Holka nebo kluk? Co to bude?

Když jsem v emigraci v Německu (1968) nastoupil do první firmy, nebylo to pro mne úplně snadné. Myslel jsem si o sobě, že tu němčinu docela dobře znám, ale to byl omyl, znal jsem karas. Teprve tam na místě jsem začal zoufale zjišťovat, co všechno neznám. Naštěstí jsem si mohl občas vypomáhat angličtinou a mimo to mě, na mé přání, moje písařka Ingrid taktně upozorňovala, když jsem řekl nebo napsal něco špatně. Tím jsem si vylepšoval němčinu rychleji, než kdybych chodil do nějakých kurzů.

Jednou jsme se bavili v polední pauze u kafe s kolegyní Karin, která byla v jiném stavu a měla určité problémy a já jsem si vzpomněl, jak jsme ještě v Praze s kolegy v práci předpovídali, co se komu narodí na základě jakési pochybné teorie. Abych ji trochu přivedl na jiné myšlenky, řekl jsem jí, víceméně jako vtip, že jí mohu, má-li zájem, vědecky vypočíst, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Tenkrát to ještě nedovedli lékaři určit předem, a tak měla Karin samozřejmě eminentní zájem se to dozvědět. Podle oné teorie se krev v lidském těle obměňuje každých sedm let, což znamená, že v okamžiku početí starší krev jednoho z rodičů převládne a určí pohlaví novorozence.

 Pro každý případ jsem měl připravenou výmluvu, že v jednom případu ze sta to nemusí souhlasit.

Karin mi ochotně svěřila své stáří 27 i stáří jejího manžela 31 let a já jsem jí hladce vypočítal, že ona má 27 – 21 = 6 let starou krev, zatímco její manžel má 31 – 28 = 3 roky starou krev, čili převládá krev její a děcko bude holčička. Byla ráda, protože si to tak přála a když jsem viděl, že tomu docela věří, tak jsem ji jen tak mezi námi, to jest mezi čtyřma očima, požádal, aby nikomu neprozrazovala tento algoritmus výpočtu, co kdyby to pak nevyšlo.
Samozřejmě, že se to tak rozkřiklo po firmě, že začaly za mnou chodit různé ženy a dívky a dokonce i jeden muž Herr Brecker...

Všichni chtěli, abych jim vypočítal v kolika letech by měli počít dítě, aby to bylo to, co preferují. Nakonec zcela překvapivě za mnou přišel Herr Detlef Brecker se skeptickým dotazem, že má čtyři děti a abych mu svým výpočtem dokázal, že tato teorie souhlasí. Řekne mi stáří své i manželky a já mu řeknu, co má za děti. Chtěl jsem ho nějak uchlácholit, že to nemá cenu, ale nedal si říct. Dobře, dal jsem se tedy s pomocí páně do toho.

1. dítě měli když mu bylo 29, ženě 25, t.j. stáří krve 1 : 4, čili holka. „Ja! Andrea!“, vykřikl pan Brecker zajásal.

2. dítě měli když mu bylo 31, ženě 27, t.j. stáří krve 3 : 6, čili opět holka. „Ja! Alexandra!“, pan Brecker si radostně zavýskl.

3. dítě měli když mu bylo 33, ženě 29, t.j. stáří krve 5 : 1, čili kluk. „Ja! Willi!“, pan Brecker byl radostí bez sebe.

4. dítě měli když mu bylo 35, ženě 31, t.j. stáří krve 7 : 3, čili kluk. „Nein! Nein!“, Brecker se rozzuřil hněvem spravedlivým: „To je chyba, to je špatně!“, křičel na mne, „to čtvrté dítě je přece holka a jmenuje se Beate! Jak mi to vysvětlíte? Vaše teorie najednou neplatí, Herr Toms?“

Pokrčil jsem rameny: „Co já vím, někdy se stane, že výpočet selže, někdy třeba v tom hraje určitou roli i pošťák...“ Detlef Brecker se naštval, že to je všechno horoucí pitomost a hrdě odkráčel do svých komnat.

O měsíc později přišel za mnou Brecker zkroušeně: „Musím se vám omluvit, Herr Toms. Ty vaše výpočty mi teprve otevřely oči, to čtvrté dítě není moje – rozvádíme se...“

http://www.youtube.com/watch?v=DSNY3svVRCw

Den má začít v klidu u snídaně

Takzvané »píchačky«, neboli docházkové hodiny, jsou úděsně strašným vynálezem zkázy, což totiž nutí lidi námezdně pracující k přesné dochvilnosti, ale současně v nich potlačuje jejich  přirozenou pracovitost.  Funkce všech píchaček ti říká: „Hlavní tvá povinnost je zde si odpíchnout včasný start do práce, za to bereš prémie, ostatní už můžeš nějak proflinkat, to nikoho nezajímá. Včasný příchod je měřítkem tvé kvality!  

To byl můj problém když jsem v šedesátých letech pracoval v Tesle. Do 6:00 tiskly píchačky černě a od 6:01 červeně, takže můj šéf na první pohled viděl, kolikrát jsem v měsíci přišel pozdě. Při dvou červených příchodech 6:01 jsem musel na kobereček k náměstkovi. Ten mě zpražil, že jsem lajdák a že mi zarazí prémie! Nedal jsem se: „Jezdím 30 až 45 minut po střechu nabitou tramvají z Podolí do Karlína, mám celkem nulu pozdních minut a naopak mám tři hodiny 15 minut neplacených přesčasů, takže za co jsem vlastně trestán pokutou cirka 400,- Kčs? Za tu vteřinu po šesté hodině?

Náměstek začal něco hulákat o tom, že to je příkazem soudruha ředitele, přísně trestat veškeré tzv. pozdní příchody a 6:01 je už taky pozdní příchod, protože než dojdu na své pracoviště, tak to určitě trvá nějakou minutu. To mě zvedlo ze židle: „A když musím na záchod, tak to taky trvá nějakou minutu a když se musím vysmrkat, tak tím ztrácím aspoň deset vteřin! Ale, když budu celý den za prknem chrápat a práci jen předstírat, tak to nikomu nevadí, hlavní je, že nemám červený příchod na píchačce!“ 

Že jsem si tímto způsobem opět zhoršil svůj, již tak dost mizerný, kádrový posudek je na bíledni.

Teprve když jsem nastoupil do práce v Německu, poznal jsem, že to jde i jinak a to, neskonale líp. Měli jsme tam sice také jakousi moderní elektronickou píchačku, ale nikomu tam nezáleželo na tom v kolik hodin přijdu do práce, nýbrž, zdali splním daný termín úkolu. Šéf našeho teamu nám pouze řekl, abychom kvůli telefonátům zákazníků byli vždycky k dosažení v kanceláři zhruba mezi desátou a třetí hodinou. Pouze v měsíčním výkazu, musel mít každý na svém kontě celkový počet odpracovaných hodin v souladu s celkovým počtem pracovních hodin v tom kterém měsíci.
Takový způsob práce člověka neuráží, naopak podporuje pracovitost, protože každý ví, že čím dříve ten svůj úkol zvládne, tím na tom bude lépe a může si pak vybrat za eventuální přesčasy náhradní volno, spojené třeba s víkendem, nebo prostě tak, jak to potřebuje.
Pouze když bylo třeba nějaký veledůležitý úkol splnit v kratším čase, byl tento  projekt označen jako urgent a „placené přesčasy.“ Pak se samozřejmě za přesčasy nevybíralo náhradní volno, ale peníze. Komplikace byla pouze v tom, že ze zákona se nesmělo pracovat déle než 10 hodin denně a tudíž se pro delší pracovní dobu muselo žádat u odborů o výjimku, což obvykle nikdy neprošlo. Rovněž pokud by si někdo přivydělával prací po večerech či nocích u jiné firmy, byl to důvod k okamžité výpovědi s odůvodněním, že nevyspalý a unavený pracovník nemůže podávat takový výkon jako řádně odpočatý.
V západním Německu se mi pracovalo velice dobře, byla tam úžasně dobrá kamarádská parta, což zřejmě pramenilo z toho, že lidé byli spokojeni se svým výdělkem a neměli důvod někomu cokoliv závidět a zároveň si vážili toho, že se dostali do takové exkluzivní firmy.

Užili jsme si tam družnou zábavu na pracovišti a když nám něco vadilo, jako třeba kouření, řešili jsme to příkladně tímto způsobem (viz můj plakát na dveřích naší kanceláře):
"Všechny  návštěvy nás potěší - jedny tím když přicházejí a druhé tím když odcházejí".

Sedmadvacet let, které jsem tam pracoval, mi hodně dalo a hodně mě to změnilo k lepšímu, takže jsem logicky nemohl být spokojen s tím, s čím jsem byl tady konfrontován po svém návratu do staré vlasti. Když  jsem však, kvůli své nemocné matce, chtěl zde žít, musel jsem hodně spolknout a nově si zvykat na dané české post-komunistické prostředí. Kdykoliv jsem ale něco zde kritizoval a vysvětloval, že to jde dělat lépe, byl jsem označován kdejakým bolšánem za zrádného emigranta, který kálí do vlastního hnízda. Lid český si prostě své, komunisty zavedené návyky, nechce nechat vzít a v nás, navrátilcích, nutně vidí samé přechytralé nafoukance...

https://youtu.be/jVpJG4C2HMg

SPOŘILOV = Hell's Corner (Pekelný kout)

Hell's Corner, tak nazývali Angličané za druhé světové války jihovýchodní cíp Anglie v hrabství Kent a východním Sussexu, kam Hitler po dobytí Francie soustředil veškerou palbu a letecké bombardování, aby tak získal zcela zruinované území pro možnou invazi do Anglie. Tato akce ovšem, jak známo, díky hrdinnému odporu Angličanů skončila neúspěchem, Hell’s Corner byl však prakticky srovnán se zemí. Naopak v roce 1944 provedli spojenci úspěšnou invazi v opačném směru, do okupované Francie.

Spořilov, dnes připomínající, pražský Hell’s Corner (Pekelný kout), byl původně klidnou, zelenou oázou Prahy. Spisovatel Adolf Branald o tom krásně píše, ve své knize Převleky mého města. Toto sídliště bylo, díky dvěma pražským spořitelnám v letech 1927-1929, vybudováno jako čtvrť pro občany, kteří byli ochotni si na své domečky nastřádat vlastní kapitál a mohli ihned po dostavbě v nich bydlet. Tehdejší noviny napsaly, cituji: Spořilov je báječně tiché městečko, neslyšíš řinčení tramvaje ani houkání aut. Všichni nervózní lidé by se sem měli nastěhovat, neboť v tomto božském klidu by se jejich nervy brzy uzdravily. Jak lehce se tu dýchá svěží vzduch bez prachu a čoudu a jak sladce se tu jeho občanům spí...

 Časy se však změnily k horšímu a sice v pravý opak!  Ovzduší se zde začalo kazit už za socializmu, kdy komunističtí vládcové, uzavřeli Spořilov do tzv. „Bermudského trojúhelníku“ (viz mapa), vytvořeného z hlavních dopravních tepen. Základnu tvoří Ulice 5. května, jako výpadovka z centra Prahy přes Spořilov na brněnskou dálnici D1. Levá odvěsna je vytvořena Jižní spojkou od Barrandova opět přes Spořilov na dálnice D11 na Hradec Králové a R10 na Liberec. Pravá odvěsna je ulice Spořilovská spojující dálnici D1 s Jižní spojkou. Tato normální městská ulice, přebírá nově (od 20.9.2010) na dalších X let až do dokončení pražského obchvatu, veškerou těžkou kamionovou dopravu do severních a východních Čech. Teprve když bylo technickými i zdravotními průzkumy dokázáno, že občané Spořilova, bydlící v bezprostřední blízkosti těchto komunikací trpí kriticky zvýšenou měrou chorobami dýchacich cest a rakovinou, začalo se o tom problému aspoň diskutovat. 

Prakticky všem obyvatelům Spořilova se tento stav pochopitelně nelíbil a nemohli se, při nejlepší vůli radovat ze slavnostního otevření 23 km dálničního úseku, protože jim to přivedlo pod jejich okna další hluk, prach a plynové fujtajbly z nekonečných přívalů kamionů. Navíc v místě šipky je úzké hrdlo v podobě nájezdu na Jižní spojku, které bylo zdrojem zácpy, takže se dalo očekávat, že nervózní řidiči kamionů ucpou na dlouhé hodiny celou Spořilovskou ulici a tím dokončí celé dílo zkázy původně zeleného sídliště Spořilov...

Dnes o osm let později, kdy jsem napsal tento článek do blogu Lidovek, se stále ještě nestalo nic, kromě odlehčení Spořilovské ulice, ale jinak mimo různých slibů se nic neděje. Ba naopak se ještě více zhoršila problematika parkování, takže třeba v naší krátké, slepé uličce Božkovská, kde jsou jen tři domy a jedna poliklinika, se nedá bez štěstí zaparkovat. My se ženou to řešíme tak, že s naším autem prakticky vůbec nevyjíždíme, abychom neztratili parkplac. Jedině o víkendu, kdy počet zaparkovaných aut klesne na míru přijatelnější, si dovolíme riskovat odjezd autem třeba na nákup v naději, že se nám při návratu podaří opět zaparkovat. Je to vysoká hra!

Napsal jsem spoustu dopisů na kompetentní politické činitele, poslal i fotky jak to tu někdy vypadá, poslal jsem jim i řadu návrhů, jak by se to dalo řešit a výsledek je HRÁCH NA STĚNU HÁZETI...

1. DODATEK  AUTORA o 13 roků později (12.10. 2020):

Nejprve jsem tento článek z roku 2007 posunoval v čase na další roky až do roku 2017, ale ode dneška ho budu posunovat až po třech letech, což je de facto úplně na stejno.

2. DODATEK AUTORA o  2 roky později (1.3. 2022):

NIC NOVÉHO, KROMĚ ZHORŠOVÁNÍ,  SE ZDE NEDĚJE!

http://www.youtube.com/watch?v=lRHOz8dqRrE

Nejsem autista ani pandemista...

Nejsem autista, i když už jako šestiletý špunt jsem si přál dostat od Ježíška šlapací auto, což se také stalo. Nikdy jsem nebyl ani houslista či drogista, zkrátka žádný -ista,  tím méně komunista, jenom optimista!
Mé autíčko bylo červené a já jsem s ním mohl prozatím jezdit jen po bytě, venku byl mráz a sníh. Nemohl jsem se dočkat jara, až si vyjedu s mým autíčkem do pražských ulic, tedy přesněji řečeno na vinohradské chodníky. Brzy nato mě ale moje auto-mánie opustila, autíčko bylo stále častěji nepojízdné, šlapání fungovalo jen občas, sporadicky. Rodiče zřejmě vybrali to nejlevnější, co bylo tenkrát na trhu. Přesto jedna krásná holčička mě udyndala, abych jí ho půjčil, zrovna když zase přestalo fungovat šlapání, takže jsem ji z galantnosti musel tlačit celou Přemyslovskou ulicí na Vinohradech tam a nazpět...

Jako dospělý jsem považoval a dodnes považuji auto, docela bez jakýchkoliv emocí, za dopravní prostředek, který mě má dovézt z bodu A do bodu B. Skutečnost, že jsem se v socializmu nikdy nezmohl ani na Spartaka, ani na Trabanta, ba ani na ten Velorex, kterému se říkalo "babiččino šitíčko" nebo častěji také "dědečkův splašený montgomerák." Teprve až v emigraci se auta, tedy spíše ojetiny, pro mne staly finančně dostupnými. Ale ani pak jsem se nerozplýval nad autem, neříkal mu: "Moje cukrkandle", jako naše sousedka, a nezajímaly mne ani ty nejrůznější modely, s jedinou výjimkou, při níž mě moje dcera vyfotila. Prohlížel jsem si jednu starou Aerovku, kterou jsem obdivoval nikoliv jako auto, nýbrž z důvodu jejího roku výroby, byli jsme totiž oba dva stejně staří.

U ameriké computerové firmy UNISYS Deutschland, kam jsem nastoupil, bylo podmínkou mít vlastní vůz, takže jsem si konečně ve svých osmatřiceti letech koupil první auto, když nepočítám to šlapací. Byl to zelený obstarožní Ford Taunus a vydržel mi 4 roky, než se docela rozsypal. Pak následovalo dalších pět ojetin až konečně po devatenácti letech emigrace jsem se zmohl na mé první fungl nové auto. Byla to japonská, stříbrná Mazda 626.

Po návratu do své staré vlasti v roce 1995, jsme se ženou zjistil, že jsme tu celkem nevítanými polo-cizinci, či re-emigranty a nedostali od úřadů českou espézetku s odůvodněním, že vozidla starší pěti let, dle zákona toho-a-toho, se nesmí do Česka dovážet, a mé auto bylo již osmileté. Marně jsem oponoval, že nejsem dovozcem ojetého šrotu, jako ty desítky Čecháčků, na silnici z Rozvadova do Čech, ale občan, který se vrací po sedmadvaceti letech domů do vlasti, kde už skončila totalita. Stejně jako třeba ledničku či pračku si vezeme sebou i auto. Co je na tom divného a tak trestuhodného? Přesto ale na nás dopadla tvrdá pěst dělnické třídy, bylo nám suše oznámeno, že toto auto Mazda 626, musíme ve lhůtě do 90 dnů odvézt zpět do Německa a tam ho klidně někomu nechat nebo prodat, dle své svobodné vůle...!
Pochopili jsme z toho oba velice rychle, že jsme sice státní občané ČR, ale majitelé auta s německou poznávací značkou a to se logicky musí a bude trestat šikanami, botičkami a pokutami všude, kde zastavíme. Chápal jsem, že ti staří estébáci zdaleka nevymřeli, a že se na nás re-emigrantech mohou aspoň teď dodatečně pomstít za náš "trestný čin" emigrace. Nebýt toho, že jsme zde měli dosud obě matky, byli bychom se ihned v té lhůtě 90 dní vrátili zpět na západ mezi normálně myslící a spokojeně žijící lidstvo, které totiž nikdy nepoznalo komunistickou totalitu a okupaci spřátelenými a navíc bratrskými armádami!

Odvezl jsem tedy Mazdu do Německa, abych se jí nějak zbavil a prodal ji tam za 700 marek (!) i když, zde v Praze mi za ni nabízeli 80 až 100 tisíc korun. Byl to nehorší kšeft mého života, ale nechtěl jsem se už s těmi byrokraty handrkovat a tak ze setrvačnosti jsem zakoupil v Praze, konečně s českou  SPZ opět Mazdu, tedy menší model 323, jen za půl miliónu Kč! Dnes máme nejmenší Mazdu-2 a ta nám vyhovuje, hlavně kvůli parkovacím problémům v naší ulici... Používáme ji vlastně jen o víkendech, kdy se nemusíme bát opustit naše parkoviště, aby po návratu domů jsme zde mohli opět na týden svobodně zaparkovat...!
Pane Bože, kam jsme to, jako stát, za ta dlouhá léta bolševizmu dopracovali! Od tohoto státu jsme my osobně nic nečekali a nic nedostali, zato nám byl státem ukraden a nevrácen rodinný domek na Moravě, ale přesto žijeme s manželkou zde dále, sice v coronavirové pandemii, coby ti nejohroženější důchodci z těch nejohroženějších občanů vůbec. Ale je nám hej! Jsme totiž šťastni, že jsme se na západě naučili život žít opravdu svobodně a ne jen neustále poslouchat zákazy, rozkazy a strašení občanů oligarchou a jeho levo-věrnými Čehony. Také vyhrožování až 3-miliónovou pokutou za neuposlechnutí na nás nepůsobí, žijeme na malém ostrůvku lidského manželství dvou (fuj) re-emigrantů a to: jednoho Čecha a jedné Moravěnky. To už nám drží 36 let a je to stále manželství nevýslovně šťastné...
----------------------------------------------------------------------------------------------------

V následující písni V+W se čtenář dozví, jak vznikli malí Čecháčci a proč se jim vlastně říkávalo slušně Čehonové, nebo lidově Při-zdi-čůralové.  Český text Rakousko-Uherské hymny začínal slovy:
Čeho nabyl občan pilný,  to zní stejně jako: Čehona  byl občan pilný...

https://youtu.be/bPzgvqIthxU

Co je to ANONYMITA?

Zdá se, že se úplně zapomnělo, že v době před-internetové byla každá anonymita vždycky považována za určitou neslušnost, nevychovanost i vulgaritu. Když vám  přišel anonymní dopis, byla to vždycky urážka od nějakého přiblblého prosťáčka. Časy se mění a leccos se musí znovu redefinovat. V internetové době se musí určitá část anonymity umět tolerovat, ale jen tam, kde nikomu nemůže vadit... Naopak tam, kde se používá jako bič na druhé, musíme zde mluvit o českém fenoménu "vygumovaných tváří", neboli strach a stud za své jméno, za svou tvář, prostě za svoji identitu. To je český úkaz, nemající ve svobodném světě obdoby. Proč se někteří jinak soudní lidé chovají tak tajnůstkářsky, v permanentním strachu prozradit své jméno a ukázat svou tvář na světle božím. To je vše pozůstatek doby komunistické, kdy se stále propagovalo leninské podezírání, prověřování a kádrování každého každým a nad tím vším se vznášela jako přízrak bolševická třídní nenávist.
Výmluva, že internetová doba si vyžaduje anonymitu je většinou lichá a scestná, protože se zastává gaunerů. Čestní lidé se nemají za co stydět a nemusí se tedy ničeho obávat, kromě křiváků, padouchů a blbců. Ale od toho je tady právní stát a policie, aby se těch slušných spravedlivě zastávali. To, že se tak vždycky neděje, je chybou státu, ale nikoliv jeho slušných občanů...

Tato ustrašenost se jasně projevuje na všech stupních společenského života. Lidé se příkladně hlásí v telefonu, dokonce i ve služebním styku, pouhým „haló" a vůbec nevědí, že se mají ohlásit jménem, nebo aspoň jménem firmy, a že anonymita je stejná neslušnost, jako třeba hlasité krkání u jídla, nebo když někomu neodpovíme na jeho slušný pozdrav.
Lidé si snad vůbec neuvědomují, že tento strach z veřejnosti jim byl čtyřicet let bolševizmu záměrně vsugerováván jejich vůdci, protože jen ustrašené stádo se lépe ovládá a hlídá.
Příkladně posluchači, volající do různých anket v rozhlase či v televizi se zbaběle představují jako „posluchač ze středních Čech". To je naprosto nulová informace, srovnatelná s tím, jakoby řekl: "Jsem anonymní blb a co je vám do toho, kdo jsem!" A někteří volající se zcela samozřejmě nepředstavují vůbec, hned začnou na něco nebo na někoho nadávat a je dobře, když se jich moderátor zeptá: "A kdopak se to k nám dovolal?" Takový trouba se obvykle nejprve zarazí, vykoktá nějaké jméno, načež začne mluvit tišeji a slušněji. Čili názorný příklad toho, že anonymita automaticky generuje v lidech hulvátství. Je totiž nesporné, že v každém anonymovi se probudí jeho horší já. Už jen proto, že si může být mnohem víc jistý, že se mu za jeho drzost, sprosťárnu či podvody, nic nestane a to ho ponouká to aspoň zkusit...

U všeobecně známých osob, jako politiků, by zatajování jmen nemělo vůbec žádný smysl, a tak se nasadil do povědomí občanů návrat do starého c.k. Rakouska: Všichni se neustále titulují rozmanitými funkcemi, jenom proboha ne vlastními jmény! Neakademické Tituly jako příkladně: "pane předsedo", nebo "paní poslankyně" jakž-takž ujdou, ale úplnou zhůvěřilosti je oslovení „pane stínový ministře" a je možné, že se jednou vylíhne i titul "pane stínový náměstku stínového ministra". Každý si totiž zakládá na tom, že je dočasně předsedou, nebo dokonce prvním místopředsedou něčeho - ať je to cokoliv! Hlavně se nikdy nesmí vyslovit jejich vlastní jméno jen tak, bez titulu. Tento zlozvyk zachvátil i moderátory, kterým se už neříká třeba „pane Moravče", ale „pane redaktore". Už jsme pomalu dospěli do stadia, kdy v naší zemi tahle chorobná absence vlastních jmen zdomácněla natolik, že oslovení pane Babiši, pane Faltýnku, či paní Jermanová, je jisté faux-pas a možná i tak trochu bráno jako osobní urážka, což je opravdu tragicky smutné...

Přehnáno ad absurdum, bychom se my "obyčejní lidé" tj. takzvané společenské nuly měli po vzoru politiků, aspoň oslovovat: "pane domácí", "pane podnájemníku", "paní radová", "pane disponente", "paní inženýrová", „pane továrníku" a třeba i nově: „paní lehká atletko", „paní seriálová herečko", "pane starobní důchodče", atd. V konečném stadiu by si pak mohl každý vymyslet oslovování své osoby sám a veškerá křestní jména i příjmení, určená našimi dávnými předky, by se mohla definitivně škrtnout a vygumovat z mezilidské komunikace. Zatímco na západě se i akademické tituly pozvolna vytrácejí a u světových firem je třeba i generální ředitel titulován svým jménem John Douglas. To jen my si tady naopak hrajeme na tituly a svá vlastní jména držíme pod neprodyšným poklopem tajemného hradu v Karpatech...
Nakonec musím zdůraznit, že také existují takzvaní "slušní" anonymové, kteří mají nějaké osobní vážné důvody a jejich stále stejný nick jen nahrazuje jejich jméno, což ale nemá za cíl někomu škodit, nebo někoho napadat... 

https://youtu.be/xs--8prjEHI

Pětka z matematiky, dcero?

Má dceruška Brigitka, kterou jsem vlastně v Německu vychovával skoro sám, prospívala ve škole moc dobře,

takže jsem po celé školní roky s jejím prospěchem neměl problémy – až na tu nešťastnou matematiku.
Zatímco se u všech ostatních předmětů střídaly jen jedničky s dvojkami, objevila se najednou na jejím pololetním vysvědčení pětka z matematiky!

Nemohl jsem se na svoji dceru vůbec zlobit. Do jisté míry jsem měl i trochu tajnou radost z toho, když mi ukázala vysvědčení se slovy: „Papá, já tě určitě zarmoutím. Dostala jsem pětku z matyky, ale mně nejvíc mrzí, že mi ji dal zrovna pan Lederer...“

„Brigit, to mě tedy udivuje, říkala jsi, že to je Váš nejlepší a nejhodnější učitel.“

„Jo, to taky je, ale já jsem blbá! Dokud jsme počítali jenom s čísly, tak to šlo, ale teď máme algebru a tam se počítá i s písmenama, a to já vůbec nechápu!“

Její vysvětlení se mi hlavně líbilo v tom, že jiné dítě, když přinese domů špatnou známku, tak se snaží svést to na učitele, ale ona to svedla sama na sebe! Tomu já říkám formát. Řekl jsem jí: „Brigit, od pondělka, pět dní v týdnu mimo víkend, vždy po večeři, od sedmi do osmi, místo čubrnění na televizi, se budeme spolu učit matematiku a to by v tom byl čert, abychom ji nezvládli třeba na dvojku!“

Byly to opravdu zvláštní večery, na které velice rád vzpomínám... Musel jsem vydolovat ze své paměti slova naší kantorky-matykářky i její pedagogiku. Předně jsem nesměl dceru nijak přetěžovat a mít úžasnou trpělivost jí totéž vysvětlovat znovu a znovu. Proto jsem dbal na to, aby vždy v osm hodin vyučování skončilo, aby měla ještě před spaním čas se uvolnit a věnovat něčemu jinému. Všiml jsem si také, že se někdy snaží příklad naučit jako básničku, což je úplně špatně: „Brigit, nesnaž se matematiku učit nazpaměť, to je exaktní věda, to není dějepis, ty potřebuješ získat logické myšlení. Tu paměť, tu si nech na básničky a letopočty.“

Přesto vše někdy došlo k tomu, že Brigita přestala vnímat a začaly jí téct slzičky. To jsem musel učení ihned přerušit: „Brigit, neplač, to nemá cenu, tím se přestaneš soustředit a ten příklad nepochopíš. Podívej, já mám na audiokazetě nahrávku jedné krásné české písně z Prahy a ta vysvětluje, proč nemá smyslu plakat. Já ti ji aspoň ten kousek, co znám, zazpívám“   Vzal jsem kytaru a spustil svůj poněkud neprofesionální zpěv:

Kdyby sis oči vyplakala

a jako moře byl tvůj žal,

nikomu tím nepomůžeš,

život půjde dál...

I pro tvé oči, moje malá,

čas dávno lék svůj uchystal

a kdyby sis je vyplakala,

slepý bych tu stál!“

Naše domácí kondice začaly nést na jaře první plody. Učitel Lederer pochválil Brigitu, že se rapidně zlepšila. Načež koncem května ji řekl, že to s ní vypadá tak dobře, že na výročním vysvědčení jí opraví matematiku z pětky na dvojku!

Ale přišel osudný pátek 3. června 1983, u nás byla právě na návštěvě moje matka z Prahy a moji známí v Curychu nás telefonicky pozvali k nim na návštěvu přes víkend. Moje matka, která vždycky ráda cestovala, se zaradovala, že se prvně v životě podívá do Švýcarska! Já, ani nevím proč jsem chtěl jet už v pátek, a ne až v sobotu. Brigita byla už vypravena do školy, když jsem jí řekl: „Brigit, dnes do školy nepůjdeš a vyrazíme hned do Švajcu! Napíšu ti pak omluvenku...“

V Curychu u známých jsme pak večer v rušné zábavě vůbec nevnímali puštěnou televizi, když najednou Brigita vykřikla: „Papá, tady jsem viděla naši školu a mojí kamarádku Alexandru, jak brečí, ale už je to zase pryč, byla to jenom krátká zpráva!“

„Brigitko, to přece není možné“, řekl jsem jí, „uvažuj, proč by asi tady, ve švýcarském Curychu ukazovali zrovna vaší školu, to ses spletla, to byla třeba jen podobná budova, víš?“

„Ne, Papá, to byla naše škola a taky tam byla Alexandra - a brečela!“

„Tak dobrá, Brigit, za hodinu se budou ty zprávy opakovat, tak si je znovu poslechneme a uvidíme.“

Ukázalo se, že dcera měla pravdu a my jsme měli úžasné štěstí v neštěstí. Toho dne totiž vnikl do jejich školy amokem stižený šílený střelec, český emigrant a začal tam bezhlavě střílet ze dvou pistolí. Zabil na místě tři děti, těžce poranil dalších čtrnáct, dále zastřelil učitele, policistu a nakonec sám sebe...

Ten zabitý učitel byl pan Lederer, který už nemohl ten svůj slib bohužel splnit, takže Brigitě ta pětka na výročním vysvědčení přece jen zůstala, ale čert vem jednu pětku..!

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Hada bosou nohou drážditi...

To se mi stala za komoušů taková malá bezvýznamná epizodka, kterou bych patrně do druhého dne hravě zapomněl, která se však vyvinula až do firemního skandálu a nebýt náměstka Trajbolda, tak skončila pro mne padákem na hodinu...

Toho dne jsem právě stál v závodní jídelně v malé frontičce na kávu a moučník u pultu, kde obsluhovaly dvě ženy, rozdílné jako nebe a dudy. Paní Šromová, nepříjemná, opuchlá a protivná, jak já říkám, typický bábo-chlap s knírem pod nosem.

Naproti tomu paní Troníčková, veselá, příjemná a neustále usměvavá blondýnka. Možná proto, že jsem Troníčkové zalichotil, jak jí to dnes sluší, to Šromovou nějak naštvalo, a dala mi to najevo tím, že když na mě přišla řada, přehlídla mne jako vládní vojsko a začala obsluhovat kolegu, co stál za mnou. Toho si však všimla Troníčková a okamžitě, dřív než jsem se ozval, přiskočila a zeptala se mě, co si přeji. Vybral jsem si kávu a makový koláček a když jsem odcházel od pultu, sykla jí Šromová vztekle do ucha:„Ty vobsluhuješ toho blbce?“ Zaslechl to i můj kolega, který mi pak potvrdil, že jsem slyšel správně, celá věta zněla: "Seš blbá, že vobsluhuješ toho blbce!"

Položil jsem plato na stolek, vrátil se k pultu a řekl jí, aby se mi za tu nadávku omluvila. Ona to odmítla s tím, že neví o čem mluvím. „V tom případě si jdu na vás stěžovat“, řekl jsem a odešel za jejím vedoucím do kanceláře. Tomu jsem pak řekl: „Pane vedoucí, paní Šromová může možná docela dobře mýt nádobí, nebo vytírat podlahu, ale nenechte ji obsluhovat v jídelně. Právě mne odmítla bez jakéhokoliv důvodu obsloužit a nazvala mne blbcem!“ 

„To nechte na mně, co má soudružka dělat, to není vaše věc!“, odbyl mě vedoucí.

„Omyl, to je moje věc! Ona není drzá jenom na mne, naší mladé kolegyni Janě Berkové, která trpí roztroušenou sklerózou, řekla - a na to mám svědka, doslovně: »Proboha, Jano, jak to dnes vypadáš, to jsi určitě zas prošoustala celou noc!« Pokud se tedy drzé chování vaší soudružky Šromové nezlepší, podám stížnost i na vás!“ Čekal jsem co se z toho vyvine, Šromová se ke mně chovala slušněji, jinak nic nového pod sluncem.

Asi za týden jsem byl předvolán do takzvaného „rudého koutku“ na závodní výbor. Připadal jsem si tam jak před trestním tribunálem, všichni seděli a já jediný stál. Slova se hned ujala jakási soudružka Kozová: „Soudruh Tomsa, vy jste měl nějaký výstup se zde sedícím soudruhem Kolčavou, vedoucím závodní jídelny a vyhrožoval mu, že si budete na něj stěžovat. Tak prosím, stěžujte si!“

„Dovolte mi, abych Vás opravil, hned ve dvou bodech: Já nejsem Tomsa, ale Toms a já jsem neměl s panem Kolčavou žádný výstup, ale stěžoval jsem si na drzost jeho podřízené, která mě odmítla obsloužit a nazvala mě blbcem!“

„Buhví jak to bylo, soudruh Tomsa, co jste zase vy řekl jí, to zde nehodláme řešit..."
"Znovu vás musím opravit, já jsem Toms, té-ó-em-es, čtyři písmena a nikoliv Tomsa, já vám také neříkám místo paní Kozová, třeba paní Kozlová nebo paní Kozatá!"
"No to by eště chybělo! My víme, že vaše způsoby jednání s lidmi jsou velmi často nevybíravé až drzé, což nám také písemně dosvědčila soudružka Květa Klímková ze mzdové účtárny. Zde se ale navíc jedná o věc politickou. Náš závodní výbor jednomyslně odhlasoval, aby každý náš zaměstnanec zaplatil 25 Kčs na pomoc zátopám na Slovensku u Komárna. Pro zjednodušení výběru peněz byla každému zaměstnanci bez výjimky sražena tato stejná částka z platu.“

„A to vy shledáváte jako správný postup při výběru dobrovolných darů?“, zeptal jsem se.

„Ano, všichni s tím byli srozuměni, jenom vy jediný z 625 lidí jste, při převzetí obálky s penězi, napadl soudružku Klímkovou slovy, tady to mám písemně, prosím, cituji vás doslovně: »Já s tím nesouhlasím, aby si bez mého vědomí, někdo někde za zavřenými dveřmi odhlasoval, že se mi srazí něco z platu. Nikdo nemá právo v tomto státě, vytahovat mi peníze z kapes!« Přiznejte se, řekl jste to nebo ne?“, vyštěkla na mne vítězoslavně soudružka Kozová.

„Ano, tak nějak jsem to řekl, ale co je na tom špatně?“

„Che, on se diví? Není vám to trapné, soudruhu, odmítnout lidskou pomoc Slovensku?“

„Dovolte, abych vás znovu opravil, já neodmítám pomoc Slovensku, já jsem už dva dny před tím, krojované Slovence s kasičkou na ulici, zaplatil dobrovolně a dokonce víc, 30,-Kčs! Ale já protestuji proti způsobu, jaký jste si tady zavedli vy! V tichosti jste si něco odhlasovali, o nás bez nás, jak v Mnichově, a teprve na papírku ve výplatě nám suše oznámili - proč, co a jak. Je tohle dobrovolnost?“

Kozová vylítla ze židle: „A proč si teda nikdo nestěžoval - akorát vy jedinej!“, ječela.

„Protože, soudružko Kozová, se vás lidi bojí, ale já nejsem zvyklý hrbit hřbet!“

„A-ách... hrbit... hřbet... co..? Co to je tohle za slova? U nás v socializmu nemusí nikdo hrbit hřbet! To je skandál! To já takhle nenechám!“ Soudružka zalapala po dechu a já myslel, že se skácí. Těžce dopadla zpět do židle a ticho v místnosti řvalo.

„Dovolte mi odejít“, řekl jsem suše, uklonil se, otočil a odešel.

Když si mě druhý den zavolal náměstek na koberec, očekával jsem zcela pochopitelně padáka.

„Soudruhu inženýre", řekl pomalu, "netušil jsem, že jste tak výbojný, s tou Kozovou jste to dost přehnal, ona je nebezpečná, ale já vás tady potřebuju! Takže – nic se neděje, já jsem to za vás vyžehlil. Teď mám ale já na vás jednu jedinou otázku: Inžinýrskej, kolik je vám let?“

„Třicet tři“, řekl jsem po pravdě.

„Nóó, tak to byste snad už mohl mít rozum...!“

A já k tomu dodávám to, co jsem náměstkovi tenkrát říci nechtěl, že jsem sice věděl, že hada bosou nohou drážditi se nemá, ale nechat si za všech okolností srt*  na hlavu je ještě horší...https://www.youtube.com/watch?v=AylFUYXHYMs

Těžká doba 1939-1945

Celý Protektorát i válku a ještě kus po ní, jsme bydleli v Praze-Podolí, Na Pekařce, v tom nejhorším bytě v mém celém životě. Byl to vlhký a studený suterén, dva malé pokojíčky, kuchyňka, bez koupelny, s WC na chodbě. Vzniklo to nechtěně, totiž v době mobilizace (1938), se moji milí rodičové hodlali přestěhovat z centra Prahy raději na okraj města, neboť podlehli panice, že Praha bude v blížící se válce těžce bombardována německým letectvem, čímž také Hitler i Goebbels vyhrožovali.
Na Vinohradech jsme bydleli v krásném domě, třetí patro s výtahem, 2 pokoje kuchyň, koupelna, WC, ústřední topení. Rodiče uvěřili slibu známých, kteří právě zakoupili polovinu dvoj-vily v Praze-Podolí, že nám tam pronajmou byt ve druhém patře stejných kvalit, jako máme zde a navíc s balkonem. Jenže sliby, jak známo, jsou chyby a to se nám vymstilo...Tento plán měl jeden zádrhel, že k termínu našeho stěhování nebyl nám slíbený byt dosud volný, ale zato byl volný podřadný byt v suterénu. Bylo nově dohodnuto, že se pro první kvartál nastěhujeme do suterénu a potom v příštím kvartálu se přestěhujeme do mezitím uvolněného bytu ve 2.poschodí. Jenže do toho se vdala sestra paní domácí a podle pravidla bližší košile než kabát, dostali nám slíbený byt, ti novomanželé a my jsme zkysli v suterénu. Za Protektorátu, během války i po ní nebyly vůbec žádné byty v Praze k dostání a tak naše čtyřčlenná rodinka bydlela v této studené a vlhké noře dlouhých jedenáct let až do roku 1949.

"První a poslední bombardování Prahy."
Středa 14. únor 1945.

Celou válku jsme na 100% ignorovali ty kvílející sirény, oznamující nálety a protože nikdy se nic nestalo, tak do sklepa jsem běhal jenom ve škole, kde jsme hráli různé hry i šachy a celkem jsme se rádi ulili z vyučování. Doma jsme do sklepa nechodili, protože  náš suterénní byt byl o tři schody níže, nežli ten sklep. Naopak, my jsme rádi ty bombardéry sledovali, jak za sebou zanechávají krásné, bílé proužky na obloze jakoby to byli lajnovači oblohy (Sky-liners, viz na konci), vyšli jsme před dům a mávali jim. Oni nám odpověděli vypuštěním staniolových třásní o jejichž funkci dodnes nevím nic, snad to prý bylo kvůli rušení radarů. Všichni jsme věřili, že Amíci na nás žádné bomby neshodí, ale stala se nešťastná náhoda, chyba v navigaci, pilot se zmýlil a spletl si Prag a Dresden! To naše kuchyňské okno, (viz šipka na fotce) skrze které jsme se tenkrát s mojí matkou dívali, bylo vzdušnou čarou od dopadu bomby vzdáleno jen asi 100 -120 metrů. Až později nám pan pyrotechnik vysvětlil, jaké jsme měli štěstí, že kdyby bomba vybuchla, tak by tlak vzduchu rozbil okno a střepiny by se zasekaly do nás. Bomba naštěstí dopadla na strmou stráň Kavčích hor a sklouzla po provlhlé trávě tak, že ani vybuchnout nemohla...

Dnes to každý ví, že na Kavčích horách je budova České televize, tenkrát tam bylo fotbalové hřiště AFK Podolí, dále cvičiště psů a už naštěstí zrušená rasovna. Ten její pach, odtud se lynoucí, byl pro nás někdy až hororem letního bezvětří....
Takže já tím pádem chci zároveň děkovat svému Andělíčkovi-můj-Strážníčkovi, že jsme tu válku, jako rodina, přežili všichni!

 
Jak jsme prožívali  pražskou revoluci:
Sobota 5.května 1945. Po snídani mě matka poslala na Pankrác do biografu Radost, abych koupil na dnes odpoledne vstupenky na film "Funebrák" s Vlastou Burianem. Lístky jsem koupil, ale netušil, že ten film už nikdy neuvidíme a lístky necháme propadnout. Cestou domů na mne volal jeden pán: "Hochu, vyřiď doma, že je konec války, Američani jsou už u Berouna!" Odpoledne jsme uslyšeli z radia od sousedů (vlastní radio jsme neměli), volání o pomoc:"Voláme všechno české, přijďte nás bránit proti esesákům!"

Neděle 6.května 1945.

 Otec odešel stavět barikády a v dálce se ozývaly detonace šrapnelů. Najednou u nás zazvonili tři chlapi a nesli na nosítkách mrtvou mlékařku, paní Hájkovou: "Můžeme zatím tady někde u vás v baráku nechat tuhle paní?" Otevřeli jsme jim a paní Hájková byla prozatímně uložena na podlahu v prádelně. Zároveň nás tito muži varovali, abychom nezůstávali doma a šli se schovat do některého z činžáků cestou k tramvaji. Němci totiž prchají od Pankráce směrem sem a vypalují vilky a střílejí jejich obyvatele. Máti a my dvě děti, (6 a 13) jsme rychle vzali to nejnutnější a hnali dolů do Dvorecké ulice. Tam v činžáku jsme požádali zdejší obyvatele, aby nás pustili do sklepa. Ve sklepě bylo plno žen a dětí, muži byli někde na stavění barikád. Jedině starý jednonohý trafikant, pan Kapusta, si vylezl na uhlí. Některé ženy remcaly, že kvůli němu nás esesáci postřílí všechny, ale on prohlásil: "Já už jsem svoje zdraví obětoval v první světové válce a teď už bojovat nebudu!", a přiklopil se na tom uhlí neckami. Pak přišla strašně dlouhá a studená noc a my schouleni do uzlíčku a zabaleni jen v tenkých dekách, jsme mrzli na kamenné podlaze sklepa.

Pondělí 7.května 1945.

Ráno jsme od lidí v baráku dostali každý hrneček horkého čaje a v baťůžku z domova jsme měli suché vdolky, poněkud zdemolované tím, že jsem je měl v noci pod hlavou. Pak přišlo nejhorší překvapení, děsivé bouchání na domovní dveře a německý řev: "Aufmachen!" (Otevřít!). Všichni strnuli, někdo řekl: "Pst, tiše ať si myslej, že tu nikdo není!" Jediná moje máti zachovala rozvahu: "Oni ty dveře vyrazí, já umím německy, jdu se jich zeptat, co chtějí" a šla po schodech nahoru k domovním dveřím a já se plížil za ní. Když odemkla dveře, stáli tam dva dost zdrchaní vojáci a řvali: "Wasser!" Máti jim rychle vysvětlila, že jim vodu donese, aby moment počkali. Vrátila se do sklepa, vysvětlila o co se jedná a jedna paní z přízemního bytu šla s ní do svého bytu a natočila do velkého polévkového hrnce vodu, načež ji máti předala těm vojákům. Ti se pořádně napili a zbytkem vody si opláchli obličeje a odtáhli dál. Nebezpečí bylo zažehnáno, ale mizerná nálada lidí ve sklepě se obrátila proti mé matce. Jedna fanatická husa řekla: "Němci nám vraždí naše muže na barikádách a my jim tady lezeme do zadku a dáváme jim pít vodu!" A moje máti se musela rozčílit: "A kdyby ty dveře vyrazili a nás tady všechny postříleli, tak by to bylo podle vás lepší?" Načež jsme se sebrali a vrátili se zpět domů, do našeho bytu.

Úterý 8.května 1945.

Do Prahy přijeli "Vlasovci" a zahnali Němce na ústup, situace se v našem celém okolí uklidnila, jenom rozkládající se tělo paní mlékařky začalo být cítit v celém domě. Náš otec se vrátil živ a zdráv domů a řekl nám, že už Němci podepsali kapitulaci. Všichni jsme byli rádi, že je to nejhorší za námi. 

Středa 9.května 1945.

To už se jen vítali Rusové a kdekdo se seznámil s ruštinou: "Davaj časy!" bylo to první, co nám řekli.
Jeden kluk asi sedmiletý měl na ruce na řemínku místo hodinek bakelitový dětský kompas a jeden Rus, který si toho všiml, zařval "Davaj časy!", ten kompas mu sebral a klučina se rozbrečel...

A zde jsou ti lajnovači oblohy: SKYLINER

https://youtu.be/_z-GLJ5asbo

 

Gale Face Hotel na Ceylonu

Snad každý člověk zažije nejméně jednou za život něco, co se mu pak vryje do paměti navždy. Většinou se jedná o zážitky "poprvé", u mne se sešlo toho "poprvé", v případě Ceylonu, hned bohatě. Já poprvé cestoval letadlem, poprvé jsem se koupal v moři, poprvé jsem spal v luxusním hotelu, poprvé jsem jedl oříšky cashew (kešu) a poprvé, no prostě všechno bylo poprvé. Před odletem jsem dostal poprvé takzvanou tropikalizaci, to jest 4 injekce proti: tyfu, choleře, žluté zimnici a malarii. 

Pro věčně nevěřící a podezíravé čtenáře, že si to vymýšlím, protože prý v roce 1957 se žádný nestraník nedostal do kapitalistického státu, říkám, ano byl jsem výjimka, ovšem můj  kolega Honza byl překvapivě také jako já, nekomunista, pracující dokonce v Technoexportu, pzo, kde se kádrovalo ještě zuřivěji, jako v každém podniku zahraničního obchodu! Inu, zázraky se děly i v socializmu a kdo nevěří ať tam běží!

V dávnověku, 1957, jsem shodou náhod a nepochopitelných okolností, což jsem již popsal v článku Lourdský zázrak, (aneb něco jako výhra v Sazce), byl vyslán na akviziční služební cestu na Ceylon (dnes: Sri Lanca), jako technická pomoc pro nabídkové investiční celky. V druhé vzpomínce "CEYLON" jsem se věnoval různým zkušenostem, které jsem tam zažil a hlavně nepříjemné trapnosti s takzvaným duriánem. V této třetí vzpomínce se chci speciálně zaměřit na hotel, Galle Face, v hlavním městě Sri Lancy Colombu, kde jsme bydleli čtyři týdny. Let z Prahy přes Curych, Káhiru, Bejrut, Karachi, Bombay do Colomba, trval tehdy s přestupy dva a půl dne.

Hotel Galle Face byl založen čtyřmi britskými obchodníky v roce 1864 a byl to, jak se prý říkalo, jeden z nejstarších hotelů na východ od Suezu. Jak jsem zjistil z návštěvní knihy, bydleli tam, (mimo nás), takové celebrity jako, Mahatma Gandhi, Indira Gandhi, Jawaharlal Nehru, japonský princ Hirohito, dánská princezna Alexandra, Princ Phillip, vévoda z Edinburghu, USA prezident Richard Nixon, Jurij Gagarin, jakož i spousta slavných herců i zpěváků. Krásnými Ceyloňankami se to tam jen hemžilo. První ponaučení se nám dostalo od čs. obchodního rady, že se máme vyhýbat prostitutkám, ty jsou z 80% šiřitelkami pohlavních chorob a ty s červeným puntíkem na čele jsou sice čisté, ale zase vdané...

Celý hotel byl klimatizován a okno i balkon našeho pokoje bylo směrem na moře. Ta nádhera, být ke spánku ukolébáván pravidelným šuměním mořských vln, to byla pro mne hudba z ráje! Je pravdou, že první noc jsem spal přetrhávaně, což byly z knížek vyčtené, strachové představy z neznámého hmyzu, různých jedovatých pavouků a hadů, ale to vše rychle pominulo a už od příští noci jsem spal tvrdě a bezstarostně jako pařez v lese. A na ty ještěrky, co běhaly všude po stropech, jsem si rychle zvykl.

První, co jsm musel pro své blaho udělat, nechat si ušít, přímo v hotelu lehký tropický oblek, protože to, v čem jsem tam přijel, bylo v panujícím vedru nenositelné. Už jen proto, že na všechna obchodní jednání jsem musel chodit oblečen v žaketu a s kravatou. Dokonce i vstup do hotelové restaurace, byl nikoliv přes den, ale k večeři povolen pouze v žaketu a kravatě. Vchod do restaurace hlídali dva číšníci a velice slušně každého, kdo nebyl patřičně oblečen, upozorňovali: "Pane, zapomněl jste si váš žaket a kravatu." Příjemným překvapením pro mne bylo, že večer v 10 hod. jsem si šel k hotelovému krejčímu vybrat látku a druhý den ráno v 10 hod. byl oblek hotov.

 Další, co moji pozornost upoutalo byli číšníci. Všiml jsem si, že všichni mají na sobě bílé, jakoby noční košile a bílé turbany, jenom někteří mají na turbanu vpředu šikmý proužek z různých barev. Zeptal sem se jednoho obsluhujícího co to znamená? "To jsou něco jako vojenské šarže, pane, všimněte si já jsem vyšší šarže a mám modrý proužek, to znamená, že se starám o deset určitých stolů, Ti, co nemají žádný proužek jsou moji podřízení. Nade mnou jsou dva s červeným proužkem, každý má na starosti půl sálu a nad námi všemi je jenom jedna hlavní šarže se zlatým proužkem.

"A můžete mi říct", zeptal, jsem se zvědavě, "kolik si zde vyděláte peněz?" Číšník se usmál: "Pane, já neberu žádný plat, já jsem šťasten, že mám toto místo v takovém hotelu! Můj výdělek jsou tuzéry od hostů, to mi hodí průměrně 15 rupií za týden a to jsem ženatý a mám dvě děti." Když jsem si to v duchu srovnal, že já mám diety 60 rupií na den, hotel mě stojí 30 a 30 mám na útratu, za taxíky, tuzéry a vše ostatní, tak se mi z toho točila hlava. Jinak jsme se s Honzou byli prvně vykoupat v moři na pláži před hotelem Mount Lavinia, odkud mám taky svoji fotku (viz shora odkaz CEYLON). 

Po návratu domů, jsem si nechal ještě mnoho let onu Galle Face hotelovou nálepku na kufru, (viz perex), jako zcela exotickou vizitku. Prostě Ceylon byl pro mne a je i coby Sri Lanca, zelenou perlou indického oceánu..

https://youtu.be/61Thb_3JRGk.

Řidičák a bujné poprsí

Před mnoha lety, to jest v letech šedesátých minulého století, jsem se rozhodl si udělat řidičák. Moje motivace byla ovšem úplně jiná, nežli je tomu dnes u většiny mladých lidí. Nikdo v naší rodině neměl auto ani motocykl a já při svém ubohém platu 1500 Kčs jsem neměl ani pomyšlení si jakékoliv motorové vozidlo v dohledné době koupit, ba dokonce jsem jenom stěží dal dohromady těch 900 Kčs na zaplacení autoškoly.

Když jsem se ale seznámil s dívkou Evou, která řidičák vlastnila, začal jsem si vedle ní připadat jako méněcenný. Navíc její bratr měl starší motorku značky ČZ 125 a ona si ji občas mohla od něj vypůjčit. Někdy mě také nechala řídit a tak jsem se to základní naučil "na černo". Jednou jsme jeli na výlet ještě s další dvojicí, všichni měli řidičák jenom já ne, a abych se necítil zahanben, že musím sedět na tandemu, nechala mne vnímavá Evička zase jednou řídit. Za ostrou zatáčkou se najednou objevil policajt a ukazoval abychom zastavili. Na štěstí pro mne, druhou motorku právě řídila dívka a tu si polda vybral a začal kontrolovat, zatímco nás pustil dál. Mé sebevědomí sice stouplo, ale ten den jsem si umínil, že to tak dál nejde, a že si za každou cenu ten řidičák udělám a to nejen na motorku, ale i na auto a milé Evičce ukážu, jaký jsem řidič. 

Tenkrát se řidičské kurzy konaly ve Svazarmu, což byla jakási podivná svazácko-armádní organizace, jejíž instruktoři byli dost nepříjemní obhroublí náfukové. Jednoho takového typa jsem vyfasoval já a každá jízda, kterou jsem s ním absolvoval byla pro mne nervovou záležitostí. Jízdy na motorce se daly ještě jakž-takž vydržet, i když mne za všechno seřval, ku příkladu i za to, že jsem při odbočování doprava ukázal pravou rukou v místě, kde byl přikázaný směr jízdy vpravo, čili podle něj zbytečně. Nic nebylo platné mé oponování, že chodci nemusí znát dopravní značky a navíc si jich nemusí ani všímat. Jízdy v autě, byly však ještě mnohem horší, to byl jedním slovem horor. Jakmile jsem usedl za volant, začal na mne řvát, že dělám všechno špatně, takže jsem si připadal, že jsem ten nejblbější tvor, který se kdy chtěl naučit řídit auto.

Zato při teoretické výuce jsem měl "lehy", protože jako strojní inženýr jsem pochopitelně všechno o motoru dávno znal. Jednou si vedle mne v učebně přisedla nápadně krásná slečna Lucie s bujným poprsím a prosila mne, jestli bych jí nemohl některé věci znovu vysvětlit, protože tomu, co říkal ten učitel vůbec, ale ani trochu nerozuměla. Na zdech visely různé technické obrazy, jako průřez motorem, spojka, převodovka, kliková hřídel a podobně. Její otázky byly pro mne úžasně mile ženské a na mé sebevědomí, ubíjené brutálním instruktorem, působily jako balzám.

Ku příkladu, když se mě zeptala při pohledu na zvětšený obraz převodovky: „A víte na co jsou vlastně tady ta vroubkovaná kolečka v té vaničce?"

„Slečno, Lucie, to jsou ozubená kola, a ta vámi zvaná vanička, to je převodová skříň", řekl jsem potlačuje smích.

„A můžete mi říct, proč to vůbec musí být v autě?", zeptala se  mně naprosto nevinně.

Musel jsem jí tedy držet delší přednášku a ujistit ji, že vždycky když něčemu nebude rozumět, se může obrátit na mne a já ji to milerád vysvětlím. Pak přešla řeč na instruktory. Zatímco já jsem zastával stanovisko že ten můj je úplný magor a troglodyt, tak ona si svého velice chválila. Až se jednou stalo, že jsem přišel na jízdu právě když ona končila a vystupovala z auta. Ke své hrůze jsem zjistil, že ten její vychvalovaný instruktor je tentýž blb, co jezdí se mnou.

Nemohl jsem to strávit a když jsem zasedl za volant a on zase začal vykřikovat hesla jako: „Panebože, co to zase děláte, vy zmatkáři, já se snad z vás zblázním!" Ozval jsem se: „Tak! A teď toho mám právě dost! Já si budu na vás stěžovat na vašem ústředí! Mně seřvete jako psa, když si nezkontroluji zpětné zrcátko a slečnu, co tu teď byla přede mnou, chválíte i za to, že už pozná co je spojka a co je brzda! Mazlivým hlasem jí třeba říkáte: »Tak si sedneme hezky rovně, vypneme prsíčka, ty kolínka trochu víc od sebe a nezapomeneme co? Ano výborně, slečno, zasunout klíček do zapalování!«  Proč jste právě na mne tak nespravedlivě až sprostě přísnej?"
K mému úžasu odpověděl tento buran docela příjemným hlasem: „No, neberte si to tak, vy jste inžinýr, tak vás musím trochu sprdávat, abyste si nemyslel, že už všecko víte a umíte!"

Od tohoto dne, kdy jsem se ozval, jsem měl konečně i já při jízdách pohodu, z čehož plyne poučení: Líná huba - holé neštěstí! Pár dní před tím, co jsem konečně dostal kýžený řidičák, jsme se s Evičkou, z úplně jiného důvodu navždy rozešli a já, který neměl možnost jezdit ani na něčem, ani v něčem, jsem ten řidičák de facto už vůbec nepotřeboval...

https://youtu.be/QOi-uQBSvlU

Rotný PORŠUK mi dal basu

Stalo se mi to v době „Černých baronů“  (1953). 

 

Byli jsme jako studenti ČVUT Praha na letním vojenském soustředění v Mimoni. Strana a vláda si tenkrát vymyslela, že vysokoškoláci si mohou odbýt vojnu současně při studiu tak, že jeden den v týdnu (úterý) budou mít vojnu teoretickou ve škole a o prázdninách dostanou vždy 4 týdny pravou vojnu praktickou ve vojenském pásmu v Mimoni. Byli jsme první pokusní králíci, ale mohli jsme se těšit na to, že po studiích budeme okamžitě důstojníky, tedy podporučíky v záloze...

Proč si to asi ta strano-vláda vymyslela, jsem si vydedukoval sám. Válka je už devět let za námi, jsme pod křídly největší velmoci světa SSSR a tak potřebujeme mnohem víc inženýrů nežli vojáků!  Nadšen byl i sám Zápotocký: "Kdepak náš Kléma, ten má pod čepicí!"

Ve stanovém táboře jsme měli nad sebou hned z první ruky dva šílené fanatiky, kteří nás apriorně nenáviděli, protože věděli, že nepůjdeme na dva roky na vojnu. Byl to rotný Poršuk, zástupce velitele pro věci politické, tedy "politruk" a instruktor vojín Uher, nejen jménem ale i vzhledem. Na toho si někdo vymyslel přezdívku vojín "DUHO", což jsem původně považoval za jeho jméno a teprve posléze jsem se dověděl, že to je nadávka a znamená to "DŮležité HOvno".

Tento důležitý vojín dělal jednou o víkendu kontrolu pořádku v našem stanu a já jsem se potom večer ve frontě na večeři bavil s jedním kámošem o tom, že DUHO dělal kontrolu v našem stanu. Zaslechl to za mými zády stojící soudruh slovenský slobodník a hned na mne začal řvát: "Vojín Toms, čo ste to povedali? Duho?" A šel to okamžitě nahlásit politrukovi, protože věděl, co tohle slovo znamená, a že je to přísně zakázáno kdykoliv a  kdekoliv používat! 

Příští den při nástupu přišel sám politruk,  a začal na nás řvát, že mu bylo hlášeno, že se zde mluví o našich velitelích jako o fuj-hovnech a on, že to takhle nenechá. Načež mne jako odstrašujícího padoucha vytáhl před nastoupenou jednotku a ještě jednou se zeptal celého praporu (400 vojínů), aby se přihlásil každý, kdo to slovo DUHO vyslovil, neboť to je zkratka pro důležité hovno! My si naši armádu rozleptat nedáme a hrdě prohlásil, že kdyby byla válka, tak by takového vojáka,  jako je zde Toms, zastřelil  vlastním revolverem! 

Samozřejmě, že se nikdo dobrovolně nepřihlásil, takže jsem byl vinen jenom já! Tento nepříčetný fanatik na mne řval doslova, že už pro něj nejsem soudruh vojín, ale pan Toms a že to zařídí, abych byl vyloučen z ČVUT a poslán na tři roky k PTP,  (pomoc. techn. prapory),  čili  »černí baroni« , vojáci bez zbraní!

O tomto památném víkendu se staly hned tři, takzvané mimořádné události, z nichž tu první jsem způsobil já. K tomu ke všemu náš velitel, celkem mírný nadporučík Jedlička, nebyl přítomen, odjel na neděli domů, takže ho právě zastupoval ten fanatický politruk Poršuk, s  absolutně vylízaným mozkem. 

Druhý malér způsobil vojín Samek odpoledne, když při bojovém plazení se lesem ztratil samopal. Byl to šílený poprask a tudíž další mimořádná událost. Aby se prý zbraně nezmocnil třídní nepřítel, musela celá jednotka tak dlouho prohledávat okolní lesy, dokud se samopal nenašel. 

A do třetice všeho zlého, při večerním takzvaném "čepobití" (sborový zpěv za tmy při večerce), bylo v pauze slyšet zurčení močícího vojína Lojdy. To bylo označeno rotným Poršukem jako znesvěcení husitských tradic čepobití a tedy celkem třetí mimořádná událost. Poršuk řval jak pominutý: "Jak můžete, Lojda, při čepobití klidně močit?"

"Já jsem, prosím, celý den neměl ani jednu možnost jít na záchod a teprve teď jsem měl, dvě možnosti, pustit to do kalhot nebo ven", odpověděl tázaný zkroušeně.

Později jsem se od spolužáka Peterky, který sloužil jako praporní písař, dozvěděl, jak to bylo když se tu v pondělí ráno objevil nadporučík Jedlička a rotný Poršuk mu předával své katastrofické hlášení o všech třech mimořádných událostech. Jedlička se prý jen uchichtl a řekl: "Nebudeme z toho dělat novej norimberskej proces. Ale protože vojna není kojná, tak ten DUHO dostane 3 dny basy po službě, ten roztržitý samopalník 2 dny,  no a ten, co chcal, 1 den po službě...

 Jasný?...Tři dny po službě a válka už nebyla, takže jsem měl štěstí a ušel pistloli soudruha politruka a dokonce žiji ještě i dnes - o 70 let  později...

https://youtu.be/cV8i0_KGu8Q

Dva obrazy v jednom rámu

Dodnes  mám doma na zdi raritu,
a to, dva  obrazy v jediném rámu. Nevzniklo to z důvodů úsporných,
nýbrž  vlastně  hlavně  z  důvodů  politicky podmíněných.Tento můj příběh začal v  r. 1950,  kdy jsem musel vstoupit do  ČSM.  Jenom
tak  měl  člověk jakousi možnost udělat  maturitu a potom se třeba event. dostat i na  vysokou školu.

V ČSM jsem já, podle bydliště,  přináležel do místní organizace v Praze 15 Podolí, což překvapivě nebylo až tak špatné, jak jsem si myslel, protože to mělo veliké výhody: Klubovna se nacházela na území Žlutých lázní  a tím jsme tam měli vstup volný, což pro nás mládež studující, bez nároku na nějaké stipendium, znamenalo značnou finanční výhodu.

Mimo to, že tam byla též dobrá parta kluků a holek, zapojených do pěveckého kroužku. Byl tam jen jeden kytarista, který mi okamžitě nějak opatřil kytaru a i když jsem na ni nedovedl hrát, prohlásil, že to nic není a že se to musím ihned rychle naučit, za týden máme nějaké vystoupení. Dřel jsem tedy akordy jak vzteklý a skutečně za ten týden jsem s ním už hrál, ovšem jenom v D-duru. Když použil jiný akord než A7 a G-dur, tak jsem to hraní jen simuloval. Ono se to nepoznalo. Časem jsem se ale naučil hrát na kytaru docela obstojně...

Když se v naší partě nějak zjistilo, že taky umím malovat, chtěli všichni, abych udělal tablo, které pak od Vánoc roku 1950 vesele viselo v naší  svazácké klubovně.  Ovšem už jenom zasvěcenci věděli, že jsem to namaloval na zadní stranu fotografie prezidenta Tomáše G. Masaryka. Takže různí bolševičtí funkcionáři  z okresu obdivovali  při náhodné návštěvě naší klubovny  na Žlutých lázních, toto  mé, prý mistrovské tablo a nikdo z nich netušil, že na druhé straně je obraz TGM. Teprve při likvidaci klubovny, tedy v době, kdy jsem tam už já nebyl, zželelo se někomu z naší party, mého osiřelého dvoj-obrazu a vzal si jej domů a pečlivě opatroval.
Až když čas oponou trhl, někdy v roce 2000, na srazu starých kamarádů u Vlastíka v Řevnicích, mi Berta s Fuťou darovali něco velkého, plochého, zabaleného v papíru a já, koukaje jak vyoraná myš, se po padesáti letech opět shledal se svým, už skoro zapomenutým dvoj-obrazem ČSM a TGM...

https://youtu.be/-tCs8B9Prd4