18 srpna 2017

What a wonderful world...

Jsem takzvaný pravdoláskař, i když se tento pojem v našem "světě naruby" stal spíše nadávkou, tak já vím, že mám vždy úctu k pravdě i k lásce. A naopak rozhodně nevěřím na komunistické dezinformační lži a na třídní nenávist. Já pochopitelně, na těch pár chvilek, kdy budu ještě strašit na tomto světě, si nedám vzít svoji představu podle Louise Armstronga: What a wonderful world! 

V minulém roce mi zemřela má o sedm let mladší sestra Blanka. Na její narozeniny jsme všichni věděli, že to budou její poslední. Ležela doma a zdravotní sestra jí chodila ošetřovat a občas vyměňovala náplast s morfiem na utišení bolesti. Ošetřující lékař odmítl operaci a moje sestra také, byla silně věřící a vlastně se jakoby těšila na to vymodlené nebe. Já jsem si lámal hlavu, co jí dát k narozeninám, aby z toho mohla mít aspoň na chvilku radost.

Má žena navrhla, že jí upeče tu speciální roládu "black and white", kterou od ní měla Blanka vždycky moc ráda. Byla to, do téměř černého čokoládového těsta zarolovaná bílá náplň z tvarohu, šlehačky a ovocného jogurtu. Po nakrájení to tvořilo černobílé spirály. 
Já jsem zase vynašel v knižní reklamě takzvanou Knihu svatých, což byla bichle abnormálních rozměrů a obsahovala samé svaté obrázky s životopisy světců a mučedníků, což moji sestru vždycky ze všeho  nejvíce zajímalo.
Jenže v Praze to už nikde neměli, ale poradili mi, že takovéto těžko prodejné knihy jsou k dostání, jako zlevněné v tzv. prodejnách "Levné Knihy". Obvolal jsem tedy tyto prodejny a nikde v Praze už Knihu svatých neměli, ale poradili mi, abych to zkusil u mimopražských, a skutečně, jsem objevil prodejnu v Pardubicích, kde tuto knihu ještě měli v několika výtiscích.

Napadlo mě, že máme jednu moc dobrou kamarádku, herečku pardubického divadla, Lídu. Zavolal jsem ji ihned a ona se sama nabídla, že ten obchod je jen pár kroků od nich, že tam může dojít a tu knihu pro moji sestru okamžitě koupit. Asi za půl hodiny už mi telefonovala: "Tak tu bibli už mám! A jestli chceš, tak ti ji dovezu do Prahy ještě dnes odpoledne!"

"Ne, ne, Lído, to já od tebe nemohu chtít, my si tam k vám dojedeme třeba zítra, nebo kdy se ti to bude hodit."
"To je zbytečný, podívej já jedu se synem kvůli něčemu jinému dnes do Prahy, tak stačí, když si dáme někde sraz, třeba na Míráku v pět hodin, a já ti ji tam dovezu!" To bylo skutečně promptní jednání a ochota par excellence!
Počasí bylo sice zoufalé, lilo jako z konve a přímo pod okapem, když jsme se s Lídou a jejím synem sešli ve výklenku jedněch domovních dveří, všichni tři pěkně namoklí. Chtěl jsem je pozvat někam na večeři, ale neměli čas, a tak jsem jen zaplatil tu knihu a oni dva už zase někam spěchali a já byl šťasten jak blecha, že mám nejen skvělý dárek pro sestru, ale i skvělou kamarádku Lídu...

Nevím, jestli jsme udělali sestře Blance aspoň takovou radost, jakou jsem měl já, že mám známou na kterou je perfektní spolehnutí. Díky Tobě, Lído!

14 srpna 2017

ŽENEVA - nemá auta v ulicích

Když jsme přijeli s kamarádkou Reginou do Ženevy, je to už moc dávno, tak někdy v osmdesátých letech minulého století a bylo tam opravdu na co koukat a čemu se divit. Nejenom onomu sto metrů vysokému vodotrysku v jezeře, či vesměs krásné architektuře výstavných budov, ale hlavně tím, čím se toto město liší od všech jiných. Zde totiž nejsou jako všude ulice ucpané projíždějícími auty, marně hledajícími volný plácek mezi těmi šťastnějšími, zaparkovanými podél všech chodníků.

Jak to, že se jen ti Švýcaři dokázali poprat s celosvětovým trendem moderní doby s její nadprodukcí automobilů? Rozhodně ne tak, jako u nás komunisté v socializmu, omezením výroby aut na minimum a přidělováním těchto výrobků pomocí odběrních poukazů s čekacími lhůtami několika roků. Švýcaři tento problém vyřešili po svém a elegantněji.

Rovnou už z příjezdové dálnice je každý návštěvník šipkami i svodidly směrován do centra města a tam potom, bez jakékoliv možnosti uhnutí je přinucen vjet do podzemního, směrem do hloubky mnohapatrového, garážového činžáku. Tam je dostatek parkovišť a marné hledání místa na zbavení se auta nahoře v městě definitivně odpadá. Všechno se děje bez živé obsluhy, všude jsou rychlovýtahy, automaty na rozměňování peněz a na výdej parkovacích tiketů, jakož i světelné info, ve kterém patře je kolik volných míst.

To všechno je blbuvzdorně prokoumané, jenom člověk nesmí, ten tiket ztratit, což se mi stalo. Když jsme se po celodenním courání Ženevou chtěli navečer vrátit zpět do hotelu v Nyonu, zjistil jsem k mé hrůze, že jsem někde ten tiket od parkingu ztratil. 
„To bude těžký, v celým tom podzemním labyrintu, není živé duše, koho bych se zeptal, co dělat" řekl jsem Regině a zamyslel se hlavou.
„Podívej, tady hned vedle vchodu je pumpa“, řekla mi ta bystrá žena, „čekej tady, já jdu udělat cukrblik na pumpaře a on mi třeba poradí!“

A taky jo, cukrblik zabral, pumpař ji za jeden frank vytiskl nový tiket a bylo to. Prý se to tam stává skoro každý den někomu, obzvláště pak půvabným dámám...

https://youtu.be/ZPAmDULCVrU


12 června 2017

Ve dvou se to lépe táhne...

Můj kolega v práci, notoricky známý svou šetrností, Klaus Hauner, se vrátil z dovolené ve Francii ve velmi špatné náladě: „Udělal jsem kvůli mé ženě kardinální blbost mého života! Představte si, že jsme jeli na manželčino naléhání na Riviéru, místo do našeho krásného letního bytu ve Španělsku! Máme tam u moře, s bráchou napůl, třípokojovej byt 92 m2. 
Snažil jsem se ho uklidnit: „Ale Riviéra je přece taky krásná, byl jsem tam už třikrát.“ 
„A s manželkou nebo sám?“, zeptal se zvědavě. 
„Nemám manželku, ale byl jsem tam pokaždé s jinou kamarádkou.“ 
„Nójo, to je jasný, to se nedivím!“, mávl otráveně rukou. 
„Ale proč jste to tedy manželce nerozmluvil, když máte vlastní letní byt ve Španělsku?“ 

 Hauner vyprskl: „Jóó, to se vám řekne - rozmluvit, ona začne ječet, že do Španělska jezdíme už deset let, a že chce taky poznat něco jinýho. Mimo to, že Riviéra je drahá jako prase, hotel stál za bačkoru, k jídlu furt jen sejra, všechno ostatní bylo moc drahý a navíc mi tam komolili jméno, prý, mesijé Onér!“ Musel jsem se zachechtat: „Tak to buďte rád, že jste nejeli do Ruska, tam by vás totiž překřtili na tavárišč Gauner!“ Hauner zvedl ukazovák: „Ale zato příště pojedu do Norska na ryby – a sám!"

 „To já na dovolenou radši jezdím ve dvou, jsem zastáncem názoru, že ve dvou se to lépe táhne, ale letos bohužel pojedu, ještě nevím kam a s kým. S kamarádkou jsme se rozešli, takže asi pojedu prvně taky sám...“ Hauner ožil: „Dám vám tip, pane kolego, jeďte do našeho bytu ve Španělsku, my tam už letos nepojedeme, brácha s rodinou tam byli před nedávnem, a já bych vám to pronajal za poloviční cenu oproti všem hotelům v okolí.“
„To by nebylo marné“, začal jsem o tom uvažovat, „a kde to je přesně?“ 
„La Cala del Moral, leží to deset kilometrů severo-východně od Malagy, báječné pobřeží, málo turistů, levné jídlo, prostě - pozemský ráj!“, rozohnil se Hauner a ukázal mi tuto fotku.

Slovo dalo slovo, dohodli jsme se a plácli si. Rozhodl jsem se s tím, že aspoň budu mít pokoj od ženských nápadů, budu si moct dělat co chci a bude to ona zaručená pohoda.“ Zaplatil jsem Haunerovi pobyt na čtrnáct dní a dostal od něj klíče a instrukce, kde to přesně je, jak to tam vypadá a jméno správce, bydlícího v přízemí, který to tam obhospodařuje. 
První dojem byl ohromný, byt byl prostorný, hala, kuchyň s jídelnou, koupelna, obývák s balkonem a dokonce dvě ložnice. Ale pak přišly problémy. Na co jsem sáhl, to nefungovalo. Voda netekla, proud nešel a bomba s plynem v kuchyni byla prázdná. Seběhl jsem dolů ke správci a on to dal, kupodivu celkem rychle do pořádku. Jakmile začala lednice chladit, došel jsem si do nedalekého krámku pro různé potraviny, abych si mohl aspoň něco udělat sám a nemusel se někam trmácet ráno na lačný žaludek na snídani. 

 A pak se to stalo. Jen o vlásek jsem unikl zabití elektrickým proudem! V koupelně byla chromovaná skřínka se zrcadlem umístěná nad umyvadlem a jak jsem se jí dotkl, blesklo to, dostal jsem ránu proudem a protože jsem stál bos na kameninové podlaze, byla to pecka, že jsem zavrávoral. Uvědomil jsem si, jaké jsem měl úžasné štěstí, kdybych se byl té skřínky dotkl až po vysprchování, to jest celý mokrý, tak by to byla patrně moje poslední dovolená vůbec... 
Vypnul jsem ihned proud a zjistil že skřínka držela na dvou šroubech ve zdi a uprostřed otvorem v plechu zadní stěny, procházel elektrický kabel pro osvětlení. Zřejmě to celá léta fungovalo dobře, ale bylo otázkou času kdy plech, pod tíhou věcí ve skřínce, prořízne gumovou izolaci kabelu. A to právě čekalo na mne. Opravil jsem kabel pomocí izolace tak, aby se to už ani za deset let nemohlo stát a pak jsem se teprve s chutí vykoupal. 
 Večer když jsem šel spát, čekal mě nový atentát, tentokrát probíjela lampička na nočním stolku, ale v posteli to pouze brnělo, takže jsem se rozhodl spravit to až ráno.

Příštího dne, hned po mé vlastnoručně vyrobené snídani, šunka s vejcem, jsem opravil vypínač u noční lampičky, a teprve pak jsem se vydal k moři na pláž. Zjistil jsem však, že je tam všude černý písek, což vypadalo dost nevábně, jako škvára a tak jsem se od příštího dne chodil raději koupat do bazénu jakéhosi Clubu, kde se sice platil vstup, ale zato tam byl krásný žlutý píseček, čistá voda, lehátka se slunečníky a malá útulná restaurace. 
 Můj zrak tam upoutala nápadná lady v oranžovém plážovém obleku se stejně oranžovým slamákem. Rád bych jí byl oslovil, ale vědom si své španělštinové impotence, jsem si to radši nedovolil. Každopádně mi začínalo vadit, že musím stále jenom mlčet, nemaje s kým si povídat. S němčinou jsem se až dosud vždycky domluvil po celé západní Evropě a najednou jsem byl v loji. Španělé totiž trvají na svém jazyce a neznají, ani nechtějí znát, nic jiného a objednávat si k jídlu stále jenom paellu, bylo trapné. Do restaurace jsem si zásadně bral slovník a přesto se mi podařilo místo telecího na rožni obědnat jako hlavní jídlo k obědu, zelený vibrující puding.

 Dny začaly být pro mne fádní i když jsem si zajel autobusem do Malagy, či do Granady. Tím, že jsem se neměl s kým podělit o své dojmy, tak jak jsem byl vždycky zvyklý, bylo mi nějak divně. Ze zoufalství jsem začal po večerech v Haunerově bytě opravovat všechny vrzající dveře, zásuvky a skříňky v kuchyni, rovněž rádio i gramofon jsem technicky zprovoznil, při čemž jsem neustále jako magor mluvil nahlas sám se sebou. Koncem prvního týdne v neděli jsem se prošel a částečně také projel Malagou v kočáře. Jenže jsem to časově trochu přehnal, zdržel se tam na večeři a když jsem pak došel na autobusovou stanici na směr Cala del Moral, zjistil jsem, že nedělní autobus jezdí jen do devíti hodin a teď bylo čtvrt na deset.

 Vtom se ke mně rozběhla jakási dáma a oslovila mě německy: "Pane, já vím, že rozumíte německy, můžete mi říct jestli odtud jede autobus do Cala del Moral - a v kolik hodin?" 
"Madam, ten poslední mě právě ujel před 15 minutami, ale jak jste to poznala, že já rozumím německy, mám to snad napsané na čele?" zakroutil jsem hlavou. 
"To ne, ale viděla jsem vás už dvakrát na pláži u sportovního bazénu Clubu v Cala del Moral a všimla si, že čtete německé noviny. Vy jste si mne asi nevšiml..."


"Um Gottes Willen! Vy jste ta dáma v oranžovém šíráku! Samozřejmě, že jsem vás tam viděl, vy se prostě nedáte přehlédnout!" Dáma se rozesmála: "Vidíte - a já bych si byla tak ráda s vámi pohovořila, španělštinu neznám a tak už tu mlčím pět dní a teď nám, Němcům, ke všemu ujel poslední autobus před nosem!" Zakroutil jsem hlavou: "Madam, máte pravdu až nato, že já nejsem Němec, ale Čech." Dáma se usmála a řekla: "Vždyť já vlastně taky ne, já jsem Norka, ale ta němčina nám pomohla." A tak jsem ji galantně pozval na společnou cestu taxíkem do Cala. Cesta trvala bohužel jen pár minut, takže jsme se stačili pouze představit a říct si, jak dlouho tady budeme. Byla to Frau Agnes Conrad z Berlína a byla tu teprve třetí den na týdenní dovolené. Ze španělštiny znala ještě méně než já, který jsem ji mohl oslnit překladem, že osada Cala del Moral, znamená Zátoka morálky, což je název příhodně korespondující s našimi morálními kvalitami. Načež vystoupila před hotelem "Rio Grande" se slovy: "Tak na shledanou zítra na pláži v Clubu!" 

 Od příštího dne jsme se scházeli na této pláži a vedli nekonečné debaty, abychom dohnali ten deficit v mluvení za uplynulé dny. Bez ohledu na název osady "Zátoka morálky" jsme se oddávali i nočním radovánkám, takže se celkem dá říct, že se mi ta samotářská dovolená opravdu jedinečně vydařila...

 Po návratu do práce jsem tuto svoji odyseu vyprávěl svým kolegům a očekával od Klause Haunera, že mi aspoň poděkuje za tu celkovou údržbu jeho bytu a možná i něco sleví. Ostatní kolegové ho taky hecovali, že nějaká odměna by zde byla na místě. Šetrný Hauner se z toho vybabral mazaně. Řekl mi, že to doma přednese manželce a zítra mi to oznámí. Druhý den přišel s tím, že manželka uvaří pravou španělskou paellu, a že mne pozvou k nim na večeři. 
Mimochodem: Na tu večeři čekám marně do dneška...

https://youtu.be/aJ-vJI6jypM

22 března 2017

Náruživý obdivovatel nohou

Můj dávný kamarád Vojta byl náruživým až posedlým obdivovatelem ženských nohou. Vedli jsme spolu na toto téma dlouhé odborné diskuze, protože jeho a můj názor se diametrálně lišily. Já jsem posuzoval krásu ženy hlavně podle rukou, rtů a poprsí. On jen a jen podle nohou, vše ostatní bylo irelevantní, čili pro něj naprosto nic neříkající.
Říkal jsem mu: „Hele, Vojto, když už kvůli tobě záměrně pomíjím charakter a inteligenci ženy, což jsi označil za podružnost, tak přece čistě fyzicky viděno, je žena ladné stvoření a má mnoho krás. To, že já osobně zbožňuji pěstěné ruce, plné rty a středně bujné poprsí, to neznamená, že třeba křivka ramen, boků nebo lýtek mi nic neříká.“


„Podívej, Miki, ty seš moc mladej, ty tomu ale vůbec nehovíš“, odporoval mi Vojta, „já hodnotím jenom to, co dělá ženu sexy a to všecko se dá vyčíst z jejích nohou. Když začnu dole u šlapek, ty musí být krásně pěstěné bez kuřích ok, otlaků a tvrdé kůže s prstíčky a nehýtky jak ze škatulky, kotníčky musí být nádherně štíhlé a lýtka mají být tvarově ladná a stále sametově hladká. Její kolínka nesmí být ani kostnatá ani moc buclatá, nýbrž lákavě oblá a stehna pěkně pevná bez pomerančové kůry a podkožního tuku. To jsou má kriteria celkového „sex-apealu“ ženy, to ostatní vcelku nehraje roli! To je jen vějička pro spletení hlav tupých chlapů!“
„Hmm, tak já jsem tupec, ale co se stane, když bude mít žena tvých snů sice veškerá kriteria podle tvých představ, ale ty nožičky budou zavánět nelibým odérem?“
„Tak zaprvé pěstěné nohy nesmrdí, ale i kdyby, tak to beru jako sexy aroma.“


S Vojtou jsem se od jisté doby doslovně bál chodit do společnosti. On byl často ve svém nožním obdivování naprosto v transu, takže když si k našemu stolu jednou přisedl jakýsi manželský pár, nechal milý Vojta úmyslně spadnout lžíčku pod stůl, jen aby se mohl sehnout a podívat se té ženě na nohy. Protože se mu, k mé hrůze, její nohy zřejmě zalíbily, začal ji pod rouškou ubrusu hladit kolena. Z jeho sveřepě strnulého obličeje a nepřítomného výrazu v očích jsem ihned pochopil co se děje. Chtěl jsem se zvednout a někam odejít dřív než dojde ke skandálu, ale výraz oné ženy mne uklidnil. Přivřela pouze oči a zhluboka se nadechla a po chvíli řekla svému muži: „Mohl bys mi něco obstarat k pití, Kájo?“
Zvedl jsem se ze židle současně s jejím manželem a zahnul na záchod.  Za chvíli tam za mnou přiběhl Vojta a hlásil mi hrdě stav: „Miki, klaplo to, zítra s ní mám rande!“

Pak jsme se dlouhé roky neviděli, já byl v emigraci a když jsem se po návratu začal po něm shánět, řekla mi jeho manželka, že je v psychiatrické léčebně. O dva roky později jsem ji opět zavolal, protože jsem věděl, že se Vojtovi blíží jeho osmdesáté narozeniny a dozvěděl jsem se, že je už sice zpátky z Bohnic, ale leží ještě na doléčení v krčské nemocnici. Koupil jsem tedy kytičku a bonboniéru a přesně na jeho narozeniny jsem ho šel navštívit. Poznal mne ihned, byl veselý a vypadal velmi dobře. Sedli jsme si spolu na lavici na chodbě a povídali si o všem možném, co jsme prožili. Na moji otázku, kdy půjde domů, mi řekl: „No, to se eště neví přesně, ale bohužel asi už brzo...“
„Jak to bohužel?“, zeptal jsem se překvapeně, „ty se snad domů netěšíš?“
„Miki, doma to bude votrava, ale tady ty sestřičky nosej úžasně krátký pláště a když se při stlaní postelí vohnou, tak je jim vidět fungl-nágl všecko! To mě prostě fascinuje!“
***
http://www.youtube.com/watch?v=BCXSuY7ZFgM

06 února 2017

Operace GB = žlučník

„Nedá se nic dělat“, řekl jsem si jednoho dne docela vážně a rozhodl se zajít k lékaři. Už asi rok mě občas pobolíval žaludek a u doktora jsem pak musel vypít na ex asi soudek sádry, aby se to prý dalo dokonale zrentgenovat. Výsledek byl roven nule, žádný vřed nalezen nebyl a tudíž jsem vypadal v jeho očích jak simulant, v socializmu práce se štítící...
O rok později mě to znovu chytlo a já vyhledal jiného doktora, následovalo zase pití sádry s nulovým výsledkem, a potom hadička do žaludku na rozbor žaludečních šťáv, také s nulovým výsledkem. Byl jsem dle něj hypochondr a začínal jsem tomu snad už i sám věřit.

Potom přišli „Ivani“ a já emigroval do Německa. Čtyři roky byl poměrný klid v mých útrobách a pak to začalo znovu. Navštívil jsem tedy mně doporučeného internistu a rovnou jsem mu řekl: „Herr Doktor, jste třetí specialista a ti dva před vámi ve mně viděli simulanta a hypochondra, protože je prý můj žaludek absolutně nejzdravější jaký kdy ve své praxi viděli. A přece se točí - a přece mě bolí! Já vím předem, že určitě ani vy zase nic nenajdete, nemohli bychom tu odpornou sádru a hadičku do žaludku vynechat?“ Doktor se zamyslel, načež řekl pomalu: „Když je to tak, jak říkáte, zkusíme tedy zrentgenovat játra.“

„Panebože, to je blbec“, řekl jsem si, ovšem jenom v duchu, „mě bolí žaludek a on mi prohlíží játra!“ Vstříkl mi do krve jakousi kontrastní kapalinu a začal rentgenovat. Pan doktor byl skutečně kapacita a měl pravdu, našel mi kámen ve žlučníku. Brzy nato jsem dostal koliku a začal žloutnout, čímž započala Operace »GB«, to jest Gallen-Blase, tedy žlučník. Nejprve mě poslal do malé venkovské nemocnice na předoperační vyšetření, kde se pomocí diety čekalo na uklidnění mého, nevím proč rozdrážděného, žlučníku.

Tato nemocnička byla kdysi založena nějakými hornickými odbory a pacienti zde byli z 99% samí horníci. Dostal jsem se na osmilůžkový pokoj se sedmi „kumply“, jak si horníci mezi sebou říkají a já byl pro ně „štajgr“, to jest titul pro jejich šéfa v dolech, čímž mi dávali najevo, že jsem něco lepšího než oni. Měl jsem najednou moc času a nechtěl jsem se jen tak válet na posteli, a tak jsem si začal připravovat některé podklady do práce. Měl jsem sebou tzv. dumpy, t.j. hexadecimální výtisky z počítačové paměti, na základě kterých jsem korigoval jednotlivé programy. 

Jindy zase jsem toho jednoho s velkým nosem nakreslil jako karikaturu, což se mu tak líbilo, že si to přilepil nad svou postel jako obrázek. Toho si potom všiml ošetřující lékař i sestra Beate a oba si u mně ihned objednali také svoji karikaturu. Doktor se mi kreslil dobře, měl výrazné rysy, brýle a pleš, ale sestra Beate vypadala sama jako karikatura, prostě jak já říkám, Němka když se nepovede. Tudíž jsem musel zvolit obrácenou metodu: z karikatury udělat krasavici, ale tak, aby byla k poznání. Dalo mi to hodně práce, překreslování a gumování, ale nakonec to dopadlo dobře, Beate byla šťastná jak jí to sluší a nechala si to zarámovat.
To samozřejmě vzbudilo obdiv kumplů a ten jeden nejzvědavější chtěl, abych mu řekl, co já vlastně jako jsem? Jestli jsem malíř a zároveň  ten, co ovládá kompůstry, nebo tak něco. Věděl jsem, že mu to nemohu nějak lapidárně vysvětlit a tak jsem to zjednodušil, že dělám určité výpočty do práce. On se podíval na moje lejstra a pak to přetlumočil ostatním kumplům: „Chlapi, představte si, že stajgr umí počítat ne jenom s číslama, ale i s písmenama!“  Moje prestiž rapidně stoupla.

Když se pak můj žlučník uklidnil, byl jsem převezen do essenské Městské kliniky na operaci. Zde to byla jiná třída, byl jsem na dvoulůžkovém pokoji s jedním dědouškem, který neustále spal a obsluhovaly mne dvě krásné sestřičky Eva a Petra. Operace »GB« se povedla, ale zato jsem tam zažil trapas tři dny po operaci. Když mi totiž doktorka oddělala ty všechny hadičky a kapačky a já dostal jako první normální jídlo guláš, musel po něm nutně následovat průjem. Prosil jsem sestru Evu, aby mi dovolila odejít na záchod.

Jenže ona mi přinesla takový zvláštní lavor do postele, že prý se ptala paní doktorky a ta řekla, že nesmím ještě vstávat. Takže po skončení mého vyprazdňovacího aktu přišla i sestra Petra, obě byly krasavice jako Češky když se povedou a že prý mě musí obě umýt. No, já se styděl jako Karkulka u první zpovědi, ale musím se přiznat, že mi to bylo velice příjemné.
 Dodnes tedy žiji bez žlučníčku, andělíčku, můj strážníčku...

05 února 2017

Vygumované tváře anonymů

Chci mluvit o fenoménu "Vygumovaná tvář", neboli "Stydět se za své jméno, nebo za svou tvář, nebo za obojí". To je český úkaz, nemající ve světě obdoby. Podařilo se mi vydumat, proč se někteří soudní lidé chovají tak tajnůstkářsky, jakoby se permanentně báli ukázat svou tvář na světle božím. Je to pozůstatek z doby socialistické, kdy se propagovalo leninské podezírání a prověřování každého každým, jakož i třídní nenávist mezi lidmi. Výmluva, že doba internetová vyžaduje anonymitu je lichá, protože čestní lidé se nemají za co stydět a nemusí se tedy ničeho obávat, jenom křiváků. Ale od toho je tady právní stát, aby se těch slušných vždy spravedlivě zastal. To, že se tak neděje, je chybou státu, ale nikoliv jeho slušných občanů...

 Tento fenomén ustrašenosti se projevuje na všech stupních společenského života. Lidé se příkladně hlásí v telefonu, dokonce i ve služebním styku, pouhým „haló" a vůbec nevědí, že se mají ohlásit aspoň jménem firmy, a že je to stejná neslušnost, jako když se někomu neodpoví na pozdrav. Nebo, lidé volají do různých anket v rozhlase či v televizi a představují se jako „posluchač ze středních Čech", To je naprosto nulová informace, která je srovnatelná s tím, jakoby řekl: "Jsem anonym a co je vám do toho, kdo jsem, vy si všichni trhněte nohou!" A někteří volající se zcela samozřejmě nepředstavují vůbec, hned začnou na něco nebo na někoho nadávat a je dobře, když se jich moderátor zeptá: "A kdopak se to k nám dovolal?" Takový trouba se obvykle zarazí, vykoktá nějaké jméno, načež teprve pak začne mluvit tišeji a slušněji. Čili anonymita produkuje hulvátství.

U všeobecně známých osob, jako politiků, by zatajování nemělo vůbec žádný smysl, a přesto se nasazuje do hry české gumování vlastních jmen s návratem do doby c.k. Rakouska: Všichni se radši titulují rozmanitými funkcemi, jenom proboha nikoliv vlastními jmény, nýbrž titulem: "pane předsedo", nebo "pane místopředsedo", nebo "paní poslankyně", a naprostým vrcholem zhůvěřilosti je oslovení „pane stínový ministře" a možná, že jednou se vylíhne i titul "pane stínový náměstku stínového ministra". Každý si zakládá na tom, že je předsedou, nebo místopředsedou ba dokonce prvním místopředsedou něčeho - ať je to co chce! Hlavně se nikdy nesmí vyslovit jejich vlastní jméno jen tak, bez titulu. Tento zlozvyk zachvátil i moderátory, kterým se už neříká třeba „pane Moravče", ale „pane redaktore". Už jsme pomalu dospěli do stadia, kdy v naší zemi tahle chorobná absence vlastních jmen zdomácněla natolik, že oslovení pane Zemane, pane Sobotko, či paní Marksová, bude faux-pas a neodpustitelná urážka.

Přehnáno ad absurdum, bychom se my "obyčejní lidé" měli po vzoru politiků, zase oslovovat: "pane domácí", "pane podnájemníku", "paní radová", "pane disponente", "paní inženýrová", „pane továrníku" a třeba i nově: „paní lehká atletko", „paní seriálová herečko", "pane starobní důchodče", atd. V konečném stadiu by si pak mohl každý vymyslet oslovování své osoby sám a veškerá křestní jména i příjmení, určená našimi dávnými předky, by se mohla definitivně zrušit...

V Německu jsem měl přímou možnost zažít vzájemné oslovování u firemní hierarchie. Zde se nepoužívají vůbec žádné tituly, takže třeba nejvyšší hlava světové firmy není ani pan prezident, ani pan generální ředitel, ba ani pan ředitel, nýbrž Herr Hoffmann. To jen my si tady pořád hrajeme na tituly a svá vlastní jména držíme v neznalosti, opředené tajemstvím jako hrad v Karpatech...

Ve světě se rozšířil moderní názor, že anonymita už není společenským nešvarem, jako dříve, ale nutností internetového věku. Já to nedělám, považuji to za určitou zhovadilost doby, bez anonymity se obejdu, anonym je pro mne "stydlín", ale už jsem si zvykl to tolerovat třeba jako tetování a kroužky v jazyku či v nose...

18 ledna 2017

Holka nebo kluk? A bude zle!

Když jsem v emigraci v Německu (1968) nastoupil do první firmy, nebylo to pro mne úplně snadné. Myslel jsem si o sobě, že tu němčinu docela dobře znám, ale to byl omyl, znal jsem karas. Teprve tam na místě jsem začal zoufale zjišťovat, co vše neznám. Naštěstí jsem si mohl občas vypomáhat angličtinou a mimo to mě, na mé přání, moje písařka Ingrid taktně upozorňovala, když jsem řekl nebo napsal něco špatně. Tím jsem si vylepšoval němčinu rychleji, než kdybych chodil do nějakých kurzů.

Jednou jsme se bavili v polední pauze u kafe s kolegyní Karin, která byla v jiném stavu a měla určité problémy a já jsem si vzpomněl, jak jsme ještě v Praze s kolegy v práci předpovídali, co se komu narodí na základě jakési pochybné teorie. Abych ji trochu přivedl na jiné myšlenky, řekl jsem jí, víceméně jako vtip, že jí mohu, má-li zájem, vědecky vypočíst, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Tenkrát to ještě nedovedli lékaři určit předem, a tak měla Karin samozřejmě eminentní zájem se to dozvědět. Podle oné teorie se krev v lidském těle obměňuje každých sedm let, což znamená, že v okamžiku početí starší krev jednoho z rodičů převládne a určí pohlaví novorozence.

 Pro každý případ jsem měl připravenou výmluvu, že v jednom případu ze sta to nemusí souhlasit.
Karin mi ochotně svěřila své stáří 27 i stáří jejího manžela 31 let a já jsem jí hladce vypočítal, že ona má 27 – 21 = 6 let starou krev, zatímco její manžel má 31 – 28 = 3 roky starou krev, čili převládá krev její a děcko bude holčička. Byla ráda, protože si to tak přála a když jsem viděl, že tomu docela věří, tak jsem ji jen tak mezi námi, to jest mezi čtyřma očima, požádal, aby nikomu neprozrazovala tento algoritmus výpočtu, co kdyby to pak nevyšlo.

Samozřejmě, že se to rozkřiklo po firmě a začaly za mnou chodit různé ženy a dívky, ale i muži, abych jim vypočítal v kolika letech by měly počít dítě, aby to bylo to, co preferují. Nakonec zcela překvapivě za mnou přišel Herr Detlef Brecker se skeptickým dotazem, že má čtyři děti a abych mu svým výpočtem dokázal, že tato teorie souhlasí. Řekne mi stáří své i manželky a já mu řeknu, co má za děti. Chtěl jsem ho nějak uchlácholit, že to nemá cenu, ale nedal si říct. Dobře, dal jsem se tedy s pomocí páně do toho.

1. dítě měli když mu bylo 29, ženě 25, t.j. stáří krve 1 : 4, čili holka. „Ja! Andrea!“, vykřikl pan Brecker zajásal.
2. dítě měli když mu bylo 31, ženě 27, t.j. stáří krve 3 : 6, čili opět holka. „Ja! Alexandra!“, pan Brecker si radostně zavýskl.
3. dítě měli když mu bylo 33, ženě 29, t.j. stáří krve 5 : 1, čili kluk. „Ja! Willi!“, pan Brecker byl radostí bez sebe.
4. dítě měli když mu bylo 35, ženě 31, t.j. stáří krve 7 : 3, čili kluk. „Nein! Nein!“, Brecker se rozzuřil hněvem spravedlivým.
„To je chyba, to je špatně!“, křičel na mne, „to čtvrté dítě je přece holka a jmenuje se Beate! Jak mi to vysvětlíte? Vaše teorie najednou neplatí, Herr Toms?“
Pokrčil jsem rameny: „Co já vím, někdy výpočet selže, někdy třeba v tom hraje určitou roli i pošťák...“ Detlef Brecker se naštval, že to je všechno horoucí pitomost a hrdě odkráčel do svých komnat.

O měsíc později přišel za mnou Brecker zkroušeně: „Musím se vám omluvit, Herr Toms. Ty vaše výpočty mi teprve otevřely oči, to čtvrté dítě není moje – rozvádíme se...“

15 ledna 2017

Píchačky a jejich smysl

Píchačky, neboli hodiny docházkové, je strašný vynález zkázy. Nutí lid námezdně pracující k dochvilnosti, ale současně v nich potlačuje jejich přirozenou pracovitost. Funkce píchaček bazíruje na sugesci našeptávání: „Hlavně si tady odpíchni čas příchodu do práce, na vše ostatní kašli!“

To byl můj problém když jsem v šedesátých letech pracoval v Tesle. Do 6:29 tiskly píchačky černě a od 6:30 červeně, takže můj šéf na první pohled viděl, kolikrát jsem v měsíci přišel pozdě. Při dvou červených příchodech jsem musel na kobereček k náměstkovi. Ten mě zpražil, že jsem lajdák a že mi zarazí prémie! Nedal jsem se: „Jezdím 30 až 45 minut po střechu nabitou tramvají z Podolí do Karlína, mám celkem nulu pozdních minut a naopak mám tři hodiny 15 minut neplacených přesčasů, tak za co jsem vlastně trestán pokutou cirka 400,- Kčs? Za tu vteřinu mezi 6:29 a 6:30?

Náměstek začal něco hulákat o tom, že to je příkaz soudruha ředitele trestat opakované pozdní příchody a 6:30 je už taky pozdní příchod, protože než dojdu na své pracoviště, tak to určitě trvá nějakou minutu. To mě zvedlo ze židle: „A když musím na záchod, tak to taky trvá nějakou minutu a když se musím vysmrkat, tak tím ztrácím aspoň deset vteřin! Ale, když budu celý den za prknem chrápat a práci jen předstírat, tak to nikomu nevadí, hlavně, že nemám červený příchod!“ Že jsem si tímto způsobem opět zhoršil svůj, již tak dost mizerný, kádrový posudek je nabíledni.

    Teprve když jsem nastoupil do práce v Německu, jsem poznal, že to jde i jinak a to, neskonale lépe. Měli jsme tam sice také jakousi moderní elektronickou píchačku, ale nikomu tam nezáleželo na tom v kolik hodin přijdu do práce, nýbrž, zdali splním daný termín úkolu. Šéf našeho teamu nám pouze řekl, abychom kvůli telefonátům zákazníků byli vždycky k dosažení v kanceláři zhruba mezi desátou a třetí hodinou. Pouze v měsíčním výkazu, musel mít každý na svém kontě celkový počet odpracovaných hodin v souladu s celkovým počtem pracovních hodin v tom kterém měsíci.
    Takový zůsob práce naopak podporuje pracovitost, protože každý ví, že čím dříve ten svůj úkol zvládne, tím na tom bude lépe a může si pak vybrat za eventuální přesčasy náhradní volno, spojené třeba s víkendem, nebo prostě tak, jak to potřebuje.
    Pouze když bylo třeba nějaký veledůležitý úkol splnit v kratším čase, byl tento projekt označen kódem „placené přesčasy“ a pak samozřejmě se za přesčasy nebralo náhradní volno, ale peníze. Komplikace byla pouze v tom, že ze zákona se nesmělo pracovat déle než 10 hodin denně a tudíž se pro delší pracovní dobu muselo žádat u odborů o výjimku, což obvykle skoro nikdy neprošlo. Rovněž pokud by si někdo přivydělával prací po večerech či nocích u jiné firmy, byl to důvod k okamžité výpovědi s odůvodněním, že nevyspalý a unavený pracovník nemůže podávat takový výkon jako řádně odpočatý.
   V Německu se mi pracovalo velice dobře, byla tam úžasně dobrá kamarádská parta, což zřejmě pramenilo z toho, že lidé byli spokojeni se svým výdělkem a neměli důvod někomu cokoliv závidět a zároveň si vážili toho, že se dostali do takové exkluzivní firmy.

Užili jsme si tam družnou zábavu na pracovišti a když nám něco vadilo, jako třeba kouření, řešili jsme to příkladně tímto způsobem (viz můj plakát na dveřích naší kanceláře):
"Všechny  návštěvy nás potěší - jedny tím když přicházejí a druhé tím když odcházejí".

Sedmadvacet let, které jsem pracoval v západním Německu mně hodně dalo a hodně mě to změnilo k lepšímu, takže jsem logicky nemohl být spokojen s tím, s čím jsem byl tady konfrontován po svém návratu do staré vlasti. Když  jsem však, kvůli své nemocné matce, chtěl zde žít, musel jsem hodně spolknout a nově si zvykat na dané české post-komunistické prostředí. Kdykoliv jsem ale něco zde kritizoval a vysvětloval, že to jde dělat lépe, byl jsem označován kdejakým Škrholou za zrádného emigranta, který kálí do vlastního hnízda. Lid český si prostě své špatné, komunisty zavedené, návyky nechce nechat vzít a v nás, navrátilcích, nutně vidí jen samé přechytralé nafoukance...

https://youtu.be/jVpJG4C2HMg

14 ledna 2017

Matematika je věda, dcero

Moje dcera Brigita, kterou jsem v Německu vychovával jen sám, prospívala ve škole naštěstí moc dobře, takže jsem po celé školní roky s jejím prospěchem neměl problémy – až na tu nešťastnou matematiku.
Zatímco se u všech ostatních předmětů střídaly jen jedničky s dvojkami, objevila se najednou na jejím pololetním vysvědčení čtyřka z matematiky!
Nemohl jsem se na svoji dceru vůbec zlobit. Do jisté míry jsem měl i trochu tajnou radost z toho, když mi ukázala vysvědčení se slovy: „Papá, já tě určitě zarmoutím. Dostala jsem čtyřku z matyky, ale mně nejvíc mrzí, že mi ji dal zrovna Herr Lederer...“
„Brigit, to mě tedy udivuje, říkala jsi, že to je Váš nejlepší a nejhodnější učitel.“
„Jo, to taky je, ale já jsem blbá! Dokud jsme počítali jenom s čísly, tak to šlo, ale teď máme algebru a tam se počítá i s písmenama, a to já vůbec nechápu!“
Její vysvětlení se mi hlavně líbilo v tom, že jiné dítě, když přinese domů špatnou známku, tak se snaží svést to na učitele, ale ona to svedla sama na sebe! Tomu já říkám formát. Řekl jsem jí: „Brigit, od pondělka, pět dní v týdnu mimo víkend, vždy po večeři, od sedmi do osmi, místo čubrnění na televizi, budeme se spolu učit matematiku, a to by v tom byl čert, abychom ji nezvládli na jedničku!“

Byly to zvláštní večery, na které velice rád vzpomínám... Musel jsem vydolovat ze své paměti slova naší kantorky-matykářky i její pedagogiku. Předně jsem nesměl dceru nijak přetěžovat a mít úžasnou trpělivost jí totéž vysvětlovat znovu a znovu. Proto jsem dbal na to, aby vždy v osm hodin vyučování skončilo, aby měla ještě před spaním čas se uvolnit a věnovat něčemu jinému. Všiml jsem si také, že se někdy snaží příklad naučit jako básničku, což je úplně špatně: „Brigit, nesnaž se matematiku učit nazpaměť, to je exaktní věda, to není dějepis, ty potřebuješ získat logické myšlení. Tu paměť, tu si nech na básničky a letopočty.“

Přesto někdy došlo k tomu, že Brigita přestala vnímat a začaly jí téct slzičky. To jsem musel učení ihned přerušit: „Brigit, neplač, to nemá cenu, tím se přestaneš soustřeďovat a příklad nepochopíš. Podívej, já mám na audiokazetě nahrávku jedné krásné české písně z Prahy a ta vysvětluje, proč nemá smyslu plakat. Já ti ji aspoň kousek zazpívám, jo?“   Vzal jsem kytaru a spustil svůj poněkud neprofesionální zpěv:

„Kdyby sis oči vyplakala
a jako moře byl tvůj žal,
nikomu tím nepomůžeš,
život půjde dál.
I pro tvé oči, moje malá,
čas dávno lék svůj uchystal,
a kdyby sis je vyplakala,
slepý bych tu stál!“

Naše domácí kondice začaly nést na jaře první plody. Učitel Lederer pochválil Brigitu, že se rapidně zlepšila. Načež koncem května ji řekl, že to s ní vypadá tak dobře, že na výročním vysvědčení jí opraví matematiku ze čtyřky na dvojku!

Ale přišel osudný pátek 3. června 1983, u nás byla právě na návštěvě moje matka z Prahy a moji známí v Curychu nás telefonicky pozvali k nim na návštěvu přes víkend. Moje matka, která vždycky ráda cestovala, se zaradovala, že se prvně v životě podívá do Švýcarska! Já, ani nevím proč jsem chtěl jet už v pátek, a ne až v sobotu. Brigita byla už vypravena do školy, když jsem jí řekl: „Brigit, dnes do školy nepůjdeš a vyrazíme hned do Švajcu! Napíšu ti pak omluvenku...“

V Curychu u známých jsme pak večer v rušné zábavě vůbec nevnímali puštěnou televizi, když najednou Brigita vykřikla: „Papá, tady jsem viděla naši školu a mojí kamarádku Alexandru, jak brečí, ale už je to pryč!“
„Brigitko, to přece není možné“, řekl jsem jí, „uvažuj, proč by asi tady, ve švýcarském Curychu ukazovali zrovna vaší školu, to ses spletla, to byla třeba jen podobná budova.“
„Ne, Papá, to byla naše škola a taky tam byla Alexandra - a brečela!“
„Tak dobrá, Brigit, za hodinu se budou ty zprávy opakovat, tak si je znovu poslechneme a uvidíme.“

Ukázalo se, že dcera měla pravdu a my jsme měli úžasné štěstí v neštěstí. Toho dne totiž vnikl do Brigitiny školy amokem stižený šílený střelec, český emigrant Karel Charva, a začal tam bezhlavě střílet ze dvou pistolí. Zabil na místě tři děti, těžce poranil dalších čtrnáct, dále zastřelil jednoho učitele, jednoho policistu a nakonec sám sebe.
Ten jeden zabitý učitel byl Herr Lederer, který už nemohl svůj slib splnit, a tak Brigitě ta čtyřka na vysvědčení přece zústala...

13 ledna 2017

Hada bosou nohou drážditi...

Stala se mi za komoušů taková malá zcela bezvýznamná epizodka, kterou bych patrně do druhého dne hravě zapomněl, která se však vyvinula až do firemního skandálu a nebýt náměstka Trajbolda, tak skončila pro mne padákem na hodinu...

Toho dne jsem právě stál v závodní jídelně v malé frontičce na kávu a moučník u pultu, kde obsluhovaly dvě ženy, rozdílné jako nebe a dudy. Paní Šromová, nepříjemná, opuchlá a protivná, jak já říkám, typický bábo-chlap s knírem pod nosem.

Naproti tomu paní Troníčková, milá a něžná, neustále usměvavá blondýnka. Asi proto, že jsem Troníčkové zalichotil, jak jí to dnes sluší, Šromovou to nějak naštvalo, a dala mi to najevo tak, že když na mě přišla řada, přehlídla mne jako vládní vojsko a začala obsluhovat kolegu, co stál za mnou. Toho si všimla Troníčková a okamžitě, dřív než jsem se ozval, přiskočila a zeptala se mě, co si přeji. Vybral jsem si kávu a makový koláček a když jsem odcházel od pultu, sykla jí Šromová vztekle do ucha:„Ty vobsluhuješ toho blbce?“ Zaslechl to i můj kolega, který mi pak potvrdil, že jsem slyšel správně, celá věta zněla: "Seš blbá, že vobsluhuješ toho blbce!"

Položil jsem plato na stolek, vrátil se k pultu a řekl jí, aby se mi za tu nadávku omluvila. Ona to odmítla s tím, že neví o čem mluvím. „V tom případě si jdu na vás stěžovat“, řekl jsem a odešel za jejím vedoucím do kanceláře. Tomu jsem pak řekl: „Pane vedoucí, paní Šromová může možná docela dobře mýt nádobí, nebo vytírat podlahu, ale nenechte ji obsluhovat v jídelně. Právě mne odmítla bez jakéhokoliv důvodu obsloužit a nazvala mne blbcem!“ 
„To nechte na mně, co má soudružka dělat, to není vaše věc!“, odbyl mě vedoucí.
„Omyl, to je moje věc! Ona není drzá jenom na mne, naší mladé kolegyni Janě Berkové, která trpí roztroušenou sklerózou, řekla doslovně: »Proboha, Jano, jak to dnes vypadáš, to jsi určitě zas prošoustala celou noc!« Pokud se tedy drzé chování vaší soudružky Šromové nezlepší, podám stížnost i na vás!“ Čekal jsem co se z toho vyvine, Šromová se ke mně chovala slušněji, jinak nic nového pod sluncem.

Asi za týden jsem byl předvolán do takzvaného „rudého koutku“ na závodní výbor. Připadal jsem si tam jak před trestním tribunálem, všichni seděli a já jediný stál. Slova se hned ujala jakási soudružka Kozová: „Soudruh Toms, vy jste měl nějaký výstup se zde sedícím soudruhem Kolčavou, vedoucím závodní jídelny a vyhrožoval mu, že si budete na něj stěžovat. Tak prosím, stěžujte si!“
„Dovolte mi, abych Vás opravil, já jsem si mu stěžoval na drzost jeho podřízené, která mě odmítla obsloužit a nazvala mě blbcem!“
„Buhví jak to bylo a co jste zase vy řekl jí, to zde nehodláme řešit, protože víme, že Vaše způsoby jednání s lidmi jsou velmi často nevybíravé až drzé, což nám také písemně dosvědčila soudružka Květa Klímková ze mzdové účtárny. Zde se ale navíc jedná o věc politickou. Náš závodní výbor jednomyslně odhlasoval, aby každý náš zaměstnanec zaplatil 25 Kčs na pomoc zátopám na Slovensku u Komárna. Pro zjednodušení výběru peněz byla každému zaměstnanci bez výjimky sražena tato stejná částka z platu.“

„A to vy shledáváte jako správný postup při výběru dobrovolných darů?“, zeptal jsem se.
„Ano, všichni s tím byli srozuměni, jenom vy jediný z 625 lidí jste, při převzetí obálky s penězi, napadl soudružku Klímkovou slovy, tady to mám písemně, prosím, cituji vás doslovně: »Já s tím nesouhlasím, aby si bez mého vědomí, někdo někde za zavřenými dveřmi odhlasoval, že se mi srazí něco z platu. Nikdo nemá právo v tomto státě, vytahovat mi peníze z kapes!« Přiznejte se, řekl jste to nebo ne?“, vyštěkla na mne vítězoslavně soudružka Kozová.
„Ano, tak nějak jsem to řekl, ale co je na tom špatně?“
„Che, on se diví? Není vám to trapné, soudruhu, odmítnout lidskou pomoc Slovensku?“

„Dovolte, abych vás znovu opravil, já neodmítám pomoc Slovensku, já jsem už dva dny před tím, krojované Slovence s kasičkou na ulici, zaplatil dobrovolně a dokonce víc! Ale já protestuji proti způsobu, jaký jste si tady zavedli. V tichosti jste si něco odhlasovali, o nás bez nás, jak v Mnichově, a teprve na papírku ve výplatě nám suše oznámili - proč, co a jak. Je tohle dobrovolnost?“
Kozová vylítla ze židle: „A proč si teda nikdo nestěžoval - akorát vy jedinej!“, ječela.
„Protože, soudružko Kozová, se vás lidi bojí, ale já nejsem zvyklý hrbit hřbet!“
„A-ách... hrbit... hřbet... co..? Co to je tohle za slova? U nás v socializmu nemusí nikdo hrbit hřbet! To je skandál! To já takhle nenechám!“ Soudružka zalapala po dechu a já myslel, že se skácí. Těžce dopadla zpět do židle a ticho v místnosti řvalo.
„Dovolte mi odejít“, řekl jsem suše, uklonil se, otočil a odešel.

Když si mě druhý den zavolal náměstek na koberec, očekával jsem zcela pochopitelně padáka.
„Soudruhu inženýre", řekl pomalu, "netušil jsem, že jste tak výbojný, s tou Kozovou jste to dost přehnal, ona je nebezpečná, ale já vás tady potřebuju! Takže – nic se neděje, já jsem to za vás vyžehlil. Teď mám ale já na vás jednu jedinou otázku: Inžinýrskej, kolik je vám let?“
„Třicet tři“, řekl jsem po pravdě.
„Nóó, tak to byste snad už mohl mít rozum...!“

A já jsem dodnes šťasten, že jsem byl vždycky nerozumný, a že se snad už nikdy nevrátí pohádka socialistického mládí...