Hodnocení krásy ženy

S mým kolegou v práci Janýdem jsme si svého času, někdy před 50 léty, stále něco vymýšleli, on se třeba děsně proslavil svým vynálezem tzv. „solo-pepře“, tím, že smíchal sůl s pepřem do jedné slánky, druhé nemaje, a sypal si to na rajčata. Všichni jsme si pak chodili k němu na ochutnávku chleba s máslem a rajčetem, posypaným solo-pepřem. Já jsem raději vymýšlel přezdívky na všechny soudruhy. Zajímavé na tom bylo to, že se moje přezdívky vždycky rychle ujaly. Společně jsme pak vymysleli, jako recesi, takzvaný vědecký bodovací systém na objektivní hodnocení ženské krásy.

Žena, která se jednomu šíleně líbí a nazývá ji dokonce sexbombou, je třeba pro druhého pouhou zmalovanou pikslou. Věděli jsme, že je to způsobeno různým vkusem či nevkusem posuzujícího muže a proto jsme začali hledat objektivní pravdu o ženské kráse. Vycházeli jsme z toho, že vlastně každá žena je svým způsobem krásná, některá víc a druhá míň. Jednalo se pochopitelně jen o krásu fyzickou, protože krásu duchovní nelze vnímat na první pohled a už vůbec ne jenom očima. V době kdy nebylo u nás v práci do čeho píchnout, jsme začali zaníceně pracovat na sestavení naší „Bodovací tabulky pro hodnocení krás ženy“.

Nejprve jsme ženu jako takovou rozdělili do pěti takzvaných bodovacích oblastí, které jsme z hlediska utajení zakódovali takto: H, Th, Td, R, N.

H - je hlava a zahrnuje obličej, obzvláště pak oči, nos rty, jakož i krk a vlasy,

Th - znamená trup horní, to jest: ramena, poprsí, šíje a záda,

Td - je trup dolní, čili pas, břicho, boky a pozadí, námi lépe nazývané „srdcovka“,

R - paže a ruce, štíhlost prstů, tvar a pěstěnost nehtů a ladnost i hebkost paží,

N - nohy jako takové, jejich délka a tvar (do O, do X či ideální) a velikost šlapky tj. číslo bot.

Za každou oblast jsme mohli přidělit 0 až 9,9 bodů, protože 10 by byl neexistující ideál (krásná Galathea)...

Čili teoreticky by byl součet ideální neexistující ženy, dle Pygmaliona, 50 bodů. Druhých 50 bodů do 100 jsme si rezervovali na hodnoty duševní, což jsme prozatím odložili vyřešit až do budoucna. Tímto zakódováním jsme dosáhli dvou efektů, jednak jsme se mohli docela klidně bavit bodováním kresliček neb příchozích žen do kanceláře, aniž by ostatní chápali o co jde a jednak jsme vzbudili zvědavost hlavně žen v okolí, každá chtěla vědět jaké číslo jsme jí vypočítali.

Janýd mi třeba řekl: „Vidím háčko za pět, ovšem té-há za osm!“ Já jsem oponoval: „Tos přehnal, háčko je čtyřka, té-há souhlasí, ale pozor té-dé je dokonce devět, er je maximálně tři a en asi tak sedum a půl!“ Janýd se podivil: „Tohle, že by byla podle tebe třicítka?“ A kolega od vedlejšího prkna se ozval: „Pánové, to jste teda vedle, tu znám, tý je pětadvacet!“

Pochopili jsme, že zakódování našeho bodování nesmíme nikdy prozradit, nebo nás dotyčné ženy ukamenují. Ženy jsou od přírody zvědavé a tak se nás často ptaly jakou známku mají? Kreslička Dáša dostala od nás 35, ale nevěděla jestli je to moc nebo málo. Když dále vyzvídala jakou známku jsme vypočítali její kamarádce Mileně, řekli jsme jí radši vyhýbavě: „Ta je zatím nevypočítatelná!“

Brzy se ukázalo, na základě našich slovních potyček, že se naše bodování musí zpřesnit v tom smyslu, že konečný výsledek bude aritmetickým průměrem z našich dvou tipů. Navíc jsme nově zavedli dvě bonifikace Pi a Pv (předpokládaná inteligence a předpokládaná vášnivost). Každý předpoklad může být hodnocen pouze maximálně 1 bodem, aby se tak nemohl zásadně zkreslit celkový exaktní výsledek bodování.

Dle výsledného součtu bodů jsme pak rozdělili ženy sestupně do pěti skupin:

SX (sexbomby, přes 40 bodů), OK (óbr-kusy, přes 30 bodů), KS (kusy, přes 20 bodů), NR (normálky, přes 10 bodů), MK (méně krásné, pod 10 bodů).

Nakonec jsme zjistili, že tahle přitroublá recese přinesla i pro nás docela překvapující výsledky. Plno běžných žen dostalo při našem systému více bodů než některé slavné filmové krasavice, protože filmová diva oslňuje vysokými hodnotami bodování třeba jen v jednom či ve dvou z posuzovaných oblastí těla, ale pak v celkovém součtu jí nízké body za ostatní tři bodované oblasti výsledek pokazí. Zatímco taková nenápadná dívka mající ale ve všech pěti bodovacích oblastech dobré známky, i když ne tak vysoké jako ta hvězda, má pak v součtu za celé tělo eventuálně vyšší výsledek. Její krása není sice do očí bijící, ale je rovnoměrněji rozprostřena po celé její postavě. A to byl potěšitelný poznatek, člověk přestal snít o různých Bardotkách, Lollobrigidách a Lorénkách a více obdivoval česká děvčata...

http://www.youtube.com/watch?v=8c0wQZfIUYc&feature=related

Já, coby prodávaný nevěst...

S českou rodinou Kosových z Mnichova jsme se kdysi seznámili docela náhodně v Amsterodamu při návštěvě voskového panoptika. Oni byli manželé Jana a Jan s dcerkou Emou a my dva jako necelá rodina, otec s dcerou Brigitou. Vypadalo to docela na dobré kamarádství mezi českými emigranty, dcerušky byly stejně staré, ale ta vzdálenost 400 km Mnichov-Frankfurt neumožňila častější styk. Pak mi ale oni sami v roce 1980 telefonicky navrhli společnou dovolenou na horách v únoru a zamluvili na 14 dní penzion v Böhmerwaldu, což je německá strana Šumavy. Podcenil jsem skutečnost, že se s spolu známe jen povrchně a že 14 dní může pak trvat zatraceně dlouho...

 Jana byla typem ženy zvláštní, sice bez oslňující inteligence, ale zato se značně vyvinutým poprsím č.5. Jinak to byla celkem pohledná zrzečka, která si neustále vymýšlela různá poťouchlá popichování, terčem jsem byl většinou já. Řekla mi, že mám nejvyšší čas se znovu oženit, dokud mám ještě zbytky vlasů, pak už mě prý žádná nebude chtít! Každá žena prý touží hrabat se muži ve vlasech..!
"To klidně risknu", řekl jsem, "neměj starost!"
O Janovi mi řekla, že vypadá naprosto nemožně, v těch svých šponovkách, má moc hubené nohy jako čáp. Janovi pak ale řekla, že se mu já posmívám, kvůli jeho hubeným nohám, což ho ovšem urazilo. Jinak se velice rychle skamarádila se všemi babami v penzionu. Ona totiž nelyžovala a tak, zatímco my s dětmi se celý den hemžili na sněhu, ona seděla v hospodě, popíjela čaj anebo kafe s rumem, pálila cigarety a kvákala s obdobnými anti-lyžařkami, jako byla sama. 

Večer pak, když jsem vešel do společenské místnosti, mi jedna z těch zvědavých dam pokynula abych, než přijde moje rodinka, přisedl mezi ně a zeptala se přímo: „Víte, pane, my jsme se tady s kamarádkami dohadovaly o Vaší pětičlenné rodince, která je poněkud nezvyklá. Jedna žena, dva muži a dvě dcery. Až teprve paní Jana nám vysvětlila, že to je jednoduché, mají s manželem dvě dcery, vy jste prý takový osamělý strýček a tak vás vzali sebou, abyste se třeba tady s někým seznámil."
Nepostačil jsem se divit a dáma pokračovala: „Jenže ale já jsem zaslechla, že ta Brigitka na vás volá „papá“, z čehož logicky plyne, že asi ta paní Jana má jen tu Emu s manželem a tu Brigitu s vámi."
Vzal jsem to s humorem a řekl: „To je na mne moc složité, víte co, dámy, zeptejte se na to Jany, ta vám to jistě ráda vysvětlí, teď mě ale omluvte, musím jít nahoru za tou mou  Brigitou...“ 

Později u večeře jsem se zeptal Jany: „Proč jsi ze mne udělala strýčka nekňubu a z Brigity svoji dceru? Můžeš to, prosím, nějak přiblížit mému chápání, Jano?“ 

„No, to je jen tak, aby byla sranda“, chechtala se Jana. 

„Jenže ty kokodačky slyšely, že mi Brigita říká „papá“, takže ty jsi teď v jejich očích buď bigamistka se dvěma manžely a nebo Honza je paroháč a neví o tom!“ 

„To je teda opravdu blbá sranda, Jano!“, ozval se Jan, "vysvětli jim to po pravdě, že máš na to dokonce  papíry od doktora, že jsi cvok!" A Jana stručně: "No a co? Tak jsem cvok!"

Příště zase si Janě postěžovala jakási utrápená Frau Lange, že její desetiletá dcerka Silva chce stále hrát svoji oblíbenou hru Super-Hirn, což je něco jako „geniální mozek“ a oni s manželem dceři nestačí, a proto prý hledá nějakého geniálního soupeře. To bylo ovšem sousto pro Janu! Ihned ji suverenně doporučila mne jako kybernetického inženýra a experta na takové hry. 

Ještě tentýž večer napochodovala dívenka Silva s onou hrou v krabici pod paží a přímo k našemu stolu a moc slušně mi děkovala, že jsem tak hodný a hodlám si s ní zahrát. Nejprve jsem musel dívku ujistit, že tuto hru vidím prvně v životě, a že mi musí vysvětlit pravidla. Pak jsem byl nucen, v roli favorita, se pekelně soustředit, abych se nezesměšnil. Netušil jsem ovšem, že jsem si tím upletl bič sám na sebe, protože pak Silvinka chtěla se mnou hrát každý večer. Zdržoval jsem se raději déle v hospodě naproti, kam jsme chodili na večeře, jen abych tak unikl hrou posedlé dívce Silvince.

Jednou večer když jsme se vraceli z lyžování do penzionu, vrhla se uslzená Jana Honzovi kolem krku se slovy: „Představ si, Jendo, že v tý hospodě naproti mi někdo usiluje o život!“ 

„Jak to, vařej tam tak špatnej grog?“, zeptal se suše Jan. „To né, ty bambulo, ale když jsem vyšla před dveře, tak se najednou sesunul ze střechy metrák sněhu a obrovskej rampouch spadl těsně vedle mne, málem mě zabil!“ 

„A hlásila jsi to majiteli?“ 

„Aby ne! Moc se mi omlouval a na odškodnění mám u něj dnešní večeři zadarmo!“ 

Jak jsem později zjistil, nakukala při této příležitosti šílená Jana tomu majiteli, že se mi líbí jeho dcera, která nás obsluhuje u stolu. Já jsem jenom postřehl, že se dívka na mne usmívala a po večeři přišla pěkně vyfintěná, usedla ke klavíru v koutě lokálu a začala hrát Chopina. 

Jana se potutelně ušklíbla a prohodila: „Hezká žabka, že jo, líbí se ti Míro? Zatleskej jí!"“ 

Jistě, nečekal bych že umí tak dobře hrát na klavír. Podle těch buclatých prstů bych ji spíše než na klavíristku tipoval na vzornou dojičku krav z JZD“, řekl jsem odborně. 

„To ona hraje pro tebe, ty ňoumo, měl bys jí až dohraje, nadšeně zatleskat“, řekla Jana. 

„Jak to pro mne? Hraje snad pro celý lokál, ne?“, odtušil jsem popuzeně. 

"Já jsem o tobě mluvila s jejím otcem“, řekla tajemně Jana, „a ten by byl rád, kdyby už byla holka pod čepcem, zdědí jednou tuhle hospodu, to řeznictví tady vedle a celej statek se vším všudy!“ Jan se jen potutelně uculoval až kuckal. 

 Myslel jsem, že si Jana vymýšlí a fantazíruje, ale když potom přišel pan hostinský k našemu stolu, začal jsem střihat ušima. Mluvil také v tom smyslu, že by byl rád, kdyby se dcera provdala, vždyť už jí je devětadvacet a tady na takové horské vesničce ona nemá mnoho šancí i když je krásná a hlavně pracovitá. Začal jsem rychle předstírat únavu a s poukazem na dceru se omluvil, že už je pozdě a že musíme jít spát. 

Večer v penzionu, jsem už ale opravdu vypěnil na Janu, že mám těch jejích dohazovaček dost a že tu nechci být něco jako prodaný nevěst na horách!..
Do toho ale přišla k našemu stolu stále utrápená paní Lange a řekla mi: „Herr Toms, já jsem vás nechtěla obtěžovat, ale vzhledem k těmto nepříznivým okolnostem, musím s díky akceptovat vaši milou nabídku, že nás odvezete zítra ráno na vlak. Autobus totiž nejede a manželovi je tak zle, má vysoký tlak, takže musíme okamžitě přerušit zdejší pobyt a odjet domů. Silva sice šílí, chce zde zůstat, ale nedá se nic dělat, odjet domů musíme!“
„Ale já...“, zůstal jsem civět s otevřenou pusou, nevěda co říct. Jana mne rychle doplnila: „Kdyby náhodou do rána napadl nový sníh a pan Toms by s tím svým Mercedesem nemohl vyjet, tak vás odveze můj manžel, my máme na rozdíl od něj přední náhon a řetězy.

Samozřejmě, že sníh nenapadl a jel jsem tedy jako blbec já. Udělal jsem sice dobrý skutek, ale celé  dopoledne bylo v čudu  a mé  Brigitě  propadl  zaplacený kurz lyžování.  Umínil jsem si, že už nikdy více neobětuji svou dovolenou jízdou s jakýmikoliv málo známými lidmi a  když, tak jedině to risknu s krásnou kamarádkou. Zde sice také hrozí nějaké nečekané kolize, ale toho jsem se zas až tak moc nebál!"

https://youtu.be/NaLVfKltbwQ