Špatně utajený revolver !

Pan Miroslav Horníček nazval jeden svůj memoár »Špatně utajené housle«, což se mi moc líbilo, tak mi to napadlo použít podobný název u některého z mých memoiru, který ovšem není tak vtipný, jako ten  Horníčkův...

Narodil jsem  se  v r.1931 v Nových Benátkách  n/Jiz.

Moji rodičové se náhodně seznámili v kanceláři továrny Carborundum, kde se v dílně dřel chudák můj děda, coby soustružník brusných  kotoučů, pomocí nože z technického černého diamantu. Tenkrát se ještě nevědělo,  co to je  zaprášení plic.  V dědově  případě prachem z brusnéo

kotouče korundového! To skončilo, v případě mého dědy, předčasnou smrtí v 62  letech...(!) 

Můj otec byl cizojazyčným korespondentem a má matka dělala všechno, co bylo potřeba, něco jako kancelářská  síla, dnešní  tzv. sekretářka.

Děda byl mnohostranným pracantem, takže byl také správcem "Raabovy vily" a přilehlé vinice, za což sice nebral žádné peníze od  milostpaní Oberzutové, která žila v Praze. Zato ale nechala dědu s babičkou zdarma  bydlet  vedle své vily na dvoře. v jakémsi správcovském domku. 

Dnes je v něm restaurace "Veselý hroch", kde se  velmi dobře vaří, takže tam se ženou jezdíme občas z Prahy na výborné  obědy...

 

Každé Vánoce děda s babičkou prodávali na dvoře kapry a v létě si zase děda přivydělával samo-výrobou rybářských  lodí, pramic,  nebo maňásků pro mládež...

Babička byla tak šetrná, že dokázala i z dědovy  ubohé dělnické mzdy ušetřit na věno pro obě dvě dcery, každé jeden domek. Jenže teta Marie se provdala až na Křivoklát a můj otec, neustále hledal lépe placenou práci, kvůli čemuž  se naše rodinka často stěhovala z jednoho města do druhého. Z Benátek do Turnova, odtud potom do Hradce Králové a nakonec do Prahy, kde jsem začal chodit  do školy. Bylo to právě v září, když zemřel náš pan prezident Masaryk. Byli jsme mu na pohřbu a když jsme se potom šli podívat do kina na žurnál ze života TGM a já ho viděl, jak jede na koní, zvolal jsem šťastně: "Podívejte se, mami, tati, pan prezident se uzdravil, je zas na živu!"  Co dítě 6-roční, jsem byl ještě dost naivní...

Ve válečném roce v květnu 1942, kdy zemřel můj děda. Měl, jak jsem už řekl od práce zaprášené plíce – těžkou silikózu a pak stačilo, že se zachladil, dostal zápal plic a z toho, vznikla takzvaná »rychlá tuberkulóza«. Během několika dní pak zemřel, a bylo mu jen 63 let. Na pohřeb, který se právě konal v době atentátu na říšského protektora Heydricha se k ovdovělé babičce sjelo dosti početné příbuzenstvo z různých koutů vlasti. Děda byl z jedenácti dětí a babička ze dvanácti...

My desetiletí bratranci, já s Pepou jsme se ze zvědavosti hrabali v dědově dřevníku, kam jsme dřív neměli přístup a našli tam v mastném  papíře zabalený, takový dosti staro-módní bubínkový revolver.  To bylo něco pro nás kluky!!!   

Šli jsme se s nálezem pochopielně ihned pochlubit do babiččina bytu, kde byli shromážděni všichni smuteční  hosté  -  a bylo zle!

Nechápali jsme proč se nikdo neraduje z našeho nálezu? Tenkrát bylo pod trestem smrti zakázáno přechovávání doma jakýchkoliv střelných zbraní a mezi hosty byla také jedna prateta, která měla za muže německého vojáka. Všichni ztuhli strachem a jen moje matka zachovala chladnou hlavu. V noci vzala ten revolver a za tmy s ním běžela přes vinici k řece a vhodila ho tam do vody. Naštěstí ji nikdo neviděl a neudal, jinak bychom asi všichni skončili jako v Lidicích. A dědův revolver tam možná leží v bahně na dně měsíční řeky Jizery -  ještě dnes po více než  82  letech...?

https://youtu.be/sVls2p79FJQ

Patálie s brýlemi

Podstatné jméno brýle je pomnožné, tak jako dveře nebo kalhoty a moje tehdy tříletá dcerka Brigitka tuto gramatickou výjimku neznající, když slyšela, že říkám "brejle", opakovala po mně "bejlek", ovšem v čísle jednotném. Tedy dvoje brýle byly u ní dva "bejleky." U dětí se to dá vždycky pochopit, ovšem u dospělých je to trapas.

Tak třeba náš někdejší soused, který chtěje zakrýt své chatrné vzdělání, nemluvil tak, jak mu zobák narostl, ale říkal příkladně: "Musíte se dívat na svět růžovými brýli." Jindy zase vyprávěl, jak šel ke krejčímu se svými novými kalhotmi nebo, že mu někdo něco vyprávěl jenom mezi čtyřmi očmi.

Já jsem asi do čtyřiceti let brýle, tento vynález optiky nepotřeboval vůbec, ale pak jsem musel začít používat brýle na dálku, hlavně v autě, a za pár let přibyly druhé brýle na čtení. Nechtěl jsem skončit jako moje máti u osmi brýlí, které měla nejen na dálku a na blízko, ale na malování, na čtení, na vyšívání, též na loupání brambor, na žehlení a na televizi. Protože by se v tom někdy sama nevyznala, označovala si jednotlivé brýle barevnými bavlnkami, uvázanými na pantu levého skla.

Pak se nezřídka stávalo, že mě máti požádala, abych jí podal brýle s červenou či zelenou nebo bílou bavlnkou, že leží v krabici na okně. Tam jsem ale našel jen brýle s bavlnkou modrou a černou a jedny bez označení. "Ty mi podej, to budou ty s červenou a ta bavlnka se asi odvázala. Máti si je zkusila a souhlasně pokývala hlavou. Potom jsem objevil na nočním stolku jiné brýle s bavlnkou zcela jasně červenou a pochopil, že ona sama se v tom neorientuje, hlavně  když si myslí, že má ty správné brýle na nose. Pak vidí dobře a je spokojená...

Naproti tomu moje manželka má jen jedny brýle na všechno a nejčastěji je nosí nad čelem ve vlasech. Tak jsem se zařekl, že já zůstanu na věčné časy jen při dvojích brýlích, což taky funguje dodnes, mění se pouze čas od času dioptrie. Ty na dálku mám multifokální, na všechny vzdálenosti od tří metrů do nekonečna, a ty na čtení mám tzv. půlky, takže se přes ně mohu koukat i dál po celém bytě, a to mi vyhovuje. Můj problém však vězí v něčem jiném, totiž, že je neustále hledám. Nosit brýle jako manželka ve vlasech jde těžko, neboť nemaje dostatek vlasů nad čelem, bych musel brýle na své čelo lepit medem, sirupem, nebo sindetikonem... 

Doma to s tím hledáním brýlí ještě jde, to se vždycky nějak podaří nalézt i když kolikrát probíhám všemi místnostmi, jak stižený amokem a láteřím, že brýle se asi vypařily a proto nejsou nikde! Až pak se mě žena zeptá roztomile: "A díval ses taky na záchodě?" Já jen mávnu rukou, řka: "Co by asi dělaly mé brýle na záchodě?" Pak si však uvědomím, že tam včera luštil křížovku – a taky ano, ty mizerný brejle jsem tam skutečně našel!

Horší to je ovšem, když jsme někde na výletě a spíme v hotelu. Já se ráno začnu shánět po brýlích, abych se na něco podíval do mapy a jako obvykle je nenajdu. Ptám se ženy, ta taky neví a pak mě napadne, že jsem je asi nechal v palubní přihrádce v autě. Náš pokoj je obvykle v druhém patře a auto stojí na parkovišti před hotelem. Když doběhnu až k autu zjistím, že u sebe nemám klíče. Běžím tedy nazpět nahoru pro klíčky a opět dolů do auta - jenže tady brýle taky nejsou! Šlapu tedy schody znovu do druhého patra a oznamuji své ženě suchou větou, že tam ty pitomé brýle nejsou! Co teď? Žena se zamyslí hlavou: "Tak si prozatím vezmi aspoň tyhle multifokální, a pak se uvidí!"

"Jenže, pak se neuvidí nic, protože s těmihle brýlemi na dálku nemohu cokoliv vyčíst z mapy!", řeknu již mírně podrážděně. Načež se mně žena, mající detektivní talent zeptá, jestli jsem měl včera vůbec ty brýle na čtení na nose a já musím chtě-nechtě připustit, že asi ne. "Tak vidíš, ty jsou ještě v tom malém kufříku, tak, jak jsem je tam včera při odjezdu pečlivě uložila!" A já vztekle zvolám: "Ach doprblé, madam, a tento zůstal ještě v autě!" A už znovu běžím na parkoviště, jenže mezitím se rozpršelo. Manželka za mnou volá na schodišti: "Nezapomněl sis zase vzít klíče od auta, deštník je taky v kufru!" Stojím ve vchodu hotelu, vidím tu mokrou spoušť a říkám si: "Tak teď si připadám opravdu jako blbec..."

Nocleh v Chateauneuf du Pape

Je tomu snad více než třicet let, kdy jsme si manželkou vyjeli na francouzskou Riviéru. Při této cestě na jih jsme se nemohli nezastavit v malebném, ale svým vínem velice proslaveném, malém městečku Chateauneuf du Pape asi šestnáct km před slavným Avignonem.
Dorazili jsme tam až k večeru, takže první naší starostí bylo sehnat si tady nocleh. Jak si  tak projíždíme tím městem, vidíme najednou na jednom postarším baráku malou cedulku »Zimmer frei«. Říkám ženě: „To je to pravé! Na co platit drahý hotel, tady v soukromí to bude za facku a navíc když to píšou německy, tak se s nimi snadno domluvíme a nemusíme někde blekotat a koktat naší neohrabanou česko-francouzskou hatmatilkou!“

Moje dedukce nebyla nejlepší, nocleh stál skoro stejně jako v hotelu a domluvit se s nimi bylo stejně možné jen francouzsky. Čili v našem případě rukama a nohama, ale přesto jsme tam zůstali, už se nám prostě nechtělo něco jiného hledat. Paní i pán byli velice milí a i když si každý z nás mluvil jinou řečí, nakonec jsme se dohodli. Paní nám ukázala docela útulný pokojíček v prvním patře, oni sami bydleli v přízemí a já jsem se začal zajímat o to, kde mohu zaparkovat auto, protože před domem na ulici, která byla velice úzká, bych ho nechtěl nechat stát.
Paní kývala hlavou, že mi rozumí a naznačovala, že mi ukáže kam mohu auto postavit, abych šel za ní. Zděsil jsem se však, když mě vedla k dřevěným schodům vedoucím na půdu do druhého patra. Napadlo mne, že mi přece jen nerozuměla a když jsme vylezli na půdu, začal jsem novou vysvětlovací akci, že se mi jedné o auto!
Ona se však nenechala deprimovat a stále přitakávala: „Oui, oui, monsieur, óto!“
Začal jsem pěnit nabroušenou němčinou: „Donnerwetter, jak dostanu auto po dřevěných schodech na půdu do druhého patra?“ A paní došla klidně na druhý konec půdy a otevřela obrovská vrata a zvolala: „Voila, monsieur!“
A já koukal jak jeřábek, za vraty byla v této výšce opět ulice! Pochopil jsem, že tento dům je postaven do svahu tak, že přízemí i půda ústí do téže serpentinovitě se vinoucí silnice. To byl pro nás zážitek, který překonal i to lahodné, červené víno, které jsme pak pili k večeři!

 Druhý den jsme si vyšli podívat se trochu po krajině a tak, jak jsme zvyklí z Česka i z Německa, jsou vinice vždycky na šikmých stráních obrácených ke slunci - tady najednou jsou vinice na holé rovině! No, pochopitelně,  jak by ne, tady je slunce všude a vždycky dost!
A tak bych chtěl zakončit toto povídání jednou větou pana Horníčka, který tenkrát za komoušů, kdy obyčejný lid nesměl cestovat, dál než dohlédl, vtipně napsal o tomto městečku oslavný článek, zakončený tímto ironickým zvoláním: "Radím proto všem, kdykoliv pojedete na Riviéru, určitě se zastavte zde v Chateauneuf du Pape!"
A přesně to jsme, pane Horníčku, učinili i my a děkujeme Vám za radu...

http://www.youtube.com/watch?v=ya8EZ5092RU

Tři malíři: IMP. EXP. SOC.

Mám rád Werichovy forbíny, ať už jsou to ty s Voskovcem nebo s Horníčkem. A tak mě dnes, nevím co popadlo, že tu jednu krátkou ilustruji, čímž zároveň seznámím případné čtenáře s podstatou takzvaných směrů malířských, uměleckých a to dle
Werichologie...

Například včera mne znovu, už asi tak po desáté, rozesmála známá Werichova přednáška o malířství, jako takovém...

 W. Začal zcela nečekaně tím, že byl v minulém životě mouchou: „Ale já nebyl taková ta moucha venku, co sedá na všecko, já byl taková ta černá, kuchyňská, apetitlich, čistotná a navíc kulturně zapojená moucha! Vlastně mouch, já byl vždycky samec. Já dělal nejraději na obrazech jako impresionista - pár vhodně volenejch puntíků a z mocnáře byla selka. 

Horníček, který zde dělal pouze nahrávače, se ho zeptal: "A co to je impresionista?"
W: "Impresionismus je směr malířský umělecký, a jak je známo, po něm přišel takzvaný expresionismus, a dneska tedy socialistický realismus. To všechno a ještě další -ismy, jsou malířské umělecké směry.

H: "Nojo, jenže já se v tom zas až tak moc dobře nevyznám..."

W: "Ale to je přece docela jednoduchá technická věc, podívejte se, pane, takovej impresionista, ten se nechá ovlivnit prostředím a maluje, tak jak to vidí,  jako tady třeba Claude Monet z roku 1874 »Soleil levant«, tedy Východ slunce." 

H: "Aha, Monet, nebo Manet, to je neuvěřitelné, znám je oba dobře, ale já si je furt pletu..."

W: "A teďka dávejte moc dobrej pozor, von totiž expresionista, si maluje tak, jak to sám cítí, jako tady ten ženský akt, od Mirka Tomse z roku 2014, »Krásná dívka na kostkované dece, která přemýšlí, že nemá co na sebe, éé- tedy kromě těch perel. Nehledě na to, že nejsou ani trochu pravé..."

H: "Nojó, teď je mi to teprve všechno krásně jasný, pane, takže, impresionista ten maluje prostě tak, jak to vidí, zatímco expresionista maluje tak, jak to cítí. Teď ovšem jsem ale moc zvědav, jakpak asi maluje socialistický realista?"

W: "Ten přece maluje tak, jak to slyší! Já znám jednoho, ten je hluchej jak tetřev a ten maluje přesně tak, jak to čte! Tedy jen v určitejch novinách. 
Takhle si to příkladně přečetla v Rudým Právu soudružka Alena Čermáková v roce 1950 a pojmenovala svou malbu hrdě,
socialisticky: »Den horníků« !"

H: "A , že vodbočuju, byl jste tenkrát ještě něco jinýho, kromě té noblesní mouchy, coby impresionista?"

W: "Jéje, já byl věcí, pane, já byl patník, dlouho, pak jsem byl pes abych se pomstil, nebo když jsem byl svišť, tak už tenkrát jsme měli Noru, ještě dávno před Ibsenem a zajímavé, já byla taky kráva, pane, a k smrti mě chtěl udojit zlej kulak!"

H: "Neříkejte, to je teda něco strašnýho! A udojil vás?"

W: "Ne, ne, já jsem ho totiž převezla! Já s posledním litrem ve vemeni jsem přeběhla k jézédé!  A to mě zachránilo!"
***

A já nakonec, po vzoru našeho pana prezidenta připojuji jednu židovskou "ANEGNOTU":  Povídá paní Kohnová svému muži: Ty, Kohne, ta naše Mici už je dospělá a říkala mi, že když se večer ve svým pokojíku svlíká tak, že z protějšího baráku na ní kouká nějakej chlap, nejspíš to bude ten Raubiček. Tak sem si myslela, že bysme měli tý holce koupit do jejího vokna ňákou neprůhlednou záclonu."

"Sára, ty ses asi zbláznila, víš kolik taková záclona stojí peněz? To uděláme jináč. Vyměníte si s Mici pokoje a uvidíš, že ty záclony si pořídí Raubiček!"

A protože miluji déšť, tak přidám píseň: "September in the rain":

http://youtu.be/PLqODPIkWo4