Bohatý profesor, houmelesák

Helena, když přišla domů z práce, našla jako vždycky svou t.č. sedmnáctiletou dcerušku Lindu u telefonu, hluboce zabranou do typicky dívčích úvah s kamarádem Petrem...

Když s ohledem na matku ukončila svůj rozhovor, vykřikla jakoby nadšeně s předstíranou radostí v hlase: „Milá mamčo, já jsem dnes tou nejšťastnější ženou na světě širém“, zatímco si rychle a nenápadně utřela slzičku.
„Proboha, snad ti ten puberťák nenavrhl, abyste se vzali?“ 

„Ne, mami, naopak, právě jsem se s ním rozešla, protože on teď chodí s mojí nejlepší kamarádkou Alexandrou!“
"To je hezké, když se mají tři lidé takhle rádi!", řekla suše její matka, "ovšem čtyři to už je moc."

Při jídle se Helena svěřila své dceři s finančními problémy. Po tom, když dala opravit střechu a nechala udělat topení, tak se dostala se do dluhové pasti a proto nyní budou muset začít počítat s každým grošem, snížit telefonní hovory na minimum a ušetřit na jídle, na plynu i na elektřině... 

„Mami, já mám nápad, co kdybychom pronajaly ten horní pokojík třeba nějakému slušnému a nenáročnému studentíkovi, kterej by mi byl schopen eventuálně pomoct s matikou?“

„Ne-ne, to je moc riskantní“, zamítla návrh Helena, „ještě abych pak musela mít strach někam odejít, abys tu s ním nezůstala sama, člověk totiž nikdy neví...“ 

„Mamčo, na které planetě žiješ, vidím, že už dva roky, co jsme tu samy, furt myslíš jenom na to jedno jediné - na sex...“ 

„No dovol, Lindo, nebuď drzá ke své mamce...ale počkat...co si dát inzerát na podnájem pro starší osamělou dámu? To by bylo řešení!“ To ovšem, i přes Lindin odpor hladce prošlo... 

Nejprve se nedělo nic, ale pak přišly tři dopisy od pisatelek, které však nepůsobily na paní Helenu ani trochu sympaticky. Ta první nasekala ve svém dopise, patrně nikoliv pro zasmání, celkem osmnáct gramatických chyb, té druhé se nelíbila, prý moc vysoká činže a čtrnáct schodů do pokoje v prvním patře, ta třetí měla kočku, psa a kanárka a požadovala vlastní WC jen pro sebe. Takže z toho nic neprošlo...

Jednou večer, když lilo jako z konve a Linda byla sama doma, někdo zazvonil u dveří. Byl to jakýsi neznámý pán, vzhledem připomínající bezdomovce.
„Dobrý podvečer přeji, Bohatý Viktor, jméno mé, vy račte být paní, nebo slečna, Helerová, nemýlím-li se?“ 

„Ano, nemýlíte se, to jsem já“, řekla Linda, „Dobrý večer, co si přejete?“ 

"Já se jdu s dovolením podívat na ten pokojík, co pronajímáte. Je ještě volný?“ 

„Promiňte pane, to bude omyl, my hledáme osamělou dámu, což vy pochopitelně jak vidím, nejste.“ 

„Slečno, vy jste přece milá, dobrosrdečná osoba, vy byste snad v tomto nečase nevyhodila ani psa z domu - a mne, starého dobráka, snad ano?“, řekl zmoklý muž a osušil si šátkem obličej. 

„A vy nemáte kam jít?“ Muž zakroutil hlavou. „Tak pojďte dál, já vám uvařím aspoň čaj.“ 

Muž poděkoval, položil za dveře na zem svůj odřený kufr, patrně majetek to jeho jediný, a jal se hned vysvětlovat svůj zubožený stav. Zlá ex-manželka ho takhle vyhodila z bytu a on se dostal mezi houmlesáky, coby „Bohatej Viki“. Tak už žije tři měsíce. Teď se mu dostal do rukou inzerát s touto skvělou nabídkou. On není sice osamělá dáma, je ale osamělým mužem... 

Linda mu dala k čaji pár starších sušenek a vyzvídala, čím je Viki povoláním. To byla jeho parketa, hned se rozpovídal, že byl vším možným a čím prý kdy byl, tím vším byl prý rád. 

„Pane Bohatý, konkrétně, umíte třeba něco spravit v bytě?“, zeptala se Linda prakticky. 

„To je samozřejmé, jsem vyučeným instalatérem, i když jsem se nakonec stal profesorem na gymnáziu!“ 

„Ó, to je skvělé, nám kape vodovod, záchod i sprcha – a nevyučoval jste taky někdy matiku?“ 

Jo, matematika, to je dokonce můj oblíbený obor, dalo by se říct koníček! A propos koníček, byl jsem taky rok v Americe a dělal cowboye. Víte, já jsem byl původně u pěchoty, ale protože jsem zdědil po mém tátovi...“, vtom klika cvakla, dveře letí a matka vchází do dveří. Když spatřila vousatého houmlesáka v družném hovoru se svojí dcerou, šly na ni mrákoty... 

„Má milá mateřídouško“, spustila ihned Linda, „tady ti představuji našeho zcela nového podnájemníka, profesora pana Viktora Bohatého, kterého sice manželka vyhodila z bytu, ale který zdědil všechno po svém otci, on byl cowboyem, pilotem, profesorem matiky a zároveň je i vyučeným instalatérem. On tedy není trvalý bezdomovec, to je jen jakýsi oční klam!“ 

„Dobrý večer“, řekla suše Helena, „Lindo, já doufám že jsi s tímto pánem ještě nepodepsala nájemní smlouvu, aniž bys počkala na mne. Z toho všeho, co jsi tady vyjmenovala mu věřím jenom to, že není homeless, protože je čistý, má pěstěné ruce a voní po určitě ne laciném parfému Armani. Ovšem to všechno ostatní je nepochybně absolutní blábol!“

„Vážená paní Helerová“, začal Viktor svoji obhajobu, „to co vám o mně řekla vaše dcera, je čistá, ryzí pravda, kterou ovšem musím jen nepatrně poopravit: Po mém otci jsem zdědil jenom platfus, takže jsem byl převelen od pěchoty k letectvu, ostatní údaje naprosto perfektně souhlasí.“

„Takže,  kromě toho platfusu jste po otci nezdědil nic...“, doplnila Helena, kuckajíc se smíchem. 

„Přece ještě něco, dobré srdce od mé mámy“, řekl vážně Viktor a pokýval hlavou. 

„Tak vidíš mamčo, že to je ten nejlepší podnájemník, jakýho si můžeme přát!“

"A jak to, že jste se klidně nechal manželkou vyhodit z bytu?", zeptala se Helena.

"Je to její barák a já neměl nárok tam po rozvodu bydlet."

"A můžete nám říct důvod vašeho rozvodu, nebo je to tajné?" vyzvídala Linda.

"Lindo, do toho nám nic není, to je osobní věc pana Bohatého", okřikla ji Helena.

"Milé dámy, moje žena-herečka se zamilovala do jednoho známého herce a týden po našem rozvodu už měli svatbu. Jistě chápete, že bych jim tam překážel..." 

Helena mu váhavě podala list s jejich podnájemní smlouvou: „Přečtěte si to pečlivě a jestliže s tím souhlasíte, hlavně s cenou podnájmu, prosím, podepište a slibte mi, že se budete holit.“ Viktor vyndal z náprsní kapsy jako novou, stříbrnou propisku Parker, ale to jeho podepisování mu trvalo nějak moc dlouho, jako by měl aspoň 20 akademických titulů. 

„Pozor!“, zvolala Helena, „to vámi připsané musím ještě také odsouhlasit a podepsat i já!“ Načež začala číst nahlas: „Já, níže podepsaný, Viktor Bohatý, prohlašuji tímto, že se budu opět pravidelně holit, a že děkuji nebi, že paní Helena Helerová je tou nejpůvabnější ženou, jakou na této zeměkouli znám!“

Viktor  Bohatý (nehodící se škrtněte)
***
http://youtu.be/rqhD99N9-AY

SI-NA-SU-U-SI

Přeloženo do češtiny: »Silvestr na sucho u Silvie«...

S tou Silvou jsme se skamarádili vlastně tak, že jsme bydleli pár kroků od sebe a tím, že jsme měli už od dob puberty, společnou cestu k tramvaji a od tramvaje domů. Já jí někdy trochu pomáhal s matikou  a ona mě zase s dějepisem...

A protože dívky jsou ve vývinu vždycky napřed, měla Silvie ve své pubertální duši prožitky a pocity, které nemohla vyprávět rodičům a bála se je svěřit nějaké kamarádce. Ta je prý falešná jako každá žena a sdělené tajnosti nedokáže udržet, ba může je třeba i zneužít proti ní samotné... 

Ke mně měla z  nějakého důvodu, nevím proč důvěru, že to nikomu nevykecám a tak jsem jí dělal vrbu chtě-nechtě. Zatímco já jsem byl u nich doma snad jenom jednou na návštěvě, ona k nám přicházela celkem často.

Chtěla si patrně prostě popovídat o tom, čeho byla plná a já jsem byl osudem předurčen ji vyslechnout. Někdy si sebou taky přinesla nářadíčko na pletení, posadila se v mém pokojíčku do křesla, hodila si nohu přes nohu a začala štrikovat, při čemž vždy spustila stavidla své výmluvnosti. Moje máti se jednou divila, když zjistila, že Silva odešla domů až po půlnoci. Chtěla vědět, co tam spolu tak dlouho až do hluboké noci řešíme?

„Mami, můžeš tam kdykoliv bez klepání vrazit a uvidíš Silvu, jak si plete svetr a já poslouchám její někdy trochu nudné historky. My jsme opravdu jenom kamarádi, já jsem její vrbou, takže je to stejné, jako kdybych tam seděl s Kájou Novákem.

Jednou, to už nám bylo okolo dvacítky, mi Silvie den před Silvestrem zavolala: „Hele, Mirdo, co děláš zítra na Silvestra?“

„Já – nic, já se nehodlám na povel zpumprdlíkovat, jsem takzvaně suchý skoro-abstinent! Nebaví mě radovat se jenom tak na povel, chápeš to?“

„Vždyť já jsem taky skoro-abstinentka, a tak jsem si vymyslela udělat u nás doma SI-NA-SU-U-SI, to jest "Silvestr na sucho u Silvie" to jest takový intelektuální mejdan. Jsem totiž sama doma, rodiče jsou někde u známých na Šumavě a já mám od nich dokonce povoleno pozvat si své kamarádky a kamarády domů s podmínkou, že byt zůstane lidským obydlím, nábytek se nezruinuje a kočičky dostanou nažrat. Takže tě tímto zvu na Silvestr-párty  k nám domů!“

„Silvie, to je sice od tebe hezké, děkuju za pozvání, ale já ty tvoje intelektuály celkem nemusím, víš, já budu radši sedět doma a brejlit na televizi, i kdyby byla sebenudnější...“

„Jé, to je ale škoda, já jsem se na tebe tak těšila, udělám chlebíčky a výborný bramborový salát a usmažím řízky – ale když budeš chtít, tak si můžeme udělat ten mejdan - třeba jenom tak ve dvou, tedy jako my dva...“

„Tak to je ovšem jiná řeč, to beru a přinesu šampus aspoň na půlnoční přípitek!“ 

„Fajn, a vezmi sebou rádio, to moje chrastí jako zmije!“
"Chápu to správně, že myslíš chřestýše!"

Hned jak jsem k nim dorazil, strkala mi Silvie už ve dveřích pod nos své překrásně pěstěné ruce, věděla, že jsem na to pedant: „Mirečku, je to tak dobrý?", zeptala se. "Ano, dobrý, předobrý, veledobrý!" Silvie se ušklíbla: "Nebudeš se eklovat, když ti třeba náhodou sáhnu na jídlo?“  To mě rozesmálo: "Ty přece víš, že s tvýma

ručičkama mi můžeš sahat na co se ti zamane. Jenom tu barvu bych volil světlejší, podle rtěnky. Načež jako filmový gentleman jsem jí políbil obě tak přepychově krásné ruce s perfektně nalakovanými nehýtky...

Potom jsem se začal věnovat v pokoji instalaci a ladění rádia, zatímco ona něco připravovala v kuchyni.  Přitom jsem přemýšlel jakou atmosféru bych měl naladit, aby vyhovovala mé, tak málo romantické kamarádce Silvii. Než jsem stačil domyslet svoji úvahu až do konce, vyřešila to za mne ona sama tak, že vstoupila do pokoje a mimo náušnic, byla nahá jako slovo boží. Byl jsem v šoku. Až do tohoto dne nebyly mezi námi nikdy žádné intimnosti. Přestože měla nádhernou figuru, byl jsem zmaten a najednou jsem dostal strach, že selžu. Ona zřejmě netušila, že muž ve své podstatě chce být vždycky dobyvatelem a nechce přijít už k hotovému a bez jakékoliv předehry. Tak se stalo, že jsem se zcela trapně na nic nezmohl a začal filozofovat. Oba jsme pochopili, že totální nahota je kontraproduktivní, že méně znamená více a nejdůležitější, že je psychika, protože mužské tělo není automat, který funguje na zmáčknutí knoflíku.

Nakonec jsme se dohodli, že se budeme společně s oběma kočičkami dívat na televizi, program byl víceméně koukatelný a přitom jsme baštili chlebíčky. Silvie to naplánovala takto: "Později, to jest před půlnocí si dáme ty řízky s bramborovým salátem, jinak můžeme pomalu už teď ucucávat šampus...
Tento Silviin »jízdní řád« jsme tak docela na 100% přesně nedodrželi, protože při půlnočním polibku zavládla tak nějak útulná pohoda, že se na ty řízky zapomnělo, takže jenom v mírném alkoholovém opojením dvou skoro-abstinentů, jsme vyměnili náš mnohaletý status kamarádství za intimní přátelství. A pak jsme sklouzli do Nového roku jako při ledovce na šikmém chodníku,,,

http://youtu.be/GfqriGHnkGg