Vzpomínka na Berlín

 Jednou jsem dostal od svého šéfa takový až vražedný úkol, v co nejkratší době, tj. během jednoho týdne, obletět všech pět hlavních filiálek naší firmy po celém Německu a provést tam informační briefing ohledně našeho zcela nově vyvinutého software pro řízení výroby. Můj šéf Igor Konicki byl jinak fajn člověk, se kterým jsme si dokonce tykali, měl ovšem jednu vadu: byl hektický zmatkář a profesionální vytvářeč umělého stresu.

Ten týden jsem strávil hodně času ve vzduchu, jako bych byl letuška, protože šéfův befél zněl takto: v pondělí: München, v úterý: Stuttgart, ve středu: Düsseldorf, ve čtvrtek: Berlin, v pátek: Hamburg a večer být zpět v centrále ve Frankfurtu. Šéfovo původně polské jméno Konicki, Němci vyslovují Konyki, což jsem já vylepšil na Kony. To se ujalo všeobecně a Konymu se to dokonce líbilo. Ve čtvrtek večer mi Kony poslal do Berlína do hotelu telefonický vzkaz, že Hamburg pro mne odpadá, vyřídil to on sám, a že na mne čeká na letišti Berlin-Tegel, odkud společně poletíme nazpět do Frankfurtu ve 21:00 hod.

 Po únavné práci, utahán jak pivovarský valach, těšící se tentokrát včas do postele, jsem musel, se zaťatými zuby sbalit fidlátka a frčet na letiště. Tam jsem dorazil pět minut před devátou a v duchu se utěšoval, že Kony bude už sedět v letadle a já pak budu mít hodinu času do příštího odletu, prohlédnout si toto slavné letiště trochu zblízka. Věděl jsem pouze, že toto letiště, se celosvětově proslavilo vzdušným mostem při sovětské blokádě západního Berlína.  (viz níže, tehdy vydaná poštovní známka.)

Jenže chybalávky, Kony tam bohužel čekal u vchodu a z dálky na mne volal: „Honem, pojď, mám tady pro tebe rezervovanou Last-minute-letenku!“ Něco se ve mně vzepřelo a zaseklo: „Kony, já poletím až příštím letadlem v deset hodin, moje žena, totiž bude na mne čekat s autem ve Frankfurtu na letišti.“

„To přece nevadí, dyk jí můžeš z letiště zavolat ať pro tebe nejezdí, že tě domů odvezu já - a v letadle si zatím probereme, co a jak bylo ve filiálkách.“

„Ne, to nejde, Kony, má žena se bude těšit, že jí něco dovezu ze služební cesty a já nic nemám. Vždyť jsem nebyl tejden doma, musím ženě něco koupit, nějakej suvenýr...“

„Proboha, člověče, taková lapálie nestojí za úvahu, pojď honem, pohyb, ať jsme doma co nejdříve a nějakou tu pitomost jí koupíš potom.“

„Kony, já jsem řek‘, že nepoletím, já nejsem takovej plašmuška jako ty. Vzpomeň si, jak jsi nedávno v tvém věčném fofru zapomněl v taxíku baloňák i aktovku. Jen díky poctivému taxikáři a tvé vizitce, co jsi měl v kabátu, ti to ten dobrák přivezl do práce, takže jsi nepřišel o důležité dokumenty!“ „Blbost, poctivej taxikář, kdyby mi jen zatelefonoval, tak jsem si pro to dojel sám, ale takhle jsem musel vypláznout 60 €uro! - Hele, už mě volaj, tak ahoj, já letím!“

Kony konečně zmizel a já si oddychl. Koupil jsem si letenku na 22:00 hod a pak jsem se pomalu procházel tou krásnou šestihrannou okružní halou plnou krámků se vším možným. Jedna strana tohoto šestiúhelníku vedla do konečné smyčky metra, takže spojení letiště s Berlínem bylo zcela bezproblémové. Jako suvenýry jsem vybral pro ženu řetízek s přívěškem berlínského medvídka a plochý dámský nožík s pilníčkem na nehty a malými nůžkami. Pak jsem tam objevil knížku o blokádě Berlína 24.6.1948 až 12.5.1949. Tenkrát nastala paradoxní situace. Západní Berlín byl kolem dokola uzamčen jako malý ostrůvek svobody v totalitním rudém moři sovětské okupační zóny, odpojením od proudu.
Skoro dva a půl miliónů obyvatel zde bylo vydáno na pospas vyhladovění. Jenomže západní mocnosti vybudovaly okamžitě vzdušný letecký most přes ruskou zónu do Berlína na tři malá letiště Tempelhof (US sektor), Tegel (francouzský sektor) a Gatow (anglický sektor) a dopravovali tam až 5000 tun denně, nejen potravin a paliva, ale i stavební materiál pro výstavbu elektrárny a dalších technických zařízení. Rusové se ve světě nemožně blamovali, protože západní zabetonovaný Berlín vzkvétal a jejich východní skomíral. Proto po roce sami Rusové tu blokádu zase zrušili. Byl to pro komouše celosvětový trapas, ale oni si nedali pokoje! V roce 1961 zas obezdili záp. Berlín betonem a tato trapná vymoženost vydržela až do 9. listopadu roku 1989, načež byl definitivní konec nejen se zdí, ale i s celou DDR.

 V deset hodin jsem pak nasedl do letadla a těšil se, jak si po tom vyčerpávajícím týdnu, konečně aspoň na hodinku zdřímnu. Vedle mně seděla hezká dívka a cosi zaujatě studovala, takže jsem byl rád, že mne nebude nikdo rušit. Jenže osud to chtěl jinak. Dívka se najednou na mne obrátila s otázkou: „Promiňte, pane, mohu se vás něco zeptat?“ Ta dívka byla opravdu půvabná a normálně bych tuto nabídnutou možnost rozhovoru s radostí uvítal. Ale ospalost byla silnější: „Slečno, lituji, jsem tak silně unaven, že sotva vidím na oči, ale prosím, ptejte se, pokusím se ještě neusnout...“

„Všimla jsem si vaší únavy a proto budu stručná, patrně jste dost přepracovaný workoholik...“

„Ano, to je týdenní nevyspalost, ale způsobená mým workoholickým šéfem...“

„Aha, tak já už vás nechám spát, jenom poslední vysvětlení, co se týče mé osoby. Studuji psychologii a musím napsat tématické pojednání o chování různých lidí v mimořádných situacích. Vás jsem si vybrala a zařadila jako: inteligentní muž mezi 30 až 40 roky, milý, vyčerpaný ale žel, děsně ospalý...

„A k tomu si můžete ještě připsat: Za týden už bude ve skupině 40 až 50 let,“ dodal jsem dle pravdy. Ona mi sice ještě něco povídala, ale to už  jsem tvrdě usnul, jak hřebík ve vratech. 

Najednou slyším jak mi ta dívka šeptá: „To Vám ještě musím říct: víte, já nemám ráda muže, jsem lesbička, ale od vás bych si docela ráda nechala udělat dítě...“

To mne rázem probudilo a vidím, že přistáváme, takže jsem jí jen řekl: “Danke Ihnen, schöne Frau, und hoffentlich auf Wiedersehen...“ A po vystoupení z letadla, když jsem se na čerstvém vzduchu probral docela, jsem nevěděl, co byla skutečnost a co se mi jen zdálo... 

Každopádně však „Čau lásko!“

Kolega Churavý

Když jsem pracoval v Německu už asi sedm let u americké firmy Sperry Univac, (viz zelené okno) přišel za mnou můj šéf s jakýmsi zbrusu novým zaměstnancem aby mi ho představil: „Pánové, dovolte mi, abych vás spolu seznámil: "Náš nový kolega: Herr Čuráfy – Herr Toms.“ Pomyslel jsem si, co je to za příšerné jméno, když pan Čuráfy dodal: „Aber ich heisse Albert Churavý!“
Hned mi bylo jasné, že Churavý je Čech a začali jsme spolu, k údivu šéfa, šprechtit česky. Rychle jsme se skamarádili a záhy si začali tykat. Naší výhodou bylo to, že nám nikdo nerozuměl, mohli jsme předstírat, že se dohadujeme o řešení nějakého programu a přitom mi třeba Bertík vyprávěl nějakou ze svých četných milostných aférek. Já jsem byl v té době už usedlejší, od rozvodu jsem žil sám se svojí sedmiletou dcerou, kdežto svobodný Berta řádil jak tajfun a tsunami současně.

Jednou padlo rozhodnutí, že naše firma vyšle asi tak na rok a čtvrt, desetičlenný team do jedné velké firmy, jako technickou pomoc při přestavbě jejich programů z počítačů BULL na naše UNIVAC. To byla pro každého z nás velice zajímavá a lukrativní práce, k té firmě to bylo 70 km, což znamenalo mít k vlastnímu platu ještě kilometrovné a diety, a to představovalo skoro dvojnásobný plat. Ovšem přitom bylo podmínkou pracovat na dvě směny dopolední 8-16 a odpolední 16-24 hod. Vysvětlil jsem šéfovi, ať si za mne vezme někoho jiného, jelikož se starám sám o malou dcerku a mohl bych tedy dělat pouze směny dopolední. Šéf mi řekl, že to se uvidí, a jestliže někdo bude ochoten dělat pouze směny odpolední, nebyl by to problém.

Kupodivu se našel člověk, který chtěl mermomocí dělat pouze směny odpolední, čili jsem byl k mé radosti i přes můj hendykep, zařazen do tohoto expertního týmu. Když jsem zjistil, že tento člověk je právě kolega Churavý, zajímalo mě, proč chce dělat odpolední, když přece dopolední směny jsou příjemnější a navíc dělat do půlnoci je opravdu šichta. Celé dopoledne člověk pak prospí, načež se nají a už ho zas čeká nová šichta.
A on mi to vysvětlil takto: „Člověče, já jsem se seznámil s nádhernou babou, je to Švédka, jmenuje se Elin, figurálně všechno v pořádku, má krásnej kvartýr, ale je tu jedna nevýhoda, je totiž vdaná. Ten její chlap odchází ráno v osum z domu a ona se celej den doma nudí. Takže já tam přijdu ráno v devět, mám připravenou bezvadnou snídani na vidličku, Elin je vysprchovaná, nádherně voní a pak se dějí věci. V poledne se tam ještě krásně nažeru a pak radši vypadnu, kdyby se náhodou ten její blbec vrátil o něco dříve. Proto jsou ty odpolední šichty pro mne tak ideální!“

„Nojo, Berto, sice chápu, že to je všechno krásný“, řekl jsem pochybovačně, „ale co kdyby ten její manžel z nějakého důvodu neodešel ten den do práce?“ „Míro, na všechno je pamatováno. Jen když je žaluzie na ložnickým vokně vytažená, tak je čistej vzduch, jinak tam nejdu. Nejsem přece úplně blbej, chápeš?“

„Nojo, ale co kdyby vás najednou překvapil nečekaně zrovna v nejlepším?“, zeptal jsem se. „Pak bych teda měl halt smůlu, ale to je riziko podnikání. Jenže při jeho pracovitosti, Elin říká, že ten její chlap je workoholik,  je to riziko  zanedbatelný...“ Asi po půl roce se jeho zanedbatelné riziko podnikání přece dostavilo a Bertík, ve smyslu svého jména Churavý – nomen est omen – skončil v sádře...

http://www.youtube.com/watch?v=SRtKAMzNmyE&feature=related

Princezna Anna a »faux-pas!«

Kdysi dávno při nákupu v německé Hypernově, kde jsem bloumal s vozíkem mezi plnými regály, pro mne vcelku s nepotřebným zbožím dumaje,  co tu  proboha

vlastně hledám a proč mi neustále nabízejí nějaké slevy, když je nechci? Proč lidi potřebují 30 druhů jogurtů, nebo 25 druhů kečupů? A vtom to křáplo a do mého vozíku narazil zpoza regálů vlevo, plnou parou vozík, který nedbal tzv. pravidla pravé ruky.  Za ním se objevil zpocený obličej stále hektického Ládi, kamaráda a člověka někam věčně spěchajícího.

"Kam se řítíš Láďo, jak utrženej vagón?", zeptal jsem se ho suše.

"Ahoj, Míro, já musím rychle nakoupit celou řadu pitomostí,  ale už to nějak nestíhám,  to je  peklo" kroutil  Láďa  hlavou  a  mával  jakýmsi  papírkem.
"To chce klid, koukni, vozejk máš plnej  a já mám zatím  jenom  Romadur."
"Nojo, jenže já mám lístek na fotbal a tady na tom papíru mi ta moje ženská vypsala, co všechno musím nakoupit, takže teď marně hledám, kde asi tak já, chudák, mám najít kvasnice!!", zuřil  Láďa.

"Čert vem kvasnice, ty bych já taky v životě nenašel", uklidnil jsem ho.

"Máš pravdu, člověk nesmí ty ženský moc rozmazlovat - ale podívej, tady na ten seznam, na konci je připsáno, já se snad picnu - dámský vložky Violetta! To přece nebudu já-chlap, kupovat!  Ať si je koupí ta bláznivá Andula sama!"

"Jaká Andula? Tvoje žena je, pokud se nepletu, Barbora, ne?"

"No, podívej se, to je jiný písmo, ten celej cetl psala určitě Bára, ale ty vložky tam připsala, vidíš tady, tím hůlkovým písmem, ta její bláznivá ségra Andula z Česka, vona je teď u nás na návštěvě. To je drzost  a já ji to mám kupovat?"

"Ale já bejt tebou, Láďo, tak jí ty vložky koupím, to je důležitější než ňáký kvasnice, chápej,  že ona chudák krvácí a neví, jak se to řekne německy!"

"Nic nekoupím, kvasnice ani vložky, nechci vypadat jako blb pod pantoflem!"

Ať si sem holky dojedou samy!  Ahoj,  já už letím ke kase, stejně přijdu dost pozdě na ten fotbal!"

Láďa odsvištěl k pokladnám a já se pomalu loudal mezi regály a zastavil se u olejovek.  Musel jsem totiž dumat:

O té, mně neznámé sestře Láďovy manželky. Chudák ta dívenka, třeba potřebuje ty vložky naléhavě a on jí je teď nedonese. To není fair-play, to je jako odmítnutí pomoci raněnému. Napadlo mě udělat dobrý skutek a zakoupit ty vložky slečně Anně. Nevěděl jsem kde to najdu a tak jsem se zeptal jedné ženy, co právě plnila regály konzervami: "Promiňte paní, můžete mi poradit, kde bych nešel dámské vložky - třeba Violetta?"

Paní se na mne překvapeně podívala, nevěříc svým uším: "Pojďte, já Vám ukážu, ale tu Violettu asi nemáme." Došli jsme aspoň o 20 regálů dále a paní, jsouc ve svém živlu, pokračovala: "Vidíte ta Violetta opravdu není, ale máme tady Ria nebo Always, ty jsou levnější", radila mi ta dobrá duše.

"Ne, to je asi šmejd, to by moje manželka nechtěla, které jsou ty nejdražší!"

"Nejdražší jsou tyhle Princess, chcete je?"

"Jó, Princess! To je určitě jen pro pricezny, ano, to beru!", řekl jsem nadšeně. Paní se shovívavě usmála: "Vy máte asi vaši pani hodně rád, žejó?" A já ji dorazil: "Představte si, paní, že ty vložky jsou pro ženu, kterou jsem ještě nikdy neviděl." Paní zůstala stát s otevřenou pusou: " Jakto, vždyť jste přece říkal, že to je pro manželku..!"  Mávl jsem jen rukou: "To je jedno, paní, to se

 nedá  opravdu vysvětlit, ona sama to ještě neví..."

Z Hypernovy jsem zajel rovnou do hezkého domku kamaráda Ládi  a ty vložky jsem měl v úhledné papírové nákupní tašce. Otevřely se dveře a v nich stála Láďova atraktivní žena Barbora: "Dobrý den, Mirku, Láďa není doma, šel před chvílí na fotbal, nechcete jít dál?" Šel jsem dál a vysvětloval, že nechci zdržovat, nesu jen něco pro slečnu Annu. Tato se v témže okamžiku objevila na scéně, s němou otázkou na rtech. Podal jsem jí balíček a ona, ke zděšení obou žen, vytáhla z pytlíku vložky »Princess«, hned se do mne obě pustily, že to není vůbec vtipné, co mě to proboha napadlo, vždyť se vůbec neznáme, tohle je totiž typicky mužská nehoráznost! 

Když jsem se konečně dostal ke slovu a vysvětlil jim, že jsem chtěl jen udělat dobrý skutek, rozesmála se Barbora na celé kolo: "Ten Láďa je trotl, to jsem chtěla já pro sebe do zásoby, ne Anča! A připsala jsem to tam schválně hůlkovým písmem, aby to nezapomněl. Omluvte tady Anču, že tak na vás vyjela, ale ta chudinka o tom vůbec nic nevěděla!"

"Ježišmarjá, promiňte", omlouvala se mi Anna, "za dobrotu na žebrotu, ale chápejte, že mě to muselo nutně šokovat, takový intimní dar od zcela mně neznámého, pro mne naprosto cizího muže!"

A nakonec jsme si všichni tři hezky popovídali u kafíčka a buchet a já jsem si v duchu pomyslel, že ten fotbalovej fanatik Láďa má krásnou manželku i švagrovou a,  že si toho vůbec neváží - a že mu tyto obě dvě ženy, závidím...

"http://www.youtube.com/watch?v=MJL4Y_JLueY

Prsten s akvamarinem

Když se z mé sestřičky Blanky vyklubala krásná, mladá slečna a já, aby nezpychla jsem jí vždy tvrdil, že je docela vzhledově „celkem ucházející", začali se v hojné míře okolo ní motat různí „šmidrové" pubertálního i postpubertálního věku. 

Na sestře se to projevilo tak, že se najednou enormně zajímala o matčin zlatý prsten s akvamarínem, který byl vystaven na odiv ve skleněném ozdobném košíčku, stojícím na dečce v kuchyni na kredenci. Máti chovala tento drahý a vzácný dar (tuším že od babičky) jako oko v hlavě a brala si ho jen když někam šla s otcem jako nóbl dáma, třeba do divadla. Naproti tomu sestra si ho směla půjčit jen pro doma, matka totiž tvrdila, že venku by ho ztratila, protože má moc hubené prsty.

Mně osobně ten prsten nic neříkal, já jsem nikdy žádné prsteny nenosil, ba ani snubní. Právě tak mě nezajímaly, náušnice, piercing, tetování či kroužky do nosu a podobné znaky primitivizmu. Ptal jsem se matky proč má ten prsten vystaven na kredenci, když se o něj tak bojí? Proč ho radši nezahrabe někam do skříně? Jenže to právě máti nechtěla, ten prsten je prý tak krásný, že ho musí mít stále na očích a taky aby se neztratil.

Jenže prsten se jednou ztratil a máti nás tři, to jest otce, sestru i mne ihned podrobila tvrdému výslechu, kdo měl ten prsten naposledy v ruce. Samozřejmě, že nikdo. Načež začala jako Sherlock Holmes pátrat v paměti, kdo všechno byl v inkriminovanou dobu u nás na návštěvě a dopracovala se k sestřině kamarádce Věrušce, která prý jako jediná připadala v úvahu. Přes náš odpor se rozhodla zajet za ní do práce, kde na ni vybafla: „Věro naval zpátky ten prsten!“ Dívka byla prý tak šokovaná, že jenom sáhla do kapsy a v slzách prsten vydala.

Netrvalo dlouho a prsten se ztratil znovu. Tentokrát matčin detektivní talent nic nepomohl a prsten se musel oželet. O půl roku později jsem šel do sklepa pro brambory a koukám jak blázen (to mi jde dobře), oplakaný prsten visí na jednom vyhnaném klíčku z brambor jako ozdoba na vánočním stromku! Dodatečně jsme vydedukovali, že sestra ukládajíc na podzim brambory do sklepa ho tam nějak zasela.

A pak přišla aféra se sestřiným pihovatým nápadníkem Láďou, zvaným Cedník. Ten hoch měl chorobnou zálibu v dramaticky vypjatých situacích. Jednou odpoledne jsem rozepisoval písně dle kytarových akordů do čtyř hlasů pro můj dívčí kvartet, když mě vyrušilo hlasité tůrování motorky někde před naším barákem. Nejdříve jsem tomu nevěnoval pozornost, ale když to nepřestávalo a řvaní motocyklu se naopak stupňovalo, vztekle jsem se šel podívat z pokoje mé sestry, odkud je vidět na vchod do baráku, co to je? Vidím sestru stojící u okna a ptám se: „Prosím tě co to je za blbce, co tady takhle řádí?“ Sestra poněkud vzrušeným hlasem mi sdělila, že Láďa se chce zabít na motorce, když s ním dnes nepůjde na rande.

„No to snad není pravda“, jdu se podívat a vidím, jak ten trotl vyjíždí do vrchu k našemu vchodu, načež se otočí a prudce rozjede řvoucí motorku dolů proti zdi domu naproti, v poslední chvilce zabrzdí a pak se zase vrací k našim dvířkům. Podívá se do okna na sestru a křikne: „Přijdeš nebo nepřijdeš? Když ne, tak se zabiju!“ a znovu se rozjede proti zdi. Počkal jsem si až se zase vrátil a zařval na něj: „Hele, ty blbečku, když se chceš zabít, tak jeď někam jinam, zdí je všude dost a nevotravuj tady u nás, nebo tě budu muset nakopat a tu tvou motorku rozžehlit válcovačkou!“ Hoch to osolil a odjel. „Ale co když se opravdu zabije?“, pípla sestra. Mávl jsem rukou: „To je jeho věc, ale pamatuj si, sebevrazi to nikdy neoznamují dopředu, ten Cedník je blbec, kterej tě tím chce citově vydírat.“

Za pár dní přišla sestra domů s brekem: „Láďa mi sebral ten prstýnek a zahodil ho!“ Prý se spolu sešli za naší zahradou na louce, nějak se zase dohadovali a on jí sebral ten prsten a vztekle jím mrštil daleko do trávy. Když sestra začala brečet, že bude mít doma peklo s matkou, začali jej oba hledat, lezouce po kolenou v trávě, ale nic nenašli. Matka spustila lamentaci, že ten prsten byl památeční a to přivolá neštěstí na celou naši rodinu!

Abych trochu uklidnil rozbouřenou situaci, řekl jsem sestře: „Pojď jdeme tam spolu a ukážeš mi, kde se to stalo.“ Věděl jsem, že ta louka je aspoň 200 x 200 metrů a tudíž je to hledání špendlíku ve sto kupkách sena, ale chtěl jsem aspoň ukázat dobrou snahu. Cestou jsem sebral oblázek který mohl mít tak asi stejnou váhu jako ten prsten a když mi sestra ukázala kde asi přibližně stáli a kterým asi směrem ten debil tím prstenem mrštil, napodobil jsem totéž oblázkem. Říkám si je to marná a zoufalá snaha určit přesné místo dopadu na základě naprosto nepřesných a vlastně jenom přibližných údajů mé sestry. Pak jsem se šel podívat kam můj kamínek dopadl a v trávě přede mnou najednou zazářil v paprscích zapadajícího slunce ten matčin divotvorný akvamarín.
Nechtěl jsem tomu sám ani věřit, ale přesně tak se to stalo. A sestra má ten prsten až dodnes!

https://youtu.be/CwyZyDD6Yqw?list=PL42E7C5E66C89B2D1

Sestřina zamilovaná píseň, kterou v české verzi také zpívávala s tanečním orchestrem v Mánesu.