17 prosince 2017

A tiše padal sníh...


Robert kráčel sám temným sídlištěm, s hlavou k prasknutí plnou nových problémů. Jeho rozvedená manželka právě dnes od nich odešla, a to definitivně. Dělal před ní ramena, že sám všechno zvládne, ale zvládne to doopravdy se svou šestiletou dcerkou v cizí zemi, kde nemá nikoho? Jeho rodiče jsou v Praze za „železnou oponou“ a jeho sestra žije se svou rodinou až v Jižní Africe. Kromě pár kolegů v kanceláři ho tu vlastně vůbec nikdo nezná. Svět se mu najednou zdál tak cizí, pustý a černý, že jen ten tiše padající sníh byl přátelsky uklidňující.

Nechtěl jít daleko od domova, chtěl si udělat jen krátkou procházku na sněhu a čerstvém vzduchu. Dcera sice právě tvrdě usnula při jeho pohádce o nějaké princezně, ale přece jen měl obavu, aby se náhodou nevzbudila, když on není doma. Udělá proto jenom pětiminutový okruh, aby se uklidnil a získal zase svůj optimismus. Cestou potkával zasněžené lidi, držící se za ruce a ptal se v duchu, mají-li všichni takové životní problémy jako on, který si prvně  neví rady a připadá si jak ta osamělá lampa u cesty.

Došel až k telefonní budce a právě se chtěl otočit a vrátit domů, když se z budky vyklonila sněhem pocukrovaná žena a zašeptala, spíše zaskřehotala: „Ehm-hm, haló pane, prosím vás eh-eh, máte u sebe drobnou minci, mně, –ehm-ehm, už ten aparát spolkl tři mince a já musím, ehm-hm, něco důležitého zavolat –ehm-ehm...“, a další slova se docela ztratila v ženině chrapotu a kašli.
„Ano, mám tu v kapse drobné, mohu vás založit“, řekl a nabídl jí hrst drobných.
„Díky, eh- to jste moc hodný, ale já bych hmm-eh potřebovala, abyste to za mně eh-eh, taky řekl, já nemohu ehm-nahlas mluvit a to sluchátko je asi kaput a můj manžel mě neslyší...“

 Když viděla, že on je ochoten jí pomoci, zasípala: „Pojďte sem ke mně eh-eh, eh, eh, do budky já vám budu říkat, co máte říkat, ano?“ Zvedla telefon a vytočila číslo, načež mu předala sluchátko a špitla: „Teď mluvte po mně!“, a on po ní hlasitě opakoval: „Haló, tady je Heidi!“
„No, to je dost, že voláš, čekám už celou hodinu, co je s tebou?“, ozvalo se ze sluchátka.
A Robert opakoval po Heidi: „Udo, já jsem ti už třikrát volala" ...ale tys to vždycky položil, asi jsi mě vůbec neslyšel!"
„Hrome, tohle není Heidi, co to má bejt za blbej vtip? Kdo jste?“, vybafl vztekle Udo a Robert se ho snažil uklidnit: „Pane, Udo, Heidi nemůže mluvit a já to říkám za ni, ona je tady se mnou v telefonní budce a šeptá mi, co vám já mám hlasitě říkat“, vysvětlil Robert.
„Cože, vy si něco šeptáte s Heidi do ouška v telefonní budce? To mi teda není jedno! A kdo vůbec jste? Já vás neznám!“, durdil se hlas v telefonu.
„To nehraje roli, já vás taky neznám, jenom opakuji, co vám říká Heidi: Udo, nečekej na mne... já dnes ani zítra nepřijedu... mamka je vážně nemocná... musím s ní být doma... přijela bych až někdy...“
„Sakra, dejte mi ihned Heidi k telefonu!“, běsnil Udo. Robert předal sluchátko Heidi a ona začala svým sípavým hlasem něco chrchlat, ale on rozuměl starou belu, takže vrátila sluchátko Robertovi s prosbou: „Opakujte mu, prosím vás, ehm-ehm přesně, to co já říkám, hlavně ehm, ať se nezlobí!“
„Můj drahý Udo!“ tlumočil už vztekle úsečným hlasem Robert, „nezlob se na mne!... já nevím co mám dělat!... mamce je moc zle!... má horečku 39 stupňů!... A co ty, jsi zdráv?... Mám tě ráda! A víš, že se mi o tobě v noci zdálo!" Robert k Heidi: "Co se vám zdálo, tady přece nebudeme řešit!" 
„Mluvte sakra nahlas! Já tu nic neslyším!“, řval Udo, „cože se vám zdálo?“
„Heidi říká“, vysvětloval Robert, „že se nám zdálo – teda jenom jí – krásný sen o tobě...no“
Udo ho přerušil: „Co je to za blbostě! Já chci vědět, kdy za mnou Heidi přijede sem?“
„No, to jsem ti právě chtěl říct: Heidi přijede v pátek a do té doby se snad zbaví toho hrozného chrapotu, poradím jí co má na to užívat!“
„Co bys jí radil ňáký pitomosti“, vypěnil Udo, „to přejde samo, já jsem taky měl chrapot od fandění na fotbalu - a vůbec - co se do nás montuješ, čoveče, vypadni z tý budky a nelep‘ se na Heidi, nebo bude zle! To je moje žena! Rozu-míš-mi!“
„Klid“, vykřikl Robert a dodal břitce: „Heidi ti posílá pusu a už se těší na pátek! Čau!“

Robert zakončil zmatečný rozhovor podle svého vlastního scénáře, načež se rozloučil s Heidi. Ta byla ráda, jak to dopadlo a rozpačitě mu děkovala: "Nezlobte se, pane, ehm, víte, oni se totiž Udo s mojí mamkou, ehm-ehm, nemají vůbec rádi...a oni na sebe žárlí..."

Cestou zpět domů si Robert uvědomil, že každý má nějaké problémy, a ty jeho, že nejsou zase až tak světoborné, a že se má vlastně docela fajn. S manželkou už to stejně kolik roků neklapalo, je dobře, že odešla za hlasem svého srdce, on ale má krásnou zdravou dcerušku, která ho má nade vše ráda, takže, čeho by se měl bát? Problémy jsou k tomu, aby byly překonávány! Život se mu najednou vybarvil v jiném světle a i ten sníh byl najednou jakoby do růžova...

15 prosince 2017

Příběh silvestro-novoroční

V dávných dobách minulého století, jsem coby  student na vysoké, byl přemluven mými rodiči a vlastně i podplacen, abych zůstal na Silvestra doma a dělal rodinného baviče. Toto slovo bavič sice tehdy ještě neexistovalo, ale každopádně se mi to nikterak nezamlouvalo, i když jsem jinak šašky dělával rád. Věděl jsem totiž, že se konec roku bude slavit s nudnými známými mého otce, Fraňkovými a k tomu navíc ještě s nějakými Barešovými.

Byli jsme taková trochu "švihlá" rodina, dělali jsme doma k různým příležitostem mejdany s mými a sestřinými kamarády, hrálo se na kytaru, zpívalo a předváděly se scénky z různých filmů, prostě blblo se na kvadrát. Nejlepší na tom bylo to, že naši rodičové se nás dovolovali, jestli si mohou zahrát s námi. Někdo navrhl téma, rozdělily se role a pak se živelně "z voleje" odvíjel nějaký příběh. Když se jednalo o detektivku, zamlouval si otec vždycky roli mrtvoly, matka roli bohaté lady a sestřin hlavní kamarád Jindřich, uměl bezvadně zahrát slabomyslného vnoučka Milouše, který chtěl neustále dělat e-é  z okna.

Matka mi tenkrát tajně podstrčila stokorunu a řekla: „Tahle společnost se nedá dlouho vydržet a ty když zahraješ něco veselého na kytaru a předvedeš něco z Wericha, tak budu ušetřena všech košilatých vtipů od toho Fraňka a poslouchání drbů od Barešové.“
Zaváhal jsem jestli se mi to rentuje, když vtom mne volal otec a podstrčil mi taky stovku se slovy: „Mirku, prosím tě, zůstaň doma, ta Fraňková je taková, vždyť víš, suchá puritánka, neustále okřikuje svého muže a ten pak nesmí nic pít a ani vtipy vyprávět.  A ten hypochondr Bareš se nejradši baví o svých chorbách. Podívej se, kdybys udělal třeba klauna, tak jako vloni, tak by je to určitě rozesmálo a nakonec i ta Barešová by byla snesitelnější. To víš, já kdybych byl mladší, tak bych sám udělal nějakýho klauna, ale to by bylo zle, znáš maminu...  “
Říkal jsem si v duchu, že já za to přece nemůžu, že mají takové nemožné známé, ale vidina dvou stovek byla pro mne velmi lákavá, zvláště proto, že jsem měl zítra, na Nový rok odpoledne, sjednanou schůzku s tou nejkrásnější dívkou ve střední Evropě, s Eliškou, a s tolika prachama si můžu zahrát na gentlemana a pozvat ji do kina i na večeři.

Silvestr probíhal uspokojivě, mé výstupy byly vyžadovány vždy, když vázla zábava, nebo když v rádiu hráli častušky a politicky napakované taškařice. Asi hodinu po půlnoci, se mírně podroušení hosté rozloučili a já si chtěl smýt klaunovské šminky. Byl jsem nepříjemně překvapen, že právě ta červená nešla dolů, použil jsem totiž matčinu neslíbatelnou rtěnku a namaloval si pěkně širokou klaunovskou hubu. Rtěnka držela jako helvétská víra. Začal jsem to dřít namydlenou žínkou, barva jen trochu vybledla, ale zůstala viditelná. Po marném boji jsem to ve dvě v noci vzdal a šel si lehnout, doufaje, že se to třeba do rána samo nějak ztratí.

Leč ráno to bylo ještě horší, rty a tváře kolem úst byly rozedřené a pokryté jakoby malými stroupky, což vypadalo jak nějaká prašivina. Matka mi na to zkoušela dávat své rozmanité mastičky a já byl nešťasten, neboť jsem věděl, že do půl třetí musím být fit, jinak se určitě nebudu mé dívce Elišce líbit. Nakonec mi to máti ještě trochu zapudrovala, ale stejně to bylo vidět a lidé v tramvaji se na mne divně koukali.
Dívka Eliška si mě podezíravě změřila a s kousavým podtónem řekla: „Nevěřím ti, že jsi trávil Silvestra doma s rodiči, tohle jsou fleky po neslíbatelné rtěnce!“
„To máš sice pravdu, Eliško, jenže to bylo úplně jinak!“, odporoval jsem.
Cestou do kina jsem se jí snažil vysvětlit, jak se mi to stalo, ale ona si tvrdila své: „To je ta nejubožejší vejmluva jakou jsem kdy slyšela, škoda, zklamals mne!“

V kině potom, když jsme si dali kabáty do šatny, jsem si všiml, že má Eliška na krku podezřelý flíček. 

Překvapeně jsem ji řekl: „Ha, a co to máš ty tady na krku, není to náhodou cucflek?“
Eliška trochu zrudla a řekla: „Tak ono je to vidět? Tohle, to -éé-, to mi udělal naschvál můj puberťácky pitomej brácha Rudla, když viděl, že se vypravuju na rande s tebou.“
A já nato s gustem vítěze: „Eliško, to je ta nejubožejší vejmluva, jakou jsem kdy slyšel, škoda, opravdu moc jsi mě zklamala!“

Když pak v sále zhaslo světlo a Eliška dala svoji hebkou ruku do mé, šeptla mi: „Víš ty co, už si zase budeme věřit, jo?“

https://youtu.be/UqAewLoRwQE

03 prosince 2017

Advent a penízky z nebe

Motto viz píseň nakonec: Že prý někde padají penízky z nebe...?

Je tomu už několik let, co jsem se odněkud vracel vlakem a když jsem pak vystoupil na Wilsonově nádraží, zamířil jsem rovnou ke schodišti do podzemky. Vtom jsem si však uvědomil, že nemám jízdenku a tak jsem se začal rozhlížet, kde ji koupit. Pojednou jsem si, kromě těch spěchajících lidí, všiml jedné na místě stojící, zcela obyčejné staré paní. Byla tak trošku nahrbená, ale mile se tvářící. Měla na dlani něco drobných a prstem si je přepočítávala.
Pak popošla o pár kroků a namáhavě se sehnula. Našla na zemi jakousi malou drobnou minci, odhaduji €uro pěticent. Stoupl jsem si trochu stranou, aby si nevšimla, že ji pozoruji, a začal jsem si tak pro sebe uvažovat: Ta paní asi není moc bohatá, když jí stojí zato se namáhavě shýbat pro nějaký šesťák a bylo na ní vidět, jak je šťastná, že ho našla. A znovu začala přepočítávat mince na dlani.

 Dostal jsem momentální nápad. Sáhl jsem si do kapsy a nahmátl jsem tam několik drobných mincí, včetně deseti a dvacetikoruny. Byl Advent a najednou mne to začalo nutkat udělat dobrý skutek. Bez rozmýšlení jsem šel k té paní a oslovil ji: „Paninko, doufám, že se neurazíte, když vám přidám pár drobných", a přisypal jsem jí do její dlaně tyto své drobné.
Zůstala na mne beze slova překvapeně koukat, ve tvářích úsměv a v očích radost. Věděl jsem tedy, že to nebylo ode mne faux-pas, čehož jsem se obával, otočil jsem se a s vědomím dobrého skutku odcházel. Po pár krocích jsem se ohlédl a vidím, ta paní tam ještě stojí konsternovaně s plnou hrstičkou drobných v ruce a hledí za mnou. Vrátil jsem se k ní a vidím, že má slzy v očích...
„Paninko, copak je Vám, proč pláčete?", zeptal jsem se jí.
„Ale já nepláču, pane, to jsou slzy štěstí!", řekla mi. Nemohl jsem to hned pochopit, že takovou maličkostí se dá způsobit taková radost druhému člověku. Sáhl jsem rychle do náprsní kapsy pro peněženku a vytáhl papírovou dvoustovku: „Tady máte, ještě něco navrch..." a hodlal se rychle vzdálit z místa činu.

"Pane, vy jste jistě dobrodinec - vy jste anděl!" řekla mi tak vroucně, až mi to bylo trapné. "Ne, to opravdu nejsem, paninko, ale halt, to víte –  když je ten Advent..." bylo mi trapně a tak jsem se urychleně odporoučel...

Později, když jsem to vyprávěl svým známým, tak ti mi málem vynadali: „Co blbneš, ta bába má jistě taky svoji penzi jako ty. Ta jenom působí rafinovaně lidem na city a co myslíš, pak to stejně někde prochlastá! Já to znám, co to je za báby..."
„Tomu já nevěřím, ta její radost určitě nebyla hraná, ale i kdyby to prochlastala, jak říkáte, tak toho nelituju, protože pravděpodobnost, že jsem jí způsobil opravdu radost je pro mne důležitější, než nějaké podezírání z rafinovanosti. Oba nade mnou jen mávli rukou...

02 prosince 2017

Tenkrát o Vánocích 1944

 Byly to poslední válečné Vánoce 1944. Navzdory tomu, že to byly opravdu bídné časy, byla u nás doma ta nejútulnější pohoda, na kterou stále rád vzpomínám. Snad ta nejistota, co nás čeká až přijde fronta do Prahy i ty bombardéry nad hlavou, způsobily atmosféru naprosté soudržnosti rodiny. 
Já jsem prvně chtěl té naší mamině taky něco koupit k Ježíšku, protože jsem věděl, že otec vždycky udělá stojku a všechny peníze odevzdává matce na domácnost a tudíž nikomu nikdy žádné dárky nekupuje a sestra byla ještě moc malá. A tak jsem si už od září střádal do prasátka drobné penízky, které jsem dostal za umyté nádobí, či donesený nákup.

Teprve 22.prosince jsem se rozhodl rozbít prasátko a zjistil, že v něm mám 46,60 Korun. Došel jsem tedy do Nuslí do obchodního domu ASO, abych vybral vhodný dárek, ale nebylo to vůbec jednoduché. Látky byly na lístky, takzvané šatenky, které jsem pochopitelně neměl a ostatní věci byly pro mne cenově nedostupné. Konečně jsem objevil krásnou kazetu na šití a vzpomněl si, že mamina má své šicí potřeby v krabici od cukru. Jak jsem se tak zálibně díval na tu kazetu, která ovšem stála 49 K, všimla si mě jedna prodavačka a zeptala se mně:
„Copak bys chtěl, chlapče?“
„Tohleto, je na nítě a na knoflíky?“, zeptal jsem se pro jistotu.
„Ano, to je na různé šicí potřeby, jako: jehly, nůžky, nitě, štupovačky, patentky a tak.“

„Hmm, nojo, a nemáte něco levnějšího? Já to chci jako dárek mamce k Ježíšku.“
„Chlapče, to už je zlevněná cena, to je hezké, že chceš mamince udělat radost. Podívej, ta kazeta je potažená sametem a tady je polštářek na špendlíky a tři krabičky na drobné věci, ta opravdu není drahá a mamince by udělala velikou radost.“
„Jenže já mám ušetřeno jenom 46,60 a to už nestihnu si došetřit ty dvě koruny čtyřicet do Ježíška, ten už je pozejtří...“

Ta dobrá paní se na mne mile podívala a řekla: "Já jsem měla taky takového syna", načež někam odběhla. Když se vrátila, zdálo se mi, že má slzičky v očích: „Ukaž, dej mi ty všechny drobné a já se pokusím to nějak zaonačit.“ Pak je přepočítala, dala do jednotlivých přihrádek registrační pokladny, zatočila klikou, cinklo to a v okénku vyskočilo číslo 49,00 K. Načež mi kazetu zabalila, já jsem té paní moc poděkoval a kráčel domů šťasten, že mám takový skvělý dárek.
Doma jsem musel vyřešit další problém, aby to mamina neviděla. Dal jsem tedy balík do sklepa a zarovnal ho do naštípaného dříví. Teprve když máti odešla někam na nákup, schoval jsem rychle balík pod kanape mezi své krámy a knížky.

 Štědrý den probíhal přesně tak jako každý rok, tedy přes den půst, jen chleba a čaj, večer v šest hodin u prostřeného stolu modlitba ve stoje, potom rybí polévka a kapr s bramborovým salátem. Načež jsme se odebrali z kuchyně do pokoje, kde stál náš stromeček, zazpívalo se „Narodil se Kristus Pán“ a naše krásná mamina nám přečetla něco z bible. Napjaté očekávání ve mně vzrůstalo...
Teprve pak došlo na dárky. Tenkrát jsem sám nebyl ani tak zvědavý na svůj dárek, jako na to, co řekne mamka dárku ode mne. To překonalo všechna očekávání. Máti, když spatřila poměrně velký balíček se svým jménem, podívala se na nás překvapeně, otec taky jen kroutil hlavou a ona nervózní rukou roztrhla obal. Lepší odměnu jsem nemohl dostat, pohlazení a šťastný úsměv. S ohledem na sestřičku však řekla: "Děkuju Ti Ježíšku, udělal's mi velikou radost!"

A já teď, po tolika letech, si uvědomuji, že ta dnešní, stále na něco nadávající, ale de facto blahobytná společnost, se vůbec nemůže z ničeho radovat tak, jako my tenkrát...

28 listopadu 2017

Americká vlajka a komunisti


Netušil jsem, že tak jako rudý šátek vydráždí býka, tak vlajka USA, že rozzuří i třeba vola. To jsem teprve pochopil v roce 1950, tedy v době socialistického temna.
V těch letech jsem stále potkával všude na ulicích i v tramvaji lidi s ruskou vlajkou na klopě a říkal jsem si, že ti Američané nás přece taky osvobodili, tak já budu zase nosit americkou vlajku na klopě, nehledě na to, že se mi ta americká mnohem víc líbí než ta ruská. Kde ji ale vzít? Všude, ve všech obchodech s odznaky měli jenom české a ruské vlajčičky, takže jsem byl nucen koupit si tu českou, ale ne na kovovém podkladě nýbrž namalovanou na bílém plastu. Doma jsem pak  tu barvu odšmirgloval a na vzniklý bílý
obdélníček si hustými vodovkami namaloval vlajku USA. Byla to velice piplavá, miniaturní prácička.
Aby se to však nedalo smýt, natřel jsem pak nakonec celý odznáček průhledným nitrolakem a vlajka byla hotová! Připevnil jsem si ji hrdě na klopu. Tenkrát jsem stále nosil jediné sako a kravatu a ohebný špendlík jsem na spodní straně klopy ohnul nahoru tak, aby odznáček nešel živou mocí vytáhnout nebo ukrást. Několik dní jsem s tím takhle spokojeně chodil do školy i po ulicích a nic zvláštního se nedělo - až jednou... 

Jako dnes vše vidím, šel jsem z naší školy podél celé Masaryčky-nádraží k Jindřišské věži. Když jsem přešel křižovatku směrem do Dlážděné, zarazil přede mnou jakýsi přiblblý komunista, už od vzhledu idiot a začal na mne řvát, co to mám na klopě a proč s tím provokuju?
Já nato: "Nosím vlajku našich osvoboditelů, to není žádná provokace!" Chlap zrudnul jak ředkvička a chtěl mi ten odznak vytrhnout, jenže ono to nešlo. Teprve po několika marných škubech přišel na ten ohnutý špendlík, narovnal ho a odznak mi sprostě vytáhl, načež ho s odporem vhodil do nedalekého kanálu. Jeho nenávistí zakrnělému mozku se zřejmě ulevilo, ještě jednou mi zahrozil pěstí a pak šťastně, ve své omezenosti ukojeně, 
odcházel. A takoví polo-kreténi (tedy jenom někteří), nám vládnou dodnes...

09 listopadu 2017

Výlet do Němec (1968)

Psal se rok 1968 a prakticky hned v lednu došlo na našem politickém nebi k událostem s těmi tak zvanými nedozírnými následky. Zcela banální výměna jednoho super-papaláše za druhého, tedy Novotného za Dubčeka, byla pro obyčejné lidi tuctovou záležitostí, co se najednou stala nečekanou senzací. Začaly praskat ledy, uvolňovaly se řetězy a padala už dvacet let stará tabu.
I v mém soukromém životě, současně s tím, došlo ke zvratu. Začalo se totiž rozkližovat mé tříleté manželství. Moje žena pracovala v laboratoři jedné pražské nemocnice, kde se při nočních službách holdovalo alkoholu a jiným radovánkám, takže jsem nebyl až tak moc překvapen, když mi oznámila, že je v jiném stavu. Dušovala se mi, že to je se mnou, dítě ale nechce a tak šla na legální interrupci ke svému gynekologovi. Dělal jsem, jako že jí to věřím.

Rovněž v našem podniku, což byla firma Kancelářské stroje, se něco hnulo. Nevím kdo si jednoduše vymyslel, že uspořádáme studijní zájezd firemním autobusem na pozvání  firmy IBM do země až dosud zapovězené, totiž do NSR, čili té západní a tudíž zlé části Německa! Přihlásilo se nás tenkrát sedmnáct, podmínkou byla znalost němčiny. Všichni jsme dostali během pár dní pasy s výjezdní doložkou do kapitalistických států – což bylo až do té doby něco nevídaného a neslýchaného! Banka nám přidělila na šestidenní zájezd každému 99,- DM za 990,- Kčs. Vzhledem k tomu, že tato částka pro mne, jako "vyššího technického kádra" a vedoucího oddělení, představovala polovinu měsíčního platu, měl jsem mylný dojem, že s těmi markami na pět dní bohatě vyjdu. Byla to taková událost, že jsem se rozhodl psát si deník a dnes jsem rád, že jsem tak učinil. Aspoň jsem tak zachytil onu absurditu tehdejšího života občanů v reálném socializmu.


Pondělí 11. března
Sraz se konal v 6:00 na Smíchově u Anděla, kde za rohem u židovské synagogy na nás měl čekat náš řidič pan Josef Palata s podnikovým autobusem. Já jsem měl smůlu, tramvaj dlouho nejela, ale nakonec jsem to přece jen stihl dostavit se na určené místo v 5:55, tedy dokonce o pět minut dříve. Přesto však  jsem zahlédl už jen zadní rudé stopky odjíždějícího autobusu. Vrátil jsem se naštvaně domů, kde mne moje žena přivítala slovy: „Oni ti ujeli, právě telefonoval ten vedoucí výpravy Ondráček, že až za Prahou zjistil, že místo sedmnácti jich je jen šestnáct. Prý se před odjezdem zeptal, jsou-li zde všichni a ozvalo se sborové "ano", a tak dal řidiči pokyn k odjezdu. Ale věc se dá zachránit tak, že máš za nimi přijet vlakem do Mainzu a tam se pak s nimi sejít zítra v deset hodin ve vrátnici nějaké firmy IBM.“


Druhé nemilé překvapení, mne čekalo u pokladny na Hlavním nádraží, kde jsem se dozvěděl, že mi mohou prodat jízdenku jen k hranicím republiky a na německé straně si musím koupit lístek od průvodčího ve vlaku. Kolik to bude stát nevěděli. Bylo to 27 marek, takže z mých 99 mi zbylo hned pouze 72. Ještě štěstí, že mi má dobrá sekretářka Johanka dala sebou svých 20 marek, abych jí v tom kapitalizmu něco koupil, a tak jsem si z té dvacky udělal jakousi "železnou rezervu" pro každý případ. Do notýsku jsem se rozhodl zapisovat si každý obnos, který vydám, abych vždycky věděl, na co mám chuť a na co ne. Bylo by mi víc než trapné zůstat tam zcela "na suchu".

Do Mainzu jsem přijel až večer a přímo proti nádraží jsem spatřil poněkud zchátralý hotel, což jsem shledával jako nespornou výhodu. Zeptal jsem se co stojí ten nejlevnější pokoj bez snídaně a dali mi tedy ajnclík v přízemí se záchodem na chodbě a prasklým umývadlem na pokoji za 11,- DM. Zanesl jsem do notýsku nový zůstatek 72–11 = 61 DM. Venku byl mráz, slabě sněžilo a topení netopilo, a tak jsem snědl okoralý chleba s kuřecím stehýnkem, co mi dala manželka na cestu a vlezl si pod peřinu, kde bylo z daných možností nejpříjemněji a pokusil se ten dnešní den-blbec co možná rychle zaspat.


Úterý 12. března. 
Měl jsem původně zbytečnou obavu, abych se bez budíka vzbudil včas, ale to se vyřešilo samo. Přesně v 7:00, se rozpoutalo decibelové peklo. Myslel jsem, že nastalo zemětřesení s epicentrem pod mojí hlavou. Děsný lomoz a rachot, postel se chvěla a do toho třeštilo staccato kulometu. Vyletěl jsem z postele, abych zjistil co se děje. Podíval jsem se z mého přízemního okna s jednouchými skly na ulici – a pochopil. Několik pilných děláků vrtalo metr ode mne chodník pneumatickými kladivy. Předčasně brzy jsem tedy vstal, zaplatil a odešel se luxusně nasnídat ke kiosku na nádraží. Dal jsem si to nejlevnější co tam měli, to jest sklenici mléka a tvarohový koláček, takže včetně jízdenky na tramvaj jsem musel do svého notýsku zapsat nový stav v mé peněžence: 61 – 2,80 = 58,20 DM.

Setkání s patnácti mými kolegy a jednou kolegyní pí. Agátou Maxovou, bylo chladné. Jen Ondráček mne přivítal zdánlivě dobrou zprávou, že požádá všechny zůčastněné, aby mně každý půjčil dvě marky, čímž by se vyglajchoval můj deficit daný tím, že mi ujeli. To se však setkalo se stoprocentním odmítnutím, neboť jsem si to prý zavinil sám. Měl jsem totiž přijít k odjezdu jako všichni ostaní, o čtvrt hodiny dříve. Ondráček, zodpovědný za zdar výpravy, se však cítil být také trochu vinen a proto mi půjčil ze svého částku 10,- DM a já mohl do notýsku připsat také poprvé a naposled jednu kladnou položku 58,20 + 10 = 68,20 DM.

Firma IBM měla pro nás připravenou exkurzi jejich výrobnou centrálních jednotek počítačů a expert, který nás provázel nám na úvod řekl hezkou větu: „Ptejte se na vše, co vás zajímá a nemějte ostych, že by třeba vaše otázka mohla vyznít směšně. Neexistují totiž hloupé otázky, pouze odpovědi mohou být hloupé...“
Já jsem si přesto připadal jako idiot, nikoliv jen kvůli dotazům mých kolegů, ze kterých bylo jasné, že z němčiny znají jen „Was ist das?“, ale též z důvodu, že jsem si si odskočil na toaletu, jakou jsem ještě nikdy neviděl: absolutní čistota, všechno nablýskané, automatické zapínání klimatizace kabiny při vstupu, a tři krásné role toaletního papíru, který byl v té době v Praze nedostatkovým zbožím. Trvalo mi aspoň deset minut než jsem rozluštil, jak mám spláchnout. Nikde jsem nenašel žádné stahovadlo, ani nádrž, ani kličku, ani knoflík, prostě nic! Až pak, když už jsem si myslel, že budu muset tento sterilní WC opustit jako prase, jsem si naštěstí všiml, že jedna z červených dlaždiček na podlaze je asi o dva milimetry vyšší než ty ostatní. Tak jsem na ni šlápl a díky nebesům voda se spustila a prkénko ve tvaru písmene U se samo potáhlo novým plastovým rukávem a ten starý odjel někam do zdi. Když jsem to vyprávěl kolegům, šli se na to všichni dívat jako na lourdský zázrak.
V poledne jsme dostali kartičky na oběd v jejich firemní kantýně a já jsem si chtě-nechtě připadal jako chudý vyhladovělý příbuzný, který se přišel zadarmo najíst k bohatému strýci.
Odpoledne jsme si ještě vyslechli kratší informativní přednášku o firmě IBM s tím, že příštího dne je pro nás již sjednaná exkurze v jejich dalších provozech v Böblingen a v Sindelfingen. Rozhodli jsme se, že zajedeme do Stuttgartu, tam se vyspíme a ráno vyrazíme do těchto dvou měst ležících nedaleko. Když jsem zaprotestoval, že ve Stuttgartu budou jistě velmi drahé hotely, byl jsem panem šoférem Palatou poučen a ukonejšen, že stejně skoro všichni spí v autobusu, tak jako včera a on, že má dostatek spacáků a dek sebou. Rovněž kanistry s naftou má v zásobě na celou cestu, aby nemusel v Německu vůbec tankovat.


Ve Stuttgartu jsme chytli příšerné počasí, pršelo a současně padal mokrý sníh. Zaparkovali jsme před jakýmsi hotelem, kam se čtyři movitější účastníci odebrali na noc s tím, že ráno se tam budeme moci u nich na pokoji umýt a použít toaletu. Jak jsem později zjistil, všichni měli sebou načerno propašované marky, takže nemuseli žít tak asketicky jako já. Řekl jsem si, že zůstanu spát v autobusu a tím výhodně ušetřím svoji kasu pro další dny. 
Ovšem jíst jsem musel, a tak jsem si v pouličním stánku dopřál jeden párek s hořčicí, chlebem a malým pivem, tedy: 68,20 – 3,80 = 64,40 DM. Takto kaloricky posilněn jsem potom ve tmě čvachtal v rozbředlém sněhu zpátky do autobusu, což mělo za následek promočení bot i ponožek.
Vlezl jsem do pěkně vyhřátého autobusu, vybral jsem si vzadu jedno zdánlivě útulné dvojsedadlo a pan Palata mi půjčil dvě deky. Vyzul jsem si ihned mokré boty, z kufru jsem si vytáhl suché ponožky a hodlal se uložit k zaslouženému spánku, přestože bylo teprve osm hodin. Nebylo mi však souzeno usnout. Honza Ondráček a kolega z jeho oddělení jakýsi politicky loajální typ Karel se odněkud vrátili do autobusu a rovnou ke mně, že prý něco objevili, kam se chtějí jít podívat, abych šel s nimi, že oni neznají tak dobře německy jako já. Četli prý na plakátě něco jako kabaret s pestrým programem a to hlavní, vstup zdarma!
Nakonec jsem se nechal ukecat, obul si své mokré boty, jiné jsem sebou neměl, a vyrazil s nimi za tou podivnou zábavou. Jenže tam jsem zjistil, že se jedná o bar s dámskou obsluhou a striptýzem, ale vstup byl skutečně zdarma. Začali jsme se v šatně hamletovsky dohadovat, zda tam jít či nejít, až nás zaslechl jeden český číšník a řekl nám kamarádsky: „Chlapi, jestli chcete vidět ten striptýz, tak já vám ke stolu nepošlu žádný animírky, který by z vás tahaly prachy, dám vám na stůl jednu láhev vína za 30 marek a jinak nemusíte nic konzumovat, jasan?“

Po delší vzrušené debatě jsme se dohodli na tom, že to je vlastně výhodné, každý vydá jen deset marek a prvně v životě uvidí originál striptýz. I já jsem podlehl tomuto kouzlu nepoznaného, vždyť vlastně tu desítku jsem dostal dnes od Honzy. Program byl samozřejmě chudý duchem: přišla slečna na jeviště, odstrojila se a odešla. Přišla druhá a totéž, po ní třetí, jenže to byla zase ta první, ale v jiných šatech a tak se to střídalo stále dokola. Ani jsme se nedodívali na celý program a vrátili se do našeho apartmánu.

Středa 13. března
Vzbudil jsem se zkroucený a ztuhlý zimou, pan Palata pochopitelně netopil, protože by mu prý ta nafta nevyšla na celý zájezd. V břiše mi kručelo hlady a nemohl jsem se dočkat až se budu moci jít vyvenčit, umýt a nasnídat do hotelu k našim kolegům. Potom jsem zanesl do mé účetní knihy další vydání, tedy večerní kultura a ranní snídaně: 64,40 – 14 = 50,40 DM.
Dopoledne jsme pak absolvovali exkurzi v Sindelfingenu, v poledne jsme se opět dosyta najedli ve firemní kantýně zadarmo a odpoledne proběhla poslední exkurze v Böblingenu. Ondráček nám oznámil, že tím byla splněna naše pracovní náplň zájezdu a nyní můžeme dělat co chceme. Každý chtěl samozřejmě podniknout něco jiného, kolik hlav - tolik nápadů, ale v podstatě se osazenstvo rozdělilo do dvou tříd: boháči, co měli sebou více peněz a proletariát. Boháči chtěli jet do Mnichova nakupovat a proletáři, včetně mne, chtěli raději vidět aspoň Alpy. Nakonec vznikl kompromis: zítra se pojede do Garmisch-Partenkirchenu a odtud potom na nákupy do Mnichova.

Všichni celkem uznali, že dnes už se nikam daleko jet nemůže, je tma a začal znovu padat sníh, tentokrát suchý prašan. Dojeli jsme tedy jen do malebné, ladovsky krásné vesničky Villingenu a zakotvili před malým rodinným hotýlkem. Když jsem zjistil, že útulný pokojíček se snídaní stojí jenom 8 marek, neodolal jsem a rozhodl se, že zas jednou přenocuji jako člověk. Jak jsem procházel lokálem, zavoněla tam nějaká pečeně a to mne zcela dorazilo. Řekl jsem si: „Dnes se rozšoupnu!“, a dal jsem si Sauerbraten s bavorskými knedlíky a pivem Dinkelacker v ceně 7,50. Před spaním jsem si pak zapsal výsledek svého marnotratného řádění: 50,40 – 15,50 = 34,90 DM.

Čtvrtek 14. března
Ráno, do růžova vyspalý, vykoupaný a dobře nasnídaný, jsem poskytl oněm mátožným hrdinům, co přenocovali v autobusu, komfort koupelny mého pokojíčku. Svět se mi opět líbil a sluníčko nám svítilo na cestu, lemovanou pocukrovanými lesy s horami v pozadí.
V Garmisch-Partenkirchenu, na úpatí 3000 m hory Zugspitze, jsme se procházeli kouzelnými uličkami kolem stovek krámků se všemi možnými suvenýry, leč mně bylo jasné, že si zde nic koupit nemohu, ale mohu se aspoň zadarmo koukat.

Z původně malé horské vísky se staly jedny z nejznámějších německých klimatických lázní a též metropole zimních sportů.
Místo oběda jsme si skoro všichni dali pouze obligátního buřta (34,90 – 3 = 31,90), ale na nocleh jsme se rozhodli popojet směrem k Mnichovu do nějaké bohem zapomenuté dědiny.

 A skutečně, v jednom rustikálním hostinci bylo možno dostat nocleh za dvě marky, ovšem bez ničeho, jen tak na dřevěné podlaze na půdě mezi různým harampádím. Vzhledem k tomu, že jsme měli deky i spacáky a na půdě bylo tepleji než v autobuse s vypnutý topením, rozhodli jsme se, vzhledem k lákavé ceně, všichni bez výjimky, že zde zakotvíme. Mimo to půda byla veliká jako ratejna, takže nebylo třeba spát v poloze skrčenců a vzduchu zde bylo také dost. Navíc jejich dobrá domácí večeře tam stála stejně jako ten buřt v Garmisch-Partenkirchenu.
Když jsem si při přípravě svého lůžka vyzkoušel tvrdost podlahy, usoudil jsem, že bych to celou noc nevydržel a začal jsem se přehrabovat v odloženém harampádí a měl jsem štěstí. Za jednou skříní jsem objevil starou dvoumetrovou matraci, a tak jsem si ji vytáhl a udělal si z ní své Záhořovo lože. Všichni se mi divili i posmívali, že se mi chce spát na takové fuj - staré zaprášené matraci. To mi ale bylo jedno, hlavně že byla měkká...

Pátek 15. března
Ráno jsem vyskočil díky matraci čilý jako rybička, zatímco všichni ostatní hekali jako parta podágristů z útulku pro přestárlé. Jediná žena mezi námi, paní Agáta Maxová, mi řekla uznale: „Měl jste pravdu s tou matrací, celou noc jsem nespala a přemýšlela, jak bych Vám ji ráda uzmula. Teď jsem rozvrzaná jako flašinet a tuším, že mám modřiny po celém těle.“
K snídani jsem si dal krajíc chleba jako zouvák, máslo, tvaroh a půllitr teplého mléka. Pak jsem, po zaplacení večeře, noclehu a snídaně, opět provedl účetní bilanci: 31,90–7,20 = 24,70. Projížděli jsme krásnou bavorskou krajinou, takže se bylo stále na co koukat a v poledne jsem lehce poobědval u pumpy za 5,50, čímž mi zbylo bídných 24,70 – 5,50 = 19,20 DM. Vnímal jsem, že po stránce finanční mi hrozí krach, ale naštěstí návrat do Prahy byl už v dohlednu...

Večer jsme dojeli do Mnichova, kde pro změnu mrzlo a do toho pršelo. Zaparkovali jsme u hlavního nádraží a náš vrchní velitel Ondráček nám dal rozchod s tím, že ti, co nechtějí spát v autobusu, si mohou plavat sami kam chtějí a jak chtějí, ovšem zítra přesně ve 14:00 hodin se startuje domů, tentokrát nikoliv o 5 minut dříve, ale ani o 5 minut později. Ten kdo se nedostaví včas, má smůlu, na nikoho se, jak mi bylo už známo, nečeká!
Pomyslel jsem si v duchu: „Teď, když konečně okovy bolševizmu praskají, by to byla pitomost zde zůstat“, ovšem to jsem netušil, že za čtyři měsíce přijedou do naší vlasti Rusáci na tancích a já se na příštích dvacet sedm let odsunu právě do této země.

Po rozchodu jsem se odebral, tak jako mnozí jiní k okénku na zprostředkování ubytování: "Zimmer frei Agentur". Tam jsem dostal zdarma papírek s adresou: Frau Elvira Knappmann, Schillerstraße 34. Naštěstí tato ulice začíná přímo u nádraží, takže jsem nemusel nikde dlouho bloudit a když jsem se blížil k číslu 34 spatřil jsem před vchodem do domu trochu nerozhodně postávat kolegyni Agátu Maxovou.
„Vy máte také ubytování v tomto domě?“, zeptal jsem se jí.
„Ano, u jakési paní Elvíry Knappmann...“
„Tak to je tedy náhoda, já taky“, řekl jsem a dodal, „ona zřejmě ta bába má moc velký byt, a tak ho pronajímá turistům.“
„Jsem ráda, že tu jste, já jsem si pracně sumírovala jak to řeknu, ale vy to s ní už vyjednáte, že ano.“
Zazvonili jsme ve druhém patře u jejích dveří a čilá, patrně vdovička, přiběhla otevřít. Když uviděla naše lístečky, spustila hned vodopád slov o tom, že má pro nás krásně zařízenou velikou ložnici, a že nám ji hned ukáže, abychom ráčili dál. Napadlo mě, že si logicky myslí, že jsme manželé, ale nechal jsem ji při tom a Maxová, která nic nerozuměla, mlčela též. 
Tím bouřlivěji se ozvala v momentě, když nám paní Elvíra otevřela dveře do ložnice: „Das geht nicht! Das geht nicht!“, křičela zděšeně Maxová a pokračovala česky, „to nejde, řekněte jí, že nejsme manželé, a že spolu nemůžeme spát v manželské posteli, já jsem si objednala samostatný pokoj jen pro sebe!“

Přišlo mi k smíchu s jakou vervou a staropanenským cudem Agáta Maxová bránila svou počestnost a snažil jsem se nelibě překvapené paní Elvíře vysvětlit důvod Agátina vzrušení, které vyvolala její opravdu nádherná předválečná ložnice. Ta se na mne chápavě podívala a mrkla očkem:
„V tom případě tady mám ještě malý pokoj s jednou postelí, ten je levnější, jen za 9 marek a ta ložnice stojí 14, ale vzhledem k tomu, že tam bude spát jen jedna osoba, tak 11 marek. Když si budete přát odemknout ústřední topení, je na to příplatek 2 marky.“
Maxová si ihned ulehčeně vzala malý pokoj bez topení za 9 marek a já velkopansky tu ložnici s topením za 13 marek. Řekl jsem si v duchu: „Zítra jedeme domů, tak co bych ještě šetřil. Mám u sebe 19,20 – 13 = 6,20 DM a s tím už to nějak doklepu až do Prahy.“

Když jsem se pak nakvartýroval do stylové ložnice, odemkla mi paní Elvíra ústřední topení a brzy byla tato ledová komnata mnohem příjemnější.  Asi jsem jí musel být dosti sympatický, protože za mnou po chvíli přišla s nabídkou, že si mohu své flekaté boty od soli a marastu na chodnících nakrémovat a vyleštit u ní v kuchyni. Pokud chci mohu samozřejmě zdarma použít i její sprchu.
Protože jsem se chtěl jít večer podívat do města, a nerad bych si zašpinil svoji poslední čistou košili, svlékl jsem se jen do nátělníku a kalhot, vzal své utrmácené boty a šel za ní do kuchyně. Tam seděla i její dcerka a společně cosi štrikovaly. Obě ženy se mě začaly vyptávat odkud jsem a co dělám a já jsem si s nimi při tom pucování bot velice srdečně popovídal. Do této selanky vstoupila taky Agáta Maxová s otázkou, může-li se vysprchovat. „Samozřejmě, ale příplatek za teplou vodu je 1 marka“, řekla paní Elvíra suše a já pochopil, že Agáta jí asi až tak moc sympatická není.

Když jsem se začal strojit a vypravovat do města, zaťukal někdo na dveře. Řekl jsem: "Herein", a nestačil se divit: byla to krásně vyšňořená a nalíčená Agáta. Neušlo mi, že jí to opravdu slušelo v tom jejím kožíšku a s vylepšeným účesem antracitově černých vlasů.
„Promiňte, pane inženýre“, začala trochu rozpačitě, „zaslechla jsem, že jdete na procházku do města a chtěla jsem se vás zeptat, jestli bych se mohla k vám připojit. Venku je tma a chápejte, že pro ženu je to dost riskantní v neznámém městě jít sama, ale nechci se vnucovat.“
„Už se tak stalo“, řekl jsem drze, ale zachránil to tím, že jsem se rozesmál, „samozřejmě, že můžete. Bude mi dokonce ctí promenovat po Mnichově s tak atraktivní dámou.“
Venku se pak do mne Agáta s dovolením zavěsila, protože prý má vysoké podpatky a mrznoucí déšť nebezpečně klouže. Byl jsem rád i z ryze praktických důvodů, její kožíšek mne hřál víc než můj chatrný zimník. Uvědomil jsem si, že by teď bylo na místě ji někam pozvat na kafe či sklenku vína, ale při mých finančních úbytích to nebylo možné. Proto jsem raději zvolil přiznat barvu: „Víte, paní Maxová, já nejsem škot, ale mám všeho všudy už jen šest marek, takže nemohu dělat gentlemana a někam vás pozvat.“
„Tak jsme na tom zhruba stejně, mně zbude po zaplacení těch deseti marek bytné, přesně osm osmdesát“, vyprskla se smíchem Agáta a dodala, „a to chci zítra ještě nakupovat dárky!“
„No, to jste na tom ještě krásně, dárky bych měl nakupovat taky, ale asi to spíš projím!“
„Víte, co na vás úžasně obdivuji, pane inženýre?“
„To nevím, ale zapomeňte na toho inženýra, skoro všichni mi u firmy říkají Tome.“
„Dobře, Tome, já jsem Agáta. Moji přátelé mi říkají Agi...“
„Pokud tedy patřím mezi vaše přátelé, Agi, tak mi prozraďte, co se vlastně dá na mně obdivovat, rád bych to taky věděl?“
„To, jak si svým šarmem dovedete omotat ženskou okolo prstu“, řekla záhadně.
„To nechápu“, kroutil jsem hlavou, „jakou ženskou máte na mysli?"
„Třeba paní bytnou, Knappmann. Stačilo, že jste za ní přišel do kuchyně napůl vysvlečený a už vám nabídla pucování na boty a vůbec byla na vás roztomilá. A její dcera taky!“
„A to ještě nevíte“, triumfoval jsem, „že mám sprchu a teplou vodu zdarma!“
„No, prosím, a já chudák abych platila snad i za to, že dýchám její vzduch!“

Asi hodinu jsme courali večerním Mnichovem, padající mokrý sníh romanticky podmalovával náš rozhovor o všem možném. Dozvěděl jsem se, že Agáta je už více než šest let rozvedená, nemá žádné děti ani jiné blízké příbuzné. Její hlavní zálibou je fotografování a snaží se na snímcích zachytit náhodné nenaaranžované momenty ze života lidí kolem sebe. I mne si prý vyfotila, jak spím na té staré matraci na podlaze.
Když nás začaly zábst nohy a ohlásil se krutý hlad, vzala za své veškerá moje předsevzetí a já se rozhodl otevřít "železnou rezervu", čili Johančinu dvacku, a pozvat Agátu na malý imbis někam do tepla: „Je mi sice líto sekretářky Johanky, ale půjdeme se někam najíst Agi. Naše žaludky už hlasitě kručí a to se přece nedá vydržet!“
„Ne, to nemohu přijmout, Tome, to radši umřu hlady, jak by k tomu ta Johanka přišla?“
„Zaplatím jí to v Kčs švindlkurzem 1:20 a projevím úpřimnou lítost“, řekl jsem ironicky.
„Tak dobře, ale to co jí zaplatíte, bude námi oběma alikvótně uhrazeno napůl“, rozhodla Agáta a já jsem dodal: „Tady se nezapře, že jste mzdová účetní...“
Aniž bychom znali jakoukoliv mnichovskou hospodu, zapadli jsme asi do té nejsprávnější. Už si nepamatuji, jak se jmenovala, ale bavorské bílé klobásky, rohlíky a pivo tam stálo pro dva jenom osm marek, takže jsem to mohl s klidem anglického lorda ležérně zaplatit. S plným žaludkem se pro nás venku oteplilo a tak jsme se ještě trochu prošli po Marienplatzu a pak pomalou chůzí zpět do našeho dočasného domova u Frau Knappmann.

Protože už byla v celém bytě tma, řekli jsme si v předsíni šeptem „dobrou noc“ a každý se pak odporoučel do své komnaty. Byl jsem příjemně překvapen teple vytopenou ložnicí, radiátor však už byl jen vlažný.  Honem jsem si ještě vyčistil zuby, převlékl se do pyžama a urychleně zahučel pod peřinu. Sotva jsem zhasl noční lampičku, začaly se mi klížit oči a v mžiku jsem nevěděl o světě. Nevím jak dlouho jsem už spal, když mne probudilo cvaknutí a strašidelné vrznutí dveří. Díky úplňku měsíce jsem spatřil u dveří jakousi "pod plachetkou osobu", která se bezhlučně pomalu vznášela směrem k mé posteli. V prvním zlomku vteřiny jsem se toho přízraku lekl, ale pak jsem rozeznal Agátu v noční košili. Rozhodl jsem se dělat, že tvrdě spím a počkat co se bude dít. Došla až ke mně a zašeptala: „Tome, spíte?“ Cukl jsem sebou jako bych se právě vzbudil:
„Ach, Agi, to jste vy? Co se děje? Nejste snad náměsíčná...?“
„Promiňte, nemohu usnout v té mé morně pod tenkou dekou, nechte mne, prosím, tady chvilku ohřát, je tu tepleji. U mne je jinovatka na okně a snad tam i někudy z venku táhne!“
„Prosím, bezevšeho zůstaňte, ale to moje topení už asi taky netopí, sáhněte si.“
„Ano, je skoro studené. Přiznávám, že to byla moje kardinální chyba“, jektala zuby Agáta, „mohli jsme si vzít tento pokoj dohromady za 16 marek s topením, každého z nás by to stálo jen 8 marek. Takhle vy platíte 13, já 9, celkem 22 - a já tam mrznu.“
„Milá Agi, opět jste ve svém živlu mzdové účetní. To, že jste nechtěla se mnou spát v jedné místnosti je normální ženská cudnost, která nemá vůbec nic společného s kalkulačkou.“
„Jenže, Tome, já jsem strašně zmrzlá“, hlas se jí zimomřivě chvěl, „nemohla bych si vlézt do té vedlejší postele pod duchnu?“
„Proč ne, ovšem Frau Knappmann nám vyúčtuje za použití obou postelí další marky navíc, nehledě na to, že v jejích očích silně utrpí vaše počestnost“, neodpustil jsem si ji popíchnout.
„Ano, máte pravdu... smějete se mi... ale já skutečně nevím co mám dělat, jsem bezradná...“
„Ovšem vyřešit by se to dalo eventuálně tak,“ řekl jsem povzbudivě, „že byste se aspoň na chvíli ohřála v mé posteli a potom se zavčas přesunula zpět do té vaší ledárny.“
„Dobře, děkuji moc za tuto nabídku, jsme přece oba dospělí a rozumní lidé, nemyslíte?“
 
Tak se stalo, že jsme se spolu ocitli pod jednou peřinou a ve vší slušnosti si nadále vykali. Připažil jsem po vojensku a udělal jí jako gentleman místo na krajní polovině lože, což se ovšem dlouho nedalo vydržet. 
Ta Agáta byla doopravdy zmrzlá na rampouch, hlavně nohy a začala se ke mně nebezpečně tulit. Bylo mi jí líto, takže jsem se nikterak nebránil. Nakonec příroda zvítězila a toto předávání živočišného tepla skončilo tak, jak skončit muselo. Ano, byli jsme oba dospělí, rozumní a normální heterosexuální lidé...

Sobota 16. března
Ráno nás vzbudil pohyb v bytě a při pohledu na hodinky jsem zjistil, že už je sedm. Agáta se zděsila: „Zaspali jsme! Jak se teď dostanu do mého pokoje? „Nic se neděje“, řekl jsem abych ji uklidnil, „půjdu jako na záchod a dám ti znamení když bude vzduch čistý...“ To se povedlo a Agátina čest byla zachráněna. Paní Elvíra nás dokonce nečekaně pozvala oba do kuchyně na snídani zadarmo: bílá káva s rohlíkem a s marmeládou. Pak jsme se vydali za takzvanými nákupy, které se omezily na dárky v ceně jedné až dvou marek. Nejvýhodnější byly dámské nylonové punčochy, stály 0,90 DM. Po nákupu nám zbylo dohromady 8,40 DM, za které jsme si došli na "lukulský" oběd do nádražní restaurace a pak hurá na autobus! Začali jsme si opět vykat, což bylo celkem rozumné. V autobusu jsme si záměrně nesedli vedle sebe, ale na svá původní sedadla, aby nikdo neměl zvědavé otázky.

Když jsme se blížili k českým hranicím, trnul pan řidič Palata strachy, aby mu jeho zásoba nafty vydržela až do Česka. Zjistilo se totiž, že všichni všechny marky utratili do mrtě, takže kdyby nafta došla, neměli bychom dohromady ani na jedno deci této drahocenné tekutiny. Sám anděl strážný byl s námi a nafta vydržela! Muselo se ovšem neustále jet na tu nejmenší možnou spotřebu, tedy jen rychlostí 60 km za hodinu.
Až za tmy jsme dorazili na německou stranu hranice. Honza Ondráček předložil celníkovi svůj seznam sedmnácti cestujících a ten si nás přepočítal, načež namátkou vybral jednu oběť ke kontrole obsahu zavazadel: „Herr Pracak, bitte!“ V celém autobuse to zašumělo potlačovaným smíchem, protože si vybral zrovna našeho dohlížeče na nás Pražáka. Všichni jsme tak mohli vidět jeho kufr doslova napěchovaný pánskými nylonovými košilemi.

Na české straně hranice se historie opakovala s tím rozdílem, že náš celník jmenovitě všem kontroloval pasy, načež dlouho, předlouho bedlivě studoval Ondráčkův seznam, než řekl: „Kufr prosím otevře - soudruh Pražák!“
Tentokrát nastal v autobuse výbuch nezadržitelného smíchu a celník se nechápavě ohradil: „Co je tady k smíchu? Konám jen svoji povinnost!“
A jelo se dál, ale nikde žádná pumpa. Už to vypadalo tak, že nakonec budeme muset autobus tlačit, až konečně v jedné vesnici před Plzní se nám v záři reflektorů zjevila jako fata morgana benzinová pumpa, ale bez obsluhy, omotaná řetězem a zamčená na visací zámek!

Řidič Palata prohlásil: „Teď jsme definitivně v pr..., do Prahy bych už nedojel a tak se jdu zeptat do nějaké chalupy, kdo tady tu blbou pumpu obsluhuje v sobotu večer?“ Po půlhodině shánění se našla důchodkyně, která měla klíč a za mírný úplatek byla ochotna nám naftu načepovat. Tak jsme nakonec přece jen dojeli až do Prahy. To bylo slávy!
Při loučení se mne Agáta nenápadně zeptala: „Uvidíme se někdy?“
„Samozřejmě“, řekl jsem, „skoro denně v práci, paní Maxová.“
„Ale já myslím jako mimo...“
„Ano, v šest večer po mém rozvodu to půjdeme někam oslavit, zvu vás!“
„A kdy to bude? Máte už termín?“
„To ještě bohužel nevím, ale asi brzy.“
„Fajn, tak to já si to pohlídám!“

Potom se ale dějiny odvíjely jinak, než mohl kdokoliv předpokládat a v srpnu, po bratrské návštěvě stepních primitivů ze Sovětského svazu, jsem ihned upláchl do západního Německa. Jako korektní bývalý zaměstnanec firmy, jsem jim z Německa poslal svoji výpověď, s tím, že jsem si našel lukrativnější zaměstnání v zemi, kde zítra neznamená včera, a kde se v ulicích nestřílí do nevinných civilistů.
Několik dní nato jsem dostal dopis od Agáty, ve kterém se mě mimo jiné ptala, co má dělat s mojí poslední výplatou. Odepsal jsem jí: „Právě dnes jsem poslal mým rodičům plnou moc, aby si to vyzvedli a Ty, milá Agi, kdybys měla někdy chuť a zájem navštívit opět Německo, máš tu zajištěn nocleh zdarma...“

http://www.youtube.com/watch?v=Q4Y9f7wVcFc


29 října 2017

Obdivovatel sexy nohou

Můj dávný kamarád Vojta byl náruživý a přímo posedlý obdivovatel sexy nohou žen. Vedli jsme spolu na toto téma občas dlouhé odborné diskuze, protože jeho a můj názor se diametrálně lišily. Já jsem posuzoval krásu ženy hlavně podle rukou, rtů a poprsí. On jen a jen podle nohou, vše ostatní bylo irelevantní, čili pro něj naprosto nic neříkající.

„Vojto, když už kvůli tobě záměrně pomíjím charakter ženy a její inteligenci, co jsi označil za podružnost, tak já tvrdím, že žena, čistě fyzicky viděno, je všestranně ladná a má mnoho krás. Fakt, že já osobně zbožňuji pěstěné ruce, plné rty a středně bujné poprsí, neznamená, že třeba křivka ramen, boků nebo lýtek mi nic neříká. Moje krédo proto zní, žena je krásné stvoření...



„Podívej, Miki, ty seš prostě moc mladej, ty tomu ale vůbec nehovíš“, odporoval mi Vojta, „já hodnotím jenom to, co dělá ženu sexy a to všecko se dá vyčíst z jejích nohou. Když začnu dole u šlapek, ty musí být krásně pěstěné bez kuřích ok, otlaků a tvrdé kůže s prstíčky a nehýtky jak ze škatulky, kotníčky musí být nádherně štíhlé a lýtka mají být tvarově ladná a stále sametově hladká. Její kolínka nesmí být ani kostnatá ani moc buclatá, nýbrž lákavě oblá a sošná stehna pěkně pevná bez pomerančové kůry a podkožního tuku. To jsou má kriteria celkového „sex-apealu“ ženy, to ostatní vcelku nehraje roli! To je jen vějička pro spletení hlav tupých chlapů!“
„Hmm, tak já jsem tupec, ale co se stane, když bude mít žena tvých snů sice veškerá kriteria podle tvých představ, ale ty nožičky budou zavánět nelibým odérem?“
„Tak zaprvé pěstěné nohy nesmrdí, ale i kdyby, tak to beru jako sexy aroma.“


S Vojtou jsem se od jisté doby doslovně bál chodit do společnosti. On byl často ve svém nožním obdivování naprosto v transu, takže když si k našemu stolu jednou přisedl jakýsi manželský pár, nechal milý Vojta úmyslně spadnout lžíčku pod stůl, jen aby se mohl sehnout a podívat se té ženě na nohy. Protože se mu, k mé hrůze, její nohy zřejmě zalíbily, začal ji pod rouškou ubrusu hladit kolena. Z jeho sveřepě strnulého obličeje a nepřítomného výrazu v očích jsem ihned pochopil co se děje. Chtěl jsem se zvednout a někam odejít dřív než dojde ke skandálu, ale výraz oné ženy mne uklidnil. Přivřela pouze oči a zhluboka se nadechla a po chvíli řekla svému muži: „Mohl bys mi něco obstarat k pití, Kájo?“
Zvedl jsem se ze židle současně s jejím manželem a zahnul na záchod.  Za chvíli tam za mnou přiběhl Vojta a hlásil mi hrdě stav: „Miki, klaplo to, zítra s ní mám rande!“

Pak jsme se 30 let neviděli, já byl v emigraci a když jsem se po návratu začal po něm shánět, řekla mi jeho manželka, že je v psychiatrické léčebně. O dva roky později jsem ji opět zavolal, protože jsem věděl, že se Vojtovi blíží jeho osmdesáté narozeniny a dozvěděl jsem se, že je už sice zpátky z Bohnic, ale leží ještě na doléčení v krčské nemocnici. Koupil jsem tedy kytičku a bonboniéru a přesně na jeho narozeniny jsem ho šel navštívit. Poznal mne ihned, byl veselý a vypadal velmi dobře. Sedli jsme si spolu na lavici na chodbě a povídali si o všem možném, co jsme prožili. Na moji otázku, kdy půjde domů, mi řekl: „No, to se eště neví přesně, ale bohužel asi už brzo...“
„Jak to bohužel?“, zeptal jsem se překvapeně, „ty se snad domů netěšíš?“
„Miki, doma to bude votrava, ale tady ty sestřičky nosej úžasně krátký pláště a když se při stlaní postelí vohnou, tak je jim vidět fungl-nágl všecko! To mě prostě fascinuje!“
***
http://www.youtube.com/watch?v=BCXSuY7ZFgM

24 října 2017

Šok v Curychu 1957


Co je moc, to je příliš! Po třech měsících služební cesty v Indii konečně nadešla pro mne vytoužená doba našeho odletu domů. Tenkrát se mi poprvé a taky naposledy stýskalo po socializmu.
Náš tamní československý obchodní delegát v Bombayi Jaroslav Kropáč, nám výhodně poradil, abychom si přesně spočítali kolik dní jsme byli v Indii, znásobili to šedesáti rupiemi, tuto částku abychom srovnali s tím, co jsme už odčerpali z akreditivu a rozdíl, abychom si vybrali ve švýcarských francích. Ty pak můžeme nejlépe utratit v Curychu před přesednutím na letadlo do Prahy. Tak to prý dělají všichni Češi, jinak bychom o ty prachy přišli.
„Nechte si radit, to nemůže nikdy vadit“, prohlásil můj kolega Honza, „přesně tak to taky uděláme.“ Načež jsme si zabukovali letenky do Curychu a následně do Prahy a poslali domů stručné telegramy: „Přiletíme do Prahy 10.10. v 10 hodin dopoledne.“

Když jsme potom přistáli na curyšském letišti měl každý z nás v kapse přes šest set švýcarských franků, což byl v té době měsíční plat lepšího úředníka. Připadali jsme si jako lordi a měli jenom jeden problém: Letadlo do Prahy odlétalo příští den ráno v osm hodin a teď už bylo pět hodin odpoledne. Jak lze tak rychle utratit tolik peněz? Zavazadla jsme si nechali v hotelu a ihned se vydali do obchodů rozmařile utrácet, jak řekl Honza: „Dokud je ruka Páně otevřená.“ V žádném případě jsme nechtěli vézt ušetřené peníze sebou do Prahy, tam bychom za ně dostali sice pochvalu od vrchnosti, ale jinak jen pár českých korun ve zlodějském kurzu.


V letištní budově mě přitahovaly osvětlené výlohy firmy Türler  plné hodinek, ale koupi těchto pro sebe, jsem si zatím nechal na pak v městě. Zatímco Honza se vydal na pěší zónu mezi obchody, já jsem si řekl, že rychlejší bude navštívit jeden velký obchodní dům, nám doporučený Jelmoli, kde budu mít všechno zboží pod jednou střechou. Po jezdících schodech jsem se přesouval rychle z poschodí do poschodí a bez dlouhého vybírání ve stresu kupoval vše, co se mi jen trochu líbilo. Když v půl sedmé zazněl gong, oznamující, že přišla zavírací doba, spořádaní Švýcaři během pár minut disciplinovaně opustili obchoďák.

Najednou jsem tam zůstal sám s prodavačkami, které se mne snažily zdvořile vypoklonkovat. Já jim však začal svojí lámanou němčinou vysvětlovat, že ráno letím do Prahy a chci zde utratit všechny peníze, které mám. Milé dívky měly pro mne pochopení a zavedly mě k hlavní pokladně, kde jsem vysypal všechny franky papírové i drobné na pult a stranou si nechal sto franků na hodinky, které jsem si hodlal koupit až na letišti.  Myslel jsem si totiž, že zde v obchodním domě bych dostal jen nějaké druhořadé.
Zakoupené zboží mi hlavní pokladní dala do obrovské krabice a řekla, že mi to mohou, pokud chci, poslat poštou do Prahy, když předem zaplatím porto. Nadšeně jsem souhlasil a protože stále ještě zbývalo asi třicet franků, řekl jsem jí, aby mi tam za zbytek peněz přibalily ještě nějaké čokolády, žvejkačky, rtěnky a dámské nylonky.
Když jsme se pak opět sešli s Honzou v hotelu, oba uondáni z nákupů, prohlásil Honza zničeně: „Člověče, takovej stres jsem ještě nezažil, oni ti milionáři to fakt nemaj‘ lehký!“


Po večeři jsem se rozhodl, že si ještě teď večer zajedu autobusem na letiště koupit ty hodinky, protože ráno už bude třeba málo času a hodinky jsou to jediné, co chci mít pro sebe. Všechno ostatní co jsem nakoupil stejně rozdám v rodině a v kanceláři. Honza, který už všechny peníze utratil řekl, že si jde rovnou lehnout a basta.
Na letišti mne čekalo nepříjemné překvapení. Totiž, veškeré výlohy firmy Türler s hodinkami byly už zhasnuty a ochranné žaluzie spuštěny. Všiml jsem si ale, že pode dveřmi do obchodu svítí proužek světla a tak jsem si dodal kuráže a vstoupil.
Byla tam zcela sama hezká slečna, která něco zapisovala do knih. 
Začal jsem jí koktavě vysvětlovat, že bych si chtěl koupit hodinky před odletem do Prahy a proto bych chtěl vědět v kolik hodin budou mít zítra ráno otevřeno, dříve než odletím. Dívka se snažila porozumět mému nervóznímu blekotání.

"Ráno otevíráme denně v osm hodin, prosím“, řekla dívka. Zděsil jsem se: „Um Gottes Willen, v osm hodin už budu já zase v letadle a už nikdy si nebudu moct koupit švýcarské hodinky!“ 
Dívka vstala a řekla: „Tak to uděláme jinak, vyberte si některé z těchto hodinek, které se vám líbí“, a začala vytahovat malé šuplíčky z regálů a kladla je na pult přede mne. Při pohledu na tu záplavu hodinek jsem byl opět mimo, zde nešlo o to, co se mi líbí, ale co to stojí.
„Moment, prosím vás, slečno - já chci hodinky za osmdesát franků, já totiž ani víc peněz nemám.“ „Dobře, takže hodinky za osmdesát, jsou všechny tyto zde“  a ukázala mi jich asi dvacet.
„Ještě něco, slečno, chtěl bych takové - s takovou....“ Protože jsem ale nevěděl jak se německy řekne vteřinová ručička, tak jsem řekl, „s takovou velikou rukou“ a upažil, snaže se naznačit cukavý pohyb vteřinovky kolem své osy.
„Ach, ja, Sekundenzeiger!“, zvolala dívka a začala vybírat mezi hodinkami jenom ty s velkou vteřinovkou.



"Richtig, Sekundenzeiger!“, zaradoval jsem se jako malý kluk a pak už jsem si konečně vybral.
Zhluboka jsem si oddychl, že budu mít přesně takové hodinky, po jakých jsem vždy toužil a položil jsem své celé jmění, tedy 80 franků na pult, čímž mi zbylo 28 na hotel a na autobus.
„Nein-nein, das geht nicht“, zavrtěla dívka hlavou a začala mluvit moc rychle, z čehož jsem jen pochopil, že si ty peníze, čert ví proč, teď vzít nemůže. Snad jako kvůli tomu, že je uzavřená kasa.
„Tak co mám dělat, já ty hodinky chci – já je musím mít“, řekl jsem zoufale.
„Já sem tedy přijdu zítra dřív, už v sedm hodin, takže mi je zaplatíte až ráno, O.K.?“
„Dobrá, nechte mi je tady - někde navrchu - a já si pro ně přijdu ur-či-tě!“
„Vidím ale, že nemáte žádné hodinky na ruce“, řekla a připnula mi je na levou ruku, načež dodala kouzelně se usmívajíc, „tak a teď už máte vaše vytoužené hodinky.“
„Slečno, já tomu nerozumím...“ Kousl jsem se do rtu, zda-li se mi to jenom nezdá.
„Ano, potřebujete přece mít hodinky sebou, abyste nezaspal“, smála se.

„Slečno, jak to, že mi věříte, že je zítra zaplatím  - jsem v šoku…“, koktal jsem.
„Vidím, že jste čestný charakterní člověk, máte to napsáno v očích, to já poznám.“
„To se mi nestalo - v celém životě - děkuji moc, ale ty hodinky - přece radši nechám tady“, řekl jsem, sundal si je a položil je na pult.
„Proč, proboha, proč si je nechcete vzít?“, divila se dívka.
„Slečno krásná, já to neumím říct - ale co kdyby se - něco stalo…“
„Chápu, vy chcete říct, že kdyby se vám něco přihodilo a vy byste nemohl přijít, tak bych si mohla myslet, že jste bezcharakterní člověk, že ano?“, napověděla mi ta dobrá duše.
„Ano, tak to je přesně... Dobrou noc, slečno, a zítra v sedm zde na shledanou!“
Ráno přesně v sedm jsem byl opět v tomto obchodě a moje milá prodavačka mě uvítala slovy: „Dobré jitro, vidím, že jste i bez hodinek přesný, nač je tedy potřebujete?“ Honza tam
 šel se mnou, aby se také on podíval na tu neskutečně důvěřivou a ladnou dívku, jí vysvětlil: „Tady můj kolega má tak trochu potíže s němčinou a tak mě pověřil,
abych vám přetlumočil jeho dík i obdiv a ujistil vás, že jste tímto udělala tu nejlepší reklamu vaší firmě i celému Švýcarsku. Budeme to určitě vyprávět všem svým známým v Československu!“  Zaplatil jsem a s těžkým srdcem se rozloučil s půvabnou dívkou a kdybych byl tušil, že mě doma čeká rozvod, asi bych jí byl vyznal lásku a zůstal v Curychu...

http://www.youtube.com/watch?v=Xe2UXccid40

INGE »LA DOUCE«

Když jsem žil více než jedno čtvrtstoletí v Německu byl jsem tam celkem za ta léta čtyřikrát na nemocenskou pokladnu v lázních, pokaždé v jiných. V lednu to bylo v Saarlandu, na jaře pak ve Schwarzwaldu, v létě u Bodamského jezera a na podzim v září u města Lippstadtu.
Nečekaně se mi to nejlépe líbilo v zasněženém lednu v Saarlandu, kde bylo všechno od prvního momentu perfektní. Musel jsem si přiznat, že moje doktorka nepřeháněla, když mi tyto lázně vylíčila v těch nejrůžovějších barvách a vehementně mi je doporučila. Doktoři i veškerý personál byli velice příjemní, ubytování luxusní a strava výborná. Měl jsem krásný pokoj v sedmém poschodí s balkonem, výhled téměř do nekonečna na malebné sněhové pláně lemované lesy. Za tmy bylo v dálce vidět mihotavá světélka od vánoční výzdoby starobylého městečka Blieskastel, což na mne působilo až tak trochu jako kýčovitá kulisa na divadle.


Najednou jsem si teprve zde uvědomil, jak vlastně je ta bolševická lži-propaganda ošidná. Já, který jsem vždycky tvrdil, že těm komunistům nevěřím ani pozdrav, jsem jim zcela debilně skočil na špek a uvěřil, že v tak zvaném kapitalismu si musí ti nebozí lidé všechno platit sami, zatímco u nás v ČSSR je zdravotnictví zadarmo, což je ten největší výdobytek socializmu.

Takže výdobytkem kapitalizmu pro mne bylo to, že na příplatcích k pobytu v lázních jsem za čtyři týdny vydal přesně 280 marek, což byla asi dvacetina mého platu, který mi běžel po celých pět týdnů pobytu v lázních plus jeden týden rehabilitace doma, ve výši 100%.
Dále bylo pro mne překvapivé novum, že zde v lázních vládne úplně jiná morálka nežli v civilu. Až na malé výjimky, se tady z pacientů stávají spřízněné páry, takzvané "Kurschatten", čili lázeňské stíny. Dokonce i sami doktoři toto doporučovali nově příchozím: „Najděte si nějaký Kurschatten, je vědecky prokázáno, že mírnou koketérií mezi mužem a ženou se podstatně zvyšuje efekt lázeňské léčby. Proto jsou zde, mimo jiné jednou týdně v sobotu, pořádány taneční čaje o páté, hudbu máme zatím jenom bohužel reprodukovanou.“



Hned na prvním čaji, když si k mému stolku pro dva přisedla krásná mladá dívka jménem Inge, jsem i já nečekaně získal svůj půvabný „Lázeňský stín“.
Náš první rozhovor probíhal asi takto: „Promiňte, sedíte zde tak sám, nemáte dosud žádný Kurschatten?“, zeptala se mě dívka.
„Bohužel nemám, slečno“, řekl jsem váhavě, jako bych se omlouval.
„Smím si tedy k vám přisednout? Je mi tu smutno“, řekla tiše dívka a její oči byly jakoby zastřeny mlhou.
„Samozřejmě, že smíte“, rozesmál jsem se, „já jsem prvně v lázních a netušil jsem, že zde vládne dámská volenka, ale je mi to příjemné.“
„Já jsem zde už podruhé, a tak mi to nepřijde nijak divné, můžeme se titulovat křestními jmény, chcete-li. Já jsem Inge“. Podala mi ruku a mile se usmála, ale v jejích očích jsem viděl jakousi úzkost a smutek.
„Já jsem Mirek. Není to netaktní když se vás zeptám co si tu léčíte, vypadáte totiž, řekl bych naprosto zdravě, Inge - la douce.“
„Ne, nejsem sladká, jsem spíše protivná, řeknu vám proč. Stalo se to vloni. Bylo mi šestnáct let, když jsem byla přímým účastníkem toho, jak můj otec v hádce zastřelil moji maminku. Od té doby mám potíže s usínáním. To mi někdy trvá až do tří hodin. A když se mi podaří usnout, mívám děsivé sny. A co je vám, Mirku?“
„Mám něco, i když ne tak drastického, ale do jisté míry podobného. Usnu sice rychle, ale probudím se už za dvě hodiny zcela vyspalý, někdy se třesu strachy a nevím proč, prostě nervy takzvaně nadranc a k tomu mám poruchy krevního oběhu.“
Inge ukázala na mou ruku: „Nemáte prsten, jste také singl?“
„Ano, jsem rozvedený, mimo to, že u mužů neuznávám prsteny ani náušnice, ani jakékoliv tetování či kroužky v nose. Nejsem ovšem sám, žiji se svojí dcerou, která je jen o málo mladší než jste vy. Nepůjdeme si zatančit?“
„Ano, ráda! A vaše dcera je teď doma sama, když jste zde v lázních?“
„Ne, jsou u nás na návštěvě moji rodičové z Prahy.“

Druhý den v neděli bylo volno, to jest žádné procedury, tak jsme si spolu vyšli ven na procházku do nedalekého zasněženého lesa. Větve stromů se ohýbaly pod tíhou sněhu, slunce svítilo jak na horách a já si připadal být jakoby uprostřed kýčovité pohlednice se zimní náladou. Inge mi vyprávěla, že se doma věnuje gymnastice, což jí také pomáhá, mimo předepsaných léků, překonávat  následky z nervového zhroucení.
Když jsem ji uviděl v pondělí ráno při společném 
cvičení v krásném černém trikotu s mini-sukénkou, byl jsem opravdu unesen ladností její postavy i pohybů při exhibici, kterou nám tam na přání naší terapeutky předvedla.


Po večerním posezení v nealkoholickém a nekuřáckém sklípku naší lázeňské budovy, mě Inge překvapila milou nečekanou prosbou: „Mirku, nemohl byste mi. prosím-prosím, dělat takového jakoby-otce po celou dobu vašeho pobytu zde v lázních? Chtěla bych mít někoho na povídání a vy jste mi sympatický, prostě pravý opak mého otce...
A ještě něco, já bych byla moc nerada, kdyby mi vás vyfoukla třeba ta obstarožní blondýna, co s vámi koketovala včera u našeho stolu."
"Milerád, Inge, a budu vám třeba i vyprávět pohádky jako mé dceři na dobrou noc, pro lepší usínání.“
„To by bylo krásné, pohádky miluju“, vydechla Inge.
„Samozřejmě myslím telefonicky. Protože návštěvy na pokojích pacientů, jak víte, zde nejsou dovoleny!“ Inge se mile usmála, přikývla hlavou a já byl v duchu rád, že se mi aspoň nemůže stát, že bych vypadl ze své role jako-otce a tím její bezmeznou důvěru ve mne zklamal...


Čtyři neděle utekly jako voda a naše dvě podobné nespavosti byly vyléčeny.


**********************************************************************************

http://www.youtube.com/watch?v=tV3D_D37JIQ&feature=related

01 října 2017

Problematika parkování

S parkováním jsou skoro vždycky spojeny mnohé nepříjemnosti a v naší české zemi obzvlášť. Že tomu tak bezpodmínečně býti nemusí, dokazuje moje živá zkušenost z Německa a ze Švýcar. Třeba v takové Ženevě se daří mít ulice vyprázdněné od aut, tak jako to bývalo kdysi. Každý přijíždějící  musí rovnou z městského okruhu skončit v podzemní garáži, jak jednoduché! Mimo to je potřeba stavět nová sídliště tak, aby ke každému bytu povinně patřila i soukromá garáž či parkoviště. Znamená to ovšem, že se nebudeme stále jenom radovat nad milióny nově vyrobených škodovek, ale budeme vědět, že je potřeba pro tato auta mít také parkoviště, aby naše přehlcená města nedostala infarkt.

Posledních šestnáct let mého pobytu v Německu jsme s dcerou bydleli v malém městě přímo u lesa, pod okny v trávě nám rostly hříbky a na balkoně švitořily sýkorky. Bylo to celkem ideální místo, jednak ticho,  příroda a klid a jen dvanáct 
kilometrů do města Wiesbadenu a třicet kilometrů do Frankfurtu.
Když jsem se tam přistěhoval, musel jsem povinně zároveň s bytem najmout buď garáž, nebo číslované venkovní parkoviště. Jako lepší možnost jsem viděl ta venkovní parkoviště, protože byla přímo před vchodem do domu, auta se tam nekradla ani nevylupovala a navíc cena byla poloviční než nájem garáže.

Jenže tak jako já uvažovali i mnozí jiní, což způsobilo, že volných garáží tam byl nadbytek, zato parkovacích míst nedostatek. Musel jsem tedy nejprve najmout garáž, ale už za měsíc jsem zjistil, že na našem parkovišti před domem je stále jedno místo volné a tak jsem začal pátrat komu patří. V kanceláři správy domů mi vyhledali jméno nájemce, byla jím jakási Ingrid Hofmann. Když jsem se asi na desátý pokus na ni dovolal, řekla mi, že to parkoviště vůbec nepoužívá, protože bydlí o blok dále a je pořád někde ve světě, nebo parkuje na ulici. Dohodli jsme se, že to její parkoviště budu používat já a ten poplatek budu měsíčně pomocí trvalého příkazu převádět na její konto, takže moji nevýhodnou garáž jsem mohl vypovědět.

Teprve za dva roky se věc zkomplikovala. Na mém parkovišti se najednou někdo usadil se svým autem a já byl nucen parkovat na ulici. Po třech dnech mě to naštvalo a postavil jsem se za něj tak těsně, aby nemohl vyjet. Za sklem v mém autě jsem nechal lísteček se jménem a číslem domu a dveří mého bytu. Ještě tentýž večer na mne zvonil rozčílený pán s dotazem jak to, že mu svým autem bráním v odjezdu, což je totiž oprávněně pokutovatelný přestupek.
Odpověděl jsem mu stejně důrazně: „Pane, vy už třetí den okupujete mé placené parkoviště, právo se rozčilovat mám tedy jednoznačně já!“

„To je omyl, pane, tohleto parkoviště je už dva měsíce volné a proto ho používám. Já jsem totiž tady zaměstnán u správy domů a z naší evidence vím, kde je co volné a kde tedy mohu parkovat, při své práci na údržbě domů a okolí." 

„Tak to vám nevěřím, pane“, protestoval jsem, „zde toto parkoviště je sice psáno na jméno Frau Ingrid Hofmann, ale já jsem jej od ní už před dvěma roky převzal a platím měsíční poplatek převodem přímo na její konto.“
„Tak to máte smůlu, slečna Hofmann se už před dvěma měsíci odtud odstěhovala.“
„No, to je sprosté, že mi nic neřekla, dáte mi spojení na tu bábu?“ řekl jsem naštvaně.
„Ano, máme její novou adresu i telefon, ovšem žádná bába to není, je to krásná stevardka.“

Takže blbec jsem byl já, ale dlužno ještě podotknouti, že když jsem ji zavolal a řekl jí co se stalo, moc se mi omlouvala, že mi to zapomněla oznámit a dokonce přijela za mnou domů a prosila, abych se nezlobil, což bych, při jejím exkluzivním vzhledu, stejně nedokázal. A protože jsem galantně nechtěl od ní vzít peníze nazpět, pozvala mne na večeři, což jsem pochopitelně neodmítl. To je důkaz, že s parkováním mohou být občas spojeny i příjemnosti...

A když letuška - tak hudba "Skyliner"...
http://www.youtube.com/watch?v=_z-GLJ5asbo