Můj šílený vztek na Riviéře

Lidé, kteří mě znají Vám o mně řeknou, že jsem notorický kliďas, kterého nic nedokáže vyvést z míry. A přece se jedenkrát stalo, dávno, v letech osmdesátých, že mě popadl naprosto šílený vztek, hraničící s amokem. A to navíc vůči atraktivní ženě, krásné, mladé Francouzce, v rozporu s tím, že jsem zásadně k ženám každého věku, vždycky galantní.  Stalo se to v horkém létě na Riviéře v městě Fréjus. Ten den bylo vedro k padnutí a já jsem naléhavě potřeboval vyzvednout nějaké franky, jelikož se má peněženka, po včerejší bohaté večeři s mojí ženou, smrskla na minimum. V té době (1985) ještě neexistovala Evropská unie, ale tzv. EWG (Europäische Wirtschaftsgemeinschaft), česky EHS (Evropské hospodářské společenství).

Jako výhodná vymoženost té doby byly tzv. eurošeky, tedy šeky, které platily po celém území EWG a stačilo na nich vyplnit pouze měnu, částku do ekvivalentní hodnoty 400 DM, čísly i slovy, datum a podpis. Ten den jsem měl smůlu, neboť hotely, od San Tropez až po Fréjus, mi odmítly přijmout šek s výmluvou, že se mám obrátit na banku. Jelikož ale byla sobota, byly všechny banky zavřené, takže zbývaly ještě dvě možnosti, pošta nebo směnárna. Ve směnárnách si ale velice často nestoudně přiráželi ke kurzu jakýsi manipulační poplatek, což pošty nesměly. A tak jsme se v tom vedru dotrmáceli ze San Tropez až na obecní poštu ve Fréjus.

Tam za okénkem přepážky seděla černovlasá slečna a jakmile jsem promluvil německy, neboť bohužel francouzsky neumím, cítil jsem ze sveřepého výrazu této ženy, že možná za války ztratila někoho blízkého z příbuzenstva, nebo z rodiny a měla tudíž vypěstovanou nenávist vůči Němcům. Ona nemohla tušit, že já Němec nejsem i když mluvím německy, ale její pohled na mne byl jednoznačně nenávistný. 

Vyplnil jsem před ní, tak jak to má být, eurošek na 1000 franků, slovy „tausend“, což se jí nelíbilo a začala mne šikanovat, že to musí být "mille", francouzsky "tisíc". Já jsem ale věděl, že nemá pravdu, neboť v celé EWG platí tři úřední jazyky rovnocenně : angličtina, němčina a francouzština. Řekl jsem jí to ještě gentlemansky: „Nemáte pravdu, madame, navíc tento šek je, jak vidíte, z německé Commerzbank a tam tomu budou určitě rozumět.“

„Ale my jsme Francie a zde se mluví francouzsky!“ řekla vztekle a důrazně.

To mě nadzdvihlo: „Myslíte si doopravdy, madame, že bez vašeho slůvka mille, nebude nikdo rozumět, že se jedná o 1000 ?“

Vrátila mi šek se slovy: „Tento šek nepřijmu, musí tam stát mille!“ řekla definitivně.

„A co mám tedy udělat?“, vybafl jsem, vzal pero a chtěl tausend škrtnout a napsat mille.

„To ne, škrtat se na šeku nesmí, tím by byl zcela neplatný!“

„Tak, sakra, co vlastně chcete abych udělal?“

„Vyplnil nový šek!“, řekla rozkazovačně.

Tím přetekla číše mé trpělivosti, pochopil jsem, že ona mě úmyslně šikanuje a navíc jsem u sebe žádný jiný šek neměl. Tak mě ještě nikdy nikdo nevytočil, před očima mi začala tančit velká rudá kola, těch 35°C vypumpovalo můj, už tak dost vysoký, krevní tlak na stoleté maximum a já vědom si toho, že bych se musel vrátit pro jiný šek do hotelu v San Tropez,  jsem na ni zařval česky:

„Tak si tedy vyliž prdel, ty krávo zasraná!“
(Prosím čtenáře, aby lask. omluvil tento můj bezprostřední originál.) Vím, že pravému gentlemanovi by se to však nemělo stát...

Kasírka sice nic nerozuměla, zůstala na mne konsternovaně hledět s otevřenou pusou u poznání, že dle drnčivého zvuku češtiny nejsem určitě Němec, ale už bylo pozdě. Má klidná manželka jen suše poznamenala: "Já doufám jen, že tu nikdo nerozumí česky, jinak by tu nebyl Fréjus ani San Tropez, ale Sám Trapas..."

Sebral jsem hrdě můj eurošek tak jak byl a bez problému jej použil ve směnárně za rohem...

https://youtu.be/hn25PqJfZuM

Žena trpící nespavostí

Když jsme se před deseti roky nastěhovali do domu, kde dodnes bydlíme na Spořilově, znal jsem naše sousedy jenom podle jména na dveřích. Jedno jméno však mezi ostatními přímo bilo do očí tím, že nebylo české, ale bylo typicky francouzské: J.P. Delacroix.
Jednou se stalo, že paní pošťačka vhodila omylem dopis s tímto jménem do naší schránky a já jsem ho chtěl onomu Francouzovi osobně předat. Zazvonil jsem u jeho dveří a v nich se objevila krásná subtilní brunetka a já neovládaje francouzštinu jsem se zeptal: „Madame, rozumíte česky?“ a ona nato s úsměvem: „Ano, vždyť já jsem Češka!“

Tak jsme se seznámili, dnes si tykáme, jmenuje se Evelyn a jsme velice dobří přátelé. Mezitím se šťastně rozvedla a má přítele Filipa, bydlícího nedaleko v Křeslicích.
Evelyn je velice zaměstnaná a podnikavá žena, neustále ve stresu a občas si chodívá k nám, jak říká, „do oázy klidu“, oddychnout a při kafi nebo vínku pokecat. Často si stěžuje na nespavost a s tím souvisí i tento příběh, který se odehrál minulou sobotu. Její přítel Filip má restauraci, ona zase kavárnu, tak se spolu vypravili na nákup k doplnění různého kuchyňského náčiní. Potom ji odvezl k sobě do bytu v Křeslicích, aby si odpočinula a sám odjel ještě něco zařizovat do své restaurace. Milá Evelynka na něj čekala asi do půlnoci a v klidu si popíjela vínko, když potom na ni přišla takzvaná „mžutka“ okamžitě usnula jako pařez.

Filip se vracel domů v jednu hodinu a protože neměl u sebe klíče musel na Evelynu klepat, potom volat, zvonit mobilem, kopat do dveří, leč marně. Evelyn spala na vzdory své nespavosti jak zabitá. Zajel tedy do jejího bytu u nás na Spořilově, od něhož měl klíče a věděl, že tam budou i Evelyniny klíče od jeho bytu. Vrátil se znovu do Křeslic a zkoušel odemknout, leč marně, zámek byl blokován z vnitřní strany.
Když zjistil, že okno jeho ložnice v prvním patře je zcela otevřené, začal tam házet vše co odpoledne nakoupili, doufaje, že Evelynu trefí a tím ji konečně vzbudí. Byly to různá sítka a cedníky, plechový pařák na knedlíky, pokličky, palička na maso a sběračka na polévku, ale vše marně. Začal dostávat strach, jestli se ji něco nestalo. Napadlo ho, že u bratra v Brandýse nad Labem má vysouvací kovový žebřík a ihned se tam rozjel. 

Kolem třetí hodiny byl zpátky a lezl do okna po žebříku. Ten byl ale krátký, takže našponován  stačil jenom nakouknout přes parapet do ložnice, kde klidně, jak nemluvňátko, spinkala Evelynka.
Zařval na ni hlasem tuřím: „Evelyno, co je s tebou! Vzbuď se!“ Ta se konečně probudila a když viděla to všechno nádobí na své dece a po zemi, jakož i Filipovu hlavu na římse okna, lekla se, že má delirium trémens, stáhla si deku přes hlavu, aby nepokračoval její hororový sen.

Filip se tedy musel krkolomným způsobem vytáhnout do okna, vskočit dovnitř a třást spící Evelynou tak dlouho, až se konečně probrala, načež mu řekla vyčítavě: „Prosím tě, proč sem lezeš oknem, mě z toho mohla klepnout pepka!“
"A ty mi už nikdy neříkej, že trpíš nespavostí!", vypěnil Filip.

***
http://www.youtube.com/watch?v=0aD_Y0r9yzA