Moje zlatá máti byla sice milující obětavou matkou a měla vlastně jenom jednu vadu, byla bohužel totiž přesvědčena, že žádná dívka není pro mne dost dobrá, a že bych se proto měl stát farářem.
To absolutně nekonvenovalo s mými představami o životě, takže pravidelně docházelo k napjatým situacím vždy, když jsem, na její přání a naléhání, přivedl domů představit některou ze svých kamarádek. Máti záhy ztratila přehled ve jménech mých dívek a začala je všechny šmahem jmenovat jednotně Violeta, což se mi z důvodu etického vůbec nelíbilo.
Když nakonec potom došlo k onomu rituálu představování, dopadl matčin rozsudek mezi čtyřma očima, vždycky na stejno, tedy takto:
„To je tak, Mirečku víš, ona tahleta dívenka Violeta je celkem docela hezké děvče, což o to, líbila se mi, ale....“ A na tomto místě následovala vždy různá, zcela zničující ALE, jako: nosí nemožný účes, nosí kalhoty, což není dost ženské, měla příliš krátkou sukni, což je provokující, měla přiléhavé tričko, což vypadalo vulgárně, byla až moc upovídaná, nebo naopak moc zakřiknutá, měla drahý prsten od rodičů a bude jistě zhýčkaná, nebo že vypadá na komunistku, protože její otec je v partaji a ona nechodí do kostela. Ta zase byla moc hubená, má asi nějakou latentní nemoc, ta je zas moc buclatá a bude později ve stáří jako koulička, ta je k tobě moc mladá, ta je k tobě moc stará, atd. atd.
Maje na mysli tyto veškeré možné závady, zpracoval jsem dívku Ludmilu tak, aby se toho všeho vystříhala, to znamená, že se učesala staropanensky, oblékla se do dlouhých splihlých šatů, upnutých až ke krku, měla mluvit méně a když už, tak o chození do kostela, žádné šperky a tu a tam utrousit poznámku o drahotě potravin a nedostatku něčeho. Rozhodně měla vypadat zdravě a nesměla být příliš hubená ani buclatá, věku neurčitého, to jest nebýt mladá ani moc stará.
Věřil jsem, že tentokrát tato dívka musí projít matčinou prověrkou bez jediné ztráty kytičky. To byl ovšem můj kardinální omyl.
Nejprve to všechno probíhalo výborně, ale potom se řeč stočila na to, co slečna Ludmila dělá. Pracovala ve mzdové účtárně, což by nebylo na závadu, ale když řekla, že se jedná o mzdovku v podniku Restaurace a jídelny, bylo zle. Máti našla ihned jeden zcela nepříznivý faktor: „Tak to jste, Luděnko, asi musela také točit pivo, že ano?“
„Ne-ne, já jsem pivo nikdy netočila a ani to neumím“, usmála se Ludmila.
„No jo, ale co já vím, tak každý musí v restauraci napřed točit a roznášet pivo!“
„Já jsem vystudovala ekonomii a nastoupila přímo do účtárny“, vysvětlila Ludmila.
„No, to je ale divné, to jsem ještě neslyšela, že by někdo v hospodě netočil pivo!“
„Ale já nejsem v hospodě, já pracuji ve mzdové kanceláři“, trvala na svém Ludmila.
„Každá restaurace má přece kancelář a každý musí točit pivo...“
To už jsem nevydržel a pustil jsem se do matky: „Máti, čert vem to pitomý pivo, co je na tom špatnýho i kdyby na krásně Luďka to pivo točila! To mně přece nevadí! Proč to vadí tobě?“
Matka zakroutila hlavou: „Já na tom přece také nevidím vůbec nic špatného, já se jen ptám“, odtušila dotčeně a odmlčela se uraženě...
Když pak Ludmila odešla, řekla mi máti: „Mirku, to točení piva mi přece absolutně nevadí, ale vadí mi, že ti ta tvoje slečna lže...?“
