, ale jdou-li se sem jenom najíst, pak to není důvod k rozvodu. My dva jsme zde přece taky – jenom na jídlo.“
„Tomu nevěřím, že by se až tak daleko jeli jenom najíst, jsou ještě v té recepci?“
„Pozor, Bettino, teď se otočili a jdou jako sem do restaurace – ne, jdou ke schodům nahoru do pokojů...“
„Výborně! Teď se chytli!“ zajásala Bettina, "napíšu si den, hodinu a minutu a dám si to ihned potvrdit od recepčního – a mám právnický důkaz!" Načež vstala, dala mi jako pečeť emotivní polibek na tvář, který jsem bystře opětoval a řekla: "Fajn, teď bude  rozvod z jeho viny!"


 

05 října 2016

A tiše padal sníh...


Robert kráčel sám temným sídlištěm, s hlavou k prasknutí plnou problémů. Jeho manželka právě od nich odešla definitivně. Dělal před ní ramena, že všechno zvládne, ale zvládne to on sám, se šestiletou dcerkou v cizí zemi, kde nemá nikoho, jeho rodiče jsou v Praze za „Železnou oponou“ a jeho sestra žije se svou rodinou až v Jižní Americe. Kromě pár kolegů v kanceláři ho tu vlastně nikdo nezná. Svět se mu dnes zdál tak cizí, pustý a černý, že jenom ten tiše padající sníh byl přátelsky uklidňující.

 Nechtěl jít daleko od domova, chtěl si jen udělat krátkou procházku na čerstvém vzduchu. Dcera sice právě tvrdě usnula při jeho pohádce o Smolíčkovi, ale přece jen měl obavu, aby se náhodou nevzbudila, když on není doma. Udělá proto jenom párminutový okruh, aby se trochu nadýchal čerstvého vzduchu. Cestou potkával zasněžené lidi, držící se za ruce a ptal se v duchu, mají-li všichni takové životní problémy jako on, který si prvně v životě neví rady a připadá si jako ta osamělá lampa.

Došel až k telefonní budce a právě se chtěl otočit a vrátit domů, když se z budky vyklonila dívka s kapucí a zašeptala, spíše zaskřehotala: „Ehm-hm, haló pane, prosím vás eh-eh, máte u sebe drobnou minci, mně, –ehm-ehm, už ten aparát spolkl tři mince a já musím, ehm-hm, něco důležitého zavolat –ehm-ehm...“, a další slova se docela ztratila v dívčině chrapotu a kašli.
„Ano, mám tu v kapse drobné, mohu vás založit“, řekl a nabídl jí hrst drobných.
„Díky, eh- to jste moc hodný, ale já bych hmm-eh potřebovala, abyste to za mně eh-eh, řekl, já nemohu ehm-nahlas mluvit a to sluchátko je asi kaput a můj manžel mě neslyší...“

 Když viděla, že on je ochoten jí pomoci, zasípala: „Pojďte sem ke mně eh-eh, eh, eh, do budky já vám budu říkat, co máte říkat, ano?“ Zvedla telefon a vytočila číslo, načež mu předala sluchátko a špitla: „Teď mluvte po mně!“, a on po ní hlasitě opakoval: „Haló, tady je Heidi!“
„No, to je dost, že voláš, čekám už celou hodinu, co je s tebou?“, ozvalo se ze sluchátka.
A Robert pokračoval: „Udo, já jsem ti už třikrát volala" ... "ale tys to vždycky položil!"
„Hrome, tohle není Heidi, co to má bejt za blbej vtip? Kdo jste?“, vybafl vztekle Udo a Robert se ho snažil uklidnit: „Pane, Udo, Heidi nemůže mluvit a já to říkám za ní, ona je tady se mnou v telefonní budce a šeptá mi, co vám já mám hlasitě říkat“, vysvětlil Robert.
„Cože, vy si něco šeptáte s Heidi do ouška v telefonní budce? To mi teda není jedno! A kdo vůbec jste? Já vás neznám!“, durdil se hlas v telefonu.
„To nehraje roli, já vás taky neznám, jenom opakuji, co vám říká Heidi: Udo, nečekej na mne... já dnes ani zítra nepřijedu... mamka je nemocná... musím s ní být doma... přijela bych až někdy...“
„Sakra, dejte mi ihned Heidi k telefonu!“, běsnil Udo. Robert předal sluchátko Heidi a ona začala svým sípavým hlasem něco chrchlat, ale on rozuměl starou belu, takže vrátila sluchátko Robertovi s prosbou: „Opakujte mu, prosím vás, ehm-ehm přesně, to co já říkám, hlavně ehm, ať se nezlobí!“
„Můj drahý Udo!“ tlumočil už vztekle úsečným hlasem Robert, „nezlob se na mne!... já nevím co mám dělat!... mamce je moc zle!... má horečku 39 stupňů!... A co ty, jsi zdráv?... Mám tě ráda! A víš, že se mi o tobě v noci zdálo!" Robert k Heidi: "Co se vám zdálo, tady přece nebudeme řešit!" 
„Mluvte sakra nahlas! Já tu nic neslyším!“, řval Udo, „cože se vám zdálo?“
„Heidi říká“, vysvětloval Robert, „že se nám zdálo – teda jenom jí – krásný sen o tobě...“

Udo ho přerušil: „Co je to za blbostě! Já chci vědět, kdy za mnou Heidi přijede sem?“
„No, to jsem ti právě chtěl říct: Heidi přijede v pátek a do té doby se snad zbaví toho hrozného chrapotu, poradím jí co má na to užívat!“
„Co bys jí radil ňáký pitomosti“, vypěnil Udo, „to přejde samo, já jsem taky měl chrapot od fandění na fotbalu - a vůbec - co se do nás montuješ, čoveče, vypadni z tý budky a nelep‘ se na Heidi, nebo bude zle! To je moje žena! Rozu-míš-mi!“
„Klid“, vykřikl Robert a dodal břitce: „Heidi ti posílá pusu a už se těší na pátek! Čau!“
Robert zakončil zmatečný rozhovor podle svého vlastního scénáře, načež se rozloučil s Heidi. Ta byla ráda, jak to dopadlo a rozpačitě mu děkovala: "Nezlobte se, pane, víte, oni se totiž Udo s mojí mamkou nemají vůbec rádi...a oni na sebe žárlí..."

Cestou domů si Robert uvědomil, že každý má nějaké problémy, a ty jeho, že nejsou zase až tak světaborné, a že se má vlastně docela fajn. S manželkou už to stejně kolik roků neklapalo, je dobře, že odešla za hlasem svého srdce, on má krásnou zdravou dcerušku, která ho má nade vše ráda, takže, čeho by se měl bát? Problémy jsou k tomu, aby byly překonávány! Život se mu najednou vybarvil v jiném světle a i ten sníh byl najednou jakoby do růžova...

10 září 2016

"PLACKÁRNA"

V letech 1959-64 jsem byl zaměstnán v typické socialistické fabrice, zde se soudruhovalo a čest-prácovalo o-sto-šest. Já jsem tam byl veden, podle kádrového posudku, jako určitý kverulant a bohém. Byla to pro mne vlastně výhoda, protože vedoucí nade mnou, jak sám řekl takzvaně „zlámal hůl", ale jelikož mne potřeboval, byl jsem v jeho oddělení jediný inženýr a tak mé různé prohřešky jakoby neviděl a toleroval. Zato jsem měl sice plat horší než pomocný dělník, ale s tím jsem se smířil jako s osudem, hlavně, že jsem nebyl tolik buzerován jako ti poslušní straničtí lokajové.

My nestraníci, jsme říkali komunistům „plackárenští", partaj KSČ byla „plackárna", protože všichni nosili hrdě na klopě tzv. „placku" tedy rudou hvězdu. Po čase partaj zrušila povinnost nosit „placku" veřejně a soudruzi měli jakoby splynout s ostatními. Dokonce i na schůze se svolávalo členstvo skrytě fabrickým rozhlasem pomocí veselé hudby třeba „Zpívej Ostravo sláva!" Jakmile se tato zakódovaná znělka ozvala, plackárenští se nenápadně zvedli od svých stolů a prken a odešli. My jsme to komentovali: "Áha, plackárenští se scházejí! Co to na nás asi zase šijou?"

Jeden vzorný soudruh Ivan Průša si mně dokonce postěžoval: "Člověče, ty se máš fajn, denně si tady telefonuješ s různejma babama a Mosťák ti nic neřekne. To já jsem včera výjimečně musel nutně zavolat něco manželce a Mosťák mě u toho vychytal a pak mi držel půlhodinovou přednášku, že se bavím soukromě v pracovní době! Nevydržel jsem to a řekl jsem mu, jak to, že tobě to telefonování toleruje! A víš co mi nato řekl? "Jó Toms, to je bohém, hraje někde džezárny na kytaru a není straník! Ty jsi něco jinýho, ty jsi přece generálská záloha!"

Nejčastější hlášení v závodním rozhlase bylo: "Ehm-ehm, soudruh Půlpytel, má zavolat linku 456, soudruh Půlpytel 456!" Nejdřív jsme se tomu jenom zasmáli, ale když se už třeba po desáte za den ozvalo: „Soudruh Půlpytel volat 328!", začalo nám to jít na nervy a někdo se ozval: „Zná někdo toho blbýho Půlpytle, kdo to vlastně je?" Zjistili jsme, že ho nikdo nezná a zvědavost začala stoupat. Až kreslička Alenka najednou vykřikla: „Já jsem taky zvědavá jak vypadá ten soudruh Půlpytel a jdu to vypátrat!"
Někam se vytratila a za půl hodiny se vrátila s rozjařenými lícemi: „Tak už jsem ho konečně viděla, ale dalo mi to práci, on totiž pořád něco roznáší po celé fabrice, dělá něco jako vnitřní poštu a tak je všude a přitom nikde!"
„No, a jak vypadá, řekni Alí", ptali jsme se jí sborem.
„Tedy, já bych ho nechtěla nějak urazit, to né", upejpala se a trochu zčervenala.
„Notak, Alí, nenapínej nás a popiš toho Půlpytle, jak vypadá!" 
„Víte, když on totiž vypadá, chi-chi, jako kdyby to byla pravda!"

A zaburácel hlasitý smích... Prostě, prachy nebyly, ale sranda byla a já "bohém" jsem si občas přivydělával kytarou za 80 Kčs/večer...

18 dubna 2016

Dívka z Bohnic

   Můj kamarád Vojta, kdykoliv si chtěl jít někam zatančit a sbalit dívku, tak mě nutil, abych šel s ním a dělal mu takzvanou "kulisu". Byl totiž malé postavy, z čehož on měl určitý komplex a bál se vyzvat neznámou ženu k tanci, když nevěděl, není-li ona větší než on. Výška sedící ženy se nepozná. Proto chtěl, abych pro ní šel napřed já a teprve když uviděl její výšku, se rozhodl pro ni jít či nejít.

Tak se stalo, že jsme si šli, jedné slunné neděle zatančit na, tenkrát ještě funkční, Barrandovské terasy. Tam Vojtovi padla do oka dívka s krásnýma nohama a poslal mě pro ni tančit. Když vstala od stolu, zjistil jsem, že je jen o fous menší než já, a Vojta mi posuňkem naznačil, palec dolu. Bavil jsem se s ní během tance všeobecně, beze snahy jí nějak balit, což ale na ni působilo kupodivu pozitivně, takže když pak následovala dámská volenka, přišla si ona pro mne. 

Jmenovala se Jana a bydlela v Bohnicích. Kromě krásných dlouhých nohou byla i celkově půvabná, a tak se stalo, že jsme začali spolu chodit. Když jsem pak někde řekl, že mám dívku z Bohnic, mohli se všichni strhat smíchy. Dokonce i moji rodiče byli zvědaví, jak ta dívka z Bohnic vypadá a chtěli abych ji přivedl ukázat v neděli k nám domů. 

Dal jsem si s ní sraz na stanici sedmnáctky v Podolí u Žlutých lázní, kam jsem pro ni přijel se zánovní, nablýskanou motorkou ČZ 125, abych ji galantně odvezl k nám před dům. Jenže dívka Jana přijela oděna v bleděmodré, úzké, přiléhavé šatičky, takže nebyla schopna si sednout na motorku rozkročmo, jedině snad, kdyby si je vykasala až do pasu, což jsem jí nedovolil. Po marných pokusech sedla si tedy z boku, což bylo dovoleno jen u skútrů, u motorek to bylo naopak přísně zakázáno. Mávl jsem rukou, že se tu policajti neobjeví, jak je rok dlouhej a vyjeli jsme. Během jedné minuty se ale odněkud vynořila béžová škodovka VB a hurá za námi. Musel jsem zastavit, vyslechnout jejich kázání a zaplatit pokutu 10 Kčs.



Víc než ta pokuta mne ovšem naštvala Jana, když mi řekla: „Vidíš, kdyby sis bejval koupil skútra místo blbý motorky, tak by se nic nestalo!“ Já nato: „Vidíš, kdyby sis místo tý blbý úzký sukně vzala kalhoty, tak by se to taky nestalo!“

„Já si můžu nosit co chci! Do toho ti nic není!“, kontrovala Jana.
„Jistě, protože chceš všem ukazovat svý krásný haksny, jenže na mne to nepůsobí!“
„Seš sposťák domejšlivej a já k vám teď domů nepůjdu!“, vyprskla vztekle a dupla si nožkou.
„Dobrá, tak pojď, doprovodím tě zpět na tramvaj“, rozhodl jsem a zaparkoval čízu na chodníku.

Načež jsme mlčky odkráčeli zpět k Žlutým lázním. Tam se jí to nějak rozleželo v hlavince a zeptala se mě, jestli bych s ní nejel do města. Řekl jsem jí, že ano, a že považuji celou naši hádku za pitomost. Souhlasila. Zašli jsme si do kina a pak jsme se ještě stavili na Kampě a tam mi na lavičce milá Janinka otevřela svoji dušičku: „Víš, já si myslím, že když máš tu motorku, tak že bysme si mohli vyjet někdy na houby. Já si vypůjčím chatu od kolegy Oslzlého v práci a uděláme si tam hezký večírek.“
„A on by ti tu chatu půjčil jen tak - zadarmo?“, podivil jsem se. 
„Na víkend ne, to tam jezdí sám s manželkou, ale přes tejden mi to už několikrát nabízel, jenže já jsem neměla tam jet s kým.“

„Tak jo, Jani, co třeba takhle ze středy na čtvrtek?“
Jí se to také hodilo a tak jsme tu středu odpoledne ve čtvrt na čtyři vyrazili, směr Chocerady. Když jsme se blížili k chatě, bylo mi divné, že mě Jana docela jistě navigovala na místo, jako by tam už někdy byla. Na můj dotaz mi řekla, že je tu tak jako já poprvé v životě, ale že jí šéf nakreslil kudy se sem jede. „Aha, takže ten kolega je vlastně tvůj šéf, ne?“, zeptal jsem se nevinně. 

Trošku se začervenala, přikývla a rychle to zamluvila. Pak jsme nasbírali pár hub okolo chaty a Jana řekla, že hned udělá smaženici na vejcích. Bylo mi divné, že se v chatě tak dobře orientuje, nic nehledá, všude jde najisto, ví ve kterém šuplíku co je a když pak odskočila pro vodu do studánky, otevřel jsem zvědavě jeden šuplík s fotkami a mezi nimi jsem objevil také dvě s Janou! To byl pro mne corpus delikti, že mi lhala. Rozhodl jsem se ale, že jí nic neřeknu.
Houbová večere byla báječná, Jana mimo to udělala pomazánku z olejovek, k tomu jsme popili něco vína a nakonec odestlala manželské postele a řekla mi abych si zatím lehl a počkal na ni, než se trochu opláchne. Venku začalo hustě pršet a jak jsem tak čekal a slyšel to šumění deště tak jsem nějak z ničeho nic usnul. 



Vzbudil jsme se až ráno v sedm hodin a Janinka byla očividně naštvaná.
„Jé, promiň, já jsem usnul, proč jsi mě nevzbudila?“ „Co bych tě budila, když o mne nestojíš?“

Vtom zabrzdilo před chatou nějaké auto a vzápětí nato stál ve dveřích nějaký plešatý pán. Napadlo mě, že jsem ten ksicht také viděl mezi těmi fotkami s Janou a zbytek jsem si domyslel: „Dobrý den, vy jste jistě šéf slečny Jany, pan Oplzlý?“, zeptal jsem se ho, zatímco Jana seděla na židli jak zařezaná. Pán se usmál: „Oslzlý, prosím, a vy jste Janin bratr Láďa, jestli se nemejlím.“

„No, ono je to celkem jedno, kdo jsem, ale nechápu proč jste jí půjčoval klíče od vaší chaty, když jste sem chtěl za ní sám přijet?“, divil jsem se.

„Janička mi říkala, že sem jedou se sestrou Stáňou a možná i s bráškou Láďou na houby. Ale kde je teď ta Stáňa, Janinko?“ Jana místo odpovědi spustila příval slz.

Odpověděl jsem za ni: „Sestřička Stáňa zůstala doma, má spalničky, pane Oplzl- ehm Oslizlý: Takže si to tady pěkně užívejte vespolek, já se v tomto momentě poroučím, neboť spěchám do práce, jako obvykle - bez snídaně.“

Ale jak se pak dívka Jana z Bohnic usmiřovala se svým oplzlým šéfem, to jsem se už nedozvěděl... 


19 března 2016

Zkoušky na gymnázium 1942

 Myslím, že už je moc málo pamětníků na ty protektorátní časy, kdy dostat se na gymnázium bylo pro českého kluka podobné unikum, jako dostat se pak za komoušů na vysokou. Já měl tu pověstnou kapičku pokakaného štěstíčka a vyšlo mi obojí.
Nejprve tedy ten gympl. V roce 1942 po Heydrichiádě to byla skoro drzost se o to pokoušet, protože režim pochopitelně neměl zájem, aby česká mládež studovala, takže si kladli šílené podmínky, jako třeba potvrzení o árijském původu, k čemuž bylo třeba si opatřit křestní listy rodičů, prarodičů a praprarodičů. Moje máti se ale do toho zakousla a jezdila po matrikách obcí, kde žili moji předkové. Díky tomu, že mezi nimi nebyl nikdo Židem, mohl jsem podat žádost a přiložit k ní své poslední vysvědčení ze školy, a dvě své fotografie 6x9 cm, z profilu a z ánfasu. To kvůli typu "nordická rasa", tvar hlavy a blond vlasy bylo důležité kritérium.

Zkouška trvala celý týden v internátu někde v Dejvicích, zde se i jedlo a spalo, a kromě učeben zde byla velká tělocvična i venkovní hřiště na lehkou atletiku. Bylo nás tam okolo 120 jedenáctiletých kluků, každý z nás dostal plechovou známku na krk s číslem, já měl č. 91 (podle abecedy).

 Každé ráno nás budila Hitler-Jugend v půl sedmé, tím že pochodovala chodbami budovy za pištění píšťal a bubnování. Divil jsem se v duchu, co to je za blbce a netušil, že za tři roky se bude podobně blbnout i u nás v obnoveném ČSR. Potom následovala hygiena ve sprchách a chudá snídaně. V osm hodin začínala výuka ve třídách a psaní testů z probírané látky.

Vyučované a testované předměty byly v následujícím pořadí dle důležitosti: němčina, tělocvik (denně celé odpoledne), dále matematika/fyzika, německý zeměpis/dějepis a společensko-politická výchova. Nakonec jsem po tom všem humbuku u zkoušky propadl z tělocviku, byl jsem moc malý, ale přihlásil jsem se drze znovu příští rok (1943) na uvolněné místo po jednom propadlém primánovi a tak jsem se dostal, tentokrát už bez internátu, pouze dvoudenní zkouškou ve škole, přímo do sekundy.
 Roky plynuly, pak přišel konec války, (1945), pak Rudý Únor (1948) a při maturitě (1950) jsem měl dle předsedy komise, z kádrových důvodů, propadnout z češtiny, ale našla se dobrá duše, češtinářka "Maruška", která to neodsouhlasila.

Na vysokou jsem se tedy dostal opět se štěstím tím, že po maturitě se rozšířila po Praze zvěst, že technika je přeplněná a dostat se tam je nemožné a většina studentů se tedy vrhla na stavařinu. Já jsem si ale řekl, že už je mi to jedno, nechám tomu volný průběh a když se tam nedostanu, budu halt něčím jiným. Jenže tehdy v roce 1950 měla technika jako směrné číslo od ministerstva, přijmout 500 uchazečů a přihlásilo se jich přesně jen 507. Čili bolševická komise brala šmahem všechny, až na ty "nejhorší" případy jako, syn kulaka, syn fabrikanta, dítě z buržoazní rodiny, které odmítla. A tak jsem se tam dostal i já, navzdory mému prach-mizernému kádrovému posudku, který sepsal můj spolužák Vladimír Šváb, syn Karla Švába, v té době úžasně vysoké zvíře, náměstek ministra národní bezpečnosti, (posléze popraven v procesu se Slánským a dalšími deseti kumpány).

Takže nakonec jsem vystudoval se štěstíčkem a na vzdory příšernému, zničujícímu, kádrovému posudku od Vladimíra Švába, zatímco on šel, kvůli svému popravenému otci na vojnu k PTP (Černým baronům)...

https://youtu.be/ZsiFaxQxy4w

12 března 2016

ČERNÁ HODINKA

Tato byla pro mne vždycky pojmem příjemným. V naší čtyřčlenné rodince za války to znamenalo posezení při postupném stmívání se dne, kdy člověk ještě nechtěl rozsvítit a zatemňovat okna a kdy si rodinka opředena houstnoucí tmou sdělovala to, co se venku nesmělo říkat. Za oknem byl krutý mráz, nebo padal sníh, zatímco "v seknici" bylo útulné teplo od kamen. Byla válka a jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici, tak i my jsme si zvykli, na to, že občas začnou skučet sirény, oznamující, že nad říšským územím se nachází nepřátelský bombardovací svaz. Bylo povinností občanů se ihned odebrat do krytů či sklepů, jenže my jsme neměli kryt a náš sklepní prostor byl dokonce o dva schody výše nežli náš suterénní byt, takže jsme do krytu nechodili a povídali si klidně dál a nebrali na vědomí, že i na nás může ta bomba spadnout.

Dnes, sedmdesát let po válce žijeme zase ve zcela rozpolceném světě i když tomu nesprávně říkáme mír. Ano, je pravdou, že teď proti sobě nestojí dvě různě uniformované armády se svými generály, s tanky, kanóny a letadly, ovšem nebezpečí, že nám spadne bomba či šrapnel na hlavu je prakticky stejné. Lidé staré školy, jako já, už nemají sílu se neustále s někým o něco handrkovat, ale chtějí do klidu z tohoto nervy drásajícího prostředí ven. Ale kam? Ono je to prakticky všude stejné. 

Ten, kdo se chce nějak vymanit a odreagovat od každodenních partajních přestřelek a doufá v pomoc televize, spláče nad vejdělkem. Daleko více by mu prospělo, kdyby se televizi na hony vyhnul, ona mu totiž chuť do života nepřidá, přestože si ji platí, ba naopak ona ho ještě více sráží k zemi tím, že mu servíruje samé slabomyslné seriály nebo horory, prostě hromady mrtvol, násilí a tragedií. A zprávy, kterými jsme přímo zavalováni 20x denně o problémech s migranty, nebo co zase kde vybouchlo, kolik mrtvých je na silnici, kolik šílených střelců kdesi povraždilo studenty, kolik vlaků se srazilo a kolik letadel spadlo. Nebo zas, že různé epidemie ohrožují každého z nás a státní miliardy se někde ztrácí, ať už vinou mafiánů nebo vládnoucích neumětelů. V takových chvílích si zase přeji uzavřít se doma před veškerou společností a držet v samotě jen se svými myšlenkami černou hodinku jako tenkrát...

Já ale nechci strkat hlavu do písku a nechci se nechat neustále oblbovat malováním skutečností na růžovo, jako za komoušů, kdy jsme se měli radovat z každého kila oceli vyrobeného nad plán, ale myslím, že ke zdravému pohledu na život patří mít dosažitelnou kulturu doma, tedy vkusnou a povznášející zábavu, za kterou se nemusím nikam plahočit. Například ve veřejnoprávní televizi naprosto chybí politická satira, nové vtipné scénky, nové televizní hry, rozhovory s odborníky-nepolitiky, koncerty klasické i populární hudby, televizní debaty v podobě inteligentní talk-show, něco jako "Všechnopárty" a pod.

Pozitivní zprávy, mají sice pro media nulovou hodnotu, protože přináší menší sledovanost než krváky, jenže takováto investice do spokojenosti diváka, je jistým plusem, který se zúročí až po určitém čase. Důkazem jsou ty neustále, snad stokrát opakované, před desetiletími úspěšné skeče, soutěže a scénky, které se televizi bohatě zaplatily. Ovšem tady se děje další hrubá chyba, totiž, nic se nedá opakovat do nekonečna. Faktem je, že spokojený divák a šťastný občan jsou devizou státu, takový člověk méně přemýšlí o tom, jak by ten stát okradl, i ty nepříjemné daně se mu snáze platí, protože nemá pocit, že mu jeho peníze stát tahá z kapsy, a že je na každém kroku státem sledován a vydírán (EET). Naopak v něm sílí pocit větší svobody a vzájemné důvěry mezi ním a státem, čímž v něm i vzrůstá podíl zodpovědnosti a sounáležitosti se svým státem. Je to dlouhodobý proces, se kterým se už dávno mohlo začít, kdyby se chtělo.

Přesně tak jako ve sportu se fandící divák vžívá do úspěchu vítězného jedince či družstva, a je hrdý na své češství, na svou vlajku i na svou hymnu, a přesně tak v každodenním životě se spokojený občan pozvolna začne sžívat se svou politickou reprezentací a v konečné fázi je i ochoten svůj stát bránit a jako vlastenec za něj umřít. Ale tuto devizu zatím jen neustále deptáme...


12 února 2016

POZOR! Padá omítka

  Byl pátek, nešťastný to den 10. října 1947, mně bylo šestnáct let a máti mne poslala koupit máslo až na Pankrác, jelikož u nás v konzumu nebylo. Inu, řekl jsem si chytře, že tamní mlékárna je v ulici naproti kinu Revoluce, že tedy koupím to máslo a jako za odměnu budu smět jít za 2 Kč do kina na ten film co tam právě dávali, s lákavým jménem "Krok do tmy." Jenže místo kroku do tmy jsem měl máslo na hlavě!

Jak vidno na fotografii, která je ovšem z dnešní doby, téměř o 70 let později, tak se toho zase až tak moc nezměnilo. Dům má lepší omítku a dole, kde jsou na celou šířku budovy Kuchyňské potřeby, byly tenkrát dva obchody. Vlevo byl nóbl obchod se skleněným zbožím jako lustry, lampy, zrcadla atd., vpravo byla ona mlékárna, před níž se táhla do leva po chodníku fronta nakupujících, co se nevešli dovnitř. A tam jsem stál také já, asi tak pod písmenem Ň. Najednou někde v tom domě bouchly průvanem dveře tak silně, že se celý barák zachvěl a o vteřinu později jsem dostal strašnou tupou ránu do hlavy. 

Nejdříve jsem byl otřesen jako na hranici omráčení, pak jsem si sáhl na hlavu, plnou písku a drtě mezi čímž tryskala krev. Uviděl jsem pumpu na druhé straně ulice a tak jsem se tam rozběhl, abych si tu kebuli rychle opláchl, při čemž mě málem porazilo auto. Proudem vody se mi povedlo vypláchnout ten stavební materiál z vlasů, načež jsem si položil kapesník na temeno a vrátil se na místo činu. Jedna maminka s kočárkem, když viděla jak ochotní lidé vytahují z jejího kočárku kusy zdiva, prostě omdlela jako špalek.

Pak se ale objevil esenbák a začal zjišťovat co se komu stalo. Zajímaly ho jenom krvácející, tedy jeden mladík a já, on měl rozbité brýle a krvácel pod okem a já na temeně. Zajímavý poznatek pro mne spočíval v tom, že když se mě ptal na datum narození, tak jsem si nemohl vzpomenout. Byla to okamžitá ztráta paměti, ale naštěstí trvala jen asi 10 minut. 
V kočárku našli neporušené dítě, které spokojeně spinkalo, zatímco se dobří lidé starali o probuzení omdlelé maminky. Ukázal jsem policajtovi čerstvě odlomenou omítku na římse pod střechou nad 3. poschodím, která v délce asi 4 metrů přistála na naši frontu. Většina lidí měla jenom boule, ale s námi dvěma krvácejícími sepsala policie protokol a objednala nám záchranku do nemocnice, kde mi na temeni vyholili jakési náměstíčko, sešili ránu černou nití a poslali domů. A od té doby zlí jazykové tvrdí, že jsem prý praštěnej. 

 Byl jsem asi jednou z prvních obětí padajících omítek, no a potom se to postupně začalo zhoršovat, domy neměly své původní majitele, činžáky byly znárodněny a nikdo se o ně nestaral. A tak to všechno vesele tlelo a padalo lidem na hlavy. Cedule POZOR! Padá omítka, se staly určitým folklórem i ozdobou každé ulice. Asi o patnáct let později však spadl místo omítky celý balkon v Praze 2, ve Spálené ulici a namístě zabil jednoho chodce. To už bylo silné kafe i pro Stranu a Vládu a vymysleli nové řešení - podchozí lešení, takže omítky padaly nerušeně dál, ale chodci pod lešením zůstali na živu. A dalších patnáct let přibývalo víc a více řešení-lešení a nikomu to zdánlivě jakoby nevadilo, i když to vypadalo doslova příšerně.

Když jsem v roce 1990 přijel po 22 letech do Prahy, byl jsem zděšen, hnusná dřevěná lešení "zdobila" skoro celé centrum Prahy. Ale pak to, co komouši nedokázali za 40 let zařídit, to najednou šlo, takže už za pět let Praha prokoukla a od té doby je opravdu atraktivní perlou Evropy. A proto mi stále nejde do mé praštěné hlavy, že je ještě tolik lidí, kteří dnes vzdychají, jak to bylo za vlády komančů krásné.

https://youtu.be/FDNG9i2JE64