14 srpna 2015

Virtuální stopařka

V prudkém dešti a navíc v noci jezdil Jan velmi opatrně, od těch dob co dostal na silnici takzvaný "aquaplaning", kdy se vůz jakoby odlepí od silnice, začne plavat a stane se neovladatelným. Proto bedlivě sledoval ručičku tachometru, aby nepřekročila rychlost 80 km/hod. Tichá hudba z radia doplňovala jeho samotu v autě, svítící hodiny ukazovaly 5 minut před půlnocí a on se těšil, že už to má domů jenom posledních 15 km. Jeho vnější služba servisního technika se nedala časově přesně plánovat tak, aby byl vždy po práci zavčas doma To záleželo na mnoha okolnostech, hlavně na frekvenci na dálnici. Často tak docházelo k nečekaným zdržením, jako dnes. Plánoval, že bude doma v dest hodin a v tom smyslu informoval mobilem i svoji patnáctiletou dceru, která na to byla zvyklá a nedivila se. Tentokrát ovšem těžká nehoda kamionu a autobusu způsobila takřka dvouhodinové zpoždění a k tomu všemu se on dcery marně snažil dovolat.
 Najednou zbystřil pozornost, zdálo se mu, že v dálce vidí nějakou ženu pod deštníkem. Zrychlil pohyb stěračů, aby viděl lépe a najednou byla žena pryč. Řekl si, že se mu to asi jenom zdálo, ale jakmile stěrače vypnul, žena se mu opět mezi kapkami deště objevila. Ubral plyn a pustil stěrače a žena, pro něj zcela nepochopitelně opět zmizela.
Nedovedl si tento fenomén vysvětlit, ale pro jistotu nechal běžet stěrače dál, maje obavu, že by se tento zřejmý přelud či oční klam, mohl znovu opakovat. Přepadl ho zvláštní pocit nejistoty. "Asi jsem už opravdu blázen, nebo tak moc unavenej, že mé oči vypovídají službu“, pomyslel si.
Když se asi pět kilometrů nedělo nic zvláštního, dovolil si znovu stěrače vypnout – a žena se zase ukázala, tentokrát v dálce u stanice autobusu. Rychle ji chtěl smazat a zapnul stěrače, jenže tentokrát žena nezmizela. Čím přijížděl blíže, tím jasněji viděl, že je to mladá dívka a mává na něj, aby zastavil. Dojel až ke stanici a spustil pravé okénko. Dívka přistoupila k vozu a řekla prosebným hlasem: „Pane, prosím vás, mohl byste mě svézt do Michaloviček? Ujel mi poslední autobus.“
„Samozřejmě, nastupte si, slečno“, řekl Jan, „já jedu jen o pár kilometrů dál, tak to mám při cestě. Vidíte, jsme skoro sousedé a neznáme se, já jsem Jan Beneš.“
Dívka si překvapeně přikryla ústa dlaněmi: „Vždyť já vás znám, pane Beneši, já jsem pošťačka, Denisa Kotyková, jednou jsme se už viděli, když jsem vám předávala poštu od soudu, přímo do rukou adresáta.“

„To jsem musel mít black-out, že jsem si ani nevšiml vašich krásně pěstěných rukou?“
„Ó, děkuji za poklonu“, usmála se Denisa.
Než se nadáli byli na náměstí v Michalovičkách, kde ji Jan vysadil. Rozloučili se s tím, že se Jan bude těšit, že mu Denisa zase někdy přinese dopis přímo do rukou, ale ten nemusí být zrovna od soudu.

Doma našel svoji bdící dceru, bledou strachy, že se tátovi něco stalo. Všechno si vysvětlili a Jan se jen divil, proč že se nemohl na ni podruhé dovolat. "Vybouchla mi baterie, jinak bych tě už dávno zavolala sama, táto, to je přece jasný!"

Jan si od té doby několikrát na pošťačku Denisu vzpomněl, ale jako s uděláním ji nikdy nezastihl při plnění jeho dopisní schránky, až si jednou počkal na chodbě u schránek v době kdy chodila pošta, aby, jako náhodou, ji tam potkal. Po dobré čtvrthodině čekání přišla pošťačka, ale nebyla to Denisa. Zeptal se jí, jestli zná doručovatelku Kotykovou a ona se zarazila: „Pane, Denisa už není, ta roznáší poštu někde na obláčcích...“
„Cože, ona už není, zemřela? A kdy, prosím vás? Co se jí stalo?“
„To nevím přesně, prý ji porazilo auto, je to asi čtrnáct dní, já vím jen to, že je pohřbená na malém hřbitově v Michalovičkách a po tom řidiči marně pátrá policie.“

Jan byl v šoku, vždyť on s ní asi před 14 dny hovořil, tedy možná jen den před její smrtí. To ho nabudilo, aby si vyhledal přesné datum jejich setkání ve svém služebním deníku. Tam našel datum kdy si ho stopla, půlnoc mezi 3. a 4. srpnem. Taková mladá dívka, pomyslel si Jan, to je tedy kruté neštěstí. Nelenil a zajel si hned do Michaloviček, aby vyhledal její hrob. Konečně objevil její jednoduchý ještě čerstvý hrobeček a na jeho mramorové desce stálo datum úmrtí 3.srpna! Jan nebyl pověrčivý ani nevěřil na duchy, ale tentokrát zaváhal: „To přece není možné, to by znamenalo, že ona už byla po smrti a ležela někde v příkopu, když jsem s ní mluvil. Ale vždyť jsem ji přece dovezl až na náměstí před dům, kde říkala že bydlí.

Jan zajel k onomu domku na náměstí a zazvonil. Vyšla starší paní, Jan se jí představil a zeptal se jí, je-li paní Kotyková. Paní se smutnýma očima se ho zeptala: "Vy jste asi od policie?"
"Paní Kotyková, já nejsem policista, ale jsem asi poslední člověk, který vaši dceru viděl živou a zdravou." Paní ho pozvala dál a řekla smutně: "Povídejte, kdy jste ji viděl a kde?"
Jan jí ochotně vylíčil tu celou příhodu a zakončil to svým osobním dojmem, že tady něco nesouhlasí: "Buďto nesouhlasí to datum úmrtí na hrobě 3. srpna, nebo se ta celá moje příhoda doopravdy nestala, a já měl halucinaci - jenže to bych pak neznal ani jméno Denisa Kotyková ani její adresu v domku na náměstí!"
"To by bylo jedině tak možné", řekla paní Kotyková a přihmouřila oči, "že Denisa nešla přímo domů, ale zastavila se ještě vedle u toho Soukupa, když viděla, že se tam svítí. Víte on ten chlap chodí pozdě spát a holka hloupá se do něj zakoukala a chodila s ním!"
Jan se tomu podivil: "To by sice vysvětlilo chování Denisy, ale zároveň by vrhlo podezření na toho Soukupa, že ji zamordoval a odvezl z obce ven a hodil do příkopu!"
"Pane, ten Soukup je totiž velkej vožralka, nevím co se jí na něm líbilo, slyšela jsem taky, že měl poměr s paní Horáčkovou, je to gauner!", rozhořčila se jinak vyrovnaná paní.
"To mě nutí, paní Kotyková okamžitě informovat policii!", řekl rozhodně Jan a odjel na místní okrsek, kde podepsal svoji svědeckou výpověď o tom, co věděl.
Teprve po měsíci se objevila v bulvárních novinách zpráva: "Vražda V Michalovičkách!", kde se vyšetřilo, že zfetovaný Soukup zavraždil svoji dívku v noci na 4. srpna a potom ji přejel na silnici svým autem a nechal ležet v příkopu. 
Jan se pak byl podívat na Denisin hrobeček a datum úmrtí na jejím náhrobku bylo skutečně změněno na 4.srpna. Tím se Janovi sice vysvětlila záhada Denisina úmrtí, ale zůstal velký otazník jak to, že se mu ta dívka zjevovala v dešti, dříve než ji skutečně potkal?

Mezi nebem a zemí jsou záhady, které se evidentně nedají lidským rozumem vysvětlit...

05 července 2015

Emigrant a malá Brigitka

Slovo emigrant je v té naší zemi neoblíbené, asi právě tak jako defraudant. Lidé totiž o tom moc neuvažují, mají nás za něco jako obtížný hmyz.  Záp. Němci jsou naštěstí v tomto ohledu zcela jiní a proto jsem tam zakotvil na 27 let.  Po rozvodu jsem zůstal v Německu sám se svojí sedmiletou dceruškou Brigitou, což jsem už blíže popsal v mém blogu Hovory u krbu.
   V té době jsem byl nucen se často vžívat do dětského myšlení, což se mi, konec konců, docela dařilo. Byli jsme velmi harmonickou dvojicí, moje dcera, na rozdíl od mnohých kamarádek, nikdy nezažila hádky rodičů a také nikdy nebyla bita a dokonce jí kamarádky záviděly, že už má jenom tátu, s nímž chodí po restauracích na večeře u Itala, u Číňana a u Řeka a ony musí pořád jíst doma, to co máma uklohní. Nebo, že s tátou chodí hrát
minigolf, nebo krmit kačenky v  řece a mimo to také do lesa sbírat houby...!

Jednou v létě jsme spolu seděli večer ve tmě na balkoně a dívali se na hvězdičky. Brigitka se mě vyptávala jak se ty hvězdy jmenují. Protože nejsem ani trochu astronom a znal jsem jména jenom asi od tří hvězd, uvažoval jsem v duchu, jestli si ta další jména mám vymyslet, nebo říct pravdu, že to nevím. Zvolil jsem tu druhou alternativu a nic se nestalo, ona si nepomyslela, že jsem hloupý táta, ale změnila téma a řekla: „Papá, a proč vlastně nemůže přijet babička s dědou k nám?“
„Víš, to je tak, normálně bychom měli my přijet za nimi do Prahy, protože oni už jsou staří a těžko se jim cestuje a je to moc daleko sem k nám. Je to asi 600 kilometrů a stojí to moc peněz.“
„A proč tam tedy nejedeme my k nim o prázdninách?“, zeptala se celkem logicky:
 "Autem to přece nic nestojí."
„To je ten problém, že my jsme - tedy ty ne, ale já jsem emigrant. Já jsem opustil republiku bez úředního razítka, víš, to je takovej štempl a zato tam teď nesmím, jinak by mě zavřeli do vězení až bych zčernal, ale ty ses tu narodila, ty nejsi emigrantka, chápeš?“
„Jo, a papá, na kterou stranu vocaď je Praha?“ a  rohodila ruce kolem dokola.
Bydleli jsme na vršku a měli z balkonu krásný rozhled na tři strany. „Podle světových stran je to skoro přesně odsud na východ“, a ukázal jsem rukou tím směrem. Brigitka uviděla na obzoru kam jsem ukázal spoustu malých světýlek jednoho sídliště, zamyslela se a řekla vážně: „Tam bydlí moje babička s dědou, ale my nevíme, který je to vokno, viď papá?“
„To nevíme Brigit, ale je možné, že se teď oni taky dívají na nás.“
„Tak musíme honem rozsvítit, aby nás viděli“, rychle vstala a rozžala všechna světla v bytě....
„Papá, moje kamarádka Alex letěla už sama až do Ameriky a víš jak to udělali? Její máma jí dala do Flugzeugu tady in Frankfurt a in New York ji na letišti vyzvedl její Onkel! To bych taky šafla!“
„To už mě, Brigit, dokonce nedávno napadlo, že bych tě tak poslal do Prahy, ale to je taky nebezpečné. Můj kolega v práci, taky Čech, takhle poslal do Prahy k rodičům jejich osmiletého synka a co se stalo? V Praze si ho vyzvedla státní policie a vzkázala jim, že si pro syna musí přijet do Prahy rodiče. Otec tam tedy odjel a už se nevrátil, zavřeli ho a ta maminka je tu teď sama a soudí se s českou policií takhle na dálku. Bojí se tam jet, aby ji taky nezavřeli. To víš, Brigit, my, emigranti, jsme komunistickým režimem moc a moc nenáviděni a pronásledováni, jak se dá. Máme holt smůlu!“

„To nevadí, papá, my dva nemáme smůlu, my máme štěstí, že jsme spolu a tady!“
„To jsi řekla moc hezky, Brigit, já jsem opravdu moc šťastnej, že tě mám“, a dal jsem jí pusu na čelo. Víš co, teď ti pustím z magnetofonu písničku Přejdi Jordán, která se stala takovou jakoby hymnou nás všech emigrantů a pak ti vysvětlím její význam i důležitost..."

http://www.youtube.com/watch?v=y5r9QdAZLVk

26 června 2015

Klíčová aféra v tiché rodině

Jednou nastala u nás doma taková příšerná až hrůzyplná patálie s klíčema, ale musím začít od začátku. Naši sousedé mají štěstí, jsme velice tichá a do sebe uzavřená rodinka, děti už jsou z domova a my se ženou jsme jako dva holoubci, ale v bytě nemáme holubník, nýbrž útulný skvost...
Moje manželka Jitka je nejen půvabná žena, ale také i velice pečlivá hospodyňka a pře-vynikající kuchařka. Je to prostě žena, jakých je už na tomto světě málo. Všichni známí mi říkají: „Ty se máš, chlape, buď rád že si tě vzala, co by sis bez ní, ty pražský estéte, počal...?"
A já si tím pádem připadám jako trubec, který měl neobyčejné štěstí! Ale to není ještě všechno! Má žena má oproti mně navíc úžasný postřeh a fotografickou paměť. Ona mi napovídá koho mám pozdravit, protože já naše sousedy moc nerozeznávám i když v tomto domě bydlíme již 21 let. Právě tak nevím, kdo má jaké auto a poznávací značku, kdo kde pracuje, ba dokonce nepoznám ani naši paní doktorku, pokud tato právě nemá na sobě bílý plášť...!

Nedávno se ohlásila jedna Jitčina kamarádka z Moravy, že pojede do Prahy a může-li u nás přenocovat. Samozřejmě, že ano. Tím okamžikem se rozpoutalo veliké uklízení, žehlení, praní, vaření, pečení i smažení, aby se kamarádce Janě u nás líbilo. V den jejího příjezdu odpoledne někdo zazvonil u našich dveří, leč nebyla to Jana, ale soused Trčka, který nám přinesl dva nové klíče od domovních dveří, neboť prý bylo nutné vyměnit zámek, kvůli častým nenechavých nočním návštěvníkům našich sklepů.
„Výborně", pravil jsem moudře své ženě, „okamžitě si nové klíče připevníme na naše dva klíčové svazky a ty staré raději ihned vyhodíme do odpadu, aby se nám to nepletlo. Máme už stejně různých klíčů habaděj, čert aby se v tom vyznal."
Má pořádkumilovná žena v zápětí nato odnesla pytel s kuchyňským odpadem do kontejneru před dům.

Teprve pozdě večer, už za tmy, se dostavila kamarádka Jana a když jsme zjistili, že jsou domovní dveře zamčené a pokoušeli se je odemknout novým klíčem - nešlo to. Marně jsme se snažili dveřím domlouvat i všelijak jimi lomcovat, nic nepomáhalo. Byli jsme nuceni se s Janou přivítat skrze zamčené dveře, samozřejmě bez líbání, což v ní muselo vzbudit dojem, že ji nechceme přijmout. Teprve když jsem reklamoval vadný klíč u napolo rozespalého souseda Trčky, zařval na mne hurónsky, jat hněvem spravedlivým: „Čoveče jeden nešťastná, proč ste vyhazoval ty starý klíče, dyk ten novej zámek budu instalovat asi až za tejden, až se vrátěj Novákovic z jejich dovolený!" Manželka si mezitím vypůjčila klíče od sousedky Lenky a situace byla aspoň pro tuto chvíli vyřešena.
Když jsme vše vysvětlili Janě, rozptýlil jsem manželčiny obavy, co budeme teď dělat celý týden bez klíčů od domu, jednoduchým, zato ale geniálním nápadem: „Ráno je moudřejší večera a zítra něco vymyslím, spolehni se!"

V noci jsem spal neklidně, zdály se mi horory o hermeticky uzavřených železných vratech mého vězení - a najednou jsem zaslechl podivný šramot, který mne polekal a já se vzbudil.
V temnu naší ložnice se proti oknu rýsovala jakási pod plachetkou osoba, držící něco jako kosu nebo pohrabáč. Na mém budíku svítila červená čísla oznamující, že je 5:00 hodin ráno. Krve by se ve mně nedořezal, to první co mne napadlo: „Už si jde pro mne zubatá!“
Ale přesto jsem se zachoval jako hrdina a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Byla to moje žena Jitka. Lekl jsem se, že je náměsíčná: „Jituš, proboha, co se to děje? Nech mne hádat: Zdálo se ti, že jsi v roli Dona Quijotta a jdeš bojovat s větrnými mlýny?"
„Ne, ale napadlo mne, že ten náš pytel s odpadem, včetně těch klíčů, musí ještě být v tom kontejneru před barákem, tak tam jdu a tímhle pohrabáčem si ho vytáhnu."
„Ale proč tam jdeš teď v noci? Pro všechno na světě, vždyť se to dá udělat až ráno!" „Dnes ráno v šest hodin přijedou popeláři, jako každou středu a vyprázdní kontejner." Toto vysvětlení bylo zcela logické a má skvělá žena skutečně za chvíli donesla umatlaný plastový pytel, který prý vyhrabala až někde ze dna. Jak poznala, že to je právě náš odpad mi zůstává utajeno dodnes. Pak už zbylo jen ponořit se do hlubin pytle plného hnijící zeleniny, lógru z kávy, slupek z brambor, plechovek a kelímků, skořápek od vajec a množství dalšího fujtajblu - a vyhozené klíče byly na světě!

Udělil jsem ženě pochvalu za tento husarský kousek, načež ona jenom poznamenala: „Nevím, co si asi pomysleli Novákovi, kteří se jako s uděláním právě vraceli z dovolené a viděli mne, jak se za ranního svítání v noční košili hrabu v plném kontejneru jako nějaký bezdomovec...!“

13 června 2015

Vynálezce prachu


V názvu mého článku nechybí kroužek nad ů, nejedná se v něm, jak je dnes všeobecně zvykem, že o prachy se prý vždycky jedná až v první řadě, ale zde jde skutečně jen a jen o prach jako takový...
Jako desetiletý kluk jsem obdivoval u mého kamaráda z bohatší rodiny krásnou dětskou promítačku na 8-mm filmy u níž se ovšem muselo točit kličkou, proud tam sice vedl, ale pouze do žárovky, pohon byl ruční. 
Promítačka byla krásně černozlatá, celá plechová a vepředu měla zaostřovací objektiv. Nás oba dva zajímalo jak to, že se ten film pohybuje cukavě, ale promítnuté obrázky na plátně se pohybují zcela krásně plynule. 
Jeho starší brácha nám vysvětlil, že to je vlastní princip promítání a pohyb na plátně je vlastně oční klam. Kdyby film probíhal hladce bez cukání, viděli bychom na plátně jen mazanici, ale díky maltézskému kříži se film posune vždy jen o jeden obrázek, na zlomek vteřiny se zarazí a pak se teprve přisune další obrázek a zarazí. Naše oko nevnímá ty přísuny, ale pouze ty momenty, kdy se obrázky zarazí. To se pak děje šestnáctkrát za vteřinu a my vidíme na plátně jenom vlastně zdánlivý pohyb, složený ze šestnácti nehybných obrázků. To bylo něco pro mne!

To mne uchvátilo a protože jsem věděl, že moji rodiče by mi takovouto promítačku nemohli nikdy koupit, rozhodl jsem se, že si ji postavím sám. Brzy jsem ale zjistil, že to nemohu zvládnout, podařilo se mi pouze vyrobit si z tvrdého papíru a dvou různě velkých čoček objektiv. Doma jsem měl jen jednu čočku, kterou jsem vyhrál v kuličkách a potřeboval jsem ještě jednu menší, což se mi povedlo získat výměnou za čtyři cíněnky.
Vlastnoručně vypižlanou a hřebíky stlučenou dřevěnou bedýnku jsem si pak nalakoval na zeleno barvou na okapy a do ní nainstaloval objímku se žárovkou. Kličku a maltézský kříž jsem musel vzdát, význam komínku jsem podcenil a rozhodl se udělat tu promítačku jenom na pevné obrázky. V papírnictví se tenkrát daly koupit vyřazené válečné filmové žurnály, takže jsem si z nich vystříhal zajímavé záběry.

 Jednou večer jsem to všechno připravil doma v pokoji, Potom jsem na zeď pomocí připínáčků připevnil bílou utěrku a pozval své rodiče na první předvádění mého domácího kina. Na čistý filmový celuloid jsem namaloval nápis: „Vítáme Vás!“ jako v opravdickém biografu a pak jsem promítal jednotlivé záběry z německých žurnálů. Nic jiného nebylo k sehnání, takže rodiče jen zírali na sestřelená letadla, útočící tanky a pochodující vojáky Wehrmachtu.

Bylo to sice nemožně primitivní a navíc od žhnoucí žárovky se bedýnka bez komínku rychle rozpálila a začala podivně zavánět, zelený lak navrchu začal tvořit bubliny a já musel svoji produkci předčasně zastavit. Přesto mě matka pohladila po hlavě a řekla, že to bylo hezké, ale abych to už příště nezkoušel, mohli bychom vyhořet. Otec hrdě prohlásil větu, kterou jsem pochopil až o mnoho let později: „Kdepak náš Mirek, ten jednou vynajde prach!“ A já jsem si myslel, že prachu je na ulici i v bytě plno, tak proč bych ho měl ještě vynalézat.

O dvacet let později, když jsem měl taky syna Mirka, jsem mu tuto větu o vynalezení prachu říkával, aniž bych tušil proč. Teprve asi o dalších dvacet let později, jsem na tuto příhodu zavzpomínal s mým otcem, který mi vysvětlil, že to je jakési staré francouzské úsloví, které on jenom přeložil do češtiny a kterým se chce jakoby zlehčit pojem „vynálezce“. Vzniklo to tak, že jeden alchymista už ve středověku chtěl vytvořit uměle zlato a ono mu to vybouchlo a namísto zlata vynašel střelný prach. A později se přišlo na to, že i Číňané už měli střelný prach o několik století dříve, ale také jej objevili nechtěně, a sice když se pokoušeli vyrábět elixír nesmrtelnosti. 
Tak i ta moje "promítačka" byla vlastně jen primitivní prohlížečkou filmů, čili už dávno vynalezeným a používaným diaskopem.

https://youtu.be/Oj8GeVIoCF0

20 května 2015

Vzpomínka na Berlín

 Jednou jsem dostal od svého šéfa takový až vražedný úkol, v co nejkratší době, tj. během jednoho týdne, obletět všech pět hlavních filiálek naší firmy po celém Německu a provést tam informační briefing ohledně našeho zcela nově vyvinutého software pro řízení výroby. Můj šéf Igor Konicki byl jinak fajn člověk, se kterým jsme si dokonce tykali, měl ovšem jednu vadu: byl hektický zmatkář a profesionální vytvářeč umělého stresu.

Ten týden jsem strávil hodně času ve vzduchu, jako bych byl letuška, protože šéfův befél zněl takto: v pondělí: München, v úterý: Stuttgart, ve středu: Düsseldorf, ve čtvrtek: Berlin, v pátek: Hamburg a večer být zpět v centrále ve Frankfurtu. Šéfovo původně polské jméno Konicki, Němci vyslovují Konyki, což jsem já vylepšil na Kony. To se ujalo všeobecně a Konymu se to dokonce líbilo. Ve čtvrtek večer mi Kony poslal do Berlína do hotelu telefonický vzkaz, že Hamburg pro mne odpadá, vyřídil to on sám, a že na mne čeká na letišti Berlin-Tegel, odkud společně poletíme nazpět do Frankfurtu ve 21:00 hod.

 Po únavné práci, utahán jak pivovarský valach, těšící se tentokrát včas do postele, jsem musel, se zaťatými zuby sbalit fidlátka a frčet na letiště. Tam jsem dorazil pět minut před devátou a v duchu se utěšoval, že Kony bude už sedět v letadle a já pak budu mít hodinu času do příštího odletu, prohlédnout si toto slavné letiště trochu zblízka. Věděl jsem pouze, že toto letiště, se celosvětově proslavilo vzdušným mostem při sovětské blokádě západního Berlína.  (viz níže, tehdy vydaná poštovní známka.)

Jenže chybalávky, Kony tam bohužel čekal u vchodu a z dálky na mne volal: „Honem, pojď, mám tady pro tebe rezervovanou Last-minute-letenku!“ Něco se ve mně vzepřelo a zaseklo: „Kony, já poletím až příštím letadlem v deset hodin, moje žena, totiž bude na mne čekat s autem ve Frankfurtu na letišti.“
„To přece nevadí, dyk jí můžeš z letiště zavolat ať pro tebe nejezdí, že tě domů odvezu já - a v letadle si zatím probereme, co a jak bylo ve filiálkách.“
„Ne, to nejde, Kony, má žena se bude těšit, že jí něco dovezu ze služební cesty a já nic nemám. Vždyť jsem nebyl tejden doma, musím ženě něco koupit, nějakej suvenýr...“
„Proboha, člověče, taková lapálie nestojí za úvahu, pojď honem, pohyb, ať jsme doma co nejdříve a nějakou tu pitomost jí koupíš potom.“
„Kony, já jsem řek‘, že nepoletím, já nejsem takovej plašmuška jako ty. Vzpomeň si, jak jsi nedávno v tvém věčném fofru zapomněl v taxíku baloňák i aktovku. Jen díky poctivému taxikáři a tvé vizitce, co jsi měl v kabátu, ti to ten dobrák přivezl do práce, takže jsi nepřišel o důležité dokumenty!“ „Blbost, poctivej taxikář, kdyby mi jen zatelefonoval, tak jsem si pro to dojel sám, ale takhle jsem musel vypláznout 60 €uro! - Hele, už mě volaj, tak ahoj, já letím!“

Kony konečně zmizel a já si oddychl. Koupil jsem si letenku na 22:00 hod a pak jsem se pomalu procházel tou krásnou šestihrannou okružní halou plnou krámků se vším možným. Jedna strana tohoto šestiúhelníku vedla do konečné smyčky metra, takže spojení letiště s Berlínem bylo zcela bezproblémové. Jako suvenýry jsem vybral pro ženu řetízek s přívěškem berlínského medvídka a plochý dámský nožík s pilníčkem na nehty a malými nůžkami. Pak jsem tam objevil knížku o blokádě Berlína 24.6.1948 až 12.5.1949. Tenkrát nastala paradoxní situace. Západní Berlín byl kolem dokola uzamčen jako malý ostrůvek svobody v totalitním rudém moři sovětské okupační zóny, odpojením od proudu.
Skoro dva a půl miliónů obyvatel zde bylo vydáno na pospas vyhladovění. Jenomže západní mocnosti vybudovaly okamžitě vzdušný letecký most přes ruskou zónu do Berlína na tři malá letiště Tempelhof (US sektor), Tegel (francouzský sektor) a Gatow (anglický sektor) a dopravovali tam až 5000 tun denně, nejen potravin a paliva, ale i stavební materiál pro výstavbu elektrárny a dalších technických zařízení. Rusové se ve světě nemožně blamovali, protože západní zabetonovaný Berlín vzkvétal a jejich východní skomíral. Proto po roce sami Rusové tu blokádu zase zrušili. Byl to pro komouše celosvětový trapas, ale oni si nedali pokoje! V roce 1961 zas obezdili záp. Berlín betonem a tato trapná vymoženost vydržela až do 9. listopadu roku 1989, načež byl definitivní konec nejen se zdí, ale i s celou DDR.

 V deset hodin jsem pak nasedl do letadla a těšil se, jak si po tom vyčerpávajícím týdnu, konečně aspoň na hodinku zdřímnu. Vedle mně seděla hezká dívka a cosi zaujatě studovala, takže jsem byl rád, že mne nebude nikdo rušit. Jenže osud to chtěl jinak. Dívka se najednou na mne obrátila s otázkou: „Promiňte, pane, mohu se vás něco zeptat?“ Ta dívka byla opravdu půvabná a normálně bych tuto nabídnutou možnost rozhovoru s radostí uvítal. Ale ospalost byla silnější: „Slečno, lituji, jsem tak silně unaven, že sotva vidím na oči, ale prosím, ptejte se, pokusím se ještě neusnout...“
„Všimla jsem si vaší únavy a proto budu stručná, patrně jste dost přepracovaný workoholik...“
„Ano, to je týdenní nevyspalost, ale způsobená mým workoholickým šéfem...“
„Aha, tak já už vás nechám spát, jenom poslední vysvětlení, co se týče mé osoby. Studuji psychologii a musím napsat tématické pojednání o chování různých lidí v mimořádných situacích. Vás jsem si vybrala a zařadila jako: inteligentní muž mezi 30 až 40 roky, milý, vyčerpaný ale žel, děsně ospalý...
„A k tomu si můžete ještě připsat: Za týden už bude ve skupině 40 až 50 let,“ dodal jsem dle pravdy. Ona mi sice ještě něco povídala, ale to už  jsem tvrdě usnul, jak hřebík ve vratech. 
Najednou slyším jak mi ta dívka šeptá: „To Vám ještě musím říct: víte, já nemám ráda muže, jsem lesbička, ale od vás bych si docela ráda nechala udělat dítě...“

To mne rázem probudilo a vidím, že přistáváme, takže jsem jí jen řekl: “Danke Ihnen, schöne Frau, und hoffentlich auf Wiedersehen...“ A po vystoupení z letadla, když jsem se na čerstvém vzduchu probral docela, jsem nevěděl, co byla skutečnost a co se mi jen zdálo... 
Každopádně však „Čau lásko!“


17 května 2015

Kolega Churavý


Když jsem pracoval v Německu už asi sedm let u americké firmy Sperry Univac, (viz zelené okno) přišel za mnou můj šéf s jakýmsi zbrusu novým zaměstnancem aby mi ho představil: „Pánové, dovolte mi, abych vás spolu seznámil: "Náš nový kolega: Herr Čuráfy – Herr Toms.“ Pomyslel jsem si, co je to za příšerné jméno, když pan Čuráfy dodal: „Aber ich heisse Albert Churavý!“
Hned mi bylo jasné, že Churavý je Čech a začali jsme spolu, k údivu šéfa, šprechtit česky. Rychle jsme se skamarádili a záhy si začali tykat. Naší výhodou bylo to, že nám nikdo nerozuměl, mohli jsme předstírat, že se dohadujeme o řešení nějakého programu a přitom mi třeba Bertík vyprávěl nějakou ze svých četných milostných aférek. Já jsem byl v té době už usedlejší, od rozvodu jsem žil sám se svojí sedmiletou dcerou, kdežto svobodný Berta řádil jak tajfun a tsunami současně.

Jednou padlo rozhodnutí, že naše firma vyšle asi tak na rok a čtvrt, desetičlenný team do jedné velké firmy, jako technickou pomoc při přestavbě jejich programů z počítačů BULL na naše UNIVAC. To byla pro každého z nás velice zajímavá a lukrativní práce, k té firmě to bylo 70 km, což znamenalo mít k vlastnímu platu ještě kilometrovné a diety, a to představovalo skoro dvojnásobný plat. Ovšem přitom bylo podmínkou pracovat na dvě směny dopolední 8-16 a odpolední 16-24 hod. Vysvětlil jsem šéfovi, ať si za mne vezme někoho jiného, jelikož se starám sám o malou dcerku a mohl bych tedy dělat pouze směny dopolední. Šéf mi řekl, že to se uvidí, a jestliže někdo bude ochoten dělat pouze směny odpolední, nebyl by to problém.

Kupodivu se našel člověk, který chtěl mermomocí dělat pouze směny odpolední, čili jsem byl k mé radosti i přes můj hendykep, zařazen do tohoto expertního týmu. Když jsem zjistil, že tento člověk je právě kolega Churavý, zajímalo mě, proč chce dělat odpolední, když přece dopolední směny jsou příjemnější a navíc dělat do půlnoci je opravdu šichta. Celé dopoledne člověk pak prospí, načež se nají a už ho zas čeká nová šichta.
A on mi to vysvětlil takto: „Člověče, já jsem se seznámil s nádhernou babou, je to Švédka, jmenuje se Elin, figurálně všechno v pořádku, má krásnej kvartýr, ale je tu jedna nevýhoda, je totiž vdaná. Ten její chlap odchází ráno v osum z domu a ona se celej den doma nudí. Takže já tam přijdu ráno v devět, mám připravenou bezvadnou snídani na vidličku, Elin je vysprchovaná, nádherně voní a pak se dějí věci. V poledne se tam ještě krásně nažeru a pak radši vypadnu, kdyby se náhodou ten její blbec vrátil o něco dříve. Proto jsou ty odpolední šichty pro mne tak ideální!“


„Nojo, Berto, sice chápu, že to je všechno krásný“, řekl jsem pochybovačně, „ale co kdyby ten její manžel z nějakého důvodu neodešel ten den do práce?“ „Míro, na všechno je pamatováno. Jen když je žaluzie na ložnickým vokně vytažená, tak je čistej vzduch, jinak tam nejdu. Nejsem přece úplně blbej, chápeš?“

„Nojo, ale co kdyby vás najednou překvapil nečekaně zrovna v nejlepším?“, zeptal jsem se. „Pak bych teda měl halt smůlu, ale to je riziko podnikání. Jenže při jeho pracovitosti, Elin říká, že ten její chlap je workoholik,  je to riziko  zanedbatelný...“ Asi po půl roce se jeho zanedbatelné riziko podnikání přece dostavilo a Bertík, ve smyslu svého jména Churavý – nomen est omen – skončil v sádře...


13 května 2015

Princezna Anna a »faux-pas!«

Kdysi dávno při nákupu v německé Hypernově, kde jsem bloumal s vozíkem mezi plnými regály, pro mne vcelku s nepotřebným zbožím dumaje,  co tu  proboha
vlastně hledám a proč mi neustále nabízejí nějaké slevy, když je nechci? Proč lidi potřebují 30 druhů jogurtů, nebo 25 druhů kečupů? A vtom to křáplo a do mého vozíku narazil zpoza regálů vlevo, plnou parou vozík, který nedbal tzv. pravidla pravé ruky.  Za ním se objevil zpocený obličej stále hektického Ládi, kamaráda a člověka někam věčně spěchajícího.
"Kam se řítíš Láďo, jak utrženej vagón?", zeptal jsem se ho suše.
"Ahoj, Míro, já musím rychle nakoupit celou řadu pitomostí,  ale už to nějak nestíhám,  to je  peklo" kroutil  Láďa  hlavou  a  mával  jakýmsi  papírkem.
"To chce klid, koukni, vozejk máš plnej  a já mám zatím  jenom  Romadur."
"Nojo, jenže já mám lístek na fotbal a tady na tom papíru mi ta moje ženská vypsala, co všechno musím nakoupit, takže teď marně hledám, kde asi tak já, chudák, mám najít kvasnice!!", zuřil  Láďa.
"Čert vem kvasnice, ty bych já taky v životě nenašel", uklidnil jsem ho.
"Máš pravdu, člověk nesmí ty ženský moc rozmazlovat - ale podívej, tady na ten seznam, na konci je připsáno, já se snad picnu - dámský vložky Violetta! To přece nebudu já-chlap, kupovat!  Ať si je koupí ta bláznivá Andula sama!"
"Jaká Andula? Tvoje žena je, pokud se nepletu, Barbora, ne?"

"No, podívej se, to je jiný písmo, ten celej cetl psala určitě Bára, ale ty vložky tam připsala, vidíš tady, tím hůlkovým písmem, ta její bláznivá ségra Andula z Česka, vona je teď u nás na návštěvě. To je drzost  a já ji to mám kupovat?"
"Ale já bejt tebou, Láďo, tak jí ty vložky koupím, to je důležitější než ňáký kvasnice, chápej,  že ona chudák krvácí a neví, jak se to řekne německy!"
"Nic nekoupím, kvasnice ani vložky, nechci vypadat jako blb pod pantoflem!"
Ať si sem holky dojedou samy!  Ahoj,  já už letím ke kase, stejně přijdu dost pozdě na ten fotbal!"

Láďa odsvištěl k pokladnám a já se pomalu loudal mezi regály a zastavil se u olejovek.  Musel jsem totiž dumat:
O té, mně neznámé sestře Láďovy manželky. Chudák ta dívenka, třeba potřebuje ty vložky naléhavě a on jí je teď nedonese. To není fair-play, to je jako odmítnutí pomoci raněnému. Napadlo mě udělat dobrý skutek a zakoupit ty vložky slečně Anně. Nevěděl jsem kde to najdu a tak jsem se zeptal jedné ženy, co právě plnila regály konzervami: "Promiňte paní, můžete mi poradit, kde bych nešel dámské vložky - třeba Violetta?"

Paní se na mne překvapeně podívala, nevěříc svým uším: "Pojďte, já Vám ukážu, ale tu Violettu asi nemáme." Došli jsme aspoň o 20 regálů dále a paní, jsouc ve svém živlu, pokračovala: "Vidíte ta Violetta opravdu není, ale máme tady Ria nebo Always, ty jsou levnější", radila mi ta dobrá duše.
"Ne, to je asi šmejd, to by moje manželka nechtěla, které jsou ty nejdražší!"
"Nejdražší jsou tyhle Princess, chcete je?"
"Jó, Princess! To je určitě jen pro pricezny, ano, to beru!", řekl jsem nadšeně. Paní se shovívavě usmála: "Vy máte asi vaši pani hodně rád, žejó?" A já ji dorazil: "Představte si, paní, že ty vložky jsou pro ženu, kterou jsem ještě nikdy neviděl." Paní zůstala stát s otevřenou pusou: " Jakto, vždyť jste přece říkal, že to je pro manželku..!"  Mávl jsem jen rukou: "To je jedno, paní, to se
 nedá  opravdu vysvětlit, ona sama to ještě neví..."
Z Hypernovy jsem zajel rovnou do hezkého domku kamaráda Ládi  a ty vložky jsem měl v úhledné papírové nákupní tašce. Otevřely se dveře a v nich stála Láďova atraktivní žena Barbora: "Dobrý den, Mirku, Láďa není doma, šel před chvílí na fotbal, nechcete jít dál?" Šel jsem dál a vysvětloval, že nechci zdržovat, nesu jen něco pro slečnu Annu. Tato se v témže okamžiku objevila na scéně, s němou otázkou na rtech. Podal jsem jí balíček a ona, ke zděšení obou žen, vytáhla z pytlíku vložky »Princess«, hned se do mne obě pustily, že to není vůbec vtipné, co mě to proboha napadlo, vždyť se vůbec neznáme, tohle je totiž typicky mužská nehoráznost! 

Když jsem se konečně dostal ke slovu a vysvětlil jim, že jsem chtěl jen udělat dobrý skutek, rozesmála se Barbora na celé kolo: "Ten Láďa je trotl, to jsem chtěla já pro sebe do zásoby, ne Anča! A připsala jsem to tam schválně hůlkovým písmem, aby to nezapomněl. Omluvte tady Anču, že tak na vás vyjela, ale ta chudinka o tom vůbec nic nevěděla!"

"Ježišmarjá, promiňte", omlouvala se mi Anna, "za dobrotu na žebrotu, ale chápejte, že mě to muselo nutně šokovat, takový intimní dar od zcela mně neznámého, pro mne naprosto cizího muže!"
A nakonec jsme si všichni tři hezky popovídali u kafíčka a buchet a já jsem si v duchu pomyslel, že ten fotbalovej fanatik Láďa má krásnou manželku i švagrovou a,  že si toho vůbec neváží - a že mu tyto obě dvě ženy, závidím...

09 května 2015

Prsten s akvamarinem

Když se z mé sestřičky Blanky vyklubala krásná, mladá slečna a já, aby nezpychla jsem jí vždy tvrdil, že je docela vzhledově „celkem ucházející", začali se v hojné míře okolo ní motat různí „šmidrové" pubertálního i postpubertálního věku. 

Na sestře se to projevilo tak, že se najednou enormně zajímala o matčin zlatý prsten s akvamarínem, který byl vystaven na odiv ve skleněném ozdobném košíčku, stojícím na dečce v kuchyni na kredenci. Máti chovala tento drahý a vzácný dar (tuším že od babičky) jako oko v hlavě a brala si ho jen když někam šla s otcem jako nóbl dáma, třeba do divadla. Naproti tomu sestra si ho směla půjčit jen pro doma, matka totiž tvrdila, že venku by ho ztratila, protože má moc hubené prsty.
Mně osobně ten prsten nic neříkal, já jsem nikdy žádné prsteny nenosil, ba ani snubní. Právě tak mě nezajímaly, náušnice, piercing, tetování či kroužky do nosu a podobné znaky primitivizmu. Ptal jsem se matky proč má ten prsten vystaven na kredenci, když se o něj tak bojí? Proč ho radši nezahrabe někam do skříně? Jenže to právě máti nechtěla, ten prsten je prý tak krásný, že ho musí mít stále na očích a taky aby se neztratil.
Jenže prsten se jednou ztratil a máti nás tři, to jest otce, sestru i mne ihned podrobila tvrdému výslechu, kdo měl ten prsten naposledy v ruce. Samozřejmě, že nikdo. Načež začala jako Sherlock Holmes pátrat v paměti, kdo všechno byl v inkriminovanou dobu u nás na návštěvě a dopracovala se k sestřině kamarádce Věrušce, která prý jako jediná připadala v úvahu. Přes náš odpor se rozhodla zajet za ní do práce, kde na ni vybafla: „Věro naval zpátky ten prsten!“ Dívka byla prý tak šokovaná, že jenom sáhla do kapsy a v slzách prsten vydala.
Netrvalo dlouho a prsten se ztratil znovu. Tentokrát matčin detektivní talent nic nepomohl a prsten se musel oželet. O půl roku později jsem šel do sklepa pro brambory a koukám jak blázen (to mi jde dobře), oplakaný prsten visí na jednom vyhnaném klíčku z brambor jako ozdoba na vánočním stromku! Dodatečně jsme vydedukovali, že sestra ukládajíc na podzim brambory do sklepa ho tam nějak zasela.

A pak přišla aféra se sestřiným pihovatým nápadníkem Láďou, zvaným Cedník. Ten hoch měl chorobnou zálibu v dramaticky vypjatých situacích. Jednou odpoledne jsem rozepisoval písně dle kytarových akordů do čtyř hlasů pro můj dívčí kvartet, když mě vyrušilo hlasité tůrování motorky někde před naším barákem. Nejdříve jsem tomu nevěnoval pozornost, ale když to nepřestávalo a řvaní motocyklu se naopak stupňovalo, vztekle jsem se šel podívat z pokoje mé sestry, odkud je vidět na vchod do baráku, co to je? Vidím sestru stojící u okna a ptám se: „Prosím tě co to je za blbce, co tady takhle řádí?“ Sestra poněkud vzrušeným hlasem mi sdělila, že Láďa se chce zabít na motorce, když s ním dnes nepůjde na rande.
„No to snad není pravda“, jdu se podívat a vidím, jak ten trotl vyjíždí do vrchu k našemu vchodu, načež se otočí a prudce rozjede řvoucí motorku dolů proti zdi domu naproti, v poslední chvilce zabrzdí a pak se zase vrací k našim dvířkům. Podívá se do okna na sestru a křikne: „Přijdeš nebo nepřijdeš? Když ne, tak se zabiju!“ a znovu se rozjede proti zdi. Počkal jsem si až se zase vrátil a zařval na něj: „Hele, ty blbečku, když se chceš zabít, tak jeď někam jinam, zdí je všude dost a nevotravuj tady u nás, nebo tě budu muset nakopat a tu tvou motorku rozžehlit válcovačkou!“ Hoch to osolil a odjel. „Ale co když se opravdu zabije?“, pípla sestra. Mávl jsem rukou: „To je jeho věc, ale pamatuj si, sebevrazi to nikdy neoznamují dopředu, ten Cedník je blbec, kterej tě tím chce citově vydírat.“
Za pár dní přišla sestra domů s brekem: „Láďa mi sebral ten prstýnek a zahodil ho!“ Prý se spolu sešli za naší zahradou na louce, nějak se zase dohadovali a on jí sebral ten prsten a vztekle jím mrštil daleko do trávy. Když sestra začala brečet, že bude mít doma peklo s matkou, začali jej oba hledat, lezouce po kolenou v trávě, ale nic nenašli. Matka spustila lamentaci, že ten prsten byl památeční a to přivolá neštěstí na celou naši rodinu!
Abych trochu uklidnil rozbouřenou situaci, řekl jsem sestře: „Pojď jdeme tam spolu a ukážeš mi, kde se to stalo.“ Věděl jsem, že ta louka je aspoň 200 x 200 metrů a tudíž je to hledání špendlíku ve sto kupkách sena, ale chtěl jsem aspoň ukázat dobrou snahu. Cestou jsem sebral oblázek který mohl mít tak asi stejnou váhu jako ten prsten a když mi sestra ukázala kde asi přibližně stáli a kterým asi směrem ten debil tím prstenem mrštil, napodobil jsem totéž oblázkem. Říkám si je to marná a zoufalá snaha určit přesné místo dopadu na základě naprosto nepřesných a vlastně jenom přibližných údajů mé sestry. Pak jsem se šel podívat kam můj kamínek dopadl a v trávě přede mnou najednou zazářil v paprscích zapadajícího slunce ten matčin divotvorný akvamarín.
Nechtěl jsem tomu sám ani věřit, ale přesně tak se to stalo. A sestra má ten prsten až dodnes!

Sestřina zamilovaná píseň, kterou v české verzi také zpívávala s tanečním orchestrem v Mánesu.

30 dubna 2015

Špatně utajený revolver !

Pan Miroslav Horníček nazval jeden svůj memoár »Špatně utajené housle«, což se mi moc líbilo, tak mi to napadlo použít podobný název u některého z mých memoiru, který ovšem není tak vtipný, jako ten  Horníčkův...

Narodil jsem  se  v r.1931 v Nových Benátkách  n/Jiz.
Moji rodičové se náhodně seznámili v kanceláři továrny Carborundum, kde se v dílně dřel chudák můj děda, coby soustružník brusných  kotoučů, pomocí nože z technického černého diamantu. Tenkrát se ještě nevědělo,  co to je  zaprášení plic.  V dědově  případě prachem z brusnéo
kotouče korundového! To skončilo, v případě mého dědy, předčasnou smrtí v 62  letech...(!) 
Můj otec byl cizojazyčným korespondentem a má matka dělala všechno, co bylo potřeba, něco jako kancelářská  síla, dnešní  tzv. sekretářka.

Děda byl mnohostranným pracantem, takže byl také správcem "Raabovy vily" a přilehlé vinice, za což sice nebral žádné peníze od  milostpaní Oberzutové, která žila v Praze. Zato ale nechala dědu s babičkou zdarma  bydlet  vedle své vily na dvoře. v jakémsi správcovském domku. 
Dnes je v něm restaurace "Veselý hroch", kde se  velmi dobře vaří, takže tam se ženou jezdíme občas z Prahy na výborné  obědy...
 
Každé Vánoce děda s babičkou prodávali na dvoře kapry a v létě si zase děda přivydělával samo-výrobou rybářských  lodí, pramic,  nebo maňásků pro mládež...
Babička byla tak šetrná, že dokázala i z dědovy  ubohé dělnické mzdy ušetřit na věno pro obě dvě dcery, každé jeden domek. Jenže teta Marie se provdala až na Křivoklát a můj otec, neustále hledal lépe placenou práci, kvůli čemuž  se naše rodinka často stěhovala z jednoho města do druhého. Z Benátek do Turnova, odtud potom do Hradce Králové a nakonec do Prahy, kde jsem začal chodit  do školy. Bylo to právě v září, když zemřel náš pan prezident Masaryk. Byli jsme mu na pohřbu a když jsme se potom šli podívat do kina na žurnál ze života TGM a já ho viděl, jak jede na koní, zvolal jsem šťastně: "Podívejte se, mami, tati, pan prezident se uzdravil, je zas na živu!"  Co dítě 6-roční, jsem byl ještě dost naivní...
Ve válečném roce v květnu 1942, kdy zemřel můj děda. Měl, jak jsem už řekl od práce zaprášené plíce – těžkou silikózu a pak stačilo, že se zachladil, dostal zápal plic a z toho, vznikla takzvaná »rychlá tuberkulóza«. Během několika dní pak zemřel, a bylo mu jen 63 let. Na pohřeb, který se právě konal v době atentátu na říšského protektora Heydricha se k ovdovělé babičce sjelo dosti početné příbuzenstvo z různých koutů vlasti. Děda byl z jedenácti dětí a babička ze dvanácti...

My desetiletí bratranci, já s Pepou jsme se ze zvědavosti hrabali v dědově dřevníku, kam jsme dřív neměli přístup a našli tam v mastném  papíře zabalený, takový dosti staro-módní bubínkový revolver.  To bylo něco pro nás kluky!!!   
Šli jsme se s nálezem pochopielně ihned pochlubit do babiččina bytu, kde byli shromážděni všichni smuteční  hosté  -  a bylo zle!
Nechápali jsme proč se nikdo neraduje z našeho nálezu? Tenkrát bylo pod trestem smrti zakázáno přechovávání doma jakýchkoliv střelných zbraní a mezi hosty byla také jedna prateta, která měla za muže německého vojáka. Všichni ztuhli strachem a jen moje matka zachovala chladnou hlavu. V noci vzala ten revolver a za tmy s ním běžela přes vinici k řece a vhodila ho tam do vody. Naštěstí ji nikdo neviděl a neudal, jinak bychom asi všichni skončili jako v Lidicích. A dědův revolver tam možná leží v bahně na dně měsíční řeky Jizery -  ještě dnes po více než  82  letech...?


17 dubna 2015

Patálie s brýlemi

Podstatné jméno brýle je pomnožné, tak jako dveře nebo kalhoty a moje tehdy tříletá dcerka Brigitka tuto gramatickou výjimku neznající, když slyšela, že říkám "brejle", opakovala po mně "bejlek", ovšem v čísle jednotném. Tedy dvoje brýle byly u ní dva "bejleky." U dětí se to dá vždycky pochopit, ovšem u dospělých je to trapas.
Tak třeba náš někdejší soused, který chtěje zakrýt své chatrné vzdělání, nemluvil tak, jak mu zobák narostl, ale říkal příkladně: "Musíte se dívat na svět růžovými brýli." Jindy zase vyprávěl, jak šel ke krejčímu se svými novými kalhotmi nebo, že mu někdo něco vyprávěl jenom mezi čtyřmi očmi.

Já jsem asi do čtyřiceti let brýle, tento vynález optiky nepotřeboval vůbec, ale pak jsem musel začít používat brýle na dálku, hlavně v autě, a za pár let přibyly druhé brýle na čtení. Nechtěl jsem skončit jako moje máti u osmi brýlí, které měla nejen na dálku a na blízko, ale na malování, na čtení, na vyšívání, též na loupání brambor, na žehlení a na televizi. Protože by se v tom někdy sama nevyznala, označovala si jednotlivé brýle barevnými bavlnkami, uvázanými na pantu levého skla.

Pak se nezřídka stávalo, že mě máti požádala, abych jí podal brýle s červenou či zelenou nebo bílou bavlnkou, že leží v krabici na okně. Tam jsem ale našel jen brýle s bavlnkou modrou a černou a jedny bez označení. "Ty mi podej, to budou ty s červenou a ta bavlnka se asi odvázala. Máti si je zkusila a souhlasně pokývala hlavou. Potom jsem objevil na nočním stolku jiné brýle s bavlnkou zcela jasně červenou a pochopil, že ona sama se v tom neorientuje, hlavně  když si myslí, že má ty správné brýle na nose. Pak vidí dobře a je spokojená...

Naproti tomu moje manželka má jen jedny brýle na všechno a nejčastěji je nosí nad čelem ve vlasech. Tak jsem se zařekl, že já zůstanu na věčné časy jen při dvojích brýlích, což taky funguje dodnes, mění se pouze čas od času dioptrie. Ty na dálku mám multifokální, na všechny vzdálenosti od tří metrů do nekonečna, a ty na čtení mám tzv. půlky, takže se přes ně mohu koukat i dál po celém bytě, a to mi vyhovuje. Můj problém však vězí v něčem jiném, totiž, že je neustále hledám. Nosit brýle jako manželka ve vlasech jde těžko, neboť nemaje dostatek vlasů nad čelem, bych musel brýle na své čelo lepit medem, sirupem, nebo sindetikonem... 

Doma to s tím hledáním brýlí ještě jde, to se vždycky nějak podaří nalézt i když kolikrát probíhám všemi místnostmi, jak stižený amokem a láteřím, že brýle se asi vypařily a proto nejsou nikde! Až pak se mě žena zeptá roztomile: "A díval ses taky na záchodě?" Já jen mávnu rukou, řka: "Co by asi dělaly mé brýle na záchodě?" Pak si však uvědomím, že tam včera luštil křížovku – a taky ano, ty mizerný brejle jsem tam skutečně našel!

Horší to je ovšem, když jsme někde na výletě a spíme v hotelu. Já se ráno začnu shánět po brýlích, abych se na něco podíval do mapy a jako obvykle je nenajdu. Ptám se ženy, ta taky neví a pak mě napadne, že jsem je asi nechal v palubní přihrádce v autě. Náš pokoj je obvykle v druhém patře a auto stojí na parkovišti před hotelem. Když doběhnu až k autu zjistím, že u sebe nemám klíče. Běžím tedy nazpět nahoru pro klíčky a opět dolů do auta - jenže tady brýle taky nejsou! Šlapu tedy schody znovu do druhého patra a oznamuji své ženě suchou větou, že tam ty pitomé brýle nejsou! Co teď? Žena se zamyslí hlavou: "Tak si prozatím vezmi aspoň tyhle multifokální, a pak se uvidí!"


"Jenže, pak se neuvidí nic, protože s těmihle brýlemi na dálku nemohu cokoliv vyčíst z mapy!", řeknu již mírně podrážděně. Načež se mně žena, mající detektivní talent zeptá, jestli jsem měl včera vůbec ty brýle na čtení na nose a já musím chtě-nechtě připustit, že asi ne. "Tak vidíš, ty jsou ještě v tom malém kufříku, tak, jak jsem je tam včera při odjezdu pečlivě uložila!" A já vztekle zvolám: "Ach doprblé, madam, a tento zůstal ještě v autě!" A už znovu běžím na parkoviště, jenže mezitím se rozpršelo. Manželka za mnou volá na schodišti: "Nezapomněl sis zase vzít klíče od auta, deštník je taky v kufru!" Stojím ve vchodu hotelu, vidím tu mokrou spoušť a říkám si: "Tak teď si připadám opravdu jako blbec..."

15 dubna 2015

Nocleh v Chateauneuf du Pape

Je tomu snad více než třicet let, kdy jsme si manželkou vyjeli na francouzskou Riviéru. Při této cestě na jih jsme se nemohli nezastavit v malebném, ale svým vínem velice proslaveném, malém městečku Chateauneuf du Pape asi šestnáct km před slavným Avignonem.
Dorazili jsme tam až k večeru, takže první naší starostí bylo sehnat si tady nocleh. Jak si  tak projíždíme tím městem, vidíme najednou na jednom postarším baráku malou cedulku »Zimmer frei«. Říkám ženě: „To je to pravé! Na co platit drahý hotel, tady v soukromí to bude za facku a navíc když to píšou německy, tak se s nimi snadno domluvíme a nemusíme někde blekotat a koktat naší neohrabanou česko-francouzskou hatmatilkou!“


Moje dedukce nebyla nejlepší, nocleh stál skoro stejně jako v hotelu a domluvit se s nimi bylo stejně možné jen francouzsky. Čili v našem případě rukama a nohama, ale přesto jsme tam zůstali, už se nám prostě nechtělo něco jiného hledat. Paní i pán byli velice milí a i když si každý z nás mluvil jinou řečí, nakonec jsme se dohodli. Paní nám ukázala docela útulný pokojíček v prvním patře, oni sami bydleli v přízemí a já jsem se začal zajímat o to, kde mohu zaparkovat auto, protože před domem na ulici, která byla velice úzká, bych ho nechtěl nechat stát.
Paní kývala hlavou, že mi rozumí a naznačovala, že mi ukáže kam mohu auto postavit, abych šel za ní. Zděsil jsem se však, když mě vedla k dřevěným schodům vedoucím na půdu do druhého patra. Napadlo mne, že mi přece jen nerozuměla a když jsme vylezli na půdu, začal jsem novou vysvětlovací akci, že se mi jedné o auto!
Ona se však nenechala deprimovat a stále přitakávala: „Oui, oui, monsieur, óto!“
Začal jsem pěnit nabroušenou němčinou: „Donnerwetter, jak dostanu auto po dřevěných schodech na půdu do druhého patra?“ A paní došla klidně na druhý konec půdy a otevřela obrovská vrata a zvolala: „Voila, monsieur!“
A já koukal jak jeřábek, za vraty byla v této výšce opět ulice! Pochopil jsem, že tento dům je postaven do svahu tak, že přízemí i půda ústí do téže serpentinovitě se vinoucí silnice. To byl pro nás zážitek, který překonal i to lahodné, červené víno, které jsme pak pili k večeři!




 Druhý den jsme si vyšli podívat se trochu po krajině a tak, jak jsme zvyklí z Česka i z Německa, jsou vinice vždycky na šikmých stráních obrácených ke slunci - tady najednou jsou vinice na holé rovině! No, pochopitelně,  jak by ne, tady je slunce všude a vždycky dost!
A tak bych chtěl zakončit toto povídání jednou větou pana Horníčka, který tenkrát za komoušů, kdy obyčejný lid nesměl cestovat, dál než dohlédl, vtipně napsal o tomto městečku oslavný článek, zakončený tímto ironickým zvoláním: "Radím proto všem, kdykoliv pojedete na Riviéru, určitě se zastavte zde v Chateauneuf du Pape!"
A přesně to jsme, pane Horníčku, učinili i my a děkujeme Vám za radu...

http://www.youtube.com/watch?v=ya8EZ5092RU

04 dubna 2015

Tři malíři: IMP. EXP. SOC.

Mám rád Werichovy forbíny, ať už jsou to ty s Voskovcem nebo s Horníčkem. A tak mě dnes, nevím co popadlo, že tu jednu krátkou ilustruji, čímž zároveň seznámím případné čtenáře s podstatou takzvaných směrů malířských, uměleckých a to dle
Werichologie...

Například včera mne znovu, už asi tak po desáté, rozesmála známá Werichova přednáška o malířství, jako takovém...

 W. Začal zcela nečekaně tím, že byl v minulém životě mouchou: „Ale já nebyl taková ta moucha venku, co sedá na všecko, já byl taková ta černá, kuchyňská, apetitlich, čistotná a navíc kulturně zapojená moucha! Vlastně mouch, já byl vždycky samec. Já dělal nejraději na obrazech jako impresionista - pár vhodně volenejch puntíků a z mocnáře byla selka. 

Horníček, který zde dělal pouze nahrávače, se ho zeptal: "A co to je impresionista?"
W: "Impresionismus je směr malířský umělecký, a jak je známo, po něm přišel takzvaný expresionismus, a dneska tedy socialistický realismus. To všechno a ještě další -ismy, jsou malířské umělecké směry.

H: "Nojo, jenže já se v tom zas až tak moc dobře nevyznám..."


W: "Ale to je přece docela jednoduchá technická věc, podívejte se, pane, takovej impresionista, ten se nechá ovlivnit prostředím a maluje, tak jak to vidí,  jako tady třeba Claude Monet z roku 1874 »Soleil levant«, tedy Východ slunce." 

H: "Aha, Monet, nebo Manet, to je neuvěřitelné, znám je oba dobře, ale já si je furt pletu..."

W: "A teďka dávejte moc dobrej pozor, von totiž expresionista, si maluje tak, jak to sám cítí, jako tady ten ženský akt, od Mirka Tomse z roku 2014, »Krásná dívka na kostkované dece, která přemýšlí, že nemá co na sebe, éé- tedy kromě těch perel. Nehledě na to, že nejsou ani trochu pravé..."

H: "Nojó, teď je mi to teprve všechno krásně jasný, pane, takže, impresionista ten maluje prostě tak, jak to vidí, zatímco expresionista maluje tak, jak to cítí. Teď ovšem jsem ale moc zvědav, jakpak asi maluje socialistický realista?"

W: "Ten přece maluje tak, jak to slyší! Já znám jednoho, ten je hluchej jak tetřev a ten maluje přesně tak, jak to čte! Tedy jen v určitejch novinách. 
Takhle si to příkladně přečetla v Rudým Právu soudružka Alena Čermáková v roce 1950 a pojmenovala svou malbu hrdě,
socialisticky: »Den horníků« !"

H: "A , že vodbočuju, byl jste tenkrát ještě něco jinýho, kromě té noblesní mouchy, coby impresionista?"
W: "Jéje, já byl věcí, pane, já byl patník, dlouho, pak jsem byl pes abych se pomstil, nebo když jsem byl svišť, tak už tenkrát jsme měli Noru, ještě dávno před Ibsenem a zajímavé, já byla taky kráva, pane, a k smrti mě chtěl udojit zlej kulak!"
H: "Neříkejte, to je teda něco strašnýho! A udojil vás?"
W: "Ne, ne, já jsem ho totiž převezla! Já s posledním litrem ve vemeni jsem přeběhla k jézédé!  A to mě zachránilo!"
***
A já nakonec, po vzoru našeho pana prezidenta připojuji jednu židovskou "ANEGNOTU":  Povídá paní Kohnová svému muži: Ty, Kohne, ta naše Mici už je dospělá a říkala mi, že když se večer ve svým pokojíku svlíká tak, že z protějšího baráku na ní kouká nějakej chlap, nejspíš to bude ten Raubiček. Tak sem si myslela, že bysme měli tý holce koupit do jejího vokna ňákou neprůhlednou záclonu."
"Sára, ty ses asi zbláznila, víš kolik taková záclona stojí peněz? To uděláme jináč. Vyměníte si s Mici pokoje a uvidíš, že ty záclony si pořídí Raubiček!"

A protože miluji déšť, tak přidám píseň: "September in the rain":

11 března 2015

Casino a 2 Němky: Minus i Plus

Zařval jsem nahlas a vztekle známé vulgární slůvko, když jsem omylem zabouchl kufr od auta a klíče byly uvnitř. To se stalo jistě už mnoha lidem, ale mně se to stalo v situaci, která byla pro mne na první pohled naprosto neřešitelná. Musím to popsat od začátku:
Byl jsem na léčení v německých lázních Lippstadt a protože o víkendu zde byla nuda nudoucí, rozhodl jsem se vyjet si hned po snídani do lázní Oeynhausen, kde je prý krásné kasino s ruletou. Bylo to sice 80 km daleko, ale to mne neodradilo. Vyjel jsem hned po snídani v deset hodin a dostal na cestu výletní balíček s jídlem jako náhradu za oběd. Věděl jsem, že musím být zpět nejpozději do deseti hodin večer, pak se lázeňská budova zamkne a pacient může přenocovat kde chce na vlastní útraty, ale mimo to se dostane do konfliktu s ošetřujícím lékařem. Pokud by se takový přestupek opakoval, může to vést až k vyloučení pacienta z léčení a jako postih, by bylo uhrazení naběhlých výdajů nemocenské pojišťovně. 

Nejdříve vše probíhalo hladce, bylo krásné slunné září, takové babí léto a lázně Bad Oeynhausen se mi hned na první pohled zalíbily. V lázeňském parku za městem stálo výstavné kasino a před ním šuměla kašna s fontánou.  Na začátku jsem měl v ruletě dosti štěstí, dokonce jsem už vyhrával 500 marek, jenže pak došlo ke zvratu, všechno jsem zase prohrál a k tomu ještě další dvě stovky. Vyšel jsem z kasina dost rozladěn a hladový jako herec. Došel jsem k autu na parkoviště, abych se aspoň posilnil tím, co jsem dostal na celodení výlet od mého sanatoria...

Odemkl jsem kufr, kde ležérně ležel cestovní balíček s potravinami a pustil se ihned do jídla. Byly to dvě housky se šunkou, se sýrem a zeleným salátem. Byl jsem ještě zpocený a tak jsem si sundal sako i kravatu, hodil to do kufru a šel si sednout za volant. Jenže auto bylo ještě zamčené a sako, ve kterém byly klíče od auta, bylo v kufru a ten jsem právě chytře  přibouchl! 
Zatmělo se mi před očima: „Co teď? Co mám dělat? Do auta se nedostanu. Peníze i doklady mám v saku a to je v kufru. Slunce začíná zapadat a já tu stojím jen v košili a kalhotách, 80 km od mé léčebny, navíc je neděle a všude je zavřeno...“ 
Začal jsem si lámat hlavu, co si mám počít a napadalo mě vrátit se do kasina a poprosit je o půjčku pár drobných a zatelefonovat nějakému zámečníkovi, aby mi otevřel auto. Nic lepšího jsem na svoji kebuli nevymyslel. Ve vestibulu seděla jakási portýrka, bábo-chlap, typ, kterému říkám „Němka když se nepovede“ a já v zoufalství se na ni obrátil o půjčku drobných na telefon. To byla ode mne blbost odsouzená k zániku, bába se zatvářila nepřístupně a řekla: „Víte kolik lidí, co zde prohrají, si chce půjčit peníze? My nejsme banka, my nejsme kasa, ale kasino!...“

Vystřelil jsem odtamtud jako zajíček ze své jamky a rozhodl se, že doklušu do středu města na nádraží. "Jsou to sice dva kilometry, ale aspoň se trochu zahřeju", snažil jsem se nějak uklidnit, aniž bych věděl, co si počnu na tom nádraží?
Na nádraží byl takzvaně „chcíplej pes“, žádní lidé, všechno zavřeno, pouze malá budka s novinami, a v ní velice hezká slečna, "Němka když se povede"
Požádal jsem ji vroucně, jestli bych si mohl od ní zatelefonovat, ale že sice nemám u sebe žádné peníze, zabouchl jsem si klíče v autě. Podívala se na mne mile, posoudila můj akcent cizince a řekla: „Jestliže to ovšem není mezistátní hovor, tak ano.“ Uviděl jsem tam ležet telefonní seznam, tak jsem si ho též s dovolením vypůjčil: „Slečno, prosím, nevíte na koho bych se tu měl obrátit, jestli na policii nebo na nějakého zámečníka?“ 

„Nejlepší bude zavolat tzv. Schlüsseldienst (zámečnické služby)“, řekla mi mile. "Ano, správně, šlysldýnst!" zvolal jsem a ťukal si na čelo... Dovolal jsem se teprve na třetí číslo a tam mě ten dobrý muž upozornil, že je nedělní tarif, tedy výjezd za minimálně 100 marek. Souhlasil bych býval se vším, jen proboha ať pro mne přijede, že čekám na zdejším nádraží. Byl tam za pět minut a pak mě vzal sebou ke kasinu. Poděkoval jsem ještě slečně v kiosku, bez níž bych byl snad úplně ztracen, načež jsem navigoval pana zámečníka k mému autu na parkovišti. Tam mi, dřív než se pustil do díla, řekl: „Můžete mi ukázat váš technický průkaz, abych třeba neotevřel cizí auto a pak neměl eventuální potíže s policií?“ 
„Prosím vás, já mám všechno v kufru, u sebe teď nemám nic, ale jakmile to otevřete, slibuji a přísahám, že vám všechny doklady ukážu a vše zaplatím!“ 
„Dobrá,“ řekl ten muž, „otočte se prosím, abyste neviděl můj trik“, udělal cvak-cvak, a že to byl profík bylo auto ihned otevřeno! Fuj, to jsem si oddychl, dal jsem mu dvě stovky a byl šťasten jak blecha. Za blbost, jak známo, se musí platit...!

 Už to vím: Potřebuji někoho, aby na mne dohlížel...
 (Someone to watch over me)...
http://www.youtube.com/watch?v=6Z3QgE2p2rs

Ale příběh pokračuje:  "Koupil jsem  své  ženě  blůzičku"

17 února 2015

Zloděj, zvláštní odrůda lidská

Na zloděje se většinou sprostě nadává. Mnou taky cloumal vztek, když mi před Vánocemi zloděj vybral 3000 Kč z peněženky a tuto mi zase nepozorovaně vsunul do kapsy. Neuvědomil jsem si, že to byl vlastně dobrák, který mi neukradl platební kartu, ani další doklady, ale vypůjčil si pouze peníze na věky, za které třeba koupil dárky pod stromeček svých dětiček. Lidé ovšem, na úkor svého vlastního zdraví, inklinují spíše k vysvětlení, že to byl padouch, který to stejně prochlastá, nebo to prodívčí se šlapkami a možná, že ve většině případů mají pravdu, ale zajisté to neplatí úplně vždycky. Mysleme si raději pozitině, ten člověk ty peníze třeba potřeboval více než já... Ovšem v jiném případě se mi stalo,  že mě má známá prosila, abych jí půjčil asi 16 tisíc, že se dostala do dluhové pasti, a že očekává honoráře, které se však nějak pozdržely a teď si neví rady a je jí to trapné. Samozřejmě, že jsem rád půjčil a vůbec mě nenapadlo, že to je lež. Je pravdou, že víc než ty peníze mě mrzí, že jsem tím ztratil důvěru v solidnost, takzvaně dobrých přátel. V západním Německu, kde jsem žil 27 let, se mi podobný případ nikdy nestal. A já jsem pochopil ten bonmot Jana Wericha, že Češi jsou nenechavým národem a krádež považují často za určitou chytrost, pod heslem  »Co je doma, to se počítá«...

Když jsem si přečetl jednu episodu z knížky od rakouské spisovatelky Joe Lederer, o tom co se jí přihodilo v Londýně, vstoupily mi slzy do očí. Pokusím se to v kostce přeložit do češtiny:
Jsou dny, kdy se vám zdá, že se všechno spiklo proti vám. Lidé jsou k sobě velmi často necitliví, dopis na který čekáte nepřichází jenom proto, že dotyčný šel raději do kina než by napsal pár řádek, knížka, kterou jste zapomněli v restauraci zůstane ztracená, protože následující host ji sice našel, ale strčil si ji do kapsy. Prodavačka je na vás protivná, protože má právě špatnou náladu, kasírka vás obere o drobný peníz, když si všimne, že ji nekontrolujete...
To, co chci popisovat se mi stalo v poválečném Londýně. V jednom obchodním domě byl výprodej, se spoustou lidí, tlačících se mezi regály a zde mi byla ukradena kabelka. Měla jsem ji na koženém řemínku přes rameno, takže zloději stačilo pouze přeříznout řemínek. Neměla jsem v ní nic až tak moc cenného, jenom nějaké libry, osobní průkaz, rtěnku, nylonky a podobné maličkosti. Jedna věc ovšem byla pro mne osobně velice cenná a to byla fotografie a dopis od velitele bojové letky, který mi tehdy oznámil, že pilot Bernard Berger, můj snoubenec, byl sestřelen. Fotka i dopis byly již dost pomačkané, protože jsem je nosila všude stále sebou. Hlavně ta zažloutlá fotka byla pro mne nenahraditelná. 
O dva dny později jsem dostala obálku obsahující dopis velitele i fotku Bernarda a malý papírek se vzkazem napsaným hůlkovým písmem: „Omlouvám se, je mi líto, můj bratr byl také pilotem...“ Už nikdy jsem se nedozvěděla, kdo mi kabelku ukradl, jestli muž nebo žena, jestli to byl profesionální zloděj, nebo chudák, který zoufale potřeboval peníze, jisté je, že ten člověk se chvěl strachy o něčí život tak jako já.
Protože si tento neznámý moji kabelku i ostatní věci ponechal, je skutečností, že to byl zloděj, ale na druhou stranu to byl citlivý člověk, který mi dobrovolně vrátil, to co bylo pro mne nejcennější – fotografii Bernarda...

***
A já k tomu dodávám, že uvažuji tak, jako paní Joe Ledererová, chtě-nechtě jsem také rád, že mi byla ukradena „jenom“ peněžní hotovost...