Pětka z matematiky, dcero?

Má dceruška Brigitka, kterou jsem vlastně v Německu vychovával skoro sám, prospívala ve škole moc dobře,

takže jsem po celé školní roky s jejím prospěchem neměl problémy – až na tu nešťastnou matematiku.
Zatímco se u všech ostatních předmětů střídaly jen jedničky s dvojkami, objevila se najednou na jejím pololetním vysvědčení pětka z matematiky!

Nemohl jsem se na svoji dceru vůbec zlobit. Do jisté míry jsem měl i trochu tajnou radost z toho, když mi ukázala vysvědčení se slovy: „Papá, já tě určitě zarmoutím. Dostala jsem pětku z matyky, ale mně nejvíc mrzí, že mi ji dal zrovna pan Lederer...“

„Brigit, to mě tedy udivuje, říkala jsi, že to je Váš nejlepší a nejhodnější učitel.“

„Jo, to taky je, ale já jsem blbá! Dokud jsme počítali jenom s čísly, tak to šlo, ale teď máme algebru a tam se počítá i s písmenama, a to já vůbec nechápu!“

Její vysvětlení se mi hlavně líbilo v tom, že jiné dítě, když přinese domů špatnou známku, tak se snaží svést to na učitele, ale ona to svedla sama na sebe! Tomu já říkám formát. Řekl jsem jí: „Brigit, od pondělka, pět dní v týdnu mimo víkend, vždy po večeři, od sedmi do osmi, místo čubrnění na televizi, se budeme spolu učit matematiku a to by v tom byl čert, abychom ji nezvládli třeba na dvojku!“

Byly to opravdu zvláštní večery, na které velice rád vzpomínám... Musel jsem vydolovat ze své paměti slova naší kantorky-matykářky i její pedagogiku. Předně jsem nesměl dceru nijak přetěžovat a mít úžasnou trpělivost jí totéž vysvětlovat znovu a znovu. Proto jsem dbal na to, aby vždy v osm hodin vyučování skončilo, aby měla ještě před spaním čas se uvolnit a věnovat něčemu jinému. Všiml jsem si také, že se někdy snaží příklad naučit jako básničku, což je úplně špatně: „Brigit, nesnaž se matematiku učit nazpaměť, to je exaktní věda, to není dějepis, ty potřebuješ získat logické myšlení. Tu paměť, tu si nech na básničky a letopočty.“

Přesto vše někdy došlo k tomu, že Brigita přestala vnímat a začaly jí téct slzičky. To jsem musel učení ihned přerušit: „Brigit, neplač, to nemá cenu, tím se přestaneš soustředit a ten příklad nepochopíš. Podívej, já mám na audiokazetě nahrávku jedné krásné české písně z Prahy a ta vysvětluje, proč nemá smyslu plakat. Já ti ji aspoň ten kousek, co znám, zazpívám“   Vzal jsem kytaru a spustil svůj poněkud neprofesionální zpěv:

Kdyby sis oči vyplakala

a jako moře byl tvůj žal,

nikomu tím nepomůžeš,

život půjde dál...

I pro tvé oči, moje malá,

čas dávno lék svůj uchystal

a kdyby sis je vyplakala,

slepý bych tu stál!“

Naše domácí kondice začaly nést na jaře první plody. Učitel Lederer pochválil Brigitu, že se rapidně zlepšila. Načež koncem května ji řekl, že to s ní vypadá tak dobře, že na výročním vysvědčení jí opraví matematiku z pětky na dvojku!

Ale přišel osudný pátek 3. června 1983, u nás byla právě na návštěvě moje matka z Prahy a moji známí v Curychu nás telefonicky pozvali k nim na návštěvu přes víkend. Moje matka, která vždycky ráda cestovala, se zaradovala, že se prvně v životě podívá do Švýcarska! Já, ani nevím proč jsem chtěl jet už v pátek, a ne až v sobotu. Brigita byla už vypravena do školy, když jsem jí řekl: „Brigit, dnes do školy nepůjdeš a vyrazíme hned do Švajcu! Napíšu ti pak omluvenku...“

V Curychu u známých jsme pak večer v rušné zábavě vůbec nevnímali puštěnou televizi, když najednou Brigita vykřikla: „Papá, tady jsem viděla naši školu a mojí kamarádku Alexandru, jak brečí, ale už je to zase pryč, byla to jenom krátká zpráva!“

„Brigitko, to přece není možné“, řekl jsem jí, „uvažuj, proč by asi tady, ve švýcarském Curychu ukazovali zrovna vaší školu, to ses spletla, to byla třeba jen podobná budova, víš?“

„Ne, Papá, to byla naše škola a taky tam byla Alexandra - a brečela!“

„Tak dobrá, Brigit, za hodinu se budou ty zprávy opakovat, tak si je znovu poslechneme a uvidíme.“

Ukázalo se, že dcera měla pravdu a my jsme měli úžasné štěstí v neštěstí. Toho dne totiž vnikl do jejich školy amokem stižený šílený střelec, český emigrant a začal tam bezhlavě střílet ze dvou pistolí. Zabil na místě tři děti, těžce poranil dalších čtrnáct, dále zastřelil učitele, policistu a nakonec sám sebe...

Ten zabitý učitel byl pan Lederer, který už nemohl ten svůj slib bohužel splnit, takže Brigitě ta pětka na výročním vysvědčení přece jen zůstala, ale čert vem jednu pětku..!

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooo