01 října 2017

Problematika parkování

S parkováním jsou skoro vždycky spojeny samé nepříjemnosti a v naší české zemi obzvlášť. Že tomu tak bezpodmínečně býti nemusí, dokazuje moje zkušenost z Německa a ze Švýcar. Třeba v takové Ženevě se daří mít ulice vyprázdněné od aut, tak jako to bývalo kdysi. Každý přijíždějící  musí rovnou z městského okruhu skončit v podzemní garáži, jak jednoduché! Mimo to je potřeba stavět nová sídliště tak, aby ke každému bytu povinně patřila i soukromá garáž či parkoviště. Znamená to ovšem, že se nebudeme stále jenom radovat nad milióny nově vyrobených škodovek, ale budeme vědět, že je potřeba pro tato auta mít také parkoviště, aby naše přehlcená města nedostala infarkt.

Posledních šestnáct let mého pobytu v Německu jsme s dcerou bydleli v malém městě přímo u lesa, pod okny v trávě nám rostly hříbky a na balkoně švitořily sýkorky. Bylo to celkem ideální místo, jednak ticho,  příroda a klid a jen dvanáct 
kilometrů do města Wiesbadenu a třicet kilometrů do Frankfurtu.
Když jsem se tam přistěhoval, musel jsem povinně zároveň s bytem najmout buď garáž, nebo číslované venkovní parkoviště. Jako lepší možnost jsem viděl ta venkovní parkoviště, protože byla přímo před vchodem do domu, auta se tam nekradla ani nevylupovala a navíc cena byla poloviční než nájem garáže.

Jenže tak jako já uvažovali i mnozí jiní, což způsobilo, že volných garáží tam byl nadbytek, zato parkovacích míst nedostatek. Musel jsem tedy nejprve najmout garáž, ale už za měsíc jsem zjistil, že na našem parkovišti před domem je stále jedno místo volné a tak jsem začal pátrat komu patří. V kanceláři správy domů mi vyhledali jméno nájemce, byla jím jakási Ingrid Hofmann. Když jsem se asi na desátý pokus na ni dovolal, řekla mi, že to parkoviště vůbec nepoužívá, protože bydlí o blok dále a je pořád někde ve světě, nebo parkuje na ulici. Dohodli jsme se, že to její parkoviště budu používat já a ten poplatek budu měsíčně pomocí trvalého příkazu převádět na její konto, takže moji nevýhodnou garáž jsem mohl vypovědět.

Teprve za dva roky se věc zkomplikovala. Na mém parkovišti se najednou někdo usadil se svým autem a já byl nucen parkovat na ulici. Po třech dnech mě to naštvalo a postavil jsem se za něj tak těsně, aby nemohl vyjet. Za sklem v mém autě jsem nechal lísteček se jménem a číslem domu a dveří mého bytu. Ještě tentýž večer na mne zvonil rozčílený pán s dotazem jak to, že mu svým autem bráním v odjezdu, což je totiž oprávněně pokutovatelný přestupek.
Odpověděl jsem mu stejně důrazně: „Pane, vy už třetí den okupujete mé placené parkoviště, právo se rozčilovat mám tedy jednoznačně já!“

„To je omyl, pane, tohleto parkoviště je už dva měsíce volné a proto ho používám. Já jsem totiž tady zaměstnán u správy domů a z naší evidence vím, kde je co volné a kde tedy mohu parkovat, při své práci na údržbě domů a okolí." 

„Tak to vám nevěřím, pane“, protestoval jsem, „zde toto parkoviště je sice psáno na jméno Frau Ingrid Hofmann, ale já jsem jej od ní už před dvěma roky převzal a platím měsíční poplatek převodem přímo na její konto.“
„Tak to máte smůlu, slečna Hofmann se už před dvěma měsíci odtud odstěhovala.“
„No, to je sprosté, že mi nic neřekla, dáte mi spojení na tu bábu?“ řekl jsem naštvaně.
„Ano, máme její novou adresu i telefon, ovšem žádná bába to není, je to krásná stevardka.“

Takže blbec jsem byl já, ale dlužno ještě podotknouti, že když jsem ji zavolal a řekl jí co se stalo, moc se mi omlouvala, že mi to zapomněla oznámit a dokonce přijela za mnou domů a prosila, abych se nezlobil, což bych, při jejím exkluzivním vzhledu, stejně nedokázal. A protože jsem galantně nechtěl od ní vzít peníze nazpět, pozvala mne na večeři, což jsem pochopitelně neodmítl. To je důkaz, že s parkováním mohou být spojeny i příjemnosti...

A když letuška - tak hudba "Skyliner"...
http://www.youtube.com/watch?v=_z-GLJ5asbo

25 září 2017

Hannelore - Alptraum mých noci

Asi za půl roku po rozvodu, bylo to v Německu, mne přestal bavit můj nedobrovolný celibát, s čímž jsem se svěřil jednomu kolegovi v práci a ten mi ochotně dal adresu na seznamovací agenturu, kde prý za poplatek 80 DM dostanu circa dvacet adres seznámení různých i vdavekchtivých dam a budu si moci vybrat. Řekl jsem si, že ty prachy obětuji, protože inzeráty vyjdou mnohem dráže a nezaručují vůbec žádnou odezvu.
Je pravda, že jsem dostal celou řadu adres, přesně řečeno 24, ale vybrat si nebylo tak jednoduché, protože každý člověk sebe popisuje tendenčně ve svůj prospěch a tak je třeba se chytat maličkostí, aby bylo vůbec možno si vytvořil nějaký dojem. V onom formuláři bylo asi třicet svislých sloupečků se zaixováním jednotlivých kriterií. Tak třeba váha 00 mi napověděla, že ona dáma je obézní a proto se nechlubí svými kily, výška 180 mi řekla, že to je asi čára dvoumetrová, která si ještě ubírá, věk 39 znamená určitě přes 45, oblékání sportovní mi řeklo: dáma je asi dost málo ženská, záliby literatura, divadlo, koncerty mi řeklo: dáma si vymýšlí atd. Nakonec jsem si vybral jednu, které jsem zavolal a která jediná měla všechny body popisu normální, nenadnesené a docela i pravděpodobné.

Naše randez-vous se však vyvíjelo naprosto odlišně, nežli bych si mohl ve své nejbujnější fantazii kdy vymyslet. Jako místo setkání mi ona sama navrhla vinárnu „Poesie“ a měl jsem ji poznat podle stříbrných spon v blond vlasech. Spatřil jsem ji skutečně ihned jak jsem vstoupil do lokálu, i když byly skoro všechny stoly obsazené. Nápadně se třpytící spony v jejích blond vyčesaných vlasech, to se prostě nedalo přehlédnout.Tep se mi zrychlil, ta žena byla skutečně půvabná. Představili jsme se, ona se jmenovala staroněmecky Hannelore Müller. 

Načež začalo ono nezbytné oťukávání při lahvičce bílého vína. Brzy se však milá Hannelore rozjela takovou rychlostí, že jsem se nestačil divit. Líčila mi právě svůj nešťastný osud i zpackané manželství, když na mne najednou vykulila své krásné mandlové oči: „Můžu si k tomu vínu objednat mandle a malýho myslivečka?“
„Samozřejmě, dejte si všechno, co hrdlo ráčí“, řekl jsem naprosto neprozřetelně. Netušil jsem, že mysliveček je kořalka Jägermeister, a bylo mi jenom divné, že někdo může kombinovat víno s touhle břečkou. „Proti gustu žádný dišputát“, řekl jsem si, a sám jsem jen opatrně ucucával svůj vinný střik. Byl jsem tam autem a nechtěl bych přijít do maléru. Když jsem ale později postřehl jak Hannelore rychle vyprazdňuje láhev vína a dává si již třetího myslivečka mezi to, zeptal jsem se jí opatrně:
„Hannelore, vy jste sem přijela autem?“
„Néé, to bych přec nemohla tákhle nasávat, ale víš, já když něco vypravuju, tak se musim dycky napít. Vysychá mi splávek, hi-hi-hi, proto jsem přijela nóbl za poslední prachy taxíkem!“

To, že mi začala tykat mi tolik nevadilo, jako to, že jsem s hrůzou zjistil, že tato dáma je evidentní alkoholička. Začal jsem tedy směrovat hovor tak, že budu muset končit a jet domů, protože musím ještě pomoct mé dceři s domácím úkolem z matematiky.

„Ale dyk je teprve vosum hodin a já jsem dnes tak šíleně šťastná, že sme se našli, ty můj krasavče“, a políbila mě na tvář. Dyk já jsem původem Polka a ty jsi Čech voba sme Slovani!  Načež se začala odstrojovat : "Je mi děsný vedro!" Sundala si paletko, při čemž si rozpustila vyčesané vlasy do uzlu a když si i sundala ramínka od šatů, začal jsem trnout, neboť lehká textilie šatů držela jen tak tak na bujném poprsí a hrozila sesunutím.
"Hannelore, prosím vás", řekl jsem jí podstatně důrazněji, "nevyprovokujte tady nějaké pozdvižení,  lidé se už otáčí, poj
ďte, půjdeme ihned teď ven na čerstvý vzduch, to vám určitě  udělá dobře!"
"Eště si dám jednoho prcka, jó, a pak pojedem. Musíš mně ale vodvézt domů, jó?“ Slíbil jsem jí odvoz, jenom abychom co nejrychleji vypadli. Zjistil jsem, že tato dáma začíná být stále hlasitější.

„Prosím vás, ne tak nahlas, nejsme tu sami“, snažil jsem se ji umírnit.
„C-co? Mám snad kvůli nim š-šeptat?“ Začala si šlapat na jazyk.
„Dopijte tu kávu, Hannelore a jedem“, řekl jsem už otcovsky přísně.
„Tak jo, tati, ale ještě jednoho myslivce na cestu – a basta!“
„Ne, už jsem zaplatil. Když ihned nepůjdete, tak vás tu prostě nechám! To už je mi jedno jak se dostanete domů.“
„N-neser bohy, ř-řikám ti že chci prcka a pudu dobrovolně“, zařvala na celý lokál.
Přes její odpor jsem ji rychle dotáhl až k východu z restaurace, ale bylo mi trapně, když jsem zaslechl poznámku jednoho hosta: „Tomu tuhle jeho nádheru tedy vůbec nezávidím!“

Venku se už stmívalo a Hannelore se na mne pověsila jako popínavá rostlina, aby udržela balanc. Dovedl jsem ji k autu na parkovišti a řekl rezignovaně: „Asi jsem něco jako dobrák až blbec, ale domů vás odvezu. Pamatujete si vůbec kde bydlíte, abyste mě mohla navigovat?“
„Nejsem vožralá, jeď a já ti za to zazpívám“, a spustila: „S láskou je ten celý svět krásný!“ Cestu mi však ku podivu ukázala správně, takže po čtvrthodince zpěvu, kdy jsem takřka ohluchl na pravé ucho, zvolala jásavě: „Stop! Tadydle b-bydlím, můj drahý p-pilote!“ To byla její poslední věta co řekla. Načež otevřela dveře a vypadla střemhlav nosem do hromady písku na chodníku a zůstala ležet. Byla úplně štajf. Namáhavě jsem ji zvedl, byla jak pytel cementu a stylem hození přes rameno jsem ji odnesl před vchod do baráku. Tam jsem ji, coby žehlící prkno, opřel o domovní dveře a zmáčkl všechny tři zvonky najednou. Načež jsem bleskově skočil do auta a bez otálení ujel.

Alkoholička Hannelore měla bohužel moje telefonní číslo a tak se stalo to, čeho se jsem se obával, začala mi volat domů. Nejprve se snažila se omluvit a sváděla to na trému z prvního rande, na zármutek z úmrtí své babičky, též na bolavý zub a slibovala, že už se jí to nikdy nestane. Trpělivě jsem jí vysvětloval, že se na ni nezlobím, neboť ani nemám právo ji jakkoliv kritizovat, jenom se s ní už nechci setkat, protože se my dva k sobě prostě nehodíme a naše sbližování by nemělo žádnou naději na úspěch.


Asi tak po čtrnácti dnech mi zavolala v noci ve čtyři hodiny, už svítalo a já jsem měl naštěstí náš telefon v ložnici, aby se nevzbudila dcera. Podle hlasu byla opět na mol a svou řeč zahájila pro mne poměrně málo milým přátelským oslovením: „Ty nafoukaný hovado, co ty si to vlastně vo sobě myslíš, že jsi něco lepčího než já? Já se na tebe můžu...“ Okamžitě jsem položil sluchátko.  

O několik vteřin později zvonila znovu. Nadzvedl jsem jen sluchátko a ihned ho zase položil a spal dál. To se opakovalo asi třikrát a pak ji to přestalo bavit, musela totiž znovu vytáčet celé číslo a to ji nemohlo bavit dlouho. Zatímco já jsem se vůbec nerozkoukal a mohl pokračovat dál ve spánku. Přesto však byla Hannelore vytrvalá, po dobu několika dalších týdnů.  Když však zavolala přes den, bylo to o to horší, že jsem nemohl vědět není-li to někdo jiný a tak jsem si nerad vždycky musel vyslechnout aspoň to její oslovení, respektive pozdrav, dřív než jsem to položil: „Ty prase,“, „Ty dobytku“, „Ty hnusáku“...

 Už to trvalo třetí měsíc, když se náhodou povedlo, že Hannelore místo za svítání zavolala odpoledne, právě v době kdy byla u nás na kafi sousedka Doris, které jsem tento celý příběh pár dní před tím vyprávěl. „My o vlku a vlk za humny“ pomyslel jsem si, když jsem po zvednutí sluchátka uslyšel: „Ty nadutý blbý jelito,“ Zapnul jsem okamžitě reproduktor, aby to Doris slyšela přímo na živo, "... hele, nepokládej to sluchátko, ty trotle, rozumíš mi, já ti musím něco říct..." Doris vyskočila a ukazovala mi, abych jí předal telefon, že bude pokračovat za mne. Ten nápad se mi moc líbil a tak jsem řekl do telefonu: „Milá Hannelore, dovolte abych vám dnes konečně představil svoji manželku Doris...“ A Doris pokračovala: „Dobrý den, paní Hannelore, manžel si právě musel odskočit, co mu mohu od vás vyřídit?“
„É-é, vy jste jeho manželka? É-é, já myslela, že je tó- rozvedenej, aspoň to tvrdil.“
„Nojo, on to někdy rád říká, to víte umělec, ty musí člověk umět tolerovat!“
„Jaktó, umnělec, to že vobčas trochu maluje?“

"Ne, ne, to je jen jeho hobby, ale on je spisovatel a docela na úrovni."
"To sem nikdy neslyšela!"
„On píše psychologické romány, je tím známý i ve světě.“ Žasnul jsem jak pohotově si výřečná Doris dovedla vymýšlet.
„To je ale divný, ž-že sem vo něm nikdy nic nešli-neslyšela ani nečetla.“
„On píše pod pseudonymem, ale nezlobte se, to vám nesmím prozradit. Víte, on se totiž specializuje na tragické osudy různých lidí, kteří v životě nějak ztroskotali...“
„A ko-kolik je vám let, smím-li se vás z-zeptat“, řekla najednou téměř vystřízlivělá Hannelore.
„Letos v lednu mi bylo dvacet šest, proč se ptáte?“
„Óh, to jsem proti vám stará paní, je mi už čtyřicet dva let. Řekněte manželovi, že ho pozdravuju, a že se budu v nejbližších dnech vdávat - sbohem.“

Dopadlo to tedy skvěle, díky pohotové sousedce Doris se vypitá Hannelore už nikdy neozvala...

*

16 září 2017

Můj sluha k pohledání

Kdysi dávno jsme se dohodli s mým nejlepším kolegou v práci, že on mi bude dělat jako sluhu (viz Saturnin) a já budu jeho pánem. Oba jsme byli svým založením velice nadšeni takovou představou. On mě oslovoval občas "Vaše blahorodí", já mu říkal "Boltne" a protože on dojížděl do Prahy až z Jinců, udělal jsem si z něj, mimo jiné také i "velkostatkáře-kulaka". To se mu sice až tak moc nelíbilo, protože za ním chodili kolegové v domnění, že je skutečně ze statku a žebrali na něm jitrnice nebo domácí tlačenku. Moje bláboly mu vcelku ale vyhovovaly, protože právě tak jako já i on si liboval ve vymýšlení absurdních příhod a situací.  Později jsem mu začal říkat "Janýd", překroucením jeho jména. což se okamžitě ujalo, mnoho firemních kolegů mělo dokonce zato, že se tak skutečně jmenuje.

Jinak bydlel v Praze v podnájmu, ale na každý víkend jezdil domů k rodičům do Jinců. Matka mu vždycky sebou do Prahy dala něco k jídlu, takže pravidelně v pondělí si dovezl různé lahůdky, jako vepřové koleno, škvarkové sádlo, husí stehno, řízky z králíka a podobné pochoutky. Jeho opožděné pondělní příchody jsem uváděl slovy: „Tak co, Janýd, co jste tentokrát poráželi, ukaž co vezeš, mám hroznej hlad!“


Navíc jsem vytvořil a nechal kolovat kresbu jeho fiktivního statku, kde se to hemžilo slepicemi, králíky, husami a kachnami, ale nechyběla ani prasata, kozy, krávy a koně. Marně se bránil tím, že jeho rodiče mají jenom čtyři králíky a pět slepic. On se mi zase pomstil povídkou o tom, že prý už jako kojenec jsem byl divoch na ženské a dokonce jsem znásilnil svou vlastní chůvu na troskách kočárku.
Já jsem samozřejmě nelenil a domaloval do jeho statku následující výjev: Janýd v neděli ráno ještě rozespalý otevřel dveře na dvůr, kde se tísnila ta veškerá drůbež a dobytek. Na pravé noze měl Janýd speciální okovanou botu s ocelovými hroty a stoje na zápraží vykopl nazdařbůh do té havětí skrumáže a kus který padl byl ten den k obědu. Tohle mělo ovšem dohru před tamním národním výborem, protože spolek ochránců domácího zvířectva ho zažaloval pro nehumánní zabíjení zvířat. Tu jeho botu tam prý mají dodnes vystavenou v muzeu, jako odstrašující ukázku zvrhlých nápadů těžce zavilých kulaků.

V takovémto hecování jsme si absolutně rozuměli a vlastně jsme se nikdy doopravdy nepohádali, zato však v osobních vlastnostech jsem byli diametrálně odlišní. On pivař, takže deset piv za večer pro něj nebyl problém, já jsem zase byl dost vysazen na sladké, na čokoládu, na dortíky, které on nejedl. Když jsem jednou vytvořil další teorii, že Janýdovi se usadila pivní pěna na mozku, kde postupem doby zkameněla na jantar, on zase líčil kolegům, že jsem kdysi dostal smyk na motorce v ostré zatáčce a kebulí vletěl rovnou do patníku. Lebka se mi prý rozlouskla jak vlašský ořech a hádejte co z ní vypadlo? Půl kila kostkového cukru! Oba jsme se tomu srdečně zařehtali.


Když jsem potom po čtyřech letech od této firmy odešel, našel jsem si lépe placené místo jinde tak Janýd tam asi o rok později přešel taky a navíc do mého oddělení. Jednou za mnou přišel s velice vážnou tváří a mezi čtyřma očima mi svěřil, co se mu před několika málo dny stalo, když se vracel až po půlnoci z hraní (hrál v orchestru na saxofon). Najednou se mu začalo chtít děsně naléhavě močit, neboť měl v sobě dvanáct piv. Ztěží se dobelhal až k Masarykovu nádraží, kde doufal potřebu vykonat, jenže co čert nechtěl, WC bylo zamčeno! Věděl, že už to dále nevydrží a tak vyšel ven před vchod a v koutečku za novinovým kioskem začal úlevně konat.


Najednou uslyšel za sebou: „A copak to tady děláte, tatíku?“ Janýd se naštětil, nerad přerušil svoji slastnou činnost, otočil se vztekle na narušitele a zjistil, že to jsou dva uniformovaní esenbáci. „Já za to přece nemůžu, že ty idioti na nádraží mají zamčený záchody! Co jsem tedy měl dělat? Měl jsem totiž jenom dvě možnosti, buď to pustit ven nebo do kalhot! Rozhod‘ jsem se pro to první...“
„Podivejte se, soudruhu občane“, spustil ten chytřejší, „to nás nezajmá, vy ste tady znečistil veřejnou budovu a chodník, zaplatíte okamžitě pokutu deset korun, jasný?“
Janýd byl v ráži: „Dávat pokuty nevinejm lidem, na to jste umělci, ale chytat zloděje, to né!“
„Cože sme, jakýpak umělcí?“, vzrušili se oba, „tohle bude stát za urážku veřejnýho činitele ne deset, ale dvacet korun!“
„Vy jste mě urazili taky, řekli jste mi tatíku! Já nejsem u vás žádnej tatík, já jsem svobodnej a je mi šestadvacet let, já vám nic platit nebudu!“ Načež si policajti opsali údaje z jeho občanky a řekli mu, že tedy bude předvolán.
„No, a to předvolání mám na dnešek v deset hodin", svěříl se mi Janýd, coby svému vedoucímu, "ale to se tu nesmí vůbec nikdo dozvědět, jinak jsem zesměšněnej, hlavně před zdejšíma babama, nadosmrti!“, lamentoval.
Poradil jsem mu: „Heleď, tak nic neříkej a zmiz a kdyby tě někdo sháněl, tak já už si něco vymyslím kde jsi, neboj!“

Asi za dvě hodiny byl zpocený a zničený Janýd zpátky, měl rudé hektické skvrny na lících a tvářil se rozpačitě. „Tak co je Janýd, vyprávěj, tady je to OK, nikdo tě nesháněl“, řekl jsem mu, abych ho aspoň trochu uklidnil.
“Člověče, to bylo to nejhorší, co mně mohlo potkat. Byl tam soudce, kterej se mě ptal jak to bylo a babral se v tom, chtěl vědět detaily a já musel líčit své močící potíže div, že ještě nechtěl abych to tam předvedl názorně, no, připadal jsem si jak přitroublej prostatik a kolem dokola seděly samý mladý studentky z právní fakulty a všechny se mohly ztrhat smíchy! – A navíc, jsem za to musel místo deset, zaplatit padesát!"

http://www.youtube.com/watch?v=SYEkKwCNwKg

27 srpna 2017

7 oddacích listů od jedné svatby

Říká se do třetice všeho dobrého, a tak jsem se i já, čerpaje rozumu z lidové moudrosti, rozhodl ve svých zralých čtyřiapadesáti letech znovu, to znamená po třetí, oženit.
S mojí nastávající jsme se seznámili jako čeští emigranti v Německu, já jsem měl dvanáctiletou dceru a ona byla dosud svobodná, o šestnáct let mladší než já a bezdětná. Asi po roce známosti jsme se dohodli, že se vezmeme.
Bylo to začátkem října, když jsme se vydali na magistrát zjistit co je potřeba mít za doklady a co je třeba vyplnit. Suchopárný úředník nám dal seznam asi čtyřiceti dokladů a formulářů, ale uklidnil nás, že nepotřebujeme všechny, pouze ty, které nám zaixuje. Bylo jich "jenom" šestnáct.
Během pár dnů jsme dali všechno dohromady a došli znovu za panem magistrátem. Chtěli jsme mít tu svatbu co nejrychleji za sebou, nejpozději do konce roku. V Německu totiž existuje zákon podle něhož se, počínaje datem svatby, vrací novomanželům zpětně až k 1. lednu toho roku případné přeplacené daně.

Měli jsme oba, ona jako svobodná a já jako rozvedený, ty nejvyšší daňové třídy, zatímco jako manželé budeme mít naopak ty nejnižší. Spočítal jsem si, že ten vracený rozdíl bude v našem případě činit zhruba deset tisíc marek, o které bychom přišli, kdyby se svatba konala až po Novém roce. Proto tedy ten spěch, nikoliv, že by se snad jednalo o tak zvanou "svatbu z nutnosti". Do konce roku ale zbývalo ještě skoro dvanáct týdnů, tedy, dle našeho tehdy naivního odhadu, dost a dost času.

Pan byrokrat nás záhy přesvědčil o opaku, když prohlásil: „To se neví, dá-li se to stihnout. Nejprve prosím doklady snoubence, a uvidíme co všechno chybí a co je špatně vyplněno.“
Po prohlédnutí mých dokladů konstatoval, že až na německý občanský průkaz je všechno formálně špatně. Něco se musí dát znovu ověřeně přeložit, něco má příliš staré datum, něco chybí vůbec. Ku příkladu takzvaný "Stammbuch" od předešlé svatby. Moje námitka, že toto v Čechách neexistuje a navíc, že to nebylo zaixováno v seznamu, vyvolala v onom sucharovi zmatek: „Kde jste vzal ten seznam?“, otázal se mě přísně.
„Od vás“, řekl jsem suše.
„Ukažte, -é-, pak je to ovšem v pořádku, vy jste se minule neženil tady v Německu, tudíž Stammbuch nemůžete – ba dokonce ani nesmíte mít! Ten vám teprve vydám já!“

„Tak a nyní prosím doklady snoubenky“, zavelel byrokrat a já jsem neprozřetelně dodal:
„U ní to bude všechno mnohem jednodušší, neboť je svobodná a nemá děti.“
„Omyl“, pravil ouřada, „naopak, to bude daleko složitější, protože slečna nemá německé občanství, tak jako vy!“
Nejprve nastal problém s koncovkou -ová a -ové, neboť nemohl pochopit, že to není chyba v křestním listě, ale 1. a 2. pád téhož jména. Nejdramatičtější okamžik nastal, když zjistil, že matka snoubenky byla adoptivním dítětem, ale že chybí doklady o její adopci:
„Narodila se slečna před a nebo až po adopci své matky?“, zeptal se tupý úředník.
Doslova jsem vypěnil: „A co když se slečna narodila dokonce dříve než její matka?!“
Pak přišla na řadu sada zcela debilních otázek: Jste muž? Ano nebo ne? Jste plnoletý? Ano nebo ne? Jste svéprávný?...atd.

Během dalších čtyř týdnů se nám podařilo všechno sehnat, doplnit a oštemplovat, pouze uznání mého 25 let starého rozvodu prvního manželství, které se muselo nechat uznat až od úřadu zemského premiéra, stále nepřicházelo.
Na začátku prosince jsem už zcela ztratil trpělivost a začal bombardovat byrokrata, který se oháněl tím, že věc poslal v pořádku kurýrem na patřičná místa, a teď se prý musí jenom čekat až se kurýr vrátí. Zeptal jsem se ho vzteky bez sebe, je-li tím kurýrem zbrojnoš na koni, vyzbrojený pouze halapartnou a nemohl-li ho cestou sežrat medvěd? V každém případě, nebude-li se svatba konat do konce roku, budu ho žalovat o náhradu škody ve výši deset tisíc marek!

Nakonec se šťastně svatba stihla na poslední pracovní den v tom roce 27.12. a daně byly zachráněny! Kromě oddacího listu v jazyce německém jsme dostali rovněž list mezinárodní, v devíti světových jazycích a takto vyzbrojeni jsme společně vstoupili do stavu manželského.

Když přišla sametová obleva a my jsme si zažádali na našem konzuláte v Bonnu o české pasy, požadovali na nás mimo jiné též oddací list. Měli jsme na výběr hned dva: německý a mezinárodní. Řekl jsem neprozřetelně ke své ženě: „Vidíš jak je to dobré, že máme ten mezinárodní, teď z českými úřady to bude už jen brnkačka“.

K mému zděšení nám však bylo řečeno, že ani jeden není ten pravý. Mezinárodní platí sice na celém světě, nikoliv však u nás v Československu! Museli jsme si nejprve nechat udělat ověřený překlad do češtiny, čímž vznikl jakýsi třetí oddací list a tento poslat do Brna k vystavení správného to jest čtvrtého oddacího listu.
Čtvrtý oddací list z Brna ale obsahoval sedm chyb, což představuje na tak mrňavém papírku formátu A5 chybu takřka v každém slově! Byli jsme nuceni to reklamovat a po nějakém čase jsme obdrželi pátý oddací list, který byl, kamna padněte, konečně bez chyby!
Po přestěhování do republiky jsme si zažádali o občanské průkazy, k čemuž bylo třeba rovněž předložit oddací list. Měli jsme u sebe všech pět a dali jsme policajtům hrdě vybrat. Šly na nás mrákoty, když nám bylo řečeno, že ani jeden z nich není ten správný!

Začal jsem běsnit: „Co je tohle za idiotství, že vám nestačí pět oddacích listů?“
Ten poslední z Brna měl prý jednu závadu, a sice, že dole pod čarou je bleším písmem vytištěno: „Oddací list pouze pro cizinu!“
Museli jsme tedy znovu žádat Brno o šestý oddací list, který je prakticky stejný, ale nemá onu diskriminující poznámku pod čarou. Tento toužebně očekávaný list se však cestou z Brna do Prahy ztratil v poště a musel nám být vystaven, jako duplikát oddací list v pořadí sedmý!
Sedmička je číslo šťastné a právě tak i naše manželství uzavřené na sedm západů. Nevím, nevím, neměl-li bych za to být vlastně těm byrokratům vděčen?


https://youtu.be/VUiRtFc_17Q

18 srpna 2017

What a wonderful world...

Jsem takzvaný pravdoláskař, i když se tento pojem v našem "světě naruby" stal spíše nadávkou, tak já vím, že mám vždy úctu k pravdě i k lásce. A naopak rozhodně nevěřím na komunistické dezinformační lži a na třídní nenávist. Já pochopitelně, na těch pár chvilek, kdy budu ještě strašit na tomto světě, si nedám vzít svoji představu podle Louise Armstronga: What a wonderful world! 

V minulém roce mi zemřela má o sedm let mladší sestra Blanka. Na její narozeniny jsme všichni věděli, že to budou její poslední. Ležela doma a zdravotní sestra jí chodila ošetřovat a občas vyměňovala náplast s morfiem na utišení bolesti. Ošetřující lékař odmítl operaci a moje sestra také, byla silně věřící a vlastně se jakoby těšila na to vymodlené nebe. Já jsem si lámal hlavu, co jí dát k narozeninám, aby z toho mohla mít aspoň na chvilku radost.

Má žena navrhla, že jí upeče tu speciální roládu "black and white", kterou od ní měla Blanka vždycky moc ráda. Byla to, do téměř černého čokoládového těsta zarolovaná bílá náplň z tvarohu, šlehačky a ovocného jogurtu. Po nakrájení to tvořilo černobílé spirály. 
Já jsem zase vynašel v knižní reklamě takzvanou Knihu svatých, což byla bichle abnormálních rozměrů a obsahovala samé svaté obrázky s životopisy světců a mučedníků, což moji sestru vždycky ze všeho  nejvíce zajímalo.
Jenže v Praze to už nikde neměli, ale poradili mi, že takovéto těžko prodejné knihy jsou k dostání, jako zlevněné v tzv. prodejnách "Levné Knihy". Obvolal jsem tedy tyto prodejny a nikde v Praze už Knihu svatých neměli, ale poradili mi, abych to zkusil u mimopražských, a skutečně, jsem objevil prodejnu v Pardubicích, kde tuto knihu ještě měli v několika výtiscích.

Napadlo mě, že máme jednu moc dobrou kamarádku, herečku pardubického divadla, Lídu. Zavolal jsem ji ihned a ona se sama nabídla, že ten obchod je jen pár kroků od nich, že tam může dojít a tu knihu pro moji sestru okamžitě koupit. Asi za půl hodiny už mi telefonovala: "Tak tu bibli už mám! A jestli chceš, tak ti ji dovezu do Prahy ještě dnes odpoledne!"

"Ne, ne, Lído, to já od tebe nemohu chtít, my si tam k vám dojedeme třeba zítra, nebo kdy se ti to bude hodit."
"To je zbytečný, podívej já jedu se synem kvůli něčemu jinému dnes do Prahy, tak stačí, když si dáme někde sraz, třeba na Míráku v pět hodin, a já ti ji tam dovezu!" To bylo skutečně promptní jednání a ochota par excellence!
Počasí bylo sice zoufalé, lilo jako z konve a přímo pod okapem, když jsme se s Lídou a jejím synem sešli ve výklenku jedněch domovních dveří, všichni tři pěkně namoklí. Chtěl jsem je pozvat někam na večeři, ale neměli čas, a tak jsem jen zaplatil tu knihu a oni dva už zase někam spěchali a já byl šťasten jak blecha, že mám nejen skvělý dárek pro sestru, ale i skvělou kamarádku Lídu...

Nevím, jestli jsme udělali sestře Blance aspoň takovou radost, jakou jsem měl já, že mám známou na kterou je perfektní spolehnutí. Díky Tobě, Lído!

14 srpna 2017

ŽENEVA - nemá auta v ulicích

Když jsme přijeli s kamarádkou Reginou do Ženevy, je to už moc dávno, tak někdy v osmdesátých letech minulého století a bylo tam opravdu na co koukat a čemu se divit. Nejenom onomu sto metrů vysokému vodotrysku v jezeře, či vesměs krásné architektuře výstavných budov, ale hlavně tím, čím se toto město liší od všech jiných. Zde totiž nejsou jako snad všude ulice ucpané projíždějícími auty, marně hledajícími volný plácek mezi těmi šťastnějšími, zaparkovanými podél všech chodníků.

Jak to, že se jenom ti Švýcaři dokázali poprat s celosvětovým trendem moderní doby s její nadprodukcí automobilů? Rozhodně ne tak, jako u nás komunisté v socializmu, omezením výroby aut na minimum a přidělováním těchto výrobků pomocí odběrních poukazů s čekacími lhůtami několika roků. Švýcaři tento problém vyřešili po svém a elegantněji.
Rovnou už z příjezdové dálnice je každý návštěvník šipkami i svodidly směrován do centra města a tam potom, bez jakékoliv možnosti uhnutí je přinucen vjet do podzemního, směrem dolů do hloubky mnohapatrového, garážového činžáku. Tam je dostatek parkovišť a marné hledání místa na zbavení se auta nahoře v městě definitivně odpadá. Všechno se děje bez živé obsluhy, všude jsou rychlovýtahy, automaty na rozměňování peněz a na výdej parkovacích tiketů, jakož i světelné info, ve kterém patře je kolik volných míst. Podle mne je to prostě parkování non-plus-ultra...

To všechno je blbuvzdorně prokoumané, jenom člověk nesmí, ten tiket ztratit, což se přesně stalo mně. Když jsme se po celodenním courání Ženevou chtěli navečer vrátit zpět do hotelu v Nyonu, zjistil jsem k mé hrůze, že jsem někde ten tiket od parkingu ztratil. 
„To bude těžký, v celým tom podzemním labyrintu, není živé duše, koho bych se zeptal, co dělat" řekl jsem Regině a zamyslel se hlavou.
„Podívej, tady hned vedle vchodu je pumpa“, řekla mi ta bystrá žena, „čekej tady, já jdu udělat cukrblik na pumpaře a on mi třeba poradí!“

A taky jo, cukrblik zabral, pumpař ji za jeden frank vytiskl nový tiket a bylo to. Prý se to tam stává skoro každý den někomu, obzvláště pak půvabným dámám...

https://youtu.be/ZPAmDULCVrU


12 června 2017

Ve dvou se to lépe táhne...

Můj kolega v práci, notoricky známý svou šetrností, Klaus Hauner, se vrátil z dovolené ve Francii ve velmi špatné náladě: „Udělal jsem kvůli mé ženě kardinální blbost mého života! Představte si, že jsme jeli na manželčino naléhání na Riviéru, místo do našeho krásného letního bytu ve Španělsku! Máme tam u moře, s bráchou napůl, třípokojovej byt 92 m2. 
Snažil jsem se ho uklidnit: „Ale Riviéra je přece taky krásná, byl jsem tam už třikrát.“ 
„A s manželkou nebo sám?“, zeptal se zvědavě. 
„Nemám manželku, ale byl jsem tam pokaždé s jinou kamarádkou.“ 
„Nójo, to je jasný, to se nedivím!“, mávl otráveně rukou. 
„Ale proč jste to tedy manželce nerozmluvil, když máte vlastní letní byt ve Španělsku?“ 

 Hauner vyprskl: „Jóó, to se vám řekne - rozmluvit, ona začne ječet, že do Španělska jezdíme už deset let, a že chce taky poznat něco jinýho. Mimo to, že Riviéra je drahá jako prase, hotel stál za bačkoru, k jídlu furt jen sejra, všechno ostatní bylo moc drahý a navíc mi tam komolili jméno, prý, mesijé Onér!“ Musel jsem se zachechtat: „Tak to buďte rád, že jste nejeli do Ruska, tam by vás totiž překřtili na tavárišč Gauner!“ Hauner zvedl ukazovák: „Ale zato příště pojedu do Norska na ryby – a sám!"

 „To já na dovolenou radši jezdím ve dvou, jsem zastáncem názoru, že ve dvou se to lépe táhne, ale letos bohužel pojedu, ještě nevím kam a s kým. S kamarádkou jsme se rozešli, takže asi pojedu prvně taky sám...“ Hauner ožil: „Dám vám tip, pane kolego, jeďte do našeho bytu ve Španělsku, my tam už letos nepojedeme, brácha s rodinou tam byli před nedávnem, a já bych vám to pronajal za poloviční cenu oproti všem hotelům v okolí.“
„To by nebylo marné“, začal jsem o tom uvažovat, „a kde to je přesně?“ 
„La Cala del Moral, leží to deset kilometrů severo-východně od Malagy, báječné pobřeží, málo turistů, levné jídlo, prostě - pozemský ráj!“, rozohnil se Hauner a ukázal mi tuto fotku.

Slovo dalo slovo, dohodli jsme se a plácli si. Rozhodl jsem se s tím, že aspoň budu mít pokoj od ženských nápadů, budu si moct dělat co chci a bude to ona zaručená pohoda.“ Zaplatil jsem tedy Haunerovi pobyt na čtrnáct dní a dostal od něj klíče a instrukce, kde to přesně je, jak to tam vypadá a jméno správce, bydlícího v přízemí, který to tam obhospodařuje. 
První dojem byl ohromný, byt byl prostorný, hala, kuchyň s jídelnou, koupelna, obývák s balkonem a dokonce dvě ložnice. Ale pak přišly problémy. Na co jsem sáhl, to nefungovalo. Voda netekla, proud nešel a bomba s plynem v kuchyni byla prázdná. Seběhl jsem dolů ke správci a on to dal, kupodivu celkem rychle do pořádku. Jakmile začala lednice chladit, došel jsem si do nedalekého krámku pro různé potraviny, abych si mohl aspoň něco udělat sám a nemusel se někam trmácet ráno na lačný žaludek na snídani. 

 A pak se to stalo. Jen o vlásek jsem unikl zabití elektrickým proudem! V koupelně byla chromovaná skřínka se zrcadlem umístěná nad umyvadlem a jak jsem se jí dotkl, blesklo to, dostal jsem ránu proudem a protože jsem stál bos na kameninové podlaze, byla to pecka, že jsem zavrávoral. Uvědomil jsem si, jaké jsem měl úžasné štěstí, kdybych se byl té skřínky dotkl až po vysprchování, to jest celý mokrý, tak by to byla patrně moje poslední dovolená vůbec... 
Vypnul jsem ihned proud a zjistil že skřínka držela na dvou šroubech ve zdi a uprostřed otvorem v plechu zadní stěny, procházel elektrický kabel pro osvětlení. Zřejmě to celá léta fungovalo dobře, ale bylo otázkou času kdy plech, pod tíhou věcí ve skřínce, prořízne gumovou izolaci kabelu. A to právě čekalo na mne. Opravil jsem kabel pomocí izolace tak, aby se to už ani za deset let nemohlo stát a pak jsem se teprve s chutí vykoupal. 
 Večer když jsem šel spát, čekal mě nový atentát, tentokrát probíjela lampička na nočním stolku, ale v posteli to pouze brnělo, takže jsem se rozhodl spravit to až ráno.

Příštího dne, hned po mé vlastnoručně vyrobené snídani, šunka s vejcem, jsem opravil vypínač u noční lampičky, a teprve pak jsem se vydal k moři na pláž. Zjistil jsem však, že je tam všude černý písek, což vypadalo dost nevábně, jako škvára a tak jsem se od příštího dne chodil raději koupat do bazénu jakéhosi Clubu, kde se sice platil vstup, ale zato tam byl krásný žlutý píseček, čistá voda, lehátka se slunečníky a malá útulná restaurace. 
 Můj zrak tam upoutala nápadná lady v oranžovém plážovém obleku se stejně oranžovým slamákem. Rád bych jí byl oslovil, ale vědom si své španělštinové impotence, jsem si to radši nedovolil. Každopádně mi začínalo vadit, že musím stále jenom mlčet, nemaje s kým si povídat. S němčinou jsem se až dosud vždycky domluvil po celé západní Evropě a najednou jsem byl v loji. Španělé totiž trvají na svém jazyce a neznají, ani nechtějí znát, nic jiného a objednávat si k jídlu stále jenom paellu, bylo trapné. Do restaurace jsem si zásadně bral slovník a přesto se mi podařilo místo telecího na rožni obědnat jako hlavní jídlo k obědu, zelený vibrující puding.

 Dny začaly být pro mne fádní i když jsem si zajel autobusem do Malagy, či do Granady. Tím, že jsem se neměl s kým podělit o své dojmy, tak jak jsem byl vždycky zvyklý, bylo mi nějak divně. Ze zoufalství jsem začal po večerech v Haunerově bytě opravovat všechny vrzající dveře, zásuvky a skříňky v kuchyni, rovněž rádio i gramofon jsem technicky zprovoznil, při čemž jsem neustále jako magor mluvil nahlas sám se sebou. Koncem prvního týdne v neděli jsem se prošel a částečně také projel Malagou v kočáře. Jenže jsem to časově trochu přehnal, zdržel se tam na večeři a když jsem pak došel na autobusovou stanici na směr Cala del Moral, zjistil jsem, že nedělní autobus jezdí jen do devíti hodin a teď bylo čtvrt na deset.

 Vtom se ke mně rozběhla jakási dáma a oslovila mě německy: "Pane, já vím, že rozumíte německy, můžete mi říct jestli odtud jede autobus do Cala del Moral - a v kolik hodin?" 
"Madam, ten poslední mě právě ujel před 15 minutami, ale jak jste to poznala, že já rozumím německy, mám to snad napsané na čele?" zakroutil jsem hlavou. 
"To ne, ale viděla jsem vás už dvakrát na pláži u sportovního bazénu Clubu v Cala del Moral a všimla si, že čtete německé noviny. Vy jste si mne asi nevšiml..."


"Um Gottes Willen! Vy jste ta dáma v oranžovém šíráku! Samozřejmě, že jsem vás tam viděl, vy se prostě nedáte přehlédnout!" Dáma se rozesmála: "Vidíte - a já bych si byla tak ráda s vámi pohovořila, španělštinu neznám a tak už tu mlčím pět dní a teď nám, Němcům, ke všemu ujel poslední autobus před nosem!" Zakroutil jsem hlavou: "Madam, máte pravdu až nato, že já nejsem Němec, ale Čech." Dáma se usmála a řekla: "Vždyť já vlastně taky ne, já jsem Norka, ale ta němčina nám pomohla." A tak jsem ji galantně pozval na společnou cestu taxíkem do Cala. Cesta trvala bohužel jen pár minut, takže jsme se stačili pouze představit a říct si, jak dlouho tady budeme. Byla to Frau Agnes Conrad z Berlína a byla tu teprve třetí den na týdenní dovolené. Ze španělštiny znala ještě méně než já, který jsem ji mohl oslnit překladem, že osada Cala del Moral, znamená Zátoka morálky, což je název příhodně korespondující s našimi morálními kvalitami. Načež vystoupila před hotelem "Rio Grande" se slovy: "Tak na shledanou zítra na pláži v Clubu!" 

 Od příštího dne jsme se scházeli na této pláži a vedli nekonečné debaty, abychom dohnali ten deficit v mluvení za uplynulé dny. Bez ohledu na název osady "Zátoka morálky" jsme se oddávali i nočním radovánkám, takže se celkem dá říct, že se mi ta samotářská dovolená opravdu jedinečně vydařila...

 Po návratu do práce jsem tuto svoji odyseu vyprávěl svým kolegům a očekával od Klause Haunera, že mi aspoň poděkuje za tu celkovou údržbu jeho bytu a možná i něco sleví. Ostatní kolegové ho taky hecovali, že nějaká odměna by zde byla na místě. Šetrný Hauner se z toho vybabral mazaně. Řekl mi, že to doma přednese manželce a zítra mi to oznámí. Druhý den přišel s tím, že manželka uvaří pravou španělskou paellu, a že mne pozvou k nim na večeři. 
Mimochodem: Na tu večeři čekám marně do dneška...

https://youtu.be/aJ-vJI6jypM

22 března 2017

Náruživý obdivovatel nohou

Můj dávný kamarád Vojta byl náruživým až posedlým obdivovatelem ženských nohou. Vedli jsme spolu na toto téma dlouhé odborné diskuze, protože jeho a můj názor se diametrálně lišily. Já jsem posuzoval krásu ženy hlavně podle rukou, rtů a poprsí. On jen a jen podle nohou, vše ostatní bylo irelevantní, čili pro něj naprosto nic neříkající.
Říkal jsem mu: „Hele, Vojto, když už kvůli tobě záměrně pomíjím charakter a inteligenci ženy, což jsi označil za podružnost, tak přece čistě fyzicky viděno, je žena ladné stvoření a má mnoho krás. To, že já osobně zbožňuji pěstěné ruce, plné rty a středně bujné poprsí, to neznamená, že třeba křivka ramen, boků nebo lýtek mi nic neříká.“


„Podívej, Miki, ty seš moc mladej, ty tomu ale vůbec nehovíš“, odporoval mi Vojta, „já hodnotím jenom to, co dělá ženu sexy a to všecko se dá vyčíst z jejích nohou. Když začnu dole u šlapek, ty musí být krásně pěstěné bez kuřích ok, otlaků a tvrdé kůže s prstíčky a nehýtky jak ze škatulky, kotníčky musí být nádherně štíhlé a lýtka mají být tvarově ladná a stále sametově hladká. Její kolínka nesmí být ani kostnatá ani moc buclatá, nýbrž lákavě oblá a stehna pěkně pevná bez pomerančové kůry a podkožního tuku. To jsou má kriteria celkového „sex-apealu“ ženy, to ostatní vcelku nehraje roli! To je jen vějička pro spletení hlav tupých chlapů!“
„Hmm, tak já jsem tupec, ale co se stane, když bude mít žena tvých snů sice veškerá kriteria podle tvých představ, ale ty nožičky budou zavánět nelibým odérem?“
„Tak zaprvé pěstěné nohy nesmrdí, ale i kdyby, tak to beru jako sexy aroma.“


S Vojtou jsem se od jisté doby doslovně bál chodit do společnosti. On byl často ve svém nožním obdivování naprosto v transu, takže když si k našemu stolu jednou přisedl jakýsi manželský pár, nechal milý Vojta úmyslně spadnout lžíčku pod stůl, jen aby se mohl sehnout a podívat se té ženě na nohy. Protože se mu, k mé hrůze, její nohy zřejmě zalíbily, začal ji pod rouškou ubrusu hladit kolena. Z jeho sveřepě strnulého obličeje a nepřítomného výrazu v očích jsem ihned pochopil co se děje. Chtěl jsem se zvednout a někam odejít dřív než dojde ke skandálu, ale výraz oné ženy mne uklidnil. Přivřela pouze oči a zhluboka se nadechla a po chvíli řekla svému muži: „Mohl bys mi něco obstarat k pití, Kájo?“
Zvedl jsem se ze židle současně s jejím manželem a zahnul na záchod.  Za chvíli tam za mnou přiběhl Vojta a hlásil mi hrdě stav: „Miki, klaplo to, zítra s ní mám rande!“

Pak jsme se dlouhé roky neviděli, já byl v emigraci a když jsem se po návratu začal po něm shánět, řekla mi jeho manželka, že je v psychiatrické léčebně. O dva roky později jsem ji opět zavolal, protože jsem věděl, že se Vojtovi blíží jeho osmdesáté narozeniny a dozvěděl jsem se, že je už sice zpátky z Bohnic, ale leží ještě na doléčení v krčské nemocnici. Koupil jsem tedy kytičku a bonboniéru a přesně na jeho narozeniny jsem ho šel navštívit. Poznal mne ihned, byl veselý a vypadal velmi dobře. Sedli jsme si spolu na lavici na chodbě a povídali si o všem možném, co jsme prožili. Na moji otázku, kdy půjde domů, mi řekl: „No, to se eště neví přesně, ale bohužel asi už brzo...“
„Jak to bohužel?“, zeptal jsem se překvapeně, „ty se snad domů netěšíš?“
„Miki, doma to bude votrava, ale tady ty sestřičky nosej úžasně krátký pláště a když se při stlaní postelí vohnou, tak je jim vidět fungl-nágl všecko! To mě prostě fascinuje!“
***
http://www.youtube.com/watch?v=BCXSuY7ZFgM

06 února 2017

Operace GB = žlučník

„Nedá se nic dělat“, řekl jsem si jednoho dne docela vážně a rozhodl se zajít k lékaři. Už asi rok mě občas pobolíval žaludek a u doktora jsem pak musel vypít na ex asi soudek sádry, aby se to prý dalo dokonale zrentgenovat. Výsledek byl roven nule, žádný vřed nalezen nebyl a tudíž jsem vypadal v jeho očích jak simulant, v socializmu práce se štítící...
O rok později mě to znovu chytlo a já vyhledal jiného doktora, následovalo zase pití sádry s nulovým výsledkem, a potom hadička do žaludku na rozbor žaludečních šťáv, také s nulovým výsledkem. Byl jsem dle něj hypochondr a začínal jsem tomu snad už i sám věřit.

Potom přišli „Ivani“ a já emigroval do Německa. Čtyři roky byl poměrný klid v mých útrobách a pak to začalo znovu. Navštívil jsem tedy mně doporučeného internistu a rovnou jsem mu řekl: „Herr Doktor, jste třetí specialista a ti dva před vámi ve mně viděli simulanta a hypochondra, protože je prý můj žaludek absolutně nejzdravější jaký kdy ve své praxi viděli. A přece se točí - a přece mě bolí! Já vím předem, že určitě ani vy zase nic nenajdete, nemohli bychom tu odpornou sádru a hadičku do žaludku vynechat?“ Doktor se zamyslel, načež řekl pomalu: „Když je to tak, jak říkáte, zkusíme tedy zrentgenovat játra.“

„Panebože, to je blbec“, řekl jsem si, ovšem jenom v duchu, „mě bolí žaludek a on mi prohlíží játra!“ Vstříkl mi do krve jakousi kontrastní kapalinu a začal rentgenovat. Pan doktor byl skutečně kapacita a měl pravdu, našel mi kámen ve žlučníku. Brzy nato jsem dostal koliku a začal žloutnout, čímž započala Operace »GB«, to jest Gallen-Blase, tedy žlučník. Nejprve mě poslal do malé venkovské nemocnice na předoperační vyšetření, kde se pomocí diety čekalo na uklidnění mého, nevím proč rozdrážděného, žlučníku.

Tato nemocnička byla kdysi založena nějakými hornickými odbory a pacienti zde byli z 99% samí horníci. Dostal jsem se na osmilůžkový pokoj se sedmi „kumply“, jak si horníci mezi sebou říkají a já byl pro ně „štajgr“, to jest titul pro jejich šéfa v dolech, čímž mi dávali najevo, že jsem něco lepšího než oni. Měl jsem najednou moc času a nechtěl jsem se jen tak válet na posteli, a tak jsem si začal připravovat některé podklady do práce. Měl jsem sebou tzv. dumpy, t.j. hexadecimální výtisky z počítačové paměti, na základě kterých jsem korigoval jednotlivé programy. 

Jindy zase jsem toho jednoho s velkým nosem nakreslil jako karikaturu, což se mu tak líbilo, že si to přilepil nad svou postel jako obrázek. Toho si potom všiml ošetřující lékař i sestra Beate a oba si u mně ihned objednali také svoji karikaturu. Doktor se mi kreslil dobře, měl výrazné rysy, brýle a pleš, ale sestra Beate vypadala sama jako karikatura, prostě jak já říkám, Němka když se nepovede. Tudíž jsem musel zvolit obrácenou metodu: z karikatury udělat krasavici, ale tak, aby byla k poznání. Dalo mi to hodně práce, překreslování a gumování, ale nakonec to dopadlo dobře, Beate byla šťastná jak jí to sluší a nechala si to zarámovat.
To samozřejmě vzbudilo obdiv kumplů a ten jeden nejzvědavější chtěl, abych mu řekl, co já vlastně jako jsem? Jestli jsem malíř a zároveň  ten, co ovládá kompůstry, nebo tak něco. Věděl jsem, že mu to nemohu nějak lapidárně vysvětlit a tak jsem to zjednodušil, že dělám určité výpočty do práce. On se podíval na moje lejstra a pak to přetlumočil ostatním kumplům: „Chlapi, představte si, že stajgr umí počítat ne jenom s číslama, ale i s písmenama!“  Moje prestiž rapidně stoupla.

Když se pak můj žlučník uklidnil, byl jsem převezen do essenské Městské kliniky na operaci. Zde to byla jiná třída, byl jsem na dvoulůžkovém pokoji s jedním dědouškem, který neustále spal a obsluhovaly mne dvě krásné sestřičky Eva a Petra. Operace »GB« se povedla, ale zato jsem tam zažil trapas tři dny po operaci. Když mi totiž doktorka oddělala ty všechny hadičky a kapačky a já dostal jako první normální jídlo guláš, musel po něm nutně následovat průjem. Prosil jsem sestru Evu, aby mi dovolila odejít na záchod.

Jenže ona mi přinesla takový zvláštní lavor do postele, že prý se ptala paní doktorky a ta řekla, že nesmím ještě vstávat. Takže po skončení mého vyprazdňovacího aktu přišla i sestra Petra, obě byly krasavice jako Češky když se povedou a že prý mě musí obě umýt. No, já se styděl jako Karkulka u první zpovědi, ale musím se přiznat, že mi to bylo velice příjemné.
 Dodnes tedy žiji bez žlučníčku, andělíčku, můj strážníčku...

05 února 2017

Vygumované tváře anonymů

Chci mluvit o fenoménu "Vygumovaná tvář", neboli "Stydět se za své jméno, nebo za svou tvář, nebo za obojí". To je český úkaz, nemající ve světě obdoby. Podařilo se mi vydumat, proč se někteří soudní lidé chovají tak tajnůstkářsky, jakoby se permanentně báli ukázat svou tvář na světle božím. Je to pozůstatek z doby socialistické, kdy se propagovalo leninské podezírání a prověřování každého každým, jakož i třídní nenávist mezi lidmi. Výmluva, že doba internetová vyžaduje anonymitu je lichá, protože čestní lidé se nemají za co stydět a nemusí se tedy ničeho obávat, jenom křiváků. Ale od toho je tady právní stát, aby se těch slušných vždy spravedlivě zastal. To, že se tak neděje, je chybou státu, ale nikoliv jeho slušných občanů...

 Tento fenomén ustrašenosti se projevuje na všech stupních společenského života. Lidé se příkladně hlásí v telefonu, dokonce i ve služebním styku, pouhým „haló" a vůbec nevědí, že se mají ohlásit aspoň jménem firmy, a že je to stejná neslušnost, jako když se někomu neodpoví na pozdrav. Nebo, lidé volají do různých anket v rozhlase či v televizi a představují se jako „posluchač ze středních Čech", To je naprosto nulová informace, která je srovnatelná s tím, jakoby řekl: "Jsem anonym a co je vám do toho, kdo jsem, vy si všichni trhněte nohou!" A někteří volající se zcela samozřejmě nepředstavují vůbec, hned začnou na něco nebo na někoho nadávat a je dobře, když se jich moderátor zeptá: "A kdopak se to k nám dovolal?" Takový trouba se obvykle zarazí, vykoktá nějaké jméno, načež teprve pak začne mluvit tišeji a slušněji. Čili anonymita produkuje hulvátství.

U všeobecně známých osob, jako politiků, by zatajování nemělo vůbec žádný smysl, a přesto se nasazuje do hry české gumování vlastních jmen s návratem do doby c.k. Rakouska: Všichni se radši titulují rozmanitými funkcemi, jenom proboha nikoliv vlastními jmény, nýbrž titulem: "pane předsedo", nebo "pane místopředsedo", nebo "paní poslankyně", a naprostým vrcholem zhůvěřilosti je oslovení „pane stínový ministře" a možná, že jednou se vylíhne i titul "pane stínový náměstku stínového ministra". Každý si zakládá na tom, že je předsedou, nebo místopředsedou ba dokonce prvním místopředsedou něčeho - ať je to co chce! Hlavně se nikdy nesmí vyslovit jejich vlastní jméno jen tak, bez titulu. Tento zlozvyk zachvátil i moderátory, kterým se už neříká třeba „pane Moravče", ale „pane redaktore". Už jsme pomalu dospěli do stadia, kdy v naší zemi tahle chorobná absence vlastních jmen zdomácněla natolik, že oslovení pane Zemane, pane Sobotko, či paní Marksová, bude faux-pas a neodpustitelná urážka.

Přehnáno ad absurdum, bychom se my "obyčejní lidé" měli po vzoru politiků, zase oslovovat: "pane domácí", "pane podnájemníku", "paní radová", "pane disponente", "paní inženýrová", „pane továrníku" a třeba i nově: „paní lehká atletko", „paní seriálová herečko", "pane starobní důchodče", atd. V konečném stadiu by si pak mohl každý vymyslet oslovování své osoby sám a veškerá křestní jména i příjmení, určená našimi dávnými předky, by se mohla definitivně zrušit...

V Německu jsem měl přímou možnost zažít vzájemné oslovování u firemní hierarchie. Zde se nepoužívají vůbec žádné tituly, takže třeba nejvyšší hlava světové firmy není ani pan prezident, ani pan generální ředitel, ba ani pan ředitel, nýbrž Herr Hoffmann. To jen my si tady pořád hrajeme na tituly a svá vlastní jména držíme v neznalosti, opředené tajemstvím jako hrad v Karpatech...

Ve světě se rozšířil moderní názor, že anonymita už není společenským nešvarem, jako dříve, ale nutností internetového věku. Já to nedělám, považuji to za určitou zhovadilost doby, bez anonymity se obejdu, anonym je pro mne "stydlín", ale už jsem si zvykl to tolerovat třeba jako tetování a kroužky v jazyku či v nose...