27 března 2018

Mám něco proti uniformám...

Kdykoliv se mě někdo zeptal čím chci být až vyrostu, uslyšel ode mne na obecné škole, že bych chtěl být cukrářem, na měšťance, že budu detektivem a na gymnáziu před maturitou jsem říkal, že když zvládnu maturitu, půjdu na techniku a když to nevyjde, tak uteču z tohodle bolševickýho srabu do státu kde mají moře, asi tak do Anglie, do Norska, či na Nový Zealand. Co tam budu dělat? Stanu se totiž jednoduše přístavním povalečem, budu sedět na břehu za šumění mořskýho příboje a budu čubrnět do dálky až tam, kde se stýká moře s nebem a kde přijíždějící parník stoupá postupně z vody kouřícím komínem napřed a pak se teprve objeví paluba a teprve nakonec dolní část lodě, což opticky dokazuje zakřivení povrchu zemského... 

Každá uniforma byla pro mne horor, hlavně vojenská. Vím, že existuje spousta uniforem z dobrých důvodů a že ti uniformovaní jsou třeba velice inteligentní lidé s že jsou pro každý stát obzvlášť potřební, to všechno beru, ale já mám, nevím proč, animální odpor k uniformám a proto vím, že bych to nikdy nezvládl v sobě překonat.
Nechtěl bych chodit ověšen těmi všemožnými cingerlátky, vyznamenáními a medailemi. Když jsem se přesto dostal na techniku myslel jsem si, že teď mám čtyři roky času ten nástup na vojnu neustále oddalovat. Můj vrozený odpor k uniformám však dále sílil, když v druhém ročníku rudí soudruzi ze strany a vlády vymysleli zákon, že vojnu musí studenti absolvovat současně se studiem. Jednou týdně, vždy v úterý byla celý den tzv. „vojenská příprava“, což probíhalo formou přednášek a sice v civilu, jelikož naštěstí uniformy pro nás nebyly dosud na skladě. Zato pušky byly, ale když jsme se pohybovali po Praze jako civilové s flintama, oznámila nás jedna stará, věrná soudružka Blažková, na SNB. Byl z toho malér, takže uniformě jsem zatím ještě unikal, ale pravé vojně nikoliv. Na konci čtvrtého ročníku jsme byli všichni pasováni na podporučíky v záloze. 

A tak jsme museli všichni dobrovolně poslouchat zcela idiotské přednášky o tanku T-34, kulometech, kanónech, bombách, minách a handgranátech, tedy vesměs o vynálezech hromadného ničení. Paralelně probíhala výuka o vojenských řádech, šaržích a salutování, jakož i učení se nazpaměť stylizovaným výrazům, aby i naše řeč byla ve služebním styku vojenská. Jako třeba: „Soudruhu kapitáne, dovolte mi s vámi promluvit.“ Na každý příkaz či rozkaz byla jediná možná odpověď: „Provedu!“ a na každou případnou pochvalu se muselo zvolat: „Sloužím lidu!“ Švejkovské "Poslušně hlásím" bylo na indexu! 

Aby člověk tuto čtyřletou otravu vůbec nějak přečkal, zpestřovali jsme si výuku švejkovskými dotazy, že jako něčemu nerozumíme a soutěžili jsme mezi sebou, kdo vznese blbější dotaz. Vyhrál to vojín Zelenka dotazem: „Soudruhu majore, jsem menší postavy a jak tedy mám oslovit důstojníka, kterému nevidím na výložky?“ 
„Čoveče, Zelenka, pojďte sem a zkusíme si to. Zelenka měřil skoro 2 metry, takže byl víc než o hlavu větší než dotyčný major: „Zelenka, jestli jste vy menší postavy, tak já jsem lilipután!“ 
„Soudruhu majore, dovolte mi vám to vysvětlit: Existují i tací lidé, větší než jsem já, ku příkladu jeden sovětský basketbalista.“ Major si stoupl na židli: “Zelenka, vidíte teď mé výložky nebo ne?“ 
„Vidím, ale kdybyste se právě otáčel kolem své osy, tak bych to třeba nerozeznal!“ 
Major sípající vztekem: “Sedněte si, Zelenka, takováhle situace vás přece nikdy v životě nepotká!“ 
Zelenka: „Jen aby...“ 

Naučil jsem se už dávno takové přitroublé přednášky, jako třeba marxismus-leninismus a další, sledovat se zavřenýma očima, ovšem při těchto nudných vojenských přednáškách musel být člověk obzvláště opatrný, protože přednášející důstojník asi tušil, že ty pitomosti se nedají dlouho soustředěně sledovat. Proto procházel občas uličkou mezi sedadly (přednášelo se to v kině Květen) a tak si on kontroloval zda někdo nespí. Já jsem se pojistil tím, že jsem sedával co nejdále od uličky a namaloval si otevřené oči na dva eliptické papírky a ty si přilepil na zavřená víčka. Pak se dalo celkem docela bezpečně a bezstarostně spát.
Jeden spolužák to ode mne okoukal a vylepšil. Příští týden si přinesl na výuku dvě půlky ping-pongového míčku s namalovanými bulvami. Když si to nasadil, dosáhl tak přesný opak, protože tím na sebe upozornil. Ono to totiž vypadalo jako vytřeštěná "bazedovka" v třetím stádiu. Dokonce i sám trochu retardovaný důstojník to velice záhy zaznamenal na vzdálenost přes celý sál se k němu rozběhl se slovy: "No, soudruhu vojíne, co je totok?" A chudák vojín Chvojka z toho měl malér...! 
Když jsem potom při ruské okupaci naší vlasti 1968 uprchl na západ a byl jsem zato degradován na vojína a odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně v nepřítomnosti. Oddychl jsem si, že tím se definitivně zbavuji nadosmrti jakéhokoliv spojení s vojenskou uniformou. Po návratu do svobodné vlasti jsem se dozvěděl, že má vojenská knížka poručíka byla zrušena a skartována. Kocajdank!

15 března 2018

Černá hodinka pomůže...

Černá hodinka byla pro mne, už od dětství pojmem příjemným, hlavně ve válce. V naší malé čtyřčlenné rodince to znamenalo posezení při postupném stmívání dne, kdy člověk ještě nechtěl rozsvítit a zatemňovat okna dekou,  kdy si ta naše rodinka, jakoby krytá tmou sdělovala to, co se venku nesmělo říkat...
Za oknem byl krutý mráz, nebo padal sníh, zatímco "v seknici" bylo útulné teplo od kamen. Byla válka a jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici, tak i my jsme si zvykli, na to, že občas začnou skučet sirény, oznamující, že nad říšským územím se nachází nepřátelský bombardovací svaz. Bylo povinností občanů se ihned odebrat do krytů či sklepů, jenže my jsme neměli kryt a náš sklepní prostor byl dokonce o dva schody výše nežli náš suterénní byt, takže jsme do krytu nechodili a povídali si klidně dál a nebrali na vědomí, že i na nás může nějaká ta bomba spadnout. Má malá sestra Blanuška, tehdy dvou- až sedmiletá, to vše ještě nevnímala, nacházelo se to vše pod hranicí jejích rozlišovacích schopností, takže byla z nás nejšťastnější...

DNES, skoro pětasedmdesát let po válce, žijeme sice oficiálně v hlubokém míru, ale de facto zase v rozpolceném světě a řekl bych horším, než byl v obou světových válkách dohromady. Tam se jednalo o jinou rozpolcenost, tenkrát proti sobě stály dvě různě uniformované armády se svými generály, s tanky, kanóny a letadly, ale lidé civilní drželi spolu proti nebezpečí z druhé strany. Tenkrát se ještě dalo odhadnout kdo je nepřítel a kdo je přítel. Lidé staré školy, jako jsem já, dnes nemají sílu ani chuť se neustále s někým o něco přetahovat, chtějí mít pohodu, bez reklam a politiky. 
Kdo si myslí, že mu aspoň ta televize kterou si platíme, poskytne možnost se na chvilku odreagovat a vymanit z partajních hádek a přestřelek na obrazovce, ten vždy spláče nad výdělkem. Proč?  Veřejnoprávní televize asi 30-krát za den blábolí cosi o počasí, čemuž zdrcující většina posluchačů ani nerozumí, ba ani nechce rozumět. Běžnému divákovi totiž, všechny ty isobary a okluzní fronty, vypadající jako podprsenky vlající na šňůře, vůbec nic neříkají. Divák si  asi tak jako já řekne: "Čert vem geomagnetické pole, já chci vědět jestli bude pršet a kolik bude stupňů a to mi nemusí být opakováno každých třicet minut! Je dobře známo, že mluvení o počasí je bezradnost z nudy, anebo špatná náhražka za ještě horší, přitroublou a uřvanou reklamu...

V našich zprávách se buďto až do zblbnutí, monotónně a vytrvale věnujeme ekonomice, kolik miliard za co i na co, nebo se stále krmíme problémem migrace a dále katastrofami všeho druhu, jak a kde se co zřítilo či vyhořelo, kolik mrtvých je na silnicích, kolik vlaků se srazilo a kolik letadel spadlo. Pak jsou tu zprávy o přemnožených kauzách bezcharakterních, podlých politiků, kteří si v nich spokojeně bahní a kterým se neustále dobře daří, a už po dobu desítek let, kličkují před naší slepou, bezzubou a zcela natvrdlou, nemohoucí spravedlností...
V takových chvílích se já, zoufalý občan, nejraději uzavřu doma před veškerou společností a v samotě jen se svými myšlenkami se vracím k ČERNÉ HODINCE jako tenkrát za války. Tímhle způsobem se ovšem naše rozpolcená, nemocná společnost, nikdy nezmění a neuzdraví. Co však, jako starobní důchodce mohu proti této nemoci všech lidí udělat? Snad jedině psát, psát, psát a zase psát...

  Já nechci strkat hlavu do písku a nechci se nechávat neustále oblbovat malováním skutečností na růžovo, (viz ANO), nejsem tank a nechci se radovat z každého kila oceli vyrobeného nad plán. Já si totiž myslím, že ke zdravému pohledu na život patří mít dosažitelnou zábavu i v okruhu svých známých a přátel doma, tedy zábavu, za kterou se nemusím nikam plahočit.  A je-li někdo sám a nemá možnost takové zábavy se spřízněnými dušemi doma, měl by mít aspoň možnost se pomocí veřejnoprávní televize, toho svého spleenu nějak zbavovat. Inteligentní občan nechce jenom stále slyšet sliby, že dostane přidáno, jeho už neomračují akční slevy na zboží a výhodné nabídky, on chce být spokojený s tím co má a hlavně ON CHCE ŽÍT!  To je za Babišovy vlády něco utopicky zcela nemožného, protože oligarcha chápe smysl života pouze v miliónech, miliardách a biliónech...

Televize, která má za úkol bavit lidi, udržovat dobrou náladu a také trochu informovat. U nás je to ovšem tak, že televize nás z 90% ubíjí neštěstími, chorobami a hrůzami ve světě a zbylých 10% nám vsugerovává, jak se máme dobře proti jiným státům, o kolik % se u nás zlevňuje pivo a co všechno je u nás nejlepší na světě! Jako lahůdkou nás opájí oslavami, svátky něčeho a výročími všeho možného. 
Pozitivní témata, mají bohužel pro media nulovou hodnotu, protože přináší menší sledovanost než krváky a hnusárny podlých lidí. Totiž ty pozitivní investice do spokojenosti občana jsou i pro media, velkým plusem, což se sice nezúročí velkou sledovaností ihned, jako je tomu u tzv. "trháků", ale až po delší době. Dříve existovala spousta zábavných programů jako: Televarieté, S politiky netančím, Možná přijde i kouzelník, Nejslabší, máte padáka! atd.atd. Pak zde byla řada sólistů imitátorů jako:  Václav Faltus, Petr Jablonský, Petr Martinák, Vladimír Hron, nebo baviči: M.Donutil, I.Mládek, J.Lábus, O.Keiser, L.Sobota, F. Holzmann a celá plejáda dalších... Já vím, že už řada z nich nežije, ale jak to, že není nová generace? Vypadá to jako zásah vyšší moci, která nemá zájem...

Faktem je, že spokojení a šťastní občané jsou cennou devizou státu, takoví lidé nepřemýšlí o tom, jak by ten stát oprčili, ani ty nepříjemné daně jim tolik nevadí, protože nemají pocit, že jim stát krade peníze z kapes, nebo, že jsou na každém kroku státem oblbováni, špehováni a vydíráni. Většina lidí, i když o tom třeba nikdy nemluví, v jádru touží po teplém, útulném, domácím (nikoliv čapím)  hnízdečku . To ovšem pan oligarcha nemůže nikdy pochopit, on má své miliardy a to je hlavní..

A tady ještě něco, co mě úplně rozzuřilo, i když jsem normálně optimista a kliďas: Napsal jsem na veřejně známou adresu paní ministryně financí A.S. mailovou naprosto slušnou a stručnou otázku, jenže místo ní mi odpověděl její přiblblý korespondenční robot, cituji:
4.10. 2019  OSOBNÍ DOTAZ: ZPRÁVA NEDOŠLA PŘÍJEMCI  (A.S:)
CHYBA SERVERU:  NEPLATNÝ PŘÍJEMCE (Alena Schillerová)
Proč je ministryně neplatným příjemcem, mi už nic, ani černá hodinka nevysvětlí...
Já se ptám dál, jako řečnickou otázkou, víte to, paní ministryně, že robot rozhoduje za Vás a lže o Vás, že prý jste neplatný příjemce? Kdo jest neplatný příjemce? A nemám snad, jako občan tohoto státu právo se slušně zeptat svých politiků na to či ono? Může na můj dotaz každý přitroublý robot, tímto lživým způsobem odpovídat a dopis odmítnout? Maji takoví roboti snad více rozumu a práv než občan-já? Proč mě nechce ministryně vůbec vyslyšet?  Protože jsem příliš blbý? Protože jsem pro ní NULA? nebo ŠMEJD? Proč? To bych chtěl vědět, paní neplatná příjemkyně..!"

Vždyť právě ze spokojenosti občanů vzniká v lidech ten pocit zodpovědnosti a sounáležitosti se svým státem. Je přece notoricky známo, že třeba ve sportu se fandící divák vžívá do úspěchu vítězného jedince či družstva, jako kdyby za ně závodil sám a při tom sedí doma v křesle a chroupe buráky...

On, jako člověk je hrdý  na ty své,  kterým fandí, ani neví proč, on  je hrdým na svůj klub,  na to, že je Čechem, jakož i na svou vlajku a na svou hymnu. Tuhle vlastnost lidí je nutné podpořit, ne však koblihami, nebo nějakými almužnami. Ten vztah ke své zemi je třeba přenést do každodenního života, protože jenom spokojený občan se pozvolna začne sžívat se svým okolím, se svými sousedy i se svým státem a v konečné fázi je občan ochoten svůj stát bránit jako vlastenec. Jenomže tuto člověčí devizu si sami vytrvale a systematicky zašlapáváme do bahna nesnášenlivosti ve jménu jakékoliv politické partaje...