Psal se rok 1957. Někdy v lednu se v naší firmě rozkřiklo, že prý asi poletím na tříměsíční akviziční služební cestu na Ceylon a do Indie. V tu ránu se na mne vyvalil příval přání tzv. "malých českých lidiček."
Ze všech osmnácti kolegů mně 17 z nich požádalo o něco, co bych mu měl dovézt. Jak se stalo, že coby nestraník a kádrově vadné individuum, jsem byl nominován já, bylo i pro mne záhadou, což jsem již detailně popsal v příběhu „Lourdský zázrak“, takže se nechci znovu zabývat opakováním již napsaného, ale tuším, že patrně neměli žádného soudruha se znalostí řečí... Před odletem jsem si musel udělat seznam, kdo co ode mne chce. Co přivezu domů, bylo jednoduché, otec chtěl jen žiletky Wilkinson, a čtyři ženy v naší rodině: matka, manželka, sestra a tchyně, unisono chtěly leteckou kabelku. To býval tehdy největší šlágr doby. Reklamní plastové kabelky dávaly všechny letecké společnosti svým pasažérům zdarma a pro každou ženu bylo hlavní to, že na nich svítil nápis KLM, SABENA, SWISSAIR, nebo dokonce AIR INDIA a AIR CEYLON !
Dárky pro mé kolegy a kolegyně do práce byly spíše masového rázu, jako: třeba cigarety, káva, čaj, ořechy kešu, čokoláda, žvýkačky, rtěnky, nylonky, jakož i a všemožné suvenýry, nejčastěji to byli sloni z černého ebenového dřeva a různé ručně dělané náramky a náhrdelníky z mořských lastůrek a škebliček...
Pak tu byla luxusní přání na jméno, jako třeba plynový zapalovač, pero Parker a podobně, ale to jsem podmiňoval slovy, že si to sice píši, ale nemohu nic zaručit, protože netuším kolik tam budu mít peněz na dietách a co je jak drahé, co tam třeba stojí hotel atd. Každopádně se ale budu snažit pokud možno aspoň některá přání vyplnit, podobně jako Ježíšek na Vánoce...
Jenom moje kreslička Nella si neřekla o nic. Zeptal jsem se jí: „Nelli, řekni mi, co by sis přála, abych ti dovezl, ty jsi jediná, která si sama o nic neřekla.“
„Víš, Míro, mně je to tak trochu trapný, jak tě všichni furt otravují a něco si vymýšlí, jako kdyby to tam bylo všechno zadarmo. Pokud by sis na mne vzpomněl, tak bych chtěla jenom něco, co se nekupuje, třeba větvičku, nebo kůru ze stromu, nebo kamínek, prostě něco úplně bezcenného, co tam bude ležet na zemi, ale abych věděla, že jsi to ty pro mne zvedl a dovezl až z Ceylonu, kam se já určitě v celém svém životě nikdy nedostanu.“
„Dobře, tak já něco seberu, co se bude válet na chodníku!" Pak se ještě ozval Miloš z vedlejší kanceláře, že by měl velkou radost, kdybych mu dovezl nějakého exotického brouka. Byl jsem rád, že nechce hada nebo kůži z tygra či slona!
A potom se čekalo na odlet, který se několikráte odsouval, v práci už mi někteří začali posměšně říkat „Tom-Ceylon“, protože od ledna to trvalo až do léta, než jsem konečně dostal od Technoexportu tu vytouženou letenku na 31.července.
Je pravda, že diety tam byly slušně vysoké, takže se tam dalo opravdu hodně ušetřit, a že jsem mohl velkou většinu přání splnit, jenom těch suvenýrů jsem měl nakonec málo, takže z ebenových slonů, kterých jsem dovezl dvanáct, na mne nezbyl žádný. Ostatní se též nějak rozprsklo, takže dnes už nemám ani suvenýr.
Můj návrat do práce se vlastně celý den jenom slavilo, rozdával jsem dárky, kterých jsem přinesl dvě narvané aktovky. Vykřikoval jsem jako na perském trhu: Kdo chce tohle a kdo chce tohle? Seděl jsem na stole a všichni kolem mne jako kuřata kolem slepice a já byl šťasten, že mohu takhle bláznivě rozdávat. Teprve když byly obě aktovky vyprázdněny do dna, začaly dotazy, jak to vypadá na Ceyloně a v Indii a co jsem tam zažil. Vyprávěl jsem, že tam jsou všude Labajové,
kteří se živí tím, že něco prodávají a vykřikují: "Labaj, labaj, labaj!", což znamená
"Levně, levně!" Takže od těchto se nedoporučuje vůbec něco kupovat...
„Moment“, řekl jsem, „mám tady v kapse ještě něco pro Nellu! Ta milá dívka mi před odjezdem řekla, že chce pro sebe jenom něco bezcenného, co tam najdu na zemi, hlavně, že to bude z Ceylonu! Nelinko, tady to je“, načež jsem vyndal z kapsy malý balíček z cigaretové krabičky a podal jí ho, „je to, jak sis přála rozšlápnutej vajgl z cigarety Chesterfield, ležel na chodníku přímo před mým hotelem!“ Nela se trochu začervenala a opatrně začala rozbalovat balíček, byl v něm ve vatě modrý broušený safír velikosti velkého kávového zrna. Nela se přímo zděsila: „To ne, Míro, to nemohu přijmout, já jsem přece chtěla něco úplně bezcenného!“
"Neboj, Neli, tohle je skoro bezcenná náhražka safíru!“, Začal jsem ji uklidňovat.
„Povím ti jak se to stalo. To jsme stáli s taxíkem na křižovatce a do mého okénka tam najednou, nějaký vedrem vypreparovaný Ceyloňan, strčil ruku s tímhle kamenem a chtěl za něj 10 rupií.
Já jsem ho nejprve odháněl, že nic nechci, ale můj kolega vedle mne řekl, abych to bral, že on to třeba někde ukradl a proto to dává tak levně. Ten chlapík byl hubenej jak lunt a ukazoval si do pusy, že má hlad, a tak jsem mu tu desetirupku dal. Jen pro srovnání měl jsem tam diety 60 rupií na den, takže mě to vůbec nijak finančně nezruinovalo...
Ale potom mi to nedalo a druhý den jsem zašel do státního zlatnictví, kde se nesmí smlouvat, tak jako v jiných obchodech a zeptal jsem se jakou to má cenu. Jejich odborník to prohlédl pod lupou a pravil: "To je pane náhražka za safír nilam-ani a má cenu jedné až dvou rupií.‘ Takže, nila-mani, totiž milá-neli, tento nilam-ani je levnější než ten ceylonskej čaj, co jsem tady rozdal. Doufám, že ho přijmeš, je to přece hygieničtější než vajgl a já pochopil, že dávat je lepší pocit než dostávat!“
Nela v jakémsi zasnění a se slzami v očích mi padla kolem krku a políbila mě na tvář... Nakonec jsem ještě předal Míťovi divného brouka, co nám rachotil v jedné skříni v hotelu a hotelový sluha ho vyhodil z okna ven se slovy "Kokrouč", jenže já jsem mu řekl, že jsem sběratelem brouků, tak on mi ho ihned donesl zpět a já ho polil desinfekcí po holení a on okamžitě zcepeněl. Tady to máš Míťo místo hada nebo tygra a Míťa mi byl neskonale vděčen, prý to je vzácný druh ceylonského švába a dal si ho do pokojské vitriny s nápisem "Brouk od Toma-Ceylona 1957."
Nela v jakémsi zasnění a se slzami v očích mi padla kolem krku a políbila mě na tvář... Nakonec jsem ještě předal Míťovi divného brouka, co nám rachotil v jedné skříni v hotelu a hotelový sluha ho vyhodil z okna ven se slovy "Kokrouč", jenže já jsem mu řekl, že jsem sběratelem brouků, tak on mi ho ihned donesl zpět a já ho polil desinfekcí po holení a on okamžitě zcepeněl. Tady to máš Míťo místo hada nebo tygra a Míťa mi byl neskonale vděčen, prý to je vzácný druh ceylonského švába a dal si ho do pokojské vitriny s nápisem "Brouk od Toma-Ceylona 1957."
Povedlo se mi obdarovat 18 lidí v práci a 6 osob doma a na sebe jsem nějak poza-
pomněl. Z Ceylonu a Indie nemám doma nic, ale zato: nevšední vzpomínky!
Žádné komentáře:
Okomentovat