Můj první krok do B.R.D.

Psal se rok 1968 a prakticky hned v lednu došlo na tom našem politickém nebi ke zcela divným událostem s nedozírnými následky! 

Zcela banální výměna Novotného za Dubčeka, byla pro naše obyčejné lidičky naprosto fádní záležitostí, leč najednou se stal div a propukla všeobecná senzace!  Začaly praskat ledy, uvolnily se řetězy a mizela 20 let stará TABU... Též v mém soukromém životě, současně s tím, došlo ke zvratu. Začalo se totiž rozkližovat naše teprve tříleté manželství a vyvstávala i možnost řešení rozvodem...

Rovněž v naší firmě Kancelářské stroje, se něco hnulo. Někdo si jednoduše vymyslel, že když se konečně otevřely hranice na západ, tak můžeme uspořádat studijní zájezd firemním autobusem na pozvání computerové firmy IBM do země až dosud zapovězené, totiž do toho západního Německa! Přihlásilo se nás tenkrát sedmnáct, podmínkou byla pouze znalost němčiny. Všichni jsme dostali během pár dní pasy s výjezdní doložkou do kapitalistických států – něco až dosud zcela nevídaného a neslýchaného! Banka nám sama přidělila na šestidenní zájezd každému 99,- DM za 990,- Kčs. (kurs 1:10). Vzhledem k tomu, že tato částka pro mne, jako "vyššího technického úředníka" a vedoucího oddělení, představovala polovinu měsíčního platu, měl jsem mylný dojem, že s těmi markami na pět dní bohatě vyjdu, což se ukázalo jako naivita polo-blbce! Byla to tak mimořádná událost, že jsem se rozhodl psát si deník a dnes jsem rád, že jsem tak učinil. Aspoň jsem tak zachytil onu absurditu tehdejšího života občanů v totalitě reálného socializmu.

Pondělí 11. března 1968.

Sraz se konal v 6:00 na Smíchově u Anděla, kde za rohem u židovské synagogy na nás měl čekat náš řidič pan Palata s podnikovým autobusem. Já jsem měl pech, tramvaj dlouho nejela, ale nakonec jsem to přece jen stihl dostavit se na určené místo v 5:55, tedy dokonce o pět  minut dříve, ale přesto pozdě! Zahlédl jsem už jenom zadní rudé stopky odjíždějícího autobusu. Vrátil jsem se naštvaně domů, kde mne moje žena přivítala slovy: „Oni ti ujeli, právě telefonoval vedoucí výpravy Ondráček, že až za Prahou zjistil, že místo sedmnácti jich je jen šestnáct. Prý se před odjezdem zeptal, jsou-li zde všichni a ozvalo se sborové "ano", a tak dal řidiči pokyn k odjezdu. Ale věc se dá zachránit tak, že máš za nimi přijet vlakem do Mainzu a tam se pak s nimi sejít zítra v deset ve vrátnici u americké firmy IBM.“

 

Druhé překvapení, mne čekalo u pokladny na Hlavním nádraží, kde jsem se dozvěděl, že mi mohou prodat jízdenku jen k hranicím republiky a na německé straně si musím koupit lístek od průvodčího ve vlaku. Kolik to bude stát nevěděli. Ve své bezmezné naivitě jsem si řekl, že když jízdenka z Prahy k hranicím stojí 65,- Kčs, což je tak zhruba polovina vzdálenosti do Mainzu, že tedy německá jízdenka v poměru 1:10 bude stát 6,50 DM. To byla ovšem hrubá chyba, ve skutečnosti jsem musel vykrvácet 27,- DM, takže současně se vstupem do  Německa mi z 99 marek zbylo jen 72 DM tvrdé měny!

Ještě štěstí, že mi dobrá sekretářka Johanka dala sebou svých 20 marek, abych jí v tom kapitálizmu něco koupil, a tak jsem si z té její dvacky udělal jakousi "železnou rezervu" pro každý případ. Do notýsku jsem se rozhodl zapisovat si každý obnos, který vydám, abych vždycky věděl, na co mám chuť a na co už ne... 

Do Mainzu jsem přijel až večer a přímo proti nádraží jsem spatřil poněkud zchátralý hotel, což jsem shledával jako nespornou výhodu. Zeptal jsem se co stojí ten nejlevnější pokoj bez snídaně a dali mi tedy ajnclík v přízemí se záchodem na chodbě a prasklým umývadlem na pokoji za 11,- DM. Zanesl jsem do notýsku nový zůstatek 72–11 = 61 DM. Venku byl mráz, slabě sněžilo a topení netopilo, a tak jsem snědl okoralý chleba s kuřecím stehýnkem, co mi dala manželka na cestu a vlezl jsem si pod peřinu, kde bylo z daných možností nejpříjemněji a pokusil se ten dnešní den-blbec co možná rychle zapomenout a zaspat.

Úterý 12. března 

Měl jsem původně zbytečnou obavu, abych se bez budíka vzbudil včas, ale to se vyřešilo samo. Přesně v 7:00, se rozpoutalo decibelové peklo. Myslel jsem, že nastalo  zemětřesení s epicentrem pod mojí postelí! Děsný lomoz a rachot, postel se chvěla a do toho třeštilo staccato kulometu. Vyletěl jsem z postele, abych zjistil co se děje. Podíval jsem se z mého přízemního okna s jednouchými skly na ulici – a pochopil.  Několik pilných děláků vrtalo metr ode mne chodník pneumatickými kladivy. Předčasně brzy jsem tedy vstal, zaplatil a odešel se luxusně nasnídat ke kiosku na nádraží. Dal jsem si to nejlevnější co tam měli, to jest sklenici mléka a tvarohový koláček, takže včetně jízdenky na tramvaj jsem musel do svého notýsku zapsat nový stav v mé peněžence: 61 – 2,80 = 58,20 DM.

Setkání s patnácti mými kolegy a jednou kolegyní paní Agátou Maxovou, bylo chladné. Jen Ondráček mne přivítal zdánlivě dobrou zprávou, že požádá všechny zůčastněné, aby mně každý půjčil dvě marky, čímž by se vyglajchoval můj deficit daný tím, že mi ujeli. To se však setkalo se stoprocentně českým odmítnutím, neboť jsem si to prý zavinil sám!  Měl jsem totiž přijít k odjezdu jako všichni ostaní, o čtvrt hodiny dříve. Ondráček, zodpovědný za zdar výpravy, se však cítil být také trochu vinen a proto mi půjčil ze svého částku 10,- DM a já mohl do notýsku připsat také poprvé a naposled jednu kladnou položku 58,20 + 10 = 68,20 DM.

 Nevýhodou bylo to, že i zde v zahraničí byl člověk stále pod dozorem minimálně jednoho stranického špicla. Ten, o kterém se to vědělo, byl soudruh Pražák, zvaný mezi námi hlídač, který měl za úkol dávat pozor, hlavně na nás nestraníky, abychom reprezentovali republiku jako správní socialističtí lidé, nestýkali se s českými emigranty a jinými "pochybnými"  osobami. 

Firma IBM měla pro nás předem připravenou exkurzi jejich výrobnou centrálních jednotek počítačů a expert, který nás provázel nám na úvod řekl hezkou větu: „Ptejte se na vše, co vás zajímá a nemějte ostych, že by třeba vaše otázka mohla vyznít směšně. Neexistují totiž hloupé otázky, pouze odpovědi mohou být někdy hloupé...“ 

V poledne jsme dostali kartičky na oběd v jejich firemní kantýně a já jsem si chtě-nechtě připadal jako chudý vyhladovělý příbuzný, který se přišel zadarmo najíst k bohatému strýci. K obědu byla polévka, tři jídla na výběr, minerálka, moučník a káva nebo čaj. Samozřejmě, že tam měli i pivo a Colu, za to se však muselo připlatit, takže jsem na to radši neměl chuť.

Ve Stuttgartu jsme chytli příšerné počasí, pršelo a současně padal mokrý sníh. Zaparkovali jsme před jakýmsi hotelem, kam se čtyři movitější účastníci odebrali na noc s tím, že ráno se tam budeme moci u nich na pokoji umýt a použít toaletu. Jak jsem později zjistil, skoro všichni měli sebou načerno propašované marky, takže nemuseli žít tak asketicky jako já. Řekl jsem si, že zůstanu spát v autobuse a tím ušetřím svoji kasu pro další dny. Ovšem jíst jsem musel, a tak jsem si v pouličním stánku dopřál jeden párek s hořčicí, chlebem a malým pivem, tedy: 68,20 – 3,80 = 64,40 DM. 

Takto kaloricky posilněn jsem si vlezl do pěkně vyhřátého autobusu, vybral si vzadu jedno zdánlivě útulné dvojsedadlo a pan šofér mi půjčil dvě deky. Vyzul jsem si mokré boty, z kufru jsem si vytáhl suché ponožky a hodlal se uložit k zaslouženému spánku, přestože bylo teprve osm hodin. Nebylo mi však souzeno usnout. Honza Ondráček a jeden kolega z jeho oddělení se odněkud vrátili do autobusu a rovnou ke mně, že prý něco objevili, kam se chtějí jít podívat, abych šel s nimi, že oni neznají tak dobře německy. Četli prý na plakátě něco jako kabaret s pestrým programem a vstup zdarma!

 Nechal jsem se přemluvit, obul si své mokré boty a vyrazil s nimi za tou podivnou zábavou. Jenže tam jsem zjistil, že se jedná o bar s dámskou obsluhou a striptýzem, takže vstup byl skutečně zdarma. Začali jsme se v šatně hamletovsky dohadovat, zda tam jít či nejít, až nás zaslechl jeden český číšník a řekl nám kamarádsky: „Chlapi, jestli chcete vidět ten striptýz, tak já vám ke stolu nepošlu žádný animírky, který by z vás tahaly prachy, dám vám na stůl jednu láhev vína za 30 marek a jinak nemusíte nic konzumovat, jasan?“

 Po delší vzrušené debatě jsme se dohodli na tom, že to je vlastně výhodné, každý vydá jen deset marek a prvně v životě uvidí originál striptýz. Nakonec jsem i já podlehl tomuto kouzlu nepoznaného, vždyť vlastně těch 10 DM jsem dostal dnes od Honzy. Program byl chudý duchem: přišla slečna na jeviště, odstrojila se a odešla. Přišla druhá a totéž, po ní třetí, jenže to byla zase ta první, ale v jiných šatech a tak se to střídalo stále dokola. Ani jsme se nedodívali na celý program a vrátili se do našeho autobusového apartmánu.

Středa 13. března

Vzbudil jsem se zkroucený a ztuhlý zimou, pan Palata pochopitelně netopil, protože by mu prý ta nafta nevyšla na celý zájezd a musel by ji dokupovat za marky. V břiše mi kručelo hlady a nemohl jsem se dočkat až se budu moci jít vyvenčit, umýt a nasnídat do hotelu k našim kolegům. Potom jsem zanesl do mé účetní knihy další vydání, t.j. večerní kultura i ranní snídaně: 64,40 – 14 = 50,40 DM. Dopoledne jsme pak absolvovali exkurzi v Sindelfingenu, v poledne jsme se opět dosyta najedli ve firemní kantýně zadarmo a odpoledne proběhla poslední exkurze v Böblingenu. Ondráček nám oznámil, že tím byla splněna naše pracovní náplň zájezdu a nyní můžeme dělat co chceme. Každý chtěl samozřejmě podniknout něco jiného, kolik hlav - tolik nápadů, ale v podstatě se osazenstvo rozdělilo do dvou tříd: boháči, co měli sebou více peněz a proletariát.  Boháči chtěli jet do Mnichova nakupovat a proletáři, včetně mne, chtěli raději vidět přírodu a tedy Alpy. 

Nakonec vznikl kompromis: zítra jedeme do Garmisch-Partenkirchenu

a odtud potom na nákupy do Mnichova. Dojeli jsme tedy jen do malebné, ladovsky krásné vesničky Villingenu a zakotvili před malým rodinným hotýlkem. Když jsem zjistil, že útulný pokojíček se snídaní stojí jen 8 marek, neodolal jsem a rozhodl se, že zas jednou přenocuji jako člověk. Jak jsem procházel lokálem, zavoněla tam nějaká pečeně a to mne zcela dorazilo. Řekl jsem si: „Dnes se rozšoupnu!“, a dal jsem si Sauerbraten s bavorskými knedlíky a pivem Dinkelacker v hříšné ceně 7,50. Před spaním jsem si pak zapsal výsledek svého marnotratného řádění: 50,40 – 15,50 = 34,90 DM.

Čtvrtek 14. března

Ráno, do růžova vyspalý, vykoupaný a dobře nasnídaný, jsem poskytl oněm mátožným hrdinům, co zase  přenocovali v autobusu, komfort koupelny mého pokojíčku. Svět se mi opět líbil a sluníčko nám svítilo na cestu, lemovanou pocukrovanými lesy s horami v překrásném pozadí.

V Garmisch-Partenkirchenu, ležícím na úpatí skoro 3000 m vysoké hory Zugspitze, jsme se procházeli kouzelnými uličkami kolem stovek krámků se všemi možnými suvenýry, leč mně bylo jasné, že si zde nic koupit nemohu, ale mohu se aspoň zadarmo koukat. Z původně malé neznámé horské vísky se staly jedny z nejvýznamnějších německých klimatických lázní  a zároveň metropole zimních sportů. 

Místo oběda jsme si skoro všichni dali pouze buřta (34,90 – 3 = 31,90), ale na  nocleh jsme se rozhodli popojet směrem k Mnichovu do jakési

bohem zapomenuté dědiny. A skutečně, v jednom rustikálním hostinci bylo možno dostat nocleh za dvě marky, ovšem bez ničeho, jen tak na dřevěné podlaze na půdě mezi různým harampádím. Vzhledem k tomu, že jsme měli deky i spacáky a na půdě bylo tepleji než v autobuse s vypnutým topením, rozhodli jsme se, vzhledem k lákavé ceně, všichni bez výjimky, že zde zakotvíme. Mimo to půda byla veliká jako ratejna, takže nebylo třeba spát v poloze skrčenců a vzduchu zde bylo také dost. Navíc jejich dobrá večeře stála stejně jako ten buřt v Garmisch...

Když jsem si při přípravě svého lůžka vyzkoušel tvrdost podlahy, usoudil jsem, že bych to asi celou noc nevydržel a začal jsem se přehrabovat v odloženém harampádí a měl jsem štěstí. Za jednou skříní jsem objevil starou dvoumetrovou matraci, a tak jsem si ji vytáhl a udělal si z ní své Záhořovo lože. Všichni se mi divili i posmívali, že se mi chce spát na takové fuj - staré zaprášené matraci. To mi ale bylo jedno, hlavně že byla měkká...

Pátek 15. března

Ráno jsem vyskočil díky matraci čilý jako rybička, zatímco všichni ostatní hekali jako parta podágristů z útulku pro přestárlé. Jediná žena mezi námi, paní Agáta Maxová, mi řekla uznale: „Měl jste pravdu s tou matrací, celou noc jsem nespala a přemýšlela,  že bych Vám ji ráda uzmula. A dokonce mě napadlo sdílet tu matraci s vámi, ale to byste si nejen vy, ale i všichni ostatní mohli něco pomyslet. Odolala jsem a teď jsem rozvrzaná jako flašinet."  Řekl jsem jen: "To je škoda, já bych si byl nic nepomyslel!"

K snídani jsem si dal krajíc chleba jako zouvák, máslo, tvaroh a půllitr teplého mléka. Pak jsem, po zaplacení večeře, noclehu a snídaně, opět provedl účetní bilanci: 31,90–7,20 = 24,70. Projížděli jsme krásnou bavorskou krajinou, takže se bylo stále na co koukat a v poledne jsem lehce poobědval u pumpy za 5,50, čímž mi zbylo bídných 24,70 – 5,50 = 19,20 DM. Vnímal jsem, že po stránce finanční mi hrozí krach, ale naštěstí návrat do Prahy byl už v dohlednu...

   Večer jsme dojeli do Mnichova, kde pro změnu mrzlo a do toho pršelo. Zaparkovali jsme u  hlavního nádraží a náš vrchní velitel Jirka Ondráček nám dal rozchod s tím, že ti, co nechtějí spát v autobusu, si mohou plavat sami kam chtějí a jak chtějí, ovšem zítra přesně ve 14:00 hodin středoevropského času se startuje domů. Ten kdo se nedostaví včas, má smůlu, na nikoho se nečeká!

Pomyslel jsem si v duchu: Teď, když konečně okovy  bolševizmu praskají, by to byla pitomost zde zůstat. Ovšem to jsem ještě netušil, že za čtyři měsíce přijedou do naší vlasti Rusáci na tancích a já se na příštích 27 let, slovy: dvacet sedm let, odsunu emigrací právě do této velice přátelské země BRD = Bundes Republik Deutschland!!!

Po rozchodu jsem se odebral k okénku na zprostředkování ubytování: "Zimmer frei Agentur". Tam jsem dostal zdarma papírek s adresou: Frau Elvira Knappmann, Schillerstraße 34. Naštěstí ta ulice začíná přímo u nádraží, takže jsem nemusel nikde dlouho bloudit a když jsem se blížil k číslu 34 spatřil jsem před vchodem do domu trochu nerozhodně stepovat kolegyni Agátu Maxovou!
„No né, vy máte také ubytování v tomto domě?“, zeptal jsem se jí překvapeně. „Ano, u jakési Frau Knappmann, právě si sumíruju, jak to mám říct..."

 „Tak to je tedy náhoda!  Já to mám též  sem k téže Frau Knappmann.“

„Jsem ráda, že tu jste, vy to s ní už vyjednáte, že ano.“
Zazvonili jsme ve druhém patře a čilá, patrně vdovička, přiběhla otevřít. Když uviděla naše lístečky, spustila hned vodopád slov o tom, že má pro nás krásně zařízenou velikou ložnici, a že nám ji hned ukáže, abychom ráčili dál. Napadlo mě, že si logicky myslí, že jsme manželé, ale nechal jsem ji při tom a Maxová, která nic nerozuměla, mlčela taky. Tím bouřlivěji se ozvala v momentě, když nám paní Elvíra otevřela dveře do ložnice: „Das geht nicht! Das geht nicht!“, křičela zděšeně Maxová a pokračovala česky, „řekněte jí, že nejsme manželé, a že spolu přece nemůžeme spát v manželské posteli, já jsem si objednala samostatný pokoj,  jenom pro sebe!“

Přišlo mi to všechno k smíchu s jakou vervou a staropanenským cudem A.Maxová bránila svoji počestnost a já musel hned rychle tuto Agátinu nelibost vysvětlit té nic nerozumící  Knappmann.

Tato se na mne chápavě podívala a mrkla očkem:

„V takovém případě tady mám ještě malý pokoj s jednou postelí, ten je levnější, jen za 9 marek a ta ložnice stojí 14, ale vzhledem k tomu, že tam bude spát jen jedna osoba, tak 11 marek. Když si budete přát odemknout topení, je zde příplatek 2 marky.“
Maxová si ihned ulehčeně vzala malý pokoj bez topení za 9 marek a já velkopansky tu ložnici s topením za 13 marek. Řekl jsem si v duchu: „Zítra jedeme domů, tak co bych ještě šetřil. Mám u sebe 19,20 – 13 = 6,20 DM a s tím už to nějak doklepu až do Prahy.“

Když jsem se pak nakvartýroval do stylové ložnice, odemkla mi paní Elvíra ústřední topení a brzy byla tato ledová komnata mnohem příjemnější.  Asi jsem jí musel být dosti sympatický, protože za mnou po chvíli přišla s nabídkou, že si mohu své flekaté boty od soli na chodnících nakrémovat a vyleštit u ní v kuchyni. Pokud chci mohu zcela zdarma použít i její sprchu, což jsem také udělal.
Protože jsem se chtěl jít večer podívat do města a nerad bych si zašpinil svoji poslední čistou košili, svlékl jsem se jen do nátělníku a kalhot, vzal své utrmácené boty a šel za ní do kuchyně. Tam seděla i její dcerka a společně cosi štrikovaly. Obě ženy se mě začaly vyptávat odkud jsem a co dělám a já jsem si s nimi, při tom pucování bot, velice srdečně popovídal. 
Do této naší selanky vstoupila taky Agáta Maxová s otázkou, může-li se vysprchovat. „Ano, ale příplatek za teplou vodu je 1 marka“, řekla paní Elvíra suše a já pochopil, že Agáta jí asi až tak moc sympatická není. Když jsem se začal strojit a vypravovat do města, zaťukal někdo na dveře. Nestačil jsem se divit: byla to krásně vyšňořená a nalíčená Agáta. Neušlo mi, že jí to opravdu slušelo v tom černém kožíšku s kapucí.

„Promiňte, pane inženýre“, začala trošku rozpačitě, „zaslechla jsem, že jdete na procházku do města a chtěla jsem se vás zeptat, jestli bych se mohla k vám připojit. Venku je tma a chápejte, že pro ženu je to dost riskantní v neznámém městě jít sama, ale nechci se vám vnucovat.“
„Už se tak stalo“, řekl jsem drze, jako vtip, ale ihned 

to zachránil tím, že jsem se rozesmál, „samozřejmě, že můžete. Bude mi dokonce ctí promenovat po Mnichově s tak atraktivní dámou, jakou jste právě Vy, madam.“
Venku se potom do mne Agáta zavěsila, protože prý má vysoké podpatky a mrznoucí déšť nebezpečně klouže. Byl jsem rád i z ryze praktických důvodů, její kožíšek mne hřál víc než můj chatrný zimník. Uvědomil jsem si, že by teď bylo na místě ji někam pozvat na kafe či sklenku vína, ale finančně bych to nezvládl: „Paní Maxová, já nejsem škot, ale mám všeho všudy už jen šest marek, takže bohužel nemohu být gentlemanem a někam vás pozvat, lituji.“

„Tak to jsme na tom oba stejně" vyprskla se smíchem Agáta a dodala, "mně zbude po zaplacení deseti marek bytné, přesně osm osmdesát a to musím ještě zítra jít nakupovat dárky!“
„No, dárky bych chtěl nakupovat taky, ale asi to spíše projím!“
„Víte, co na vás úžasně obdivuji, pane inženýre?“
„To nevím, ale zapomeňte na toho inženýra, skoro všichni mi u firmy říkají jednoduše Tome.“
„Dobře, Tome, já jsem Agáta. Moji přátelé mi říkají Agi...“
„Pokud tedy patřím mezi vaše přátelé, Agi, tak mi prozraďte, jak by se vlastně dalo na mně něco obdivovat, rád bych to taky věděl?“
„To, jak si svým mužským šarmem dovedete omotat ženskou okolo prstu“, řekla záhadně.
„To nechápu“, kroutil jsem hlavou, „jakou ženskou máte na mysli?"
„Třeba paní bytnou, Knappmann. Stačilo, že jste za ní přišel do kuchyně napůl vysvlečený a už vám nabídla pucování na boty a vůbec byla na vás roztomilá...  A její dcerka taky!“
„A to ještě nevíte, Agi“, triumfoval jsem, „že mám u nich sprchu a teplou vodu zdarma!“
„No, prosím, a já chudák abych platila snad i za to, že tady dýchám její vzduch!“ Vyhrkla hořce...

Asi tak hodinku jsme courali večerním zimním Mnichovem, padající mokrý sníh romanticky podmalovával náš rozhovor o všem možném. Dozvěděl jsem se, že Agáta je už více než šest let rozvedená, nemá žádné děti ani jiné blízké příbuzné. Její hlavní zálibou je fotografování a snaží se na snímcích zachytit náhodné nenaaranžované momenty ze života lidí kolem sebe. I mne si prý vyfotila, jak spím na té staré, matraci na podlaze a začala přemýšlet, jak by mi ji ukradla!

Když nás pak začaly zábst nohy a ohlásil se krutý hlad, vzala za své i moje veškerá  předsevzetí a já se rozhodl otevřít "železnou rezervu", čili Johančinu dvacku, a pozvat Agátu na malý imbis někam do tepla: „Je mi sice líto sekretářky Johanky, ale půjdeme se někam najíst Agi. Naše žaludky už hlasitě kručí:"Wacht am Rhein", to se nedá vydržet!“

„Ne, to nemohu přijmout, Tome, to radši umřu hlady, jak by k tomu chudinka, ta Johanka, přišla?“
„Zaplatím jí to ve švindlkurzu 1:20 tj. 400 Kčs a projevím jí velice úpřimnou lítost“, řekl jsem ironicky a zajít hlady se mi ještě nechce..."

„Tak dobře, ale to, co zaplatíte, bude námi oběma alikvótně uhrazeno napůl“, rozhodla Agáta a já jsem dodal: „Tady se nezapřete, že jste mzdová účetní...“
Aniž bychom znali jakoukoliv hospodu, zapadli jsme asi do té nejsprávnější. Už si nepamatuji, jak se jmenovala, ale bavorské bílé klobásky, rohlíky a pivo tam stálo pro dva jenom osm marek, takže jsem to mohl s klidem anglického lorda ležérně zaplatit. S plným žaludkem se pro nás venku oteplilo a tak jsme se ještě trochu prošli po Marienplatzu a pak pomalou chůzí zpět do našeho dočasného domova k Elvíře Knappmann. Protože už byla v celém bytě tma, řekli jsme si v předsíni šeptem „dobrou noc“ a každý z nás se odebral do svých komnat... 

Byl jsem příjemně překvapen svojí teple vytopenou ložnicí, ovšem radiátor byl už jen vlažný. V rychlosti jsem si ještě vyčistil zuby, převlékl se do pyžama a urychleně zahučel pod peřinu. Sotva jsem zhasl noční lampičku, začaly se mi klížit oči a v mžiku jsem nevěděl o světě. Nevím jak dlouho jsem už spal, když mne probudilo cvaknutí a strašidelné vrznutí dveří. Díky úplňku měsíce jsem spatřil u dveří jakousi "pod plachetkou osobu", která se bezhlučně pomalu vznášela směrem k mé posteli. V prvním zlomku vteřiny jsem se toho přízraku lekl, ale pak jsem rozeznal Agátu v noční košili. Rozhodl jsem se dělat, že tvrdě spím a počkat, co se bude dít. Došla až ke mně a zašeptala: „Tome, spíte?“ Cukl jsem sebou jako kdybych se právě vzbudil: „Ach, Agi, to jste vy? Co se to děje? Nejste, proboha snad náměsíčná...?“

„Promiňte, nemohu usnout v té mé morně pod tenkou dekou, nechte mne, prosím, tady chvilku ohřát, je tu tepleji. U mne je jinovatka na okně a snad tam i někudy z venku táhne!“
„Beze všeho zůstaňte, ale moje topení už asi taky moc netopí, sáhněte si.“
„Ano, je jen vlažné, přiznávám, že to byla moje kardinální chyba“, jektala zuby Agáta, „mohli jsme si vzít tento pokoj dohromady za 16 marek s topením, každého z nás by to stálo jen 8 marek. Takhle vy platíte 13, já 9, celkem 22 - a já tam mrznu.“
„Milá Agi, opět jste ve svém živlu mzdové účetní. To, že jste nechtěla se mnou spát v jedné místnosti je přece normální ženská cudnost, která nemá vůbec nic společného s kalkulačkou.“
„Jenže, Tome, já jsem strašně zmrzlá“, hlas se jí zimomřivě chvěl, „nemohla bych si vlézt do té vedlejší postele pod duchnu?“
„Proč ne, ovšem Frau Knappmann nám vyúčtuje za použití obou postelí další marky navíc, ale v jejích očích ovšem silně utrpí vaše počestnost“, neodpustil jsem si ji popíchnout.
„Ano, to máte pravdu... smějete se mi... ale já skutečně nevím co mám dělat, jsem zoufalá a jsem bezradná...“
„Ovšem vyřešit by se to dalo eventuálně tak,“ řekl jsem povzbudivě, „že byste se aspoň na chvíli ohřála v mé posteli a potom se zavčas přesunula zpátky do té vaší mrazírny.“
„Dobře, děkuji moc Tome za tuto kamarádskou nabídku, jsme přece oba dospělí a rozumní lidé, nemyslíte?“
 

Tak se stalo, že jsme se spolu ocitli pod jednou peřinou a to ve vší slušnosti si nadále vykali. Připažil jsem jako po vojensku a udělal jsem pro ni, coby gentleman, místo na krajní polovině lože, což se ovšem dlouho nedalo vydržet. 

Ta Agáta byla doopravdy zmrzlá na rampouch, hlavně nohy a začala se ke mně tulit, takže jsem se nikterak nebránil. Čili nakonec příroda zvítězila a to naše předávání živočišného tepla skončilo tak, jak skončit muselo. Ano, byli jsme oba dospělí, rozumní a zcela normální heterosexuální lidé...

Sobota 16. března
Ráno nás vzbudil pohyb v bytě a při pohledu na hodinky jsem zjistil, že už je sedm. Agáta se zděsila: „Zaspali jsme! Jak se teď dostanu do mého pokoje? „Nic se neděje“, řekl jsem abych ji uklidnil, „půjdu jako na záchod a dám ti znamení když bude vzduch čistý...“ To se povedlo a Agátina čest byla zachráněna.  Paní Elvíra nás dokonce nečekaně pozvala oba do kuchyně na snídani zadarmo: bílá káva s rohlíkem a s marmeládou. 

Pak jsme se vydali za takzvanými nákupy, které se omezily na dárky v ceně jedné až dvou marek. Nejvýhodnější byly dámské nylonové punčochy, stály 0,90 DM. Po nákupu nám zbylo dohromady 8,40 DM, za které jsme si došli na "lukulský" oběd do nádražní restaurace a pak hurá na autobus! Začali jsme si opět vykat, což bylo celkem rozumné. V autobusu jsme si záměrně nesedli vedle sebe, ale na svá původní sedadla, aby nikdo neměl zvědavé otázky.

Až za tmy jsme dorazili na německou stranu hranice. Ondráček předložil celníkovi svůj seznam sedmnácti cestujících a ten si nás přepočítal, načež namátkou vybral jednu oběť ke kontrole obsahu zavazadel: „Herr Pracak, bitte!“ V celém autobuse to zašumělo potlačovaným smíchem, protože si vybral politického dohlížeče na nás soudruha Pražáka. Všichni jsme tak mohli vidět jeho kufr doslova napěchovaný pánskými nylonovými košilemi...

Na české straně hranice se historie opakovala jenom s tím rozdílem, že tento český celník jmenovitě všem  kontroloval pasy a pak dlouho,

dlouho, pře-bedlivě studoval jmenný seznam,  nežli řekl: „Kufr otevře - soudruh Pražák!“

Vtom celým autobusem zazněla exploze smíchu a celník se nechápavě ohradil: „Co-co je tady komu k smíchu?  Konám jen svoji povinnost!“
A jelo se dál, ale nikde žádná pumpa. Už to vypadalo tak, že nakonec budeme muset autobus tlačit, až konečně v jedné vesnici před Plzní se nám v záři reflektorů zjevila jako fata morgana benzinová pumpa, bez obsluhy, ale zato omotaná řetězem a zamčená na visací zámek!
Šofér Polívka prohlásil: „Teď jsme definitivně v pr..., do Prahy bych už nedojel a tak se jdu zeptat do nějaké chalupy, kdo tady tu blbou pumpu obsluhuje v sobotu večer?“ Po půlhodině shánění se našla důchodkyně, která měla klíč a za mírný úplatek byla ochotna nám naftu načepovat. Tak jsme nakonec přece jen dojeli až do Prahy... 

Při loučení se mne Agáta nenápadně zeptala: „Uvidíme se někdy?“
„Samozřejmě“, řekl jsem, „skoro denně v práci, paní Maxová.“
„Ale já myslím jako mimo...“ řekla skrze zuby.
„Ano, v šest večer po mém rozvodu to půjdeme někam oslavit, zvu vás srdečně, Agi!“
„A kdy to bude? Máte už termín?“
„To ještě bohužel nevím, ale asi brzy.“
„Fajn, tak to si já už pohlídám!!!“

Potom se ale dějiny odvíjely jinak, než mohl kdokoliv předpokládat a v srpnu, po "bratrské návštěvě" stepních primitivů ze Sověto-svazu a  z

dalších nesvobodných satelitů: DDR,  Polska,  Maďarska i  Bulharska,

jsem ihned upláchl do západního Německa... Jako korektní bývalý zaměstnanec firmy, jsem jim z Německa poslal svoji výpověď, s tím, že jsem si našel lukrativnější zaměstnání v zemi, kde zítra neznamená včera a kde se v míru, v ulicích i na hranicích, nestřílí do absolutně nevinných civilistů!

Několik dní nato jsem dostal dopis od Agáty, ve kterém se mě mimo jiné ptala, co má dělat s mojí poslední výplatou? Odepsal jsem jí: „Právě dnes jsem poslal mým rodičům plnou moc, aby si to vyzvedli a Ty, milá Agi, kdybys měla někdy chuť i zájem navštívit opět Německo, máš tady zajištěn teplý nocleh v extra-místnosti a navíc zdarma...“ 

http://www.youtube.com/watch?v=Q4Y9f7wVcFc