Idylka se nekonala...

Když jsme v roce 1993, tedy již víc než tři roky od sametové revoluce, přijeli s manželkou na návštěvu do Prahy, chtěli jsme si po procházce městem někde v klidu sednout ke kávě s českým dortíkem a takto si idylicky zavzpomínat na naše mladá léta... Leč běda, ve Filmovém klubu měli jen jeden ovadlý štrůdl, Kavárna Myšák už neexistovala a cukrárna Berger zmizela také někde v propadlišti dějin...

Jako poslední Mohykán zůstala v centru města Kavárna Juliš, kde ovšem vládla zcela prapodivná „pa-organizace“. V přízemí měli sice velký výběr dobrých dortů, ale málo míst k sezení, zato v prvním patře byla spousta volných míst, ale mizerný výběr ze špatných dortů. Znalí hosté si tedy vypomáhali tím, že si dole zakoupené dorty nosili po schodech do prvního patra a v protisměru si zase jiní hosté nosili nahoře zakoupený koňak dolů, kde se tento nepodával. Připadali jsme si jako "U blbejch" nebo jako spadlí z Marsu.

Chtěli jsme již z tohoto cvokhausu odejít, když se dole uvolnilo půl oblého stolu, kam jsme si mohli přisednout. Nejprve se nedělo nic, nikdo si nás nevšímal a tak jsem došel dopředu k pultu, vybral, zaplatil a donesl si dorty sám. To však byl, jak se hned ukázalo, patrně trestný čin a kardinální přestupek proti zákonům Juliše, neboť v tu ránu se odněkud vyřítila dlouhá zlá servírka a začala na mne řvát, jestli jsem si nepřečetl ten nápis vpředu nahoře u stropu!
Opáčil jsem v pravdě, že nikoliv: „Nápisy u stropu zásadně nečtu už od dob, kdy tam stávalo »Na věky se Sovětským svazem!«“ Ze zvědavosti jsem ale vstal a došel si tu nehoráznost přečíst, stálo tam: »Zákaz konzumace zboží, zakoupeného v cukrárně!« Jsa poučen, jak se má chovat správný host, pravil jsem servírce, zatím ještě nerozčílen: „Vážená dámo, za prvé, kupuji-li si dort kdekoliv, je pro mne logické, že jej chci také konzumovat. Za druhé, nevidím pomyslnou demarkační čáru mezi vaší cukrárnou a kavárnou a za třetí, co když jsem cizinec a tomu nápisu nerozumím? Co s takovým narušitelem hranice uděláte potom? Bude snad pro výstrahu zastřelen?“

„To ne“, odvětila cituplně, „ale vyhodila bych ho – a vás mohu také vyhodit!“ Nic nepomohla moje chlácholivá slova, že jsem ochoten jí ty dorty zaplatit ještě jednou, aby nepřišla o obslužné, přesto trvala na svém a museli jsme dobrovolně tuto tzv. kavárnu opustit. Odnesli jsme si tedy naše slavné dortíčky do přední části lokálu, zvaného cukrárna, kde jsme je snědli už logicky bez chuti, bez kafe a ve stoje...
Pak mi to ale nedalo a zašel jsem do kanceláře za paní provozní. Ta se mi snažila vysvětlit všechny objektivní potíže růstu, jako problémy s perzonálem, matematiku různých cenových skupin a neohebnost computerových  programů.  Prostě  vesměs  věci,  které  hosta vůbec

 nezajímají, ale měl by na ně, podle Juliše brát zřetel.
Nakonec jsem napsal, prostřednictvím novin, otevřený dopis váženému panu řediteli Juliše: „Nejsem sice odborníkem v gastronomii, jako jste patrně Vy, ale přesto bych Vám dal jednu laickou radu: Místo vyhazování hostů, vyhazujte raději servírky s vystupováním bývalých kádrovaček a chcete-li vydávat roztodivné zákazy – tedy prosím – zakažte třeba kouření, ale nezakazujte, proboha, konzumaci vašich vlastních výrobků!  To je tzv. čistokrevný Kocourkov!“
***

https://youtu.be/9HtY2hRhUxs

Záhadná Indie a kouzelník

Po příletu do hlavního města Indie New Delhi v září roku 1957, jsme se s mým kolegou  Janem ubytovali  v luxusním hotelu

"Imperium", pro »lepší lidi«, což nám radil a víceméně vřele doporučil náš obchodní rada. Hotel stál sice třicet pět rupií denně, ale byl pro nás skutečně prvotřídní, hlavně proto, že tu byla na výběr normální jídla evropská a my jsme přece jen museli, dle rady soudruha Rady, reprezentovat ČSR socialistickou!

Po zkušenostech z Bombaye a Calcutty jsme uvítali, že se už nebudeme muset denně cpát tím indickým jídlem, které nám po čtyřech týdnech zde, připadalo jako stále tentýž ohnivý blaf, obsahující aspoň 80% kondenzovaného pepře.

Každý den v tříhodinové polední přestávce, přes to největší vedro, jsme slastně trávili v našem krásně klimatizovaném hotelovém pokoji, kde jsme se pěkně vysprchovali a udělali si pohodlí při popíjení vychlazeného ananasového či jiného džusu, k tomu jsme chroupali smažené ořechy kešu.
Jednou nás z této odpolední siesty nečekaně vyrušil jakýsi divoce vyhlížející fousatý stařec v exoticky pomalovaném hábitu s vysokým turbanem na hlavě, který se nám představil jako fakír, kouzelník a vševědoucí věštec...

„To je přece nějakej čaroděj Karamor, prosím tě Honzo, vyhoď ho ať neotravuje“, řekl jsem, leže na gauči a nemaje nejmenší chuť nechat se vyrušovat ve své nirváně. Honza však, k mému úděsu ho pozval dál, fakír lusknul prstama a z obou dlaní mu vyšlehly ohnivé plameny.
Sedli si proti sobě ke konferenčnímu stolku a začali se spolu docela živě bavit. Kouzelník mu samozřejmě ihned ze svých karet předpověděl nesmírné bohatství, šťastnou budoucnost, délku života sto let a zeptal se, je-li ženatý?

 

Když mu Honza řekl, že není - v tu ránu mu přečetl z ruky, že jeho manželkou se stane půvabná krasavice, jakož i bohatá žena ze šlechtického rodu!
„Honzo, ten podvodník neví, že žiješ v socializmu, má tě za Angličana a chce z tebe jenom vytáhnout prachy!“ Varoval  jsem ho, ale on byl v naprostém transu, mne asi nevnímal.

Nakonec mu kouzelník řekl, aby mu jmenoval jedno číslo mezi pěti až deseti a Honza si vybral to nejblbější co mohl, řekl: „Deset.“
„Zaplaťte mi deset rupií“, řekl stařec a nastavil dlaň. A Honza mu ihned poslušně zaplatil.
„Ty ses zbláznil, Honzo, proč mu to platíš?“, vykřikl jsem. Honza koukal nepřítomným pohledem, nevěda co se děje. Kouzelný věštec, který sice nemohl rozumět, co mu česky říkám, přesto se na mne otočil se slovy: „Pane, vy mi nevěříte, ale já vás přesvědčím, že jsem skutečný věštec, vidím do budoucna a nechci od vás vůbec žádné peníze!“
„O.K. Přesvědčte mě!“ řekl jsem stroze.
„Jste ženatý nebo svobodný?“
„Svobodný“, zalhal jsem úmyslně.
„Vezměte do vaší pravé ruky tento čistý papírek“, pronesl sugestivně kouzelník, ukázal papírek z obou stran, že je čistý, složil ho do malého čtverečku a vložil mi ho do dlaně. Načež začal čarovat. Mával divoce rukama a cosi drmolil jakousi nesrozumitelnou hatmatilkou, potom vztáhl jednu ruku vzhůru a v ní se mu najednou objevil červený kámen. Ten mi dal do levé ruky a řekl mi, abych sám vložil tento kámen mudrců do své pravé ruky s papírkem. Učinil jsem tak a po několika vteřinách kouzelník tlesknul a řekl: „Vraťte mi ten kámen a podívejte se, co stojí napsáno ve vašem papíru!“ Rozbalil jsem složený papírek a tam stálo jméno "Hannah".

„Tak se bude jmenovat vaše manželka a vy si na mne vzpomenete až se tak stane“, zvolal věštec, načež se otočil a důstojně odešel.

Vybuchl jsem: „Vidíš, Honzo, ten vševěd nevěděl ani, že jsem ženatej a manželka, že se jmenuje Milena a ty jsi mu věřil všechny jeho bláboly co ti napovídal!  Podvodník to je, za pár minut si vydělal deset rupií! Tvých deset rupií, to jest jedna třetina z tvé luxusní diety na den!“
„Člověče, já nevím, já jsem mu nějak věřil. Sám nechápu proč“, kroutil Honza hlavou, „ale stejně nevím, kde se vzalo jméno  Hannah na tom papírku, co jsi držel v pěsti?“
„No a co, byl to nějaký kouzelnický trik!“, řekl jsem suše.

O sedm let později, když jsem byl již pět let rozvedený a ženil se podruhé, vyprávěl jsem jako vzpomínku na Indii tento příběh své druhé manželce. Ta mě náhle přerušila: "Ale ten fakir nebyl podvodník, on měl přece jen pravdu!"

„Jak to? Moje první žena se jmenovala Milena a ty jsi přece Jiřina, tak jakápak Hannah?“
„Podívej se do mého křestního listu! Já se totiž jmenuju od křtu druhým jménem po kmotře Hana!“
"Hana, to je divný", řekl jsem, ale to jsem ještě netušil,  že o pár roků později budeme emigrovat do Německa, kde začne moje žena nadosmrti používat jméno Hanna. Jméno Jiřina totiž, nebylo pro Němce vyslovitelné, ale Hanna  bylo v BRD běžné, takže při něm radši zůstala a sice navždy....

Ovšem, teď nevím sám, divné mi to ale je. Já si myslím, že to byla každopádně zvláštnost, no prostě, že je to tak, jak to říkají V+W v písni: "Život je jen náhoda..."

Smile - Charlie Chaplin

No a pak, když už jsme si mysleli, že pojedeme brzy domů, přišla depeše, že máme ještě nové zájemce v Calcuttě, kam jsme tedy chtě-nechtě, museli odletět...

Zpět do CALCUTTY