Vzpomínka na Karla Velebného...

Závidět se nemá, já se však přiznávám dobrovolně, že jsem coby desetiletý žáček na obecné škole v Praze-Podolí, záviděl vedle mne sedícímu Karlu Velebnému, jeho plnící pero. Vědět, že za pár let z něj bude slavný jazzman, vibrafonista, saxofonista, pianista, zpěvák, herec a spisovatel, tak bych mu asi raději záviděl jeho talent. Já jsem se ovšem tehdy, více než o hudbu, zajímal o plnící pero a o Evičku...

Zde je výseč z fotky naší třídy (r.1941) kde jsme oba dva vidět, (K.V. a M.T.), jakož i má první láska Evička Řezníčková, (uprostřed tří dívek dole).
To pero bylo ovšem v mých očích tak krásné, že jsem ho vždycky uprosil, aby mi ho aspoň na pět minut půjčil. Při krasopise se s ním psát nesmělo, ale jinak se to už jakž-takž tolerovalo. A hodný, dobromyslný Karel mi ho několikrát půjčil. Bylo celé černé a uprostřed mělo průhledné okénko, kde bylo vidět jak se tam přelévá inkoust a kolik ho tam ještě je. Ten se nasával pístem na šroub na horním konci pera. Dole bylo zlaté perko s tlustým přívodním jazýčkem. 

Byla válka a takové pero nebylo jen tak k sehnání a navíc, moji rodičové neměli peníze nazbyt a tak jsem věděl, že takové pero nemohu já nikdy dostat. Teprve v prosinci mi svitla naděje. Maminka se mě jednou zeptala, co bych si přál k Vánocům. Samozřejmě, že jsem řekl: „Přál bych si plnící pero, jako má jeden můj spolužák, Karel Velebný.“

„A copak vy smíte ve škole psát plnícím perem? Tím se kazí ruka“, divila se máti.

„Ano, smíme! Jen při krasopisu ne, ale to by mi nevadilo, já bych třeba s ním ve škole vůbec nepsal, abych si nezkazil ruku“, sliboval jsem hory-doly.

„No, to tedy nevím, bude to asi moc drahé...“, řekla matka pochybovačně...

Na Štědrý den jsem byl napnut jak struna: bude pero nebo nebude? Konečně jsem dostal malý podlouhlý balíček a jal se ho nervózně rozbalovat. Jenže běda, celý svět okolo se mi najednou zhroutil pod rukama. V krabičce bylo sice plnící pero, ale úplně jiné, jaké jsem nechtěl. To pero bylo šedobíle mramorované, nemělo průhledné okénko, uvnitř byl jen gumový pytlíček na inkoust a namísto zlatého perka byl jakýsi skleněný do spirály rýhovaný hrot! To bylo zklamání nejen pro mne, ale i pro moji matku, která mi chtěla udělat radost a takhle to dopadlo!

Když jsem jí pak vysvětlil se slzami v očích, co se mi na tom peru vlastně nelíbí, slíbila mi, že si toto pero nechá pro sebe a o příštích Vánocích dostanu to správné. Tak jsem se aspoň mohl těšit ještě rok, ale to se mi vyplatilo. Moje druhé plnící pero bylo snad ještě hezčí než to, co měl Karel Velebný!

https://youtu.be/Cz8uk1umkT8

Pro dívčí úsměv

Ve druhé třídě obecné, dnes tedy základní školy, čili ve věku osmi let, jsem prožil svoji první velkou lásku. Dívka mých snů se jmenovala Evička. Popsal jsem to již v mém článku „Evománie“ (říjen 2007) a teď bych se chtěl zmínit o mém spolužáku Vláďovi, se kterým jsme byli jednu dobu velcí rivalové.

Vladimír Schlitter seděl se mnou v lavici a trpěl komplexem ze své vady řeči. Místo hlásek „r“ a „l“ vyslovoval „v“ a shodou okolností právě tyto nešťastné dvě hlásky měl ve svém jméně čtyřikrát. Takže, když se ho někdo, kdo ho ještě neznal zeptal, jak se jmenuje, řekl: „Vvadimív Švitv“, což mu zcela pochopitelně nikdo nerozuměl. Ještě to křestní jméno si eventuálně mohl domyslet, ale to příjmení bylo pro každého zcela nesrozumitelné. V tom byla jeho smůla, protože kdyby se jmenoval třeba Jan Kosík, nanastal by mu vůbec žádný problém s představováním a možná, že by ani žádný komplex neměl.

Když Vláďa někdy něco nesrozumitelného zašišlal při vyučování, třeba místo orel řekl ovev, a celá třída se mu začala chechtat, bylo mi ho trochu líto a vyslovil jsem to se za něj správně. Naše zlatá paní učitelka mě měla ráda, často mne chválila, byl jsem jedničkář a přitom jsem nebyl šprt. Dával jsem jenom pozor při vyučování, protože mně to bavilo a doma jsem se pak nemusel nikdy nic učit.
Pochválila mne i za to, že jsem se snažil pomoct Schlitterovi s jeho výslovností, jenže on se patrně cítil ještě více zahanben a dostal na mne zlost, kterou si vyléval různými zlomyslnostmi proti mně. Udělal mi třeba úmyslně kaňku do sešitu, nebo vysypal mojí aktovku na zem či potrhal a zohýbal listy v mé čítance, udělal mi tak zvané „oslí uši“ a jiné podobné naschvály.
Když potom postřehl, že se mi líbí Evička, začal pro ni vyrábět z papíru různé harmoniky, vlaštovky a čertíky, aby mi ji přebral. Jenže Evička, přestože se líbila ještě dalším klukům, trpěla naštěstí nejvíce na mne, protože jsem dovedl dobře malovat. Občas přišla za mnou do lavice s prosbou, abych jí něco namaloval. Nejčastěji chtěla různé kočičky, pejsky a papoušky, v čemž mi Schlitter absolutně nemohl konkurovat, protože maloval jako levou zadní.

Jednou o přestávce se spor mezi námi natolik vyostřil, že mně napadl pěstí do nosu a přihlížející Evička, když spatřila, že mi teče krev z nosu, na mne křikla: „Nenech si to líbit, Tomsíčku, a dej mu do huby!“
To mně dalo onu potřebnou vzpruhu, utřel jsem si kapičku krve pod nosem do kapesníku a vrhl se na Vláďu oběma pěstmi jako boxer. On začal také boxovat, ale já měl větší kuráž i vztek a začal jsem do něj bušit s takovou kadencí, že on překvapeně couval a už jenom mával na obranu rukama. Celá třída udělala kolem nás kruh a začala mi hlasitě fandit, asi protože jsem byl menší. Když jsem mu dal poslední pecku do brady, všiml jsem si, že se na mne Evička podívala s obdivem v očích a s milým úsměvem.

Do toho tam vletěla naše paní učitelka, která slyšela už na chodbě hurónský řev v naší třídě. Okamžitě jsme se rozprchli do svých lavic, paní učitelka si stoupla na stupínek a zeptala se přísně prvního kluka na kraji: „Co to tady bylo, Votrubo, za kravál?“
„Prosím, Toms se pral“, žaloval tento žáček de facto podle pravdy.
„Jo, Toms, že se pral? Tak to ti akorát tak věřím!“ Podívala se na mne a asi z mého provinilého obličeje musela poznat, že to tak skutečně bylo, ale neřekla nic než: „Sedněte si a příště tady bude o přestávce klid, nebo uvidíte!“
A já byl v sedmém nebi, poznal jsem prvně jaká je to krása takový obdivný úsměv milované dívky...
***
http://www.youtube.com/watch?v=zLkCWT2neuI