Když mi manželka slíbila, že nebude nic nakupovat, tak se couralo ve dvou společně. Není důležité kde, ale musí to být mimo Česko. Hned vysvětlím proč. U nás všude, ale hlavně asi v Praze, leží nad velkými městy jako smog, stresová nervozní nálada. Lidičky zde chodí jakoby s klapkami na očích, jsou apriorně podráždění a stačí malá nepatrná jiskérka a explodují. Nakupovat se už nechodí do rozmanitých trhů, ale jezdí se do naprosto neútulných hypermarketů. Tam se nahází kvanta potravin do vozíků, pak rychle do auta a na plný plyn zase hurá domů. Courání po městě se provozuje jen organizovaně za prachy s průvodcem a se zahraničními turisty.
Jezdíme se proto takhle flinkat do různých evropských měst, abychom nasáli tu zvláštní atmosféru toho kterého místa, včetně poznávání tamních lidí a jejich zvyklostí. Nefungujeme tam jako turisté shánějící suvenýry, ale prostě takoví nicnedělači. Nejčastěji ovšem jezdíme do malého městečka Weidenu v Bavorsku, hlavně proto, že je to nejblíže, pouhých dvě stě kilometrů. Lidé se zde na sebe nemračí, ale usmívají se, auta jezdí pomalu a potichu a kolem vás všude vládne jakýsi duch zvláštního nedělního klidu a naprosté spokojenosti.
Třeba v kavárně, kam jsme si zašli, sedělo u stolu šest dříve narozených dam a vesele si štěbetaly u kafíčka s dortíkem. Nedalo mi to a oslovil jsem je, mohu-li si je vyfotit. Byly samozřejmě ihned pro a ta uprostřed mi vysvětlila, že to jsou všechno bývalé spolužačky ještě ze školy ročník 1929 (!). Takhle se tu scházejí každý první čtvrtek v měsíci. Všiml jsem si, že jsou pečlivě pěstěné, dokonce i nehýtky na nohou v letních sandálech byly nalakované. Řekl jsem jim, že tohle jsem u nás ještě nezažil. Pražandy se nedovedou takhle bezstarostně bavit, namají na nic takového čas ani náladu.
Manželka, tak jako snad všechny ženy, to tak docela bez nakupování nevydrží dlouho a já zas, jako asi většina mužů, to považuji jen za nutné zlo, takže jsme toto dilema vyřešili následujícně. Když si žena najednou vzpomene, že si chce něco koupit, třeba blůzu, ona ovšem tomu říká halenku, protože je z Moravy, tak se před oním obchodním domem rozdělíme. Já se jdu zatím cournout někam jinam a ona se šťastně hrabe v halenkách. Počkám úmyslně déle a po cirka půl hodině ji najdu stále ještě nerozhodnutou nad hromadou halenek. Snaživá prodavačka ženu ujišťuje, že jí to sluší ve všech dobře a když se objevím na scéně, divím se: „Máš snad nějaký problém, že sis ještě nic nevybrala?“
„Víš, ono je to tak, tahleta je moc příjemná na nošení, ale tahle je zase příjemnější cenově!“
„Hm, tak si vem tu příjemnou na nošení!“, řeknu moudře.
„Nojo, ale ta je opravdu moc drahá, ne, to nemohu...“
„Jakýpak copak, nerozmejšlej se jako kdybys kupovala vilu v Jevanech, vezmi si tuhle a je to, že mám pravdu, paní prodavačko!“
Prodavačka samozřejmě horlivě přitakává, je na mé straně a jmenuje několik předností této volby.
„Tak vidíš“, triumfuji a rozhoduji tak, jak si to vlastně žena tajně přála. Po krátkém váhání se nechá přemluvit a prodavačka se nahlas podivuje: „Tedy to se mi tu ještě zatím nestalo, normálně je to tak, že manžel přemlouvá ženu, aby si koupila to, co je levnější!“
Když se takhle courám po městě sám, nemám vůbec pražádné problémy s nakupováním ovšem pozor, výjimkou je čas předvánoční. To musím sám sebe dokopat k prolézání různých obchodních domů, při čemž trpím, protože vím, že jsem se tak připojil k onomu stádu konzumních idiotů, kteří s vytřeštěným zrakem a vystresovaným duchem se hekticky prodírají davem u pultů a regálů se zbožím. Proto tuto nenáviděnou činnost odsouvám ze dne na den a jak jsem zjistil, nakupuji vánoční dárky nejčastěji až když už není vyhnutí, tedy 23. prosince.
A zde má favoritní píseň:
